25 Cdo 376/2006
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně
JUDr. Marty Škárové a soudců JUDr. Petra Vojtka a JUDr. Jana Eliáše, Ph. D., v
právní věci žalobců a) M. N., a b) Ing. E. N., zastoupených advokátkou,
proti žalované Z. p., a. s., o odstranění plynárenského zařízení a o
146.100,- Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Rokycanech
pod sp. zn. 5 C 18/2002, o dovolání žalobců proti rozsudku Krajského soudu v
Plzni ze dne 4. října 2005, č. j. 14 Co 510/2005-155, takto:
I. Dovolání se zamítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Okresní soud v Rokycanech rozsudkem ze dne 9. 12. 2004, č. j. 5 C 18/2002-127,
uložil žalované povinnost zaplatit žalobkyni a) 8.866,- Kč s úrokem z
prodlení 5,5% od 22. 5. 2002 do zaplacení a žalobci b) 65.014,- Kč s úrokem z
prodlení 5,5% od 22. 5. 2002 do zaplacení, žalobu na odstranění uzavírací
armatury trasového uzávěru z povrchu pozemku žalobců p. č. 1762/1 v k. ú.
R. a na uvedení tohoto pozemku, jakož i oplocení a vjezdových vrat do
původního stavu zamítl, dále zamítl žalobu na zaplacení částky 72.220,- Kč s
příslušenstvím a příslušenství z částky 73.880,- Kč nad přiznaný úrok
z prodlení a rozhodl o náhradě nákladů řízení. Vyšel ze zjištění, že na základě
usnesení Okresního soudu v Rokycanech ze dne 22. 11. 1999, č. j. D
403/98-77, kterým soud schválil dohodu dědiců o přenechání předluženého
dědictví věřitelům, žalobci nabyli do spoluvlastnictví pozemek o výměře 14380
m2 – zahradu p. č. 1762/1 v k. ú. R., a to první žalobkyně podílem 3/25 a druhý
žalobce 22/25. V roce 1999 prováděla společnost CEPS, a. s., pro žalovanou
společnost rehabilitační práce na plynovodu DN 500 a DN 300, při nichž byla
zjištěna nefunkčnost trasového uzávěru plynovodu, umístěného na pozemku
žalobců. Poškozený uzávěr byl vyměněn a se zřetelem k místní situaci bylo
zvoleno nadzemní řešení, při němž ovládání a obtok uzávěru je veden nad zemí. V
tomto řízení se žalobci domáhali na žalované odstranění plynárenského zařízení
- armatury trasového uzávěru z jejich pozemku a uvedení tohoto pozemku do
původního stavu a současně náhrady škody v penězích v celkové částce 146.100,-
Kč. Soud dovodil, že umístění části plynárenského zařízení nad povrchem pozemku
snižuje jeho hodnotu, a to o 70.230,- Kč dle posudku znalce, a spolu s náhradou
za poškození oplocení, výjezdových vrat a porostů přiznal žalobcům částky
uvedené ve výroku svého rozhodnutí. Důvodným neshledal nárok na náhradu za
zřízení věcného břemene a na odstranění plynového zařízení z pozemku.
K odvolání žalobců Krajský soud v Plzni rozsudkem ze dne 4. 10. 2005, č. j. 14
Co 510/2005-155, rozsudek soudu prvního stupně v napadené části o zamítnutí
žaloby potvrdil a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení. Odvolací soud
vycházel ze skutkového stavu zjištěného soudem prvního stupně a ztotožnil se s
jeho závěry. Shodně s ním vycházel ze speciální úpravy v zákoně č. 222/1994
Sb., o podmínkách podnikání a o výkonu státní správy v energetických odvětvích
a o S. e. i., který v § 9 odst. 11 stanoví, že dodavatel má právo vstupovat a
vjíždět na cizí nemovitosti v souvislosti s opravami a údržbou rozvodných
zařízení, přičemž je povinen při výkonu oprávnění co nejvíce šetřit práv
vlastníků dotčených nemovitostí a vstup na jejich pozemky jim oznámit. Není
proto třeba souhlasu vlastníka pozemku, jak namítali žalobci. Po skončení prací
je dodavatel povinen uvést pozemky do předchozího stavu; vznikla-li vlastníku v
důsledku výkonu práv dodavatele majetková újma nebo je-li omezen v obvyklém
užívání nemovitosti, má podle § 9 odst. 13 zák. č. 222/1994 Sb. právo na
jednorázovou náhradu. Tato náhrada byla žalobcům přiznána za snížení hodnoty
pozemku ve výši 70.230,- Kč, neboť ovládací prvky trasového uzávěru byly
umístěny nad zemským povrchem, a dále byla přiznána náhrada za poškození
oplocení, vjezdových vrat a porostů ve výši stanovené znalcem Ing. K. Správným
shledal závěr soudu prvního stupně, že žalobcům nelze přiznat částku,
odpovídající náhradě za zřízení věcného břemene vedení plynovodu přes pozemek
p. č. 1762/1. V době zřízení plynovodu totiž platil plynárenský zákon č.
