25 Cdo 3679/2008
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Petra
Vojtka a soudců JUDr. Marty Škárové a JUDr. Roberta Waltra v právní věci
žalobce P. V., zastoupeného JUDr. Janem Károu, advokátem se sídlem v Kaplici,
Dlouhá 154, proti žalované J. V., zastoupené Mgr. Pavlem Marťánem, advokátem se
sídlem v Českém Krumlově, Latrán 193, o 102.065,- Kč s příslušenstvím a o
vzájemném návrhu žalované, vedené u Okresního soudu v Českém Krumlově pod sp.
zn. 9 C 109/2004, o dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Českých
Budějovicích ze dne 30. srpna 2007, č. j. 5 Co 1558/2007-186, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žalovaná je povinna zaplatit žalobci na náhradě nákladů dovolacího řízení
6.792,- Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám JUDr. Jana Káry,
advokáta se sídlem v Kaplici, Dlouhá 154.
Okresní soud v Českém Krumlově rozsudkem ze dne 15. 3. 2007, č. j. 9 C
109/2004-158, uložil žalované povinnost zaplatit žalobci 68.985,- Kč s 2%
úrokem z prodlení od 16. 4. 2004 do zaplacení, zamítl žalobu ohledně 33.080,-
Kč a v části 3% úroku z prodlení z částky 28.000,- Kč od 2. 6. 2003 do 2. 7.
2003, z částky 84.000,- Kč od 2. 7. 2003 do zaplacení a 2,5% úroku z prodlení z
částky 18.065,- Kč od 2. 8. 2003 do zaplacení, uložil žalobci povinnost
zaplatit žalované 14.781,- Kč s 3% úrokem z prodlení od 1. 9. 2004 do
zaplacení, zamítl vzájemný návrh žalované ohledně 185.219,- Kč a v části 2%
úroku z prodlení od 1. 11. 2003 do zaplacení a rozhodl o náhradě nákladů řízení
ve vztahu mezi účastníky a vůči státu. Vyšel ze zjištění, že mezi účastníky
řízení byla uzavřena nájemní smlouva k nemovitosti žalobce, kterou žalovaná
užívala jako penzion za účelem hostinské činnosti. Žalovaná platně odstoupila
od smlouvy z důvodu opakované závady na kanalizaci, tato možnost byla v nájemní
smlouvě sjednána a šlo o objektivní nemožnost užívat stavbu ke sjednanému účelu
pro její stavební stav. Nájemní smlouva tak od počátku zanikla, žalobce nemá
nárok na nájemné, ale na vydání bezdůvodného obohacení podle § 451 odst. 1 obč.
zák. ve výši odpovídající ceně za užívání obdobné nemovitosti v daném místě a
čase. Protože žalobce porušil právní povinnost přenechat pronajatou věc nájemci
ve stavu způsobilém smluvenému užívání (§ 664 obč. zák.), odpovídá žalované za
škodu, která jí vznikla ve formě ušlého zisku, avšak pouze za dobu, kdy byla
provozovna zcela uzavřena, nikoliv za celou předpokládanou dobu nájmu.
K odvolání žalované Krajský soud v Českých Budějovicích rozsudkem ze dne 30. 8.
2007, č. j. 5 Co 1558/2007-186, rozsudek soudu prvního stupně ve výroku, kterým
byla žalované uložena povinnost zaplatit žalobci 68.985,- Kč s příslušenstvím
ohledně částky 51.739,- Kč s příslušenstvím potvrdil a ohledně 17.246,- Kč s
příslušenstvím jej změnil tak, že žalobu zamítl; ve výroku, jímž byl zamítnut
vzájemný návrh žalované ve výši 185.219,- Kč s příslušenstvím jej potvrdil
ohledně 83.154,- Kč s příslušenstvím, ohledně 102.064,- Kč s příslušenstvím
rozsudek zrušil; rozhodl rovněž o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů
mezi účastníky a vůči státu. Odvolací soud se ztotožnil se soudem prvního
stupně v tom, že žalobci svědčí vůči žalované právo na vydání bezdůvodného
obohacení odpovídající výši obvyklého nájemného, ovšem jeho výši postupem podle
§ 136 o. s. ř. snížil o 25 %, neboť znalec při stanovení obvyklého nájemného
nepřihlédl k závadě na předmětu nájmu. S posouzením základu vzájemného návrhu
žalované soudem prvního stupně se ztotožnil a zdůraznil, že odstoupení od
nájemní smlouvy nelze hodnotit jako spoluzavinění žalované na vzniku škody;
podle odvolacího soudu však pro přiznání náhrady škody za celou dobu
předpokládaného trvání nájmu chybí příčinná souvislost mezi porušením
povinnosti na straně žalobce jako vlastníka nemovitosti a tvrzeným vznikem
škody. Odvolací soud má takto uplatněnou výši škody za hypotetickou s tím, že
žalované po odstoupení od smlouvy a vyklizení předmětu nájmu nic nebránilo, aby
začala podnikat v jiných prostorách.
