25 Cdo
3718/2008
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr.
Roberta Waltra a soudců JUDr. Marty Škárové a JUDr. Petra Vojtka ve věci
žalobce Agricultural Research Council, s.r.o., IČ 25146882, se sídlem Praha 4,
Mařatkova 915/8, zastoupeného JUDr. Janem Jiříčkem, advokátem se sídlem Praha
8, Legionářů 947/2b, proti žalované České republice – Ministerstvu financí, se
sídlem Praha 1, Letenská 15/525, zastoupené JUDr. Alanem Korbelem, advokátem se
sídlem Praha 5, Nám. 14. října 3, o 4.563.194,50,- Kč s příslušenstvím, vedené
u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp.zn. 30 C 72/2005, o dovolání žalobce proti
rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 24. 10. 2007, č.j. 11 Co 247/2007-81,
I. Dovolání se zamítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Žalobce se domáhal po žalované zaplacení 4.563.194,50,- Kč s
příslušenstvím jako náhrady škody, která mu vznikla v důsledku nezákonných
rozhodnutí finančních orgánů (platebních výměrů), jimiž bylo žalobci uloženo
odvést do státního rozpočtu neoprávněně použité prostředky a zaplatit penále za
jejich neoprávněné použití. Škodu představovaly náklady zastoupení finančním
poradcem před správními orgány a ušlý zisk ze smlouvy o dílo, od níž smluvní
partner žalobce odstoupil s poukazem na žalobcovy dluhy vůči státu.
Obvodní soud pro Prahu 1 rozsudkem ze dne 25. 1. 2007, č.j. 30 C
72/2005-50, uložil žalované povinnost zaplatit žalobci 4.546.194,50,- Kč s
příslušenstvím, co do částky 17.000,- Kč s příslušenstvím zastavil řízení a
rozhodl o náhradě nákladů řízení. Dospěl k závěru, že v důsledku nezákonných
rozhodnutí finančních orgánů, která byla odvolacím správním orgánem zrušena,
vynaložil žalobce na odměnu daňového poradce, jehož služeb využil k nápravě
stavu vyvolaného vydáním nezákonných rozhodnutí, 170.574,50,- Kč a ušel mu zisk
ve výši 94.000,- GBP v důsledku toho, že zahraniční smluvní partner na základě
publicity nezákonných rozhodnutí žalobci vypověděl smlouvu o dílo v souladu s
ujednáním pro případ, že smluvní strany nebudou moci dostát smluvním závazkům z
důvodů jejich ekonomické situace. Dovodil, že v daném případě byly naplněny
podmínky odpovědnosti státu za škodu podle zákona č. 82/1998 Sb.
Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 24. 10. 2007, č.j. 11 Co
247/2007-81, rozsudek obvodního soudu ve vyhovujícím výroku o věci samé co do
částky 4.375.620,- Kč s příslušenstvím změnil tak, že v tomto rozsahu žalobu
zamítl, co do částky 145.374,50,- Kč s příslušenstvím rozsudek potvrdil a
rozhodl o náhradě nákladů řízení. Odvolací soud se po stránce právní i skutkové
ztotožnil s názorem soudu prvního stupně o opodstatněnosti žaloby co do nákladů
na finančního poradce, nesouhlasil však s právními závěry soudu prvního stupně
ohledně náhrady škody spočívající v ušlém zisku žalobce. Z textu dopisu
smluvního partnera žalobce o odstoupení od smlouvy usoudil, že důvod odstoupení
nespočívá v nemožnosti splnění účelu smlouvy pro ekonomickou situaci žalobce,
ale v nedůvěryhodnosti žalobce jako dlužníka státu. Dospěl k závěru, že
odstoupení od smlouvy je neplatné, tudíž neexistuje příčinná souvislost mezi
ušlým ziskem žalobce a předmětnými nezákonnými rozhodnutími správních orgánů.
Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolaní, jehož
přípustnost dovozuje z § 237 odst. 1 písm. a) o. s. ř., přičemž uplatňuje
dovolací důvody podle § 241a odst. 2 písm. b) a odst. 3 o. s. ř. Poukazuje na
své ekonomické hospodaření s tím, že pokud by rozhodnutí finančního úřadu
nebylo zvráceno, vykonatelná pohledávka, kterou nebyl schopen zaplatit z jím
generovaného čistého zisku, by jej nutila podat na sebe návrh na prohlášení
konkursu. Namítá, že i přes zrušení předmětných nezákonných rozhodnutí se jeho
podnikatelská činnost dosud nekonsolidovala a ani jeho postavení v rámci
výběrových řízení pro zakázky státu není vzhledem k vedení tohoto sporu
nejvýhodnější. Odvolací soud při výkladu textu dopisu o odstoupení od smlouvy
vychází z jediné věty, přičemž opomíjí další souvislosti, např. že odstupující
společnost uvádí, že „žalobce dluží 50.000,- GBP a za těchto okolností hrozí
nucené konkursní správcovství ze strany finančního úřadu“. Podle dovolatele
odvolací soud vychází z názoru, že příslušné ustanovení smlouvy neobsahuje
možnost odstoupení od smlouvy pro případ prohlášení konkursu nebo jeho hrozby,
neboť to v dané větě není uvedeno. Dovolatel se domnívá, že je nutné na
ustanovení smlouvy o odstoupení použít teleologický výklad a věnovat pozornost
vůli stran. Dále uvádí, že odstoupení od smlouvy na základě hrozícího konkursu
nemůže být vykládáno jinak, než že došlo k situaci smlouvou předvídané, tedy že
ekonomická situace neumožňuje žalobci dokončit zadanou práci, zvláště pak když
mu hrozí exekuce v případě nesplnění pohledávky, tedy že kdykoliv můžou být
zabaveny technické pomůcky nutné k dokončení práce včetně již zpracovaných
částí díla. Závěrem poukazuje na principy obecné spravedlnosti, dobré mravy, na
požadavky interpretace obsahu právního úkonu podle § 35 odst. 2 obč. zák. a na
své legitimní očekávání, že mu bude uhrazena škoda způsobená nezákonnými
rozhodnutími. Navrhl, aby dovolací soud napadený rozsudek odvolacího soudu v té
části, kterou byl rozsudek soudu prvého stupně změněn v neprospěch žalobce,
zrušil.
Žalovaná ve svém písemném vyjádření k dovolání navrhla, aby dovolání žalobce
bylo jako nedůvodné zamítnuto.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) posoudil dovolání – v souladu
s čl. II. bodem 12 zák. č. 7/2009 Sb. – podle ustanovení občanského soudního
řádu ve znění účinném do 30. 6. 2009 (dále opět jen „o. s. ř.“).
Nejvyšší soud shledal, že dovolání bylo podáno včas, subjektem k tomu
oprávněným –účastníkem řízení (§ 240 odst. 1 o. s. ř.), za splnění podmínky
advokátního zastoupení dovolatele (§ 241 odst. 1 a 4 o. s. ř.) a je přípustné
podle § 237 odst. 1 písm. a) o. s. ř., neboť směřuje proti rozsudku, jímž
odvolací soud změnil rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé.
Předmětem dovolacího přezkumu je posouzení správnosti závěru odvolacího soudu,
že k odstoupení od smlouvy o dílo uzavřené mezi žalobcem a jeho smluvním
partnerem došlo z jiného než sjednaného důvodu, a že tudíž není dána příčinná
souvislost mezi ziskem, jenž měl žalobci plynout z uvedené smlouvy, a zrušenými
rozhodnutími správních (finančních) orgánů.
Odvolací soud vycházel ze zjištění, že platební výměry finančního úřadu z 5. 6.
