25 Cdo 3768/2008
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr.
Marty Škárové a soudců JUDr. Petra Vojtka a JUDr. Pavla Simona v právní věci
žalobce M. P., zastoupeného JUDr. Františkem Laštovkou, advokátem se sídlem v
Praze 2, Pod Zvonařkou 8, proti žalovanému Z. R., zastoupenému JUDr. PhDr.
Oldřichem Choděrou, advokátem se sídlem v Praze 1, Národní 25, za účasti
vedlejšího účastníka na straně žalované České kanceláře pojistitelů, se sídlem
v Praze 4, Na Pankráci 1724/129, zastoupeného Českou pojišťovnou, a.s., se
sídlem v Praze 1, Spálená 16, adresa pro doručování: Region Praha, Litevská 8,
Praha 10, o náhradu škody, vedené u Okresního soudu Praha – západ pod sp. zn. 5
C 2091/2004, o dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze
dne 27. února 2008, č.j. 25 Co 349/2007-202, takto:
I. Dovolání proti výroku rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 27. 2. 2008,
č.j. 25 Co 349/2007-202, jímž byl rozsudek soudu prvního stupně změněn, se
ohledně částky 680.867,- Kč zamítá a ohledně částky 223.197,- Kč se odmítá.
II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobci na nákladech dovolacího řízení
35.660,- Kč, k rukám zástupce JUDr. Františka Laštovky, advokáta se sídlem v
Praze 2, Pod Zvonařkou 8, a to do tří dnů od právní moci rozsudku.
Okresní soud Praha – západ rozsudkem ze dne 27. listopadu 2006, č.j. 5 C
2091/2004-141, ve spojení s doplňujícím usnesením ze dne 11. května 2007, č.j.
5 C 2091/2004-163, uložil žalovanému zaplatit žalobci na náhradě za ztrátu na
výdělku částku 189.714,- Kč za dobu od 1. 9. 1999 do 31. 3. 2001, 28.287,- Kč
za dobu od 1. 4. 2001 do 31. 12. 2001 a 5.196,- Kč za dobu od 1. 1. 2002 do 30.
12. 2002, tedy celkem 223.197,- Kč, žalobu zamítl co do částky 631.012,- Kč na
náhradě za ztrátu na výdělku od 16. 11. 1998 do 30. 10. 2006 a úroku z prodlení
ve výši 221.706,- Kč za období od 16. 11. 1998 do 30. 10. 2006, a rozhodl o
náhradě nákladů řízení. Rozhodl tak o nároku žalobce na náhradu za poškození
zdraví při dopravní nehodě zaviněné žalovaným dne 26. 4. 1998, při níž žalobce
utrpěl tříštivou zlomeninu čéšky pravého kolene s posunem úlomku, zlomeninu
dolní čelisti se ztrátou dolních řezáků. V důsledku úrazu nemohl bez rizika
výrazného zhoršení zdravotního stavu a urychlení vývoje patologických změn
vykonávat své původní povolání kuchaře-číšníka, pro něž byl vyučen a které před
úrazem vykonával s průměrným měsíčním příjmem 18.393,- Kč. Soud dospěl k
závěru, že nárok na náhradu za ztrátu na výdělku od 16. 11. 1998 do 1. 9. 1999
a na zaplacení úroků z prodlení za období od 16. 11. 1998 do 30. 10. 2006 je
promlčen. Na základě zjištěných příjmů žalobce přiznal mu za dobu do března
2001 náhradu v rozdílu mezi jeho předúrazovým výdělkem a příjmy z pracovní
činnosti od 1. 9. 1999, za období od 1. 4. 2001, za něž nebyla výše příjmu
žalobce věrohodně doložena, vycházel z hrubého měsíčního příjmu za práci na
pozici telefonisty, kterou by žalobce mohl vykonávat a kterou lze považovat za
vhodnou vzhledem k jeho zdravotním omezením v důsledku úrazu a kvalifikačním
předpokladům, a za dobu od 1. 1. 2003 žádnou náhradu žalobci nepřiznal.
K odvolání všech účastníků Krajský soud v Praze rozsudkem ze dne 27. února
2008, č.j. 25 Co 349/2007-202, rozsudek soudu prvního stupně ve výrocích o věci
samé změnil tak, že žalovanému uložil zaplatit žalobci 904.064,- Kč a že žaloba
na zaplacení 171.851,- Kč se zamítá, a rozhodl o náhradě nákladů řízení před
soudy obou stupňů. Vyšel ze skutkových zjištění soudu prvního stupně a
přisvědčil jeho závěru o odpovědnosti žalovaného, o promlčení uplatněného
nároku za dobu od 16. 11. 1998 do 31. 8. 1999 a o úroku z prodlení před 30. 11.
