25 Cdo 3738/2007
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr.
Marty Škárové a soudců JUDr. Petra Vojtka a JUDr. Roberta Waltra, v právní věci
žalobce České republiky – Ministerstva obrany, proti žalovaným 1) R. A., 2) J.
B., 3) J. D., zastoupenému advokátem, jako opatrovníkem, 4) J. G., 5) R. H.,
zastoupenému justičním čekatelem K. s. v H. K., jako opatrovníkem, 6) P. R., a
7) L. S., zastoupenému advokátkou, o zaplacení 24.421,- Kč s příslušenstvím,
vedené u Okresního soudu v Hradci Králové pod sp. zn. 17 C 19/99, o dovolání
žalovaného č. 7) L. S. proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne
11. dubna 2007, č. j. 25 Co 381/2006 - 279, takto:
I. Dovolání se zamítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
společně a nerozdílně vůči všem sedmi žalovaným a rozhodl o náhradě nákladů
řízení. Soud vzal za prokázané, že žalovaní jako vojáci základní služby
sloužící u vojenského útvaru v N. se postupně v období června až července 1995
vloupávali násilím do skladu v objektu útvaru, kde odcizovali různý výstrojní
materiál v celkové hodnotě nejméně 75.381,- Kč, a za tento skutek byli
odsouzeni Okresním soudem v Hradci Králové pro trestný čin krádeže, spáchaný ve
spolupachatelství. Po vrácení části materiálu zůstala škoda ve výši 54.712,-
Kč, z níž neuhrazená částka 24.421,- Kč se stala předmětem žaloby. Soud věc
posoudil podle § 10 odst. 1 písm. b) zákona č. 480/1992 Sb., o hmotném
zabezpečení vojáků a žáků škol ozbrojených sil a jejich odpovědnosti za škodu,
a dovodil, že žalovaní odpovídají za škodu podle § 179 odst. 5 zákoníku práce,
neboť ji způsobili jako vojáci základní služby v souvislosti s jejím výkonem.
Rozsah jejich odpovědnosti má odpovídat míře zavinění každého z nich, a proto
neodpovídají za škodu společně a nerozdílně, jak požadoval žalobce, ale každý
podle míry svého zavinění. Protože žalobkyně v řízení neprokázala, jakou škodu
způsobili jednotliví žalovaní, soud žalobu v plném rozsahu zamítl.
K odvolání žalobce Krajský soud v Hradci Králové rozsudkem ze dne 11. 4. 2007,
č. j. 25 Co 381/2006 – 279, rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že
žalovaným uložil povinnost zaplatit žalobkyni společně a nerozdílně částku
24.421,- Kč s 15 % úrokem prodlení od 25. 1. 1999 do zaplacení, a rozhodl o
náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů. Odvolací soud vyšel ze
skutkových zjištění soudu prvního stupně, který postupoval podle zákona č.
480/1992 Sb., ve znění pozdějších předpisů, avšak nesprávně na uplatněný nárok
aplikoval ustanovení zákoníku práce. Žalovaní se sice dopouštěli krádeží během
výkonu základní vojenské služby, avšak tyto krádeže nelze považovat za výkon
služby nebo úkon k tomu obvyklý. Odpovídají proto za škodu podle § 420 odst. 1
obč. zák., a to společně a nerozdílně podle § 438 odst. 1 obč. zák. Rozlišení
míry účasti každého z nich pak má význam jen pro jejich vzájemné vypořádání
podle 439 obč. zák. Na základě zjištění z obsahu trestního spisu Okresního
soudu v Hradci Králové se odvolací soud vypořádal s námitkou promlčení
vznesenou sedmým žalovaným a s poukazem na R 32/1978 dospěl k závěru, že došlo
ke stavení běhu promlčecí doby podle § 112 obč. zák., neboť právo žalobce na
náhradu škody bylo v trestním řízení řádně uplatněno, přičemž odůvodněním
usnesení krajského soudu ze dne 2. 6. 1997, č.j. 11 To 265/97-174, není soud v
občanskoprávním řízení vázán.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal sedmý žalovaný dovolání a jako dovolací
důvod uvádí, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení
věci. Nesouhlasí především se závěrem, že odvolací soud není vázán usnesením
soudu vydaným v trestním řízení, v jehož odůvodnění je uvedeno, že se žalobce v
trestním řízení řádně nepřipojil s nárokem na náhradu škody. Namítá, že v
řízení nebylo zjištěno, jak se jednotliví žalovaní, popř. jejich skupinky,
podíleli na vzniku škody, a podle jeho názoru nelze žalované uznat odpovědnými
za celou škodu společně a nerozdílně, neboť nebyl jednoznačně určen rozsah
odpovědnosti každého z nich. Dovolatel navrhl, aby dovolací soud rozsudek
odvolacího soudu zrušil a vrátil mu věc k novému projednání a rozhodnutí.
Žalobkyně ve vyjádření k dovolání uvedla, že námitky dovolatele považuje za
účelové a nesprávné. Plně se ztotožnila se závěrem odvolacího soudu, že
občanský zákoník výslovně nestanoví, že škoda musí být způsobena společným
jednáním více pachatelů, a navrhla, aby dovolací soud dovolání zamítl jako
nedůvodné.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) vzhledem k
ustanovení bodu 12. čl. II části první zákona č. 7/2009 Sb., kterým se mění
zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a
další související zákony, dovolání projednal a rozhodl o něm podle občanského
soudního řádu ve znění účinném do 30. 6. 2009 (dále jen o. s. ř.), a po
zjištění, že dovolání bylo proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu podáno
ve lhůtě uvedené v ustanovení § 240 odst. 1 o. s. ř. oprávněnou osobou -
účastníkem řízení - a po přezkoumání věci ve smyslu ustanovení § 242 odst. 3 o.
s. ř. dospěl k závěru, že dovolání, které je přípustné podle § 237 odst. 1
písm. a) o. s. ř., není důvodné.
Nesprávné právní posouzení věci, které dovolatel uplatňuje jako důvod
dovolání (§ 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř.), může spočívat v tom,
že odvolací soud věc posoudil podle nesprávného právního předpisu, nebo že
správně použitý právní předpis nesprávně vyložil, případně jej na zjištěný
skutkový stav věci nesprávně aplikoval.
Ve smyslu ust. § 135 odst. 1 o. s. ř. je soud v občanském soudním řízení vázán
pouze výrokem trestního rozsudku o tom, že byl spáchán trestný čin a kdo jej
spáchal. Jinými výroky ani odůvodněním rozhodnutí vydaného v trestním řízení
není soud v občanskoprávním řízení vázán. Nelze proto odvolacímu soudu vytýkat
nesprávný právní názor, jestliže uvedl, že při svém rozhodování není vázán
obsahem odůvodněním usnesení Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 2. 6.
1997, č.j. 11 To 265/97-174, a pro posouzení otázky řádného uplatnění nároku
žalobce v trestním řízení si sám opatřil potřebný skutkový podklad. Právě z
obsahu trestního spisu sp. zn. 3T 243/96, zejména z protokolu o výslechu svědka
majora O. K., ze dne 3. 8. 1995, ČVS: OVV-947/95, učinil odvolací soud skutkové
zjištění, že právo žalobce na náhradu škody bylo řádně uplatněno s tím, že výše
škody byla později písemně vyčíslena.