2002 a z 12. 9. 2002 ukládající žalobci peněžité plnění byly zrušeny
rozhodnutím finančního ředitelství ze dne 2. 2. 2004, že žalobce dne 5. 1. 2003
uzavřel se zahraničním smluvním partnerem smlouvu o dílo, v níž (v čl. 5.4) si
„strany dále sjednaly dle ust. § 344 obch. zák. možnost odstoupit od smlouvy
pro případ, že by ekonomická situace kterékoliv smluvní strany neumožňovala
splnění účelu smlouvy a realizaci smluvních závazků ze smlouvy vyplývajících“,
že smluvní partner žalobce v dopisu ze dne 5. 11. 2003 uvedl, aby dopis byl
považován „za výpověď podle bodu 5.4 naší dohody ze dne 6. ledna 2003“, a to z
toho důvodu, že na základě informací získaných od třetí osoby si uvědomil, že
žalobce dluží více jak 50.000,- liber šterlinků na nezaplacených daních v ČR a
že za těchto okolností mu hrozí nucené konkursní správcovství ze strany
finančního úřadu a toto postavení žalobce je pro obchodní činnost podepsané
firmy ve střední Evropě nepřijatelné, neboť by tato situace mohla mít vliv na
její investory a partnery. Toto zjištění odpovídá obsahu listinných důkazů,
které byly provedeny.
Odvolací soud na základě uvedených zjištění uzavřel, že důvod
„výpovědi“ (odstoupení) nespočívá v nemožnosti splnění účelu smlouvy pro
ekonomickou situaci účastníka smlouvy, ale v nedůvěryhodnosti žalobce jako
dlužníka vůči státu (finančnímu úřadu). Smluvní partner žalobce tak odstoupil
od smlouvy z důvodů, které dohodnuty nebyly, a nešlo ani o zákonné důvody
odstoupení dle obchodního zákoníku. Odstoupení je tedy neplatné, aniž se mu
žalobce právně bránil.
Obsah právního úkonu lze vykládat podle vůle toho, kdo jej učinil, jen
za předpokladu, že tvrzená vůle není v rozporu s jazykovým projevem, učiněným v
písemné formě (viz § 35 odst. 2 in fine obč. zák.). Jsou-li pojmy použité k
jazykovému vyjádření obsahu písemné smlouvy natolik jednoznačné, že z nich
nelze ani s přihlédnutím k tvrzené vůli účastníka smlouvy usuzovat na jiný
obsah tohoto právního úkonu, nelze obsah smluvního ujednání vyložit v rozporu s
jazykovým projevem (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 22. 8. 2001, sp. zn.
25 Cdo 1569/99, uveřejněný v Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu pod C 689).
Projevy vůle účastníků, zachycené písemně ve smlouvě o dílo i v odstoupení od
smlouvy byly vyloženy v souladu s jednoznačným zněním uvedených listin.
Dovolací soud se ztotožňuje se závěrem odvolacího soudu, že z textu dopisu,
jímž smluvní partner žalobce odstoupil od smlouvy o dílo, jednoznačně vyplývá,
že důvod odstoupení nespočíval v nemožnosti splnění účelu smlouvy pro
ekonomickou situaci účastníka smlouvy (žalobce), nýbrž v nedůvěryhodnosti
žalobce jako dlužníka státu. Výklad nabízený žalobcem, který dovozuje naplnění
smluvních podmínek pro odstoupení od smlouvy, je vybudován na nikoli skutečné,
nýbrž jen hypotetické nemožnosti splnění účelu smlouvy (mohlo dojít k exekuci
popřípadě ke konkursu, ale nedošlo) a podsouvá projevům účastníků ex post jiný
význam, než ve skutečnosti měly. Měnit takto dodatečně obsah vůle vyjádřený v
písemném právním úkonu nelze ani prostřednictvím teleologického výkladu, jehož
se žalobce dovolává.
Není důvodná ani námitka, že odvolací soud při výkladu textu dopisu o
odstoupení od smlouvy vycházel z jediné věty a opomněl další souvislosti, např.