67/1960 Sb. a podle jeho ust. § 22 odst. 1 písm. a) byl plynárenský podnik
oprávněn zřizovat a provozovat na cizích pozemcích stavby plynovodní sítě. Ze
zákona vzniklo právo věcného břemene (§ 22 odst. 5 zák. č. 79/1957 Sb.), za
jehož výkon sice nenaležela náhrada, ale pokud byl vlastník nebo uživatel
nemovitosti zřízením vedení podstatně omezen v užívání nemovitosti, mohl žádat
poskytnutí jednorázové náhrady, a to v prekluzívní lhůtě tří měsíců ode dne,
kdy bylo dílo uvedeno do trvalého provozu (§ 22 odst. 2 zák. č. 79/1957 Sb.).
Pokud se žalobci domáhali odstranění nadzemní části plynárenského zařízení
(armatury trasového uzávěru) a uvedení pozemku do původního stavu, odvolací
soud přisvědčil soudu prvního stupně, že byla-li žalobcům za znehodnocení
pozemku poskytnuta peněžní náhrada, nelze z téhož důvodu uložit žalované
povinnost restituční. Kromě toho armatura trasového uzávěru není stavbou, ale
jde o součást věci hlavní, kterou je plynovod. Na základě ust. § 22 odst. 1
písm. a) zákona č. 67/1960 Sb. měla žalovaná právo zřídit na předmětném pozemku
plynovod, který tak nelze považovat za neoprávněnou stavbou ve smyslu ust. §
135c obč. zák.
Proti tomuto rozsudku podali žalobci dovolání, jehož přípustnost dovozují z
ust. § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. a podávají je z důvodu „nesprávného
právního posouzení odvolacího soudu, které nemá v podstatné části oporu v
provedeném dokazování“. Namítají, že odvolací soud dospěl k nesprávným
skutkovým zjištěním, které měly za následek nesprávné rozhodnutí ve věci.
Poukazují na to, že uzavírací armatura byla před započetím rehabilitačních
prací v roce 1999 umístěna pod zemským povrchem a ani z ohlášení stavby odboru
výstavby MÚ R. nevyplývá její nové řešení v nadzemním provedení. Oplocením
armatury došlo k zabrání 42,12 m2 jejich pozemku, což považují za protiprávní
a v rozporu s jejich vůlí. Dodavatel svévolně provedl práce nad rámec ohlášení
a v rozporu se zákonem č. 222/1994 Sb., vlastní ohlášení bylo podáno v
souvislosti s jiným pozemkem, neboť výkop měl být proveden na pozemku p. č.
1762/2 a nikoliv na pozemku p. č. 1762/1. Žalovaná vědomě postupovala při
provádění rehabilitačních prací protiprávně, a to nejen vůči odboru výstavby,
ale také v rozporu s ust. § 9 odst. 11, 12 zákona č. 222/1994 Sb., protože při
výkonu oprávnění nešetřila práv vlastníků dotčených nemovitostí a svévolně
překročila rozsah svých oprávnění, když vybudovala neoprávněnou stavbu na
jejich pozemku, čímž závažným způsobem zasáhla do základních práv žalobců
daných LZPS, zejména čl. 11, a dále porušila Evropskou úmluvu o ochraně
lidských práv a základních svobod. Vybudováním armatury trasového uzávěru nad
zemí a jejím oplocením došlo nejenom ke snížení hodnoty jejich pozemku, ale
také z tohoto důvodu je tento pozemek neprodejný, když každý potenciální kupec
od jednání o koupi právě z těchto důvodů odstoupil, čímž vznikla žalobcům
prokazatelná majetková újma. Proto se domáhali provedení ovládacích prvků
trasového uzávěru pod povrchem země, tedy uvedení pozemku do původního stavu,
což zaručuje co nejmenší zásah do vlastnických práv. Do doby provedení
naturální restituce požadují náhradu škody v penězích, neboť kombinace reparace
a restituce není vyloučena. Závěrem navrhli, aby dovolací soud napadený
rozsudek zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo
podáno včas, účastníkem řízení, zastoupeným advokátem ve smyslu § 241 o. s. ř.,
se nejprve zabýval přípustností dovolání.
