25 Cdo 3697/2020-543
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Roberta Waltra a
soudkyň JUDr. Martiny Vršanské a JUDr. Hany Tiché v právní věci žalobkyně: M.
J., narozená XY, bytem XY, zastoupená JUDr. Viktorem Pakem, advokátem se sídlem
Francouzská 28, Praha 2, proti žalovaným: 1. ALD Automotive, s. r. o., IČO
61063916, se sídlem U Stavoservisu 527/1, Praha 10, zastoupená Mgr. Ing. Pavlem
Kejlou, advokátem se sídlem Washingtonova 1624/5, Praha 1, a 2. Kooperativa
pojišťovna, a. s., Vienna Insurance Group, IČO 47116617, se sídlem Pobřežní
665/21, Praha 8, o zaplacení 2 500 000 Kč s příslušenstvím a 71 921 Kč s
příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 10 pod sp. zn. 9 C 349/2017,
o dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 8. 7. 2020,
č. j. 18 Co 189/2020-502, takto:
I. Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 8. 7. 2020, č. j. 18 Co
189/2020-502, v části výroku I, kterou byl změněn rozsudek Obvodního soudu pro
Prahu 10 ze dne 25. 10. 2019, č. j. 9 C 349/2017-362, tak, že se žaloba proti
žalované 1) zamítá co do 8,05% ročního úroku z prodlení z částky 872 382 Kč od
10. 10. 2017 do 30. 5. 2019, a ve výrocích II a IV o náhradě nákladů řízení
mezi žalobkyní a žalovanou 1) se zrušuje a věc se Městskému soudu v Praze v
tomto rozsahu vrací k dalšímu řízení.
II. Ve zbývajícím rozsahu se dovolání odmítá.
III. Žalobkyně a žalovaná 2) nemají navzájem právo na náhradu nákladů
dovolacího řízení.
Obvodní soud pro Prahu 10 rozsudkem ze dne 25. 10. 2019, č. j. 9 C
349/2017-362, zamítl žalobu, kterou se žalobkyně domáhala, aby žalovaným bylo
uloženo zaplatit jí 1 627 618 Kč s 8,05% ročním úrokem z prodlení od 18. 12.
2018 do zaplacení, s tím, že plněním jedné z žalovaných zaniká v rozsahu tohoto
plnění povinnost druhé žalované (výrok I), zamítl žalobu, kterou se žalobkyně
domáhala, aby žalované 1) bylo uloženo zaplatit jí 8,05% roční úrok z prodlení
z částky 1 627 618 Kč od 10. 10. 2017 do 17. 12. 2018 (výrok II), uložil
žalovaným, aby žalobkyni zaplatily 872 382 Kč s 8,05% úrokem z prodlení od 18.
12. 2018 do zaplacení, s tím, že plněním jedné z žalovaných zaniká v rozsahu
tohoto plnění povinnost druhé žalované (výrok III), oběma žalovaným uložil, aby
žalobkyni zaplatily 71 921 Kč s 8,05% ročním úrokem z prodlení od 18. 12. 2018
do zaplacení, s tím, že plněním jedné z žalovaných zaniká v rozsahu tohoto
plnění povinnost druhé žalované (výrok IV), žalované 1) uložil, aby žalobkyni
zaplatila 8,05% roční úrok z prodlení z částky 872 382 Kč od 10. 10. 2017 do
17. 12. 2018 (výrok V) a 8,05% roční úrok z prodlení z částky 71 921 Kč od 10.
10. 2017 do 17. 12. 2018 (výrok VI) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výroky
VII a VIII). Obvodní soud tak rozhodl o žalobě, kterou žalobkyně požadovala
náhradu za bolest 74 875 Kč, náhradu za ztížení společenského uplatnění 2 300
000 Kč a náhradu za další nemajetkovou újmu 200 000 Kč, vše s úrokem z prodlení
od 10. 10. 2017. Vyšel ze zjištění, že žalobkyně utrpěla těžká zranění, když
byla dne 8. 10. 2015 na přechodu pro chodce sražena osobním vozidlem
provozovaným žalovanou 1) a pojištěným pro případ odpovědnosti za újmu
způsobenou jeho provozem u žalované 2). Žalobkyně vyzvala žalovanou 1) k
zaplacení bolestného 74 875 Kč dopisem ze dne 13. 11. 2017 a k náhradě za
ztížení společenského uplatnění a za další nemajetkovou újmu 2 500 000 Kč
dopisem ze dne 2. 10. 2017, vždy s požadavkem na zaplacení do pěti dnů. Žalovanou 2) vyzvala žalobkyně k náhradě za bolest, za ztížení společenského
uplatnění a další nemajetkové újmy výzvou ze dne 6. 12. 2018, doručenou druhé
žalované 11. 12. 2018 s požadavkem na zaplacení do pěti dnů. Obvodní soud
uplatněné nároky posoudil podle § 2927 a § 2958 zákona č. 89/2012 Sb.,
občanského zákoníku, (dále jen „o. z.“) a podle § 9 odst. 1 zákona č. 168/1999
Sb., o pojištění odpovědnosti za újmu způsobenou provozem vozidla a o změně
některých souvisejících zákonů, (dále jen „zákon o pojištění odpovědnosti“). Žalobu shledal důvodnou vůči oběma žalovaným co do náhrady za bolest ve výši 71
921 Kč a náhrady za ztížení společenského uplatnění ve výši 872 386 Kč, které
vyplynuly z posudku zpracovaného v souladu s Metodikou k náhradě nemajetkové
újmy na zdraví, jejíž základní východiska byla publikována pod č. 63/2014
Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (dále jen „Metodika“) znalcem v oboru
zdravotnictví, odvětví soudní lékařství a stanovení nemateriální újmy na zdraví
(od 1. 1. 2021 „hodnocení míry bolesti a funkčních schopností při újmách na
zdraví“), proto jí v tomto rozsahu vyhověl. S odkazem na § 1968 a § 1970 o. z. soud žalované 1) uložil, aby žalobkyni zaplatila bolestné s úrokem z prodlení
od 21. 11. 2017 a náhradu za ztížení společenského uplatnění s úrokem z
prodlení od 10. 10. 2017, tedy od prvního dne prodlení následujícího vždy po
uplynutí lhůty obsažené ve výzvě k plnění. Počínaje dnem 18. 12. 2018 pak soud
ze stejných důvodů vyhověl i žalobě o zaplacení úroku z prodlení u bolestného a
náhrady za ztížení společenského uplatnění, které je povinna zaplatit žalobkyni
žalovaná 2), jíž byla výzva k plnění doručena 11. 12. 2018. Co do 1 427 618 Kč
soud žalobu na náhradu za ztížení společenského uplatnění zamítl jako
nedůvodnou, stejně jako žalobu o nahrazení další nemajetkové újmy žalobkyně ve
výši 200 000 Kč, kterou neměl za prokázanou, a to včetně úroku z prodlení z
těchto částek. Městský soud v Praze k odvolání obou žalovaných rozsudkem ze dne 8. 7. 2020, č. j. 18 Co 189/2020-502, potvrdil rozsudek obvodního soudu v části výroku III,
kterou bylo oběma žalovaným uloženo zaplatit žalobkyni 8,05% roční úrok z
prodlení z částky 872 382 Kč od 31. 5.
2019 do zaplacení, s tím, že plněním
jedné z žalovaných zaniká v rozsahu tohoto plnění povinnost druhé z žalovaných
a zamítl žalobu proti oběma žalovaným co do 8,05% ročního úroku z prodlení z
částky 872 382 Kč od 18. 12. 2018 do 30. 5. 2019 (čímž změnil uvedenou část
výroku III rozsudku soudu prvního stupně). Dále odvolací soud změnil rozsudek
soudu prvního stupně ve výroku V tak, že zamítl žalobu proti žalované 1) co do
8,05% ročního úroku z prodlení z částky 872 382 Kč od 10. 10. 2017 do 17. 12. 2018, potvrdil výrok o poplatkové povinnosti a rozhodl o nákladech řízení před
soudy obou stupňů. V odvolacím řízení, jehož předmětem odvolatelky učinily jen
úrok z prodlení se zaplacením náhrady za ztížení společenského uplatnění, vyšel
odvolací soud ze skutkových zjištění soudu prvního stupně, dospěl však k jinému
závěru o splatnosti nároku vůči každé z žalovaných. Vysvětlil, že proti každé z
nich byl uplatněn jiný typ nároku s odlišně upraveným vznikem povinnosti k
plnění. Žalovaná 1) jako provozovatelka vozidla je povinna zaplatit žalobkyni
náhradu za ztížení společenského uplatnění podle § 2927 a § 2958 o. z., a to na
základě výzvy žalobkyně. Výzva k plnění ze dne 2. 10. 2017 však podle
odvolacího soudu neobsahovala „skutkové vylíčení důvodů, v nichž žalobkyně
spatřovala ztížení svého společenského uplatnění ve vazbě na výpočet celkového
stupně postižení podle Metodiky, respektive kvantifikaci dílčích postižení
způsobem, zdůvodňujícím požadavek na zaplacení 2 500 000 Kč, ani důkazy
osvědčující tvrzení o existenci ztížení společenského uplatnění žalobkyně“. Řádnou výzvou k plnění pak nebyla ani žaloba, podaná k soudu dne 17. 10. 2017,
když ani ta neobsahovala dostatek skutkových tvrzení a musela být upřesněna
postupem podle § 43 o. s. ř. Poprvé byl rozsah ztížení společenského uplatnění
ve vztahu k žalované 1) objektivizován až znaleckým posudkem, doručeným
žalované 1) dne 14. 5. 2019, proto nárok na náhradu za ztížení společenského
uplatnění žalobkyně se stal ve vztahu k žalované 1) splatným až dne 15. 5. 2019. Žalované 2) teprve doručení znaleckého posudku o ztížení společenského
uplatnění dne 15. 5. 2019 umožnilo ukončit šetření podle § 9 odst. 2 zákona o
pojištění odpovědnosti, proto se nárok vůči ní stal splatným dne 30. 5. 2019,
neboť výzva žalobkyně k zaplacení pojistného plnění za ztížení jejího
společenského uplatnění ze dne 2. 10. 2017, doručená žalované 2) dne 6. 10. 2017 prostřednictvím žalované 1), vykazovala shora popsané vady, a proto
nemohla přivodit splatnost nároku ani ve vztahu k žalované 2). Splatnost
nenastala ani na základě výzvy k plnění ze dne 6. 12. 2018, protože ta nastává
za splnění podmínek § 9 odst. 2 zákona o pojištění odpovědnosti přímo ze
zákona. Odvolací soud dodal, že tříměsíční lhůta pro ukončení šetření
pojistitele podle § 9 odst. 3 zákona o pojištění odpovědnosti se v daném
případě nemohla uplatnit, protože žalobkyně žalované 2) neposkytla součinnost
pro ověření existence nároku a jeho výše.
Rozsudek odvolacího soudu napadla žalobkyně dovoláním, a to v rozsahu, v němž
odvolací soud změnil rozsudek soudu prvního stupně a žalobu zamítl co do 8,05%
ročního úroku z prodlení z částky 872 382 Kč od 10. 10. 2017 do 17. 12. 2018
proti žalované 1) a co do 8,05% ročního úroku z prodlení z částky 872 382 Kč od
18. 12. 2018 do 30. 5. 2019 proti oběma žalovaným, a dále v rozsahu všech jeho
nákladových výroků. Přípustnost dovolání s odkazem na § 237 o. s. ř. odůvodnila
tím, že odvolací soud učinil závěr o splatnosti nároku žalobkyně na náhradu za
ztížení společenského uplatnění proti žalované 1) v rozporu s judikaturou
dovolacího i Ústavního soudu (např. nálezem Ústavního soudu ze dne 10. 12. 2019, sp. zn. II. ÚS 2149/17). Dovolacímu soudu předložila otázku, zda
splatnost nároku na náhradu za ztížení společenského uplatnění nastane až tím,
že poškozený předloží povinné osobě znalecký posudek z oboru zdravotnictví,
stanovení nemateriální újmy na zdraví, s výpočtem odškodnění a důkazy
prokazující existenci ztížení společenského uplatnění poškozeného. Žalobkyně je
přesvědčena, že taková povinnost neplyne ani ze zákona, ani z judikatury a
splatnost nároku na náhradu za ztížení společenského uplatnění nastává podle §
1958 odst. 2 o. z. na základě výzvy poškozeného. Nesouhlasila s právním
hodnocením obsahu výzvy k plnění z 2. 10. 2017 odvolacím soudem, výzva podle ní
obsahuje veškeré údaje nezbytné pro identifikaci nároku – nejen výši požadované
částky, ale i podrobný popis jejího ustáleného zdravotního stavu a vylíčení
obtíží, které jí poškození zdraví ve všech oblastech jejího života přináší, a
to na stranách 2 – 4 z celkem pěti stran výzvy. Je přesvědčena, že ani znalecký
posudek ani důkazy součástí výzvy k plnění být nemusí. Předestřela také
podrobně námitky proti rozhodnutí odvolacího soudu o nákladech řízení,
především nesouhlasila s odepřením práva na jejich náhradu na základě
argumentu, že podání žaloby proti provozovateli vozidla bylo neúčelné a
neefektivní, když postačovalo uplatnit nárok jen proti žalované 2) jako
pojistiteli odpovědnosti za újmu způsobenou jeho provozem. Navrhla zrušení
rozsudku odvolacího soudu v napadeném rozsahu a jeho vrácení odvolacímu soudu k
dalšímu řízení. První žalovaná navrhla odmítnutí dovolání v části směřující proti rozhodnutí o
nákladech řízení pro nepřípustnost a zamítnutí nedůvodného dovolání založeného
na nesouhlasu dovolatelky s posouzením otázky vzniku prodlení s plněním náhrady
za ztížení společenského uplatnění. Rozhodnutí odvolacího soudu podle žalované
1) reflektuje skutečnost, že jí žalobkyně neposkytla součinnost k posouzení
uplatněného nároku, nedoložila znalecký posudek o svém zdravotním stavu ani se
nepodrobila vyšetření lékařem žalované 1), svá tvrzení nedoložila žádnými
důkazy. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) shledal, že dovolání bylo
podáno včas, osobou k tomu oprávněnou – účastnicí řízení (§ 240 odst. 1 o. s. ř.), zastoupenou advokátem ve smyslu § 241 o. s. ř., proto se podle § 237 o. s. ř. zabýval jeho přípustností.