2004. S odkazem na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. 10. 2003, sp. zn. 21
Cdo 1987/2002, dovodil, že předúrazový příjem žalobce je třeba valorizovat dle
příslušných vládních nařízení, a vzhledem k tomu, že nebyl dostatek podkladů
pro zjištění výše náhrady ztráty na výdělku podle vykázaných příjmů žalobce a
zároveň bylo prokázáno, že žalobce si zaměstnání aktivně hledal a byl plynule
zaměstnán, byť zaměstnání často měnil, dospěl odvolací soud k závěru, že za
této situace by bylo v rozporu s dobrými mravy žalobu zamítnout jen z důvodu
neschopnosti žalobce prokázat výši svých příjmů za celou dobu probíhajícího
soudního řízení. Odvolací soud řízení doplnil dodatkem znaleckého posudku z
oboru zdravotnictví, z nějž zjistil rozsah zdravotního omezení žalobce v
důsledku úrazu a příkladmý výčet pro něj vhodných zaměstnání, a s ohledem na
jeho vzdělání a kvalifikační předpoklady vycházel při stanovení výše náhrady za
ztrátu na výdělku z dosažitelného příjmu pokladníka v obchodě. Otázkou, zda by
žalobce po úrazu měl právo na přiznání alespoň částečného invalidního důchodu,
se soud nezabýval vzhledem k tomu, že při výpočtu náhrady vycházel z výdělku,
jehož žalobce mohl při svém zdravotním poškození a kvalifikaci dosahovat, a u
žalobce nejde o to, že by byl neschopen jakékoli práce, ale pouze nemůže
pracovat v tom oboru, pro nějž má kvalifikační předpoklady a praxi.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný dovolání z důvodu, že řízení
bylo postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci
a že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci (§ 241a odst. 2
písm. a) a b) o. s. ř.). Popisuje průběh řízení a namítá, že bylo povinností
soudu zabývat se tím, zda žalobce měl právo na přiznání částečného invalidního
důchodu. Uvádí, že v řízení nebyla „zcela jistě“ prokázána příčinná souvislost
mezi poklesem výše výdělku a způsobenou škodou, žalobce záměrně nedoložil
veškeré své příjmy z pracovní činnosti, přestože určitých příjmů zřejmě
dosahoval. Dovolatel se domnívá, že žalobce se záměrně do práce nezapojoval a
nevyvíjel pracovní úsilí, jež by mu zdravotní stav dovoloval. Za nesprávný
považuje výpočet možného výdělku žalobce, jak to učinil odvolací soud, neboť s
odkazem na dobré mravy lze právo nepřiznat, ale nikoli zakládat, a argumentem
dobrých mravů soud překlenul důkazní nouzi žalobce. Dovolatel navrhl, aby
Nejvyšší soud zrušil rozsudek odvolacího soudu a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Žalobce se ztotožnil s rozhodnutím odvolacího soudu a navrhl „potvrzení“
rozsudku odvolacího soudu.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) po zjištění,
že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno ve lhůtě
uvedené v ustanovení § 240 odst. 1 o. s. ř. oprávněnou osobou - účastníkem
řízení, zastoupeným advokátem ve smyslu § 241 odst. 1 o. s. ř., rozhodl o
dovolání podle dosavadních předpisů (tj. podle občanského soudního řádu ve
znění účinném před 1. 7. 2009 – srov. bod 12 čl. II zákona č. 7/2009 Sb.)
vzhledem k tomu, že dovoláním napadené rozhodnutí bylo vydáno dne 27. února
2008.
Rozhodnutí odvolacího soudu je co do částky 680.867,- Kč rozhodnutím měnícím a
co do částky 223.197,- Kč, o níž bylo rozhodnuto shodně se soudem prvního
stupně, rozhodnutím potvrzujícím. Dovolání proti měnící části výroku
rozsudku odvolacího soudu je přípustné dle ustanovení § 237 odst. 1 písm. a) o.
s. ř. a přípustnost dovolání proti potvrzující části výroku se řídí podle § 237
odst. 1 písm. c) o. s. ř. Proti výroku, jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu
prvního stupně o zamítnutí žaloby co do částky 171.851,- Kč, dovolání
žalovaného nesměřuje a ostatně by k tomu nebyl ani subjektivně oprávněn.
Dovolací důvod dle § 241a odst. 2 písm. a) o. s. ř., jenž dovolatel spatřuje v
tom, že odvolací soud se nezabýval tím, zda by žalobce měl právo na přiznání
částečného invalidního důchodu, není naplněn.