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalovaná dovolání, jehož přípustnost
dovozuje z ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., neboť v napadeném
rozhodnutí je právní otázka příčinné souvislosti řešena v rozporu s hmotným
právem. Poukazuje na to, že uplatnila vzájemný nárok na náhradu škody ve formě
ušlého zisku odůvodněný tím, že po zániku nájmu nemohla dosáhnout zisku při
podnikání v nemovitosti žalobce. Jestliže soudy obou stupňů neshledaly
příčinnou souvislost mezi opomenutím žalobce udržovat nemovitost ve stavu
způsobilém ke sjednanému způsobu užívání a snížením majetku žalované v důsledku
nedosažení zisku, nesprávně nevzaly v úvahu okolnost, že vztah příčiny a
následku nebyl v tomto případě přerušen a ani do něho nevstoupila jiná, na
jednání škůdce nezávislá skutečnost, která by byla rozhodná pro vznik škody. Za
takovou skutečnost nelze považovat odstoupení od smlouvy, neboť ta se vzniku
škody a příčinné souvislosti nijak nedotýká. Za významné pro rozhodnutí ve věci
považuje dovolatelka také skutečnost, že soud prvního stupně posoudil jako
oprávněný nárok žalované na zaplacení náhrady škody ve formě ušlého zisku za
dobu, kdy žalovaná nemovitost neužívala z důvodu její technické závady,
přestože z nájemní smlouvy byla oprávněna ji užívat, tedy v době ode dne 20. 6.
2003 do vyklizení. Zde tedy soud příčinnou souvislost shledal, přestože je
založena na stejném skutkovém základě. Rozsah škody je tak podle soudu závislý
nikoliv na trvání porušení povinnosti žalobcem, ale na okamžiku úkonu žalované
směřujícího k ukončení nájemní smlouvy. Dovolatelka navrhla, aby dovolací soud
rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Žalobce ve vyjádření k dovolání uvedl, že považuje rozsudek odvolacího soudu za
věcně správný, ztotožnil se s právním názorem odvolacího soudu, že chybí
příčinná souvislost mezi porušením povinnosti žalobce jako vlastníka
nemovitosti a tvrzeným vznikem škody žalované. Navrhl proto, aby dovolací soud
dovolání žalované zamítl.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) vzhledem k
ustanovení bodu 12. čl. II části první zákona č. 7/2009 Sb., kterým se mění
zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a
další související zákony, o dovolání rozhodl podle občanského soudního řádu ve
znění účinném do 30. 6. 2009, neboť dovoláním napadený rozsudek byl vydán dne
30. 8. 2007. Po zjištění, že dovolání bylo proti pravomocnému rozsudku
odvolacího soudu podáno ve lhůtě uvedené v ustanovení § 240 odst. 1 o. s. ř.
oprávněnou osobou (účastníkem řízení), dospěl k závěru, že dovolání směřuje
proti rozhodnutí, proti němuž není tento mimořádný opravný prostředek přípustný.
Z obsahu dovolání je zřejmé, že dovolatelka napadá pouze potvrzující výrok
rozsudku odvolacího soudu o zamítnutí vzájemného návrhu žalované ve výši
83.154,- Kč s příslušenstvím. Z tohoto důvodu není dovolání žalované v dané
věci přípustné podle § 237 odst. 1 písm. a) o. s. ř., neboť tímto výrokem
nebylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně; dovolání pak není přípustné ani
podle § 237 odst. 1 písm. b) o. s. ř., neboť rozsudkem odvolacího soudu nebylo
potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým by soud prvního stupně
rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku; dovolání tak může být
podle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. přípustné jen tehdy, jde-li o řešení
právních otázek a jde-li zároveň o právní otázku zásadního významu.
