25 Cdo 3834/2014
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr.
Roberta Waltra a soudců JUDr. Marty Škárové a JUDr. Petra Vojtka v právní věci
žalobkyně Z. L., zastoupené JUDr. Jiřím Černým, advokátem se sídlem v
Rakovníku, Vysoká 92, proti žalovanému JUDr. L. Š., Ph.D., advokátovi se sídlem
Kladno, Kleinerova 1504, zastoupenému Mgr. Martinem Štuksou, advokátem se
sídlem Praha 4, Kaplická 1037/12, o 607.165,90 Kč s příslušenstvím, vedené u
Okresního soudu Praha - východ pod sp. zn. 3 C 36/2006, o dovolání žalovaného
proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 5. 2. 2014, č.j. 26 Co
635/2012-309, 26 Co 443/2013, ve znění opravného usnesení ze dne 7. 5. 2014,
č.j. 26 Co 635/2012-320, 26 Co 443/2013, takto:
I. Rozsudek Krajského soudu v Praze ze dne 5. 2. 2014, č.j. 26 Co 635/2012-309,
26 Co 443/2013, ve znění opravného usnesení ze dne 7. 5. 2014, č.j. 26 Co
635/2012-320, 26 Co 443/2013, se ve výroku II. zrušuje a věc se v tomto rozsahu
vrací odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
II. Dovolací řízení se v rozsahu, v němž dovolání směřuje proti výroku III.
rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 5. 2. 2014, č.j. 26 Co 635/2012-309, 26
Co 443/2013, ve znění opravného usnesení ze dne 7. 5. 2014, č.j. 26 Co
635/2012-320, 26 Co 443/2013, zastavuje.
Žalobkyně se po žalovaném domáhala zaplacení částky 607.165,90 Kč s
příslušenstvím z titulu náhrady škody za vadný výkon advokacie.
Okresní soud Praha – východ rozsudkem ze dne 31. 5. 2012, č.j. 3 C 36/2006-246,
ve spojení s doplňujícím rozsudkem ze dne 21. 3. 2013, č.j. 3 C 36/2006-284,
uložil žalovanému povinnost zaplatit žalobkyni 607.165,90 Kč s 3% úrokem z
prodlení z této částky od 28. 4. 2003 do zaplacení a nahradit jí náklady řízení
ve výši 120.840,- Kč.
K odvolání žalovaného Krajský soud v Praze rozsudkem ze dne 5. 2. 2014, č.j. 26
Co 635/2012-309, 26 Co 443/2013, ve znění opravného usnesení ze dne 7. 5. 2014,
č.j. 26 Co 635/2012-320, 26 Co 443/2013, změnil rozsudek soudu prvního stupně
ve výroku o věci samé tak, že se žaloba co do úroku z částky 89.766,- Kč
zamítá, v dalším jej ve věci samé potvrdil (výrok I.). Dále uložil žalovanému
povinnost nahradit žalobkyni náklady řízení před soudem prvního stupně ve výši
235.491,- Kč (výrok II.) a náklady odvolacího řízení ve výši 35.273,- Kč (výrok
III.). Při rozhodování o nákladech řízení před soudem prvního stupně odvolací
soud převzal závěry soudu prvního stupně jak z napadeného rozhodnutí, tak i z
jeho již dříve zrušených rozhodnutí. Postupoval podle vyhlášky Ministerstva
spravedlnosti č. 484/2000 Sb., kterou se stanoví paušální sazby výše odměny za
zastupování účastníka advokátem nebo notářem při rozhodování o náhradě nákladů
v občanském soudním řízení a kterou se mění vyhláška Ministerstva spravedlnosti
č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování
právních služeb (advokátní tarif), ve znění pozdějších předpisů (dále jen
„vyhláška č. 484/2000 Sb.“).
Proti výrokům II. a III. rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný dovolání. V
následném podání ze dne 26. 5. 2014 žalovaný sdělil, že dovolání nadále směřuje
pouze proti výroku II. rozsudku odvolacího soudu (neboť jeho námitkám ve vztahu
k výroku o nákladech odvolacího řízení bylo vyhověno opravným usnesením
odvolacího soudu). Rozsudek napadá z důvodu nesprávného právního posouzení,
když soud pominul skutečnost, že v době jeho rozhodování byla již vyhláška č.
484/2000 Sb. zrušena, v důsledku její aplikace tak došlo k nesprávnému určení
výše nákladů řízení. Odvolací soud se aplikací vyhlášky č. 484/2000 Sb. po
jejím zrušení odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu.
Dovolatel navrhl, aby dovolací soud změnil rozsudek soudu odvolacího v
napadeném výroku tak, že je žalovaný povinen nahradit žalobkyni náklady řízení
před soudem prvního stupně ve výši 177.669,- Kč.
Žalobkyně ve svém vyjádření označuje dovolání za zmatečné, opožděné a
nepřípustné. Navrhuje, aby dovolací soud dovolání odmítl a přiznal jí náhradu
nákladů dovolacího řízení.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) posoudil dovolání – v souladu
s čl. II. bodem 7 zákona č. 404/2012 Sb. a čl. II. bodem 2 zákona č. 293/2013
Sb. – podle ustanovení občanského soudního řádu ve znění účinném od 1. 1. 2013
do 31. 12. 2013 (dále jen „o. s. ř.“) a shledal, že bylo podáno včas,
oprávněnou osobou – účastníkem řízení (§ 240 odst. 1 o. s. ř.), za splnění
zákonné podmínky advokátního zastoupení dovolatele (§ 241 odst. 1 a 4 o. s. ř.).
Podání dovolatele ze dne 26. 5. 2014 označené jako „návrh na změnu rozsahu
dovolání“, ve kterém sděluje, že dovolání nadále směřuje pouze proti výroku II.
rozsudku odvolacího soudu, posoudil Nejvyšší soud dle jeho obsahu (§ 41 odst. 2
o. s. ř.) jako částečné zpětvzetí dovolání a dovolací řízení tudíž v rozsahu
zpětvzetí zastavil (§ 243c odst. 3 věta druhá o. s. ř. per analogiam).
Podle ustanovení § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné
proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí,
jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního
práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací
praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla
vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být
dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Dovolání žalovaného je přípustné ve smyslu § 237 o. s. ř., neboť se odvolací
soud v napadeném rozhodnutí skutečně odchýlil od ustálené rozhodovací praxe
dovolