25 Cdo 3748/2008
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr.
Marty Škárové a soudců JUDr. Petra Vojtka a JUDr. Pavla Simona v právní věci
žalobkyně Ing. V. Š., zastoupené JUDr. Pavlem Musilem, advokátem se sídlem v
Praze 2, Kateřinská 7, proti žalované Městské části Praha 1, se sídlem úřadu v
Praze 1, Vodičkova 18, zastoupené Mgr. Tomášem Machurkem, advokátem se sídlem v
Praze 1, V Jámě 1, o 111.112,88 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu
pro Prahu 1 pod sp. zn. 24 C 200/2006, o dovolání žalobkyně proti rozsudku
Městského soudu v Praze ze dne 18. 3. 2008, č. j. 21 Co 12/2008-78, takto:
I. Dovolání se zamítá.
II. Žalobkyně je povinna zaplatit žalované na náhradě nákladů dovolacího řízení
částku 16.074,- Kč k rukám Mgr. Tomáše Machurka, advokáta se sídlem v Praze 1,
V Jámě 1, do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.
a rozhodl o náhradě nákladů řízení. Vyšel ze zjištění, že žalobkyně na základě
smluv uzavřených se žalovanou o vybudování bytu ze dne 23. 12. 1996 a o budoucí
smlouvě o nájmu bytu ze dne 13. 8. 1996 provedla rekonstrukci prostor, z nichž
vznikl byt 6 + 1, který žalovaná přenechala žalobkyni do nájmu smlouvou ze dne
12. 11. 1999. Výše nákladů rekonstrukce činila 1.726.560,- Kč a v nájemní
smlouvě bylo dohodnuto, že náklady vynaložené na rekonstrukci bytu budou
považovány za předplacené nájemné a v případě převodu bytu oprávněnému nájemci
bude případný zůstatek neodbydleného nájemného započítán do kupní ceny. Dne 1.
11. 2002 uzavřely účastnice smlouvu o převodu vlastnického práva k předmětnému
bytu, avšak kupní cena nebyla snížena o neodbydlenou část předplaceného
nájemného. Žalobkyně uzavřela s Komerční bankou, a.s., smlouvu o poskytnutí
úvěru a kupní cenu bytu zaplatila. Právní účinky vkladu vlastnického práva
žalobkyně nastaly dnem 4. 2. 2003. Na základě rozsudku Obvodního soudu pro
Prahu 1, č. j. 18 C 119/2004-41, byla žalovaná povinna žalobkyni vrátit
neodbydlenou část nájemného ve výši 1.440.664,- Kč s příslušenstvím. Soud
prvního stupně dovodil, že žalovaná odpovídá podle § 420 obč. zák. za škodu,
která žalobkyni vznikla v souvislosti s čerpáním úvěru od banky, neboť porušila
smluvní povinnost tím, že automaticky neprovedla zápočet neodbydleného
nájemného na kupní cenu, a protože žalobkyně si za účelem zaplacení kupní ceny
bytu vzala úvěr; škodu, která jí vznikla, představují zaplacené úroky z
hypotečního úvěru. Námitce žalované o částečném promlčení nároku soud
přisvědčil.
K odvolání žalované Městský soudu v Praze rozsudkem ze dne 18. 3. 2008, č. j.
21 Co 12/2008-78, rozsudek soudu prvního stupně ve vyhovujícím výroku změnil
tak, že žalobu zamítl a rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudy obou
stupňů. Dovodil, že žalobkyni nevznikl nárok na náhradu škody, neboť nebyly
splněny předpoklady ustanovení § 420 obč. zák., zejména existence škody a
příčinné souvislosti mezi vznikem škody a porušením právní povinnosti
žalovanou. Smlouva o převodu vlastnictví k bytu byla uzavřena 1. 11. 2002 a
bylo zcela na vůli žalobkyně odmítnout požadavek na zaplacení kupní ceny,
případně provést započtení jednostranným právním úkonem. Pokud žalobkyně žádný
z těchto kroků neučinila, vůči žalované zápočet neprovedla a zaplatila kupní
cenu tak, jak si sama zvolila, tj. prostřednictvím hypotečního úvěru od
Komerční banky, a.s., musela v důsledku toho zaplatit bance i příslušné úroky.
Částku zaplacenou na těchto úrocích nelze hodnotit jako škodu, kterou by
způsobila žalovaná.
Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání, jehož
přípustnost dovozuje z ustanovení § 237 odst. 1 písm. a) o. s. ř., uplatňuje
dovolací důvody podle ust. § 241a odst. 2 písm. b), odst. 3 o. s. ř.