Podmínky přípustnosti dovolání proti rozsudku odvolacího soudu upravuje
ustanovení § 237 o. s. ř.
Podle ustanovení § 237 odst. 1 o. s. ř. je dovolání přípustné proti rozsudku
odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo změněno
rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé [písm. a)], jimiž bylo potvrzeno
rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci
samé jinak než v dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že byl vázán právním
názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil [písm. b)], jimiž
bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není
přípustné podle ustanovení písmena b) a dovolací soud dospěje k závěru, že
napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam [písm.
c)].
V posuzovaném případě žalobci dovoláním napadají rozsudek odvolacího soudu,
kterým byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně, přípustnost dovolání se tedy
řídí podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.
Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam zejména tehdy,
řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla
vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována
rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem (§ 237 odst. 3
o. s. ř.).
Dovolání je podle tohoto ustanovení přípustné jen pro řešení
právních otázek a současně se musí jednat o právní otázku zásadního významu;
způsobilým dovolacím důvodem je tedy důvod podle § 241a odst. 2 písm. b) o. s.
ř., jehož prostřednictvím lze namítat, že rozhodnutí spočívá na nesprávném
právním posouzení věci. Zásadní právní význam pak má rozsudek odvolacího soudu,
jestliže v něm řešená právní otázka má zásadní význam nejen pro rozhodnutí
konkrétní věci, ale z hlediska rozhodovací činnosti soudů vůbec, nebo
obsahuje-li řešení právní otázky, které je v rozporu s hmotným právem.
Dovolání žalobců směřuje do výroku rozsudku odvolacího soudu, jímž byl potvrzen
rozsudek soudu prvního stupně ve výroku o zamítnutí žaloby s požadavkem na
uvedení pozemku, oplocení a vrat do původního stavu a na peněžitou náhradu ve
výši přesahující částku odpovídající náhradě škody za snížení hodnoty pozemku a
za poškození vrat, oplocení a porostů. Vzhledem k tomu, že rozhodnutí
odvolacího soudu v tomto výroku spočívá na závěru o rozsahu způsobené škody a
na výši náhrady za ni, nejsou z tohoto hlediska námitky v dovolání, týkající se
protiprávnosti jednání žalované, rozhodující a pokud směřují proti skutkovým
závěrům, z nichž soudy vycházely, nelze je v dovolání, jehož přípustnost se
posuzuje podle ust. § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. úspěšně uplatnit. Nesprávné
skutkové zjištění zakládá totiž dovolací důvod podle ust. § 241a odst. 3 o. s.
ř. (rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v
podstatné části oporu v provedeném dokazování) a uplatnění tohoto dovolacího
důvodu přípustnost dovolání podle ust. § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.
nezakládá (srov. např. R 8/1994).
Dovolatelé nevymezili, v čem spatřují zásadní právní význam rozhodnutí
odvolacího soudu, nicméně z obsahu jejich námitek lze za právní otázku, mající
zásadní význam nejen z hlediska rozhodnutí v dané věci ale i z hlediska
rozhodovací činnosti soudů, považovat otázku výše náhrady škody za majetkovou
újmu, spočívající ve snížení hodnoty pozemku z hlediska zhoršení jeho
prodejnosti. Pro tuto otázku shledal dovolací soud dovolání podle § 237 odst.
1 písm. c), odst. 3 o. s. ř. přípustným.