že odstupující společnost ve svém dopise uvádí, že „žalobce dluží 50.000,- GBP
a za těchto okolností hrozí nucené konkursní správcovství ze strany finančního
úřadu“. Z odůvodnění rozsudku odvolacího soudu je naopak zřejmé, že se odvolací
soud i uvedenou částí textu dopisu smluvního partnera žalobce zabýval a i s
přihlédnutím k němu dovodil, že důvod odstoupení od smlouvy nespočíval v
nemožnosti splnění jejího účelu v důsledku ekonomické situace žalobce.
O vztah příčinné souvislosti se jedná, vznikla-li škoda v důsledku nezákonného
rozhodnutí finančního orgánu. Byla-li příčinou vzniku škody jiná skutečnost,
odpovědnost za škodu nenastává; příčinou škody může být jen ta okolnost, bez
jejíž existence by ke škodnému následku nedošlo. Splnění uvedených předpokladů
odpovědnosti za škodu musí být v řízení jednoznačně zjištěno.
Odstoupení od smlouvy sice mohlo být motivováno informací, jež se zahraničnímu
smluvnímu partnerovi žalobce dostalo o vydaných platebních výměrech, pohnutku
k určitému jednání však nelze zaměňovat s příčinou vzniku škody. Vzhledem ke
shora uvedeným časovým souvislostem je zřejmé, že situace na straně žalobce se
od podpisu smlouvy do odstoupení od smlouvy nijak nezměnila. Samotný obsah
dopisu ani jiná skutková zjištění nedávají podklad pro závěr, že v době
odstoupení od smlouvy ekonomická situace žalobce mu neumožňovala splnit
závazky ze smlouvy vyplývající.
Dovolací soud tedy shodně s odvolacím soudem uzavírá, že nelze spatřovat
příčinnou souvislost mezi žalobcovým ušlým ziskem a nezákonnými rozhodnutími
finančního úřadu.
Neobstojí ani argumenty legitimního očekávání a dobrých mravů.
Legitimní očekávání náhrady škody může mít účastník jen tehdy, jsou-li splněny
zákonné předpoklady odpovědnosti za škodu. Na základě § 3 odst. 1 obč. zák. lze
pro rozpor s dobrými mravy odepřít ochranu výkonu práv a povinností, nelze však
konstituovat dosud neexistující právo a jemu odpovídající povinnost (srov.
rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 1. 1997, sp. zn. 2 Cdon 155/96, uveřejněný
v časopise Právní rozhledy 7/1997, s. 375, nebo nálezy Ústavního soudu ze dne
20. 12. 1995, sp. zn. II. ÚS 190/94, a ze dne 6. 3. 2008, sp. zn. II. ÚS
625/05, in Sbírka nálezů a usnesení, sv. 4, č. 87, a sv. 48, č. 49).
Rozsudek odvolacího soudu je tedy v rozsahu, v němž je dovolání podle § 237
odst. 1 písm. a) o. s. ř. přípustné, z hlediska uplatněných dovolacích důvodů
správný, dovolací soud proto dovolání v tomto rozsahu zamítl podle § 243b odst.
2 věty před středníkem o. s. ř.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle § 243b odst. 5 věty
první, § 224 odst. 1 a § 142 odst. 1 o. s. ř., neboť žalovaná sice měla v
dovolacím řízení úspěch, a měla by proto právo na náhradu účelně vynaložených
nákladů řízení, avšak z důvodů uvedených v nálezech Ústavního soudu ze dne 9.
10. 2008, sp. zn. I. ÚS 2929/07, ze dne 17. 8. 2009, sp. zn. I. ÚS 1452/09, a
ze dne 24. 11. 2009, sp. zn. IV. ÚS 1087/09, nelze náklady řízení spočívající v
nákladech zastoupení advokátem považovat za účelně vynaložené, neboť z obsahu
vyjádření k dovolání, z povahy sporu ani z jiných okolností nevyplývá, že by
výkon procesních práv a povinností v daném řízení nemohl být zajištěn
příslušným odborným aparátem Ministerstva financí, a musel být zajištěn
advokátem na základě plné moci.
Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 26. května 2010
JUDr. Robert Waltr, v. r.
předseda senátu