Rekapituluje zjištěný skutkový stav věci a odvolacímu soudu vytýká, že vyložil
příčinnou souvislost v daném případě neadekvátně, způsobem zvýhodňujícím toho,
kdo se dopustil porušení právní povinnosti. Uvádí, že pokud by odmítla uzavřít
kupní smlouvu nebo by jednostranně započetla svůj nárok na „neodbydlené
nájemné“, nedocílila by nabytí vlastnického práva k bytu, neboť žalovaná její
protinárok neuznávala, teprve na základě výsledku soudního řízení jej musela
reflektovat a bez zaplacení kupní ceny za byt nemohlo dojít k podání návrhu na
vklad vlastnického práva do katastru nemovitostí. S poukazem na rozhodnutí
Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 25 Cdo 3/2006 dovozuje, že její rozhodnutí uzavřít
smlouvu o úvěru nelze považovat za jedinou rozhodující příčinu vzniku majetkové
újmy na její straně, a s poukazem na rozhodnutí Ústavního soudu ČR sp. zn. I.
ÚS 312/05 uvádí, že hrazení kupní ceny z cizích zdrojů (bankovního úvěru) musel
být předvídatelný následek nesplnění smluvní povinnosti žalované. Aby splnila
uzavřenou kupní smlouvu na byt, byla nucena uzavřít úvěrovou smlouvu s bankou a
zaplatit úroky ve smlouvě sjednané. Její škoda spočívá v úrocích z úvěru, který
by při řádném plnění povinností žalované neuzavírala. Navrhla, aby dovolací
soud napadený rozsudek zrušil a věc odvolacímu soudu vrátil k dalšímu řízení.
Žalovaná ve vyjádření k dovolání uvedla, že žalobkyně svého práva na započtení
neodbydleného nájemného nevyužila a započtení na ní ani nepožadovala. Bylo
odpovědností žalobkyně, jakým způsobem si opatří finanční prostředky na úhradu
kupní ceny, když uzavřela kupní smlouvu, kterou se zavázala uhradit částku
1.617.110,- Kč, a tuto situaci nelze interpretovat jako donucení žalobkyně vzít
si úvěr a hradit náklady spojené s hypotečním úvěrem. Nemůže být tedy příčinná
souvislost mezi vznikem těchto nákladů a jednáním žalované. I po uzavření kupní
smlouvy mohla žalobkyně provést jednostranné započtení a pokud by žalovaná
přesto odmítla podal návrh na vklad vlastnického práva do katastru nemovitostí,
měla žalobkyně reálnou možnost domáhat se tohoto svého práva soudní cestou,
neboť obligační účinky uzavřené kupní smlouvy by tím nebyly dotčeny. Dle názoru
žalované odvolací soud věc správně posoudil, a proto navrhla, aby dovolání
žalobkyně bylo zamítnuto.
Vzhledem k ustanovení bodu 12. čl. II části první zákona č. 7/2009 Sb., kterým
se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších
předpisů, a další související zákony, Nejvyšší soud České republiky jako soud
dovolací (§ 10a o. s. ř.) projednal dovolání a rozhodl o něm podle občanského
soudního řádu ve znění účinném do 30. 6. 2009 (dále jen o. s. ř.). Po zjištění,
že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno ve lhůtě
uvedené v ustanovení § 240 odst. 1 o. s. ř. oprávněnou osobou - účastníkem
řízení - a po přezkoumání věci ve smyslu ustanovení § 242 odst. 3 o. s. ř.
dospěl k závěru, že dovolání, které je přípustné podle § 237 odst. 1 písm. a)
o. s. ř., není důvodné.
Rozhodnutí odvolacího soudu vychází ze závěru, že nárok není dán pro chybějící
existenci škody v příčinné souvislosti s jednáním žalované.