Dovolatelé namítají, že vybudováním armaturní stanice trasového uzávěru v
nadzemním provedení a jejím oplocením došlo nejenom ke snížení hodnoty jejich
pozemku, ale také z tohoto důvodu je tento pozemek neprodejný. Český právní řád
náhradu za „snížení prodejnosti“ nezná. Teorie i praxe chápe škodu jako újmu,
která nastala v majetkové sféře poškozeného a je napravitelná poskytnutím
majetkového plnění, nedochází-li k naturální restituci. Snížení hodnoty věci po
poškození oproti stavu před poškozením je skutečnou škodou, na rozdíl od ušlého
zisku, jenž je újmou spočívající v tom, že u poškozeného nedojde v důsledku
škodní události k rozmnožení majetkových hodnot, ač se to dalo očekávat s
ohledem na pravidelný běh věcí.
Skutečná škoda se vyjadřuje srovnáním majetkového stavu poškozeného před
vznikem škody a po poškození a při určení její výše se zásadně vychází z ceny
věci v době poškození (§ 443 obč. zák.). Nahrazuje se újma, jež spočívá ve
zmenšení majetkového stavu poškozeného, k němuž došlo následkem škodné
události. Východiskem pro peněžitou náhradu tohoto úbytku je cena, jakou měla
věc v době poškození, v porovnání s její cenou po poškození. V daném případě
byla výše náhrady za snížení hodnoty pozemku v důsledku nadzemního umístění
trasového uzávěru plynovodu stanovena na základě znaleckého posouzení, jež
vychází z hodnoty pozemku „obvyklé v místě a čase u obdobných pozemků“. Cena
obvyklá představuje cenu, za kterou lze v daném místě a čase pořídit náhradní
věc stejných kvalit, jde o cenu tržní, jež je ovlivněna nabídkou a poptávkou v
daném místě a čase. Takto stanovená náhrada zahrnuje proto i hledisko
„prodejnosti“ věci. Okolnost, zda a za jakou cenu se poškozenému podařilo
znehodnocenou věc prodat, nebo cena, jakou lze hypoteticky jejím prodejem
dosáhnout, však sama o sobě není rozhodující veličinou, od níž by se odvíjel
rozsah skutečné škody, neboť cena, za niž lze věc v době po vzniku škody
prodat, je okolností nesouvisející se škodnou událostí, za niž škůdce odpovídá,
a výše způsobené škody není závislá na tom, zda poškozený věc prodá či nikoliv
a za jakou cenu. Nelze proto přisvědčit dovolatelům, že kromě již přiznané
náhrady za znehodnocení pozemku by jim z důvodu „neprodejnosti“ pozemku
náležela ještě nějaká další náhrada skutečné škody, ať už v penězích nebo
uvedením do předešlého stavu.
Správný je pak i závěr odvolacího soudu, že vedle peněžní náhrady nelze za
tutéž újmu požadovat navrácení do předešlého stavu, neboť poskytnutí finanční
reparace vylučuje nárok na navrácení do původního stavu a naopak. Podle
ustanovení § 442 odst. 2 obč. zák. se totiž škoda hradí v penězích; požádá-li
však o to poškozený a je-li to možné a účelné, hradí se škoda uvedením do
předešlého stavu. Toto ustanovení upravuje dva možné způsoby náhrady škody a je
z něj zřejmé, že jednu a tutéž škodu nelze odškodňovat oběma způsoby; pro
vyhovění požadavku na uvedení poškozené věci do původního stavu musí být navíc
splněn předpoklad, že je to možné a zároveň i účelné, což – jak vyplývá z
výsledků řízení – splněno nebylo.
Jak vyplývá z výše uvedeného, rozhodnutí odvolacího soudu v rozsahu napadeném
dovoláním je věcně správné. Dovolací soud proto dovolání žalovaného podle ust.
§ 243b odst. 2, věty před středníkem, o. s. ř. zamítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle ust. § 243b odst. 5,
věty první, § 224 odst. 1 a § 142 odst. 1 o. s. ř., neboť žalobci nemají s
ohledem na výsledek dovolacího řízení na náhradu jeho nákladů právo a žalované
v dovolacím řízení náklady nevznikly.
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 21. listopadu 2007
JUDr. Marta Škárová,
v. r.
předsedkyně senátu