Škoda spočívající ve ztrátě na výdělku po skončení pracovní neschopnosti nebo
při invaliditě (§ 447 odst. 1 obč. zák.) představuje majetkovou újmu,
vyplývající z rozdílu mezi výdělkem poškozeného před vznikem škody a výdělkem
po poškození, dávky invalidního důchodu slouží ke kompenzaci ztráty pracovní
způsobilosti a nahrazují trvale zcela či částečně příjem poškozeného, který
není schopen obstarat si prostředky vlastní pracovní činností.
Za situace, že ze zjištěného skutkového stavu vyplývá, že žalobce není ani
nebyl poživatelem invalidního důchodu, ani není tvrzeno, že by takovou žádost
vůbec podal, není vadou řízení, která mohla mít za následek nesprávné
rozhodnutí ve věci, jestliže soud před rozhodnutím o výši nároku na náhradu
škody na zdraví z dopravní nehody v r. 1998 neřešil jako předběžnou otázku, zda
by žalobce mohl splňovat podmínky pro vyměření dávky důchodového zabezpečení,
pokud by o ni požádal, a zda by mu rozhodnutím posudkové komise České správy
sociálního zabezpečení byl z důvodu následků dopravní nehody alespoň částečný
invalidní důchod přiznán.
Pokud dovolatel namítá, že nebyla „zcela jistě“ prokázána příčinná souvislost
mezi poklesem výše výdělku a způsobenou škodou, že se žalobce záměrně do práce
nezapojoval a nevyvíjel pracovní úsilí odpovídající jeho zdravotnímu stavu a
nesouhlasí s tím, jak soudy obou stupňů zjistily skutkový stav v projednávané
věci, uplatňuje dovolací důvod dle § 241a odst. 3 o. s. ř.
Za skutkové zjištění, které nemá oporu v provedeném dokazování, se ve smyslu
ustanovení § 241a odst. 3 o. s. ř. považuje výsledek hodnocení důkazů soudem,
který neodpovídá postupu vyplývajícímu z ustanovení § 132 o. s. ř. protože soud
vzal v úvahu skutečnosti, které z provedených důkazů nebo přednesů účastníků
nevyplynuly a ani jinak nevyšly za řízení najevo, protože soud pominul rozhodné
skutečnosti, které byly provedenými důkazy prokázány nebo vyšly za řízení
najevo, nebo protože v hodnocení důkazů z hlediska jejich závažnosti
(důležitosti), zákonnosti, pravdivosti, eventuálně věrohodnosti je logický
rozpor. Nelze-li soudu v tomto směru vytknout žádné pochybení, není možné
polemizovat s jeho skutkovými závěry, např. namítat, co kterému účastníkovi či
svědkovi měl či neměl soud uvěřit, že k některému důkazu neměl soud přihlížet
nebo že z provedených důkazů vyplývá jiný závěr apod. Znamená to, že hodnocení
důkazů, a tedy ani skutkové zjištění jako jeho výsledek, z jiných než z výše
uvedených důvodů nelze dovoláním úspěšně napadnout.
V projednávané věci byla skutková zjištění, z nichž odvolací soud vycházel při
svém rozhodnutí, učiněna na základě provedených důkazů. Znalecký posudek MUDr.
Karla Šteina a jeho výpověď před soudem prvního stupně byly podkladem pro
závěr, že v důsledku zranění kolene žalobce již nemůže vykonávat původní
povolání kuchař-číšník bez rizika výrazného zhoršení jeho zdravotního stavu a
urychlení vývoje patologických změn kolenního kloubu včetně pravděpodobného
vývoje nepříznivých kompenzačních změn statiky celé pravé dolní končetiny; z
celé řady listinných důkazů čerpal soud svá zjištění o průběhu jednotlivých
zaměstnání žalobce a délce jejich trvání, o výši průměrného příjmu žalobce v
jednotlivých obdobích a na jejich podkladě a po doplnění dokazování v odvolacím
řízení učinil závěr, že žalobce si výdělek obstarával příležitostnou prací v
krátkodobých pracovních poměrech, snažil se zaměstnání aktivně využívat, neměl
však stabilní dlouhodobější pracovní poměr a jeho měsíční příjem po skončení
pracovní neschopnosti byl nižší než průměrný výdělek před dopravní nehodou.