Otázka existence příčinné souvislosti je otázkou skutkovou, neboť v řízení se
zjišťuje, zda protiprávní úkon škůdce a vzniklá škoda na straně poškozeného
jsou ve vzájemném poměru příčiny a následku. Právní posouzení příčinné
souvislosti spočívá ve stanovení, mezi jakými skutkovými okolnostmi má být její
existence zjišťována. V daném případě šlo o příčinnou souvislost mezi vznikem
nákladů žalobkyně v souvislosti s čerpáním úvěru od banky a tím, že žalovaná
při převodu bytu do vlastnictví žalobkyně nezapočetla v kupní smlouvě zůstatek
neobydleného nájemného na kupní cenu. V tomto směru odvolací soud při vymezení
skutkových okolností, mezi nimiž se zjišťuje vztah příčiny a následku,
nepochybil a lze přisvědčit jeho závěru, že základním důvodem placení
smluvených úroků bance bylo plnění závazku, jenž žalobkyně sjednala s bankou ve
smlouvě o úvěru, a nikoliv ta okolnost, že žalovaná ve smlouvě o převodu bytu
do vlastnictví žalobkyně sama nesnížila kupní cenu o pohledávku žalobkyně. Jak
totiž vyplývá z výsledků řízení, v nájemní smlouvě bylo ujednáno, že pro případ
převodu bytu nájemci bude zůstatek neodbydleného nájemného započten do kupní
ceny, a následně obě účastnice uzavřely kupní smlouvu, v níž se žalobkyně
zavázala zaplatit plnou kupní cenu. Protože neměla potřebné finanční
prostředky, zaplatila cenu z úvěru od banky, který pro ten účel sjednala, aniž
proti pohledávce žalované namítla k započtení svou protipohledávku z
„neodbydleného nájemného“, přestože – jak dovodil odvolací soud – šlo o
pohledávku jednostranně započitatelnou, tedy způsobilou přivodit částečný zánik
závazku žalobkyně, a tedy snížení její platební povinnosti o částku
odpovídající ujednání v nájemní smlouvě. Ostatně v jednostranném započtení
nebránilo žalobkyni ani ujednání v nájemní smlouvě vzhledem k tomu, že
provedení zápočtu na kupní cenu nebylo vyhrazeno jednostranně pro žalovanou.
Jestliže tedy žalobkyně akceptovala návrh kupní smlouvy předložený druhou
smluvní stranou, aniž by s ní jednala o možnosti snížení kupní ceny či o
povolení splátek, a zavázala se zaplatit plnou kupní cenu bytu, na níž si pak
potřebné finanční prostředky opatřila úvěrem, jenž si zvolila, a jestliže v
souladu se sjednanými podmínkami úvěrové smlouvy zaplatila bance úroky, nelze
dovodit, že by tyto její výdaje způsobila žalovaná svým protiprávním jednáním v
souvislosti s převodem bytu do jejího vlastnictví. Z hlediska existence
příčinné souvislosti nemůže totiž stačit obecná úvaha o veškerých možných
následcích určitého jednání a nelze pominout, že dvoustranná smlouva je
výsledkem vzájemné shody vůle obou smluvních stran a bez projevu vůle žalobkyně
akceptovat návrh smlouvy a smlouvu uzavřít by nemohla platně vzniknout ani
smlouva kupní, z níž vznikl závazek žalobkyně zaplatit žalované plnou kupní
cenu, ani smlouva o úvěru, z níž vznikl závazek žalobkyně zaplatit bance
smluvené úroky. Nesolidní postup žalované nebyl tedy hlavní a rozhodující
příčinou vzniku povinnosti žalobkyně k úhradě smluvních úroků bance. Pohnutka,
jež žalobkyni vedla či mohla vést k uzavření smlouvy o úvěru, tj. zajistit si
vlastnictví k bytu namísto dosavadního nájmu, nemá právní význam z hlediska z
hlediska odpovědnosti žalované za škodu podle § 420 obč. zák.
Pokud žalobkyně odkazuje na rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 25 Cdo
3/2006, je třeba konstatovat, že toto rozhodnutí o způsobené škodě a o ušlém
zisku podnikatele, který ve svých prostorách nemohl provozovat svou
podnikatelskou činnost v důsledku nepovolené stavební činnosti žalovaného,
spočívá na zcela odlišném skutkovém základě.
Z uvedeného vyplývá, že rozsudek odvolacího soudu je správný, Nejvyšší soud
dovolání žalobkyně podle § 243b odst. 2, části věty před středníkem, a odst. 6
in fine o. s. ř., zamítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle § 243b odst. 5 věty
první, § 224 odst. 1 a § 142 odst. 1 o. s. ř. Vzhledem k výsledku dovolacího
řízení náleží žalované náhrada nákladů dovolacího řízení, vzniklých v
souvislosti s podáním vyjádření k dovolání. Za tento úkon právní služby náleží
odměna za zastupování advokátem, krácená o polovinu (§ 3 odst. 1, § 18 odst. 1
vyhlášky č. 484/2000 Sb., ve znění po 1. 9. 2006). Sazba odměny za úkon
představuje částku 26.190,- Kč, po krácení 13.095,- Kč a paušální částku
náhrady hotových výdajů ve výši 300,- Kč (§ 2 odst. 1, § 13 odst. 1 a 3
vyhlášky č. 177/1996 Sb. v platném znění), vše navýšeno o 20 % DPH podle § 137
odst. 3 o. s. ř., celkově tedy 16.074,- Kč.
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 30. března
2011
JUDr. Marta Škárová, v. r.
předsedkyně senátu