Žalovanou vymezená právní otázka, že odstoupení od smlouvy nepřerušuje
příčinnou souvislost mezi porušením povinnosti žalobce udržovat nemovitost ve
stavu způsobilém ke sjednanému účelu užívání a vznikem škody ve formě ušlého
zisku za dobu od vyklizení nemovitosti do smlouvou předpokládaného data
ukončení pronájmu nemovitosti, nemůže mít v této věci zásadní význam. Nehledě k
tomu, že otázka existence příčinné souvislosti je otázkou skutkovou, nikoli
otázkou právní (srov. např. rozsudek NS ČR ze dne 21. 2. 2002, sp. zn. 21 Cdo
300/2001, publikovaný v Souboru civilních rozhodnutí Nejvyššího soudu pod C
1025, C. H. Beck), neboť v řízení se zjišťuje, zda právem kvalifikovaná
okolnost a vznik škody jsou ve vzájemném poměru příčiny a následku (právní
posouzení příčinné souvislosti spočívá ve stanovení, mezi jakými skutkovými
okolnostmi má být její existence zjišťována), je především pro posouzení
přípustnosti dovolání v této věci významné, že na řešení této otázky rozhodnutí
odvolacího soudu nespočívá.
Odvolací soud totiž dovodil, že nárok na náhradu ušlého zisku v době po
vyklizení nemovitostí není opodstatněn zároveň proto, že žalovaná nevyužila
možnost začít podnikat v jakýchkoli jiných prostorách; jde přitom o důvod,
který obstojí samostatně jako důvod zamítnutí žaloby, protože je jednou z
podmínek odpovědnosti za škodu, které musí být splněny kumulativně. Jestliže
dovolatelka správnost tohoto závěru v dovolání nenapadá (dovolací soud je vázán
uplatněnými dovolacími důvody i jejich obsahovým vymezením), nemohlo by se ani
jí navrhované řešení otázky přetržení příčinné souvislosti odstoupením od
smlouvy, jak je v dovolání uplatňuje, projevit ve vztahu k uvedené částce
kladně (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 8. 12. 1997, sp. zn. 3
Cdon 1374/96, uveřejněný v časopise Soudní judikatura č. 2, ročník 1998, pod č.
17, rozsudek téhož soudu ze dne 28. 5. 1998, sp. zn. 2 Cdon 119/97, uveřejněný
pod Rc 55/1999 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, případně obdobně též
usnesení téhož soudu ze dne 27. 10. 2005, sp. zn. 29 Odo 663/2003, publikované
tamtéž pod Rc 48/2006).
Není proto důvodu pro závěr, že by z hlediska uplatněných dovolacích námitek
mělo napadené rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce zásadní význam, a
je tedy zřejmé, že dovolání směřuje proti rozhodnutí, proti němuž není tento
mimořádný opravný prostředek přípustný. Nejvyšší soud je proto odmítl podle §
243b odst. 5, věty první, a § 218 písm. c) o. s. ř.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle § 243b odst. 5 věty
první, § 224 odst. 1, § 146 odst. 3 a § 151 odst. 2 věty první před středníkem
o. s. ř.; s ohledem na výsledek dovolacího řízení má žalobce právo na náhradu
účelně vynaložených nákladů řízení, které sestávají z odměny za zastoupení
advokátem. Výše odměny byla vypočtena z peněžité částky, jež byla předmětem
dovolacího řízení (83.154,- Kč), podle § 3 odst. 1 bod 4 a § 10 odst. 3
vyhlášky č. 484/2000 Sb., sazba byla snížena podle § 14 odst. 1 a § 15 citované
vyhlášky na 10.720,- Kč (dovolání bylo odmítnuto) a dále o 50 % podle § 18
odst. 1 věty první citované vyhlášky (byl učiněn pouze 1 úkon – vyjádření k
dovolání) na výsledných 5.360,- Kč; žalobci kromě toho náleží paušální částka
náhrady hotových výdajů ve výši 300,- Kč podle § 13 odst. 3 vyhlášky č.
177/1996 Sb.; to vše navýšeno o částku 1.132,- Kč odpovídající dani z přidané
hodnoty v sazbě 20 % na celkových 6.792,- Kč.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 21. prosince 2010
JUDr. Petr Vojtek, v.
r.
předseda
senátu