Námitky proti zjištěnému skutkovému stavu pak představují dovolací důvod podle
ust. § 241a odst. 3 o. s. ř., tj. že rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění,
které nemá v podstatné části oporu v provedeném dokazování. Za skutkové
zjištění, které nemá oporu v provedeném dokazování, se ve smyslu ustanovení §
241a odst. 3 o. s. ř. považuje výsledek hodnocení důkazů soudem, který
neodpovídá postupu vyplývajícímu z ustanovení § 132 o. s. ř., protože soud vzal
v úvahu skutečnosti, které z provedených důkazů, popř. přednesů účastníků
nevyplynuly a ani jinak nevyšly za řízení najevo, protože soud pominul rozhodné
skutečnosti, které byly provedenými důkazy prokázány nebo vyšly za řízení
najevo, nebo protože v hodnocení důkazů z hlediska jejich závažnosti
(důležitosti), zákonnosti, pravdivosti, eventuálně věrohodnosti je logický
rozpor. Nelze-li soudu v tomto směru vytknout žádné pochybení, není možné
polemizovat s jeho skutkovými závěry, např. namítat, že soud měl jinak hodnotit
určitý důkaz nebo že z provedených důkazů vyplývá jiný závěr apod. Znamená to,
že hodnocení důkazů, a tedy ani skutkové zjištění jako jeho výsledek, z jiných
než z výše uvedených důvodů nelze dovoláním úspěšně napadnout.
Odvolací soud při svém rozhodnutí vycházel ze skutkového stavu zjištěného
soudem prvního stupně, řízení doplnil provedením listinných důkazů a jeho
skutková zjištění tak mají oporu v provedených důkazech. Nelze mu tedy vytýkat,
že by vzal v úvahu skutečnosti, které z provedených důkazů nevyplynuly, nebo že
by pominul podstatné skutečnosti, které byly v řízení prokázány. Dovolací důvod
podle § 241a odst. 3 o. s. ř. není naplněn.
Odvolací soud zcela správně vyložil ust. § 10 odst. 1 tehdy platného zákona č.
480/1992 Sb. a po právní stránce posoudil jednání žalovaných, jímž byla škoda
způsobena, jako tzv. exces z plnění služebních povinností a bez přímé
souvislosti s povinnostmi vojáků ve výkonu základní služby. Uplatněný nárok na
náhradu škody proto posoudil správně podle ust. § 420 obč. zák.
Ust. § 438 odst. 1 obč. zák. stanoví, že způsobí-li škodu více škůdců,
odpovídají za ni společně a nerozdílně. Podle odst. 2 toliko v odůvodněných
případech může soud rozhodnout, že ti, kteří škodu způsobili, odpovídají za ni
podle své účasti na způsobení škody.
Společná a nerozdílná odpovědnost více osob odpovědných za škodu má obecnou
platnost pro všechny případy a vztahuje se nejen na případy, kdy škůdci
způsobili škodu společným jednáním, ale i na případy, kdy jednotliví škůdci
odpovídají za tutéž škodu na základě odlišných principů. Při škodě způsobené
více subjekty dává zákon přednost pravidlu společné a nerozdílné odpovědnosti
vůči poškozenému (§ 438 obč. zák.) s tím, že ve vzájemném poměru se škůdci
vypořádají podle své účasti na způsobení škody (§ 439 obč. zák.). Nelze tedy
dovolateli přisvědčit, že žalovaní neodpovídají společně a nerozdílně za celou
škodu a že měl být stanoven rozsah odpovědnosti ve vztahu ke každému z nich
jednotlivě.
Rozsudek odvolacího soudu je z hlediska uplatněných dovolacích důvodů správný,
dovolací soud proto dovolání žalovaného zamítl (§ 243b odst. 2 o. s. ř.).
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle § 243b odst. 5 věty
první, § 224 odst. 1, § 151 odst. 1 věty první a § 142 odst. 1 o. s. ř., neboť
žalovaný s ohledem na výsledek dovolacího řízení nemá na náhradu nákladů
dovolacího řízení právo a žalobci v tomto řízení žádné náklady nevznikly.
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 17. prosince 2009
JUDr. Marta Škárová, v. r.
předsedkyně senátu