Dovolání žalobkyně, směřující proti části výroku rozsudku odvolacího soudu,
kterou byla změněna část výroku III rozsudku soudu prvního stupně tak, že byla
zamítnuta žaloba proti žalované 2) co do 8,05% ročního úroku z prodlení z
částky 872 382 Kč od 18. 12. 2018 do 30. 5. 2019, neobsahuje vymezení žádného
dovolacího důvodu, neformuluje žádnou právní otázku, jejíhož vyřešení by se
dovolatelka domáhala (§ 241a odst. 3 o. s. ř.), dovolací soud proto dovolání v
tomto rozsahu, a pokud směřovalo proti výrokům III a V o náhradě nákladů řízení
před soudy obou stupňů mezi žalobkyní a žalovanou 2), proti nimž není dovolání
přípustné podle 238 odst. 1 písm. h) o. s. ř., podle § 243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.
Dovolání je přípustné pro posouzení splatnosti nároku žalobkyně na náhradu za
ztížení společenského uplatnění vůči žalované 1) a je i důvodné.
Nesprávné právní posouzení věci (§ 241a odst. 1 o. s. ř.) může spočívat v tom,
že odvolací soud věc posoudil podle nesprávného právního předpisu, nebo že
správně použitý právní předpis nesprávně vyložil, případně jej na zjištěný
skutkový stav věci nesprávně aplikoval.
Podle § 1723 odst. 1 o. z. závazek vzniká ze smlouvy, z protiprávního činu,
nebo z jiné právní skutečnosti, která je k tomu podle právního řádu způsobilá.
Podle § 1723 odst. 2 o. z. ustanovení o závazcích, které vznikají ze smluv, se
použijí přiměřeně i na závazky vznikající na základě jiných právních
skutečností.
Podle § 1958 odst. 2 o. z. neujednají-li strany, kdy má dlužník splnit dluh,
může věřitel požadovat plnění ihned a dlužník je poté povinen splnit bez
zbytečného odkladu.
Podle § 1959 písm. e) o. z. neplyne-li z ustálené předchozí praxe stran nebo ze
zvyklostí něco jiného, má se za to, že strany ujednaly čas plnění výrazem
„ihned“ dobu do pěti dnů.
Podle § 1968 o. z. dlužník, který svůj dluh řádně a včas neplní, je v prodlení.
Dlužník není za prodlení odpovědný, nemůže-li plnit v důsledku prodlení
věřitele.
Podle § 1970 o. z. po dlužníkovi, který je v prodlení se splácením peněžitého
dluhu, může věřitel, který řádně splnil své smluvní a zákonné povinnosti,
požadovat zaplacení úroku z prodlení, ledaže dlužník není za prodlení
odpovědný. Výši úroku z prodlení stanoví vláda nařízením; neujednají-li strany
výši úroku z prodlení, považuje se za ujednanou výše takto stanovená.
V daném případě se žalobkyně domáhá náhrady za ztížení svého společenského
uplatnění, které je následkem porušení jejího zdraví při nehodě způsobené
provozem vozidla, jehož provozovatelkou je žalovaná 1). Odvolacím soudem bylo
zjištěno (skutková zjištění podle § 241a odst. 1 o. s. ř. dovolacímu přezkumu
nepodléhají), že žalobkyně žalovanou 1) vyzvala k zaplacení náhrady za ztížení
společenského uplatnění ve výši 2 500 000 Kč výzvou z 2. 10. 2017. Podle
odvolacího soudu obsah výzvy nemohl vyvolat následky předvídané § 1958 odst. 2
o. z., tedy splatnost nároku na náhradu za ztížení společenského uplatnění, pro
chybějící „skutkové vylíčení důvodů, v nichž žalobkyně spatřovala ztížení
svého společenského uplatnění ve vazbě na výpočet celkového stupně postižení
podle Metodiky, respektive kvantifikaci dílčích postižení“ a pro absenci důkazů
o důvodnosti uplatněného nároku.