Odvolací soud z dodatku znaleckého posudku MUDr. Karla Šteina, jímž doplnil
dokazování (§ 213 odst. 4 o. s. ř.), zjistil, že zdravotní omezení žalobce v
důsledku nehody zaviněné žalovaným mu umožňuje vykonávat pouze určité,
příkladmo uvedené činnosti, některé práce jsou pro jeho zdravotní stav
nevhodné, a vzhledem k tomu, že žalobce je vyučen v oboru kuchař – číšník, bez
maturity a znalosti cizích jazyků, odvolací soud učinil skutkový závěr o výši
příjmu, jehož by žalobce mohl při svém zdravotním omezení a kvalifikačních
schopnostech dosahovat v povolání pro něj vhodném.
Skutkové závěry odvolacího soudu mají oporu v provedených důkazech, dovolací
soud neshledal, že by soud pokládal za zjištěné něco, co ve spise není, nebo
opomenul něco podstatného, co ve spise je, ani že by v jeho úvahách existovaly
logické rozpory. Odlišný názor dovolatele na to, co lze mít na základě
provedených důkazů za prokázané, popřípadě zda provedené důkazy jsou
dostatečným podkladem k prokázání relevantních skutečností, není s ohledem na
zásadu volného hodnocení důkazů (§ 132 o. s. ř.) způsobilý tento dovolací důvod
naplnit.
Dovolatel namítá nesprávný „simulovaný“ výpočet výdělku žalobce, jímž
„překlenul důkazní nouzi žalobce“ odkazem na dobré mravy, neboť dle jeho
přesvědčení lze právo s odkazem na dobré mravy nepřiznat, ale nikoli zakládat.
Dle § 136 o. s. ř. lze-li výši nároků zjistit jen s nepoměrnými obtíženi nebo
nelze-li ji zjistit vůbec, určí ji soud podle své úvahy.
Toto procesní ustanovení umožňuje soudu v případě, že základ nároku je dán,
avšak jeho výši nelze dokazováním spolehlivě zjistit, aby ji určil vlastní
úvahou na základě dostupných skutkových podkladů. Nejde o založení
neexistujícího nároku, nýbrž pouze o stanovení výše nároku, jehož existence
byla prokázána. Určení výše nároku postupem podle § 136 o. s. ř. není
záležitostí volné úvahy nepodléhající hodnocení, základem úvahy je zjištění
takových skutečností, které soudu umožní založit úvahu na určitém
kvantitativním posouzení základních souvislostí (srov. např. rozhodnutí
Nejvyššího soudu sp. zn. 1 Cz 47/83, publikované pod č. 13 ve Sbírce soudních
rozhodnutí a stanovisek, ročník 1985). Pokud tedy v řízení o náhradu škody je
poškozený v důkazní nouzi ohledně výše svých příjmů, kterých dosahoval v době
po skončení pracovní neschopnosti a jejichž výši již nelze věrohodně doložit,
nelze vyloučit možnost stanovit výši nároku na náhradu ušlého zisku postupem
podle § 136 o. s. ř. na základě zjištěné výše příjmu, jakého by poškozený
dosahoval v době, za níž je nárok uplatněn, popř. v porovnání s jiným
srovnatelným pracovníkem.
Z hlediska uplatněných dovolacích důvodů je rozhodnutí odvolacího soudu správné
a vzhledem k tomu, že celé rozhodnutí v rozsahu, proti němuž směřuje dovolání,
spočívá na stejných – výše vyložených – závěrech, neshledal dovolací soud, že
by byla dána podmínka zásadního právního významu rozhodnutí pro založení
přípustnosti dovolání proti potvrzující části výroku odvolacího soudu dle
ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.
Dovolací soud proto dovolání žalobce podle ust. § 243b odst. 2, věty první před
středníkem, o. s. ř. zčásti zamítl a jako nepřípustné je zčásti odmítl (§ 243b
odst. 5 věta první, § 218 písm. c/ o. s. ř.).
Dovolání do výroku, jímž bylo rozhodováno o náhradě nákladů řízení není
přípustné (srov. např. rozhodnutí Nejvyššího soudu publikované pod č. 4 ve
Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, ročník 2003).
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle § 243b odst. 5 věty
první, § 224 odst. 1, § 151 odst. 1, § 142 odst. 1 a § 146 odst. 3 o. s. ř.
tak, že žalovanému byla uložena povinnost zaplatit žalobci na náhradě nákladů
řízení částku 29.410,- Kč (§ 3 odst. 1 bod 5 ve spojení s § 10 odst. 3, § 16
odst. 2, a § 18 odst. 1 vyhlášky č. 484/2000 Sb. v platném znění), 300,- Kč
jako náhradu hotových výdajů ( § 13 odst. 1 a 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb. v
platném znění), to vše navýšeno o 20 % DPH podle § 137 odst. 3 o. s. ř, tedy
celkem 35.660,- Kč.
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 24. února 2011
JUDr. Marta Škárová, v. r.
předsedkyně senátu