Tento právní závěr odvolacího soudu je nesprávný. V prvé řadě z žádného
zákonného ustanovení nevyplývá povinnost poškozeného připojit k výzvě k náhradě
újmy důkazy prokazující její existenci či výši. Aby však výzva vyvolala
zamýšlené účinky, je nezbytné, aby poškozeným požadované plnění bylo dostatečně
identifikováno tak, aby bylo zřejmé, o jaký nárok a o jaké plnění se jedná, u
peněžitého plnění, jaká je jeho výše. V případě újmy na zdraví je třeba zejména
uvést, zda je požadováno bolestné, náhrada za ztížení společenského uplatnění
či některý z dalších nároků (např. náhrada nákladů léčení, další nemajetková
újma) a v jaké výši, a uplatněné nároky skutkově vymezit. Výzva z 2. 10. 2017
obsahuje požadavek na náhradu „za ztížení společenského uplatnění a další
nemajetkovou újmu“ ve výši 2 500 000 Kč, jako následku dopravní nehody vozidla
provozovaného žalovanou 1), a jsou v ní popsány podrobně obtíže, jimiž
žalobkyně trpí a v nichž spatřuje omezení v obvyklém způsobu svého života. Ve
výzvě je sice uvedeno, že jde o náhradu za ztížení společenského uplatnění a
další nemajetkovou újmu, veškeré vylíčení skutkových okolností však je zaměřeno
jen na popis škodní události, poškození zdraví žalobkyně a omezení v obvyklém
způsobu jejího života, které je jejich následkem. Ačkoli tedy výzva nárok
pojmenovává zákonnými termíny „ztížení společenského uplatnění“ a „další
nemajetková újma“, nečiní tato nadbytečná zmínka o „další nemajetkové újmě“
výzvu k plnění do té míry nejasnou a neurčitou, aby bylo možno uzavřít, že její
doručení žalované 1) nevyvolalo účinky podle § 1958 odst. 2 o. z., neboť z
jejího obsahu jasně vyplývá, že obtíže, jimiž žalobkyně trpí, jsou podřaditelné
jen pod pojem ztížení společenského uplatnění. Nárok totiž není identifikován
tím, jak jej věřitel nazve či dokonce právně kvalifikuje, ale tím, jak jej
skutkově vymezí. Popis obtíží žalobkyně i údaje o tom, z jakého důvodu za ně má
odpovídat žalovaná 1), jsou zcela konkrétní a srozumitelné, žádnou neurčitostí
netrpí.
Z těchto důvodů shledal Nejvyšší soud rozsudek odvolacího soudu nesprávným v
části, jíž byl změněn rozsudek soudu prvního stupně a žaloba proti žalované 1)
zamítnuta co do 8,05% ročního úroku z prodlení z částky 872 382 Kč od 10. 10.
2017 do 30. 5. 2019, proto jej v tomto rozsahu a v závislých výrocích o náhradě
nákladů řízení mezi žalobkyní a žalovanou 1) zrušil (§ 243e odst. 1 o. s. ř.) a
věc mu vrátil k dalšímu řízení (§ 243e odst. 2 věta první o. s. ř.).
Právní názor vyslovený v tomto rozsudku je závazný; v novém rozhodnutí o věci
soud ve vztahu mezi žalobkyní a žalovanou 1) rozhodne nejen o náhradě nákladů
nového řízení a dovolacího řízení, ale znovu i o nákladech původního řízení (§
243g odst. 1 část první věty za středníkem a věta druhá o. s. ř.), přičemž se
vypořádá se všemi námitkami žalobkyně, uplatněnými v dovolání proti výrokům
rozsudku odvolacího soudu o náhradě nákladů řízení.
O nákladech dovolacího řízení mezi žalobkyní a žalovanou 2) bylo rozhodnuto
podle § 243b, § 224 odst. 1 a § 146 odst. 3 o. s. ř. Žalované 2), která by měla
právo na náhradu nákladů dovolacího řízení, v dovolacím řízení žádné náklady
nevznikly.
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 16. 2. 2022
JUDr. Robert Waltr
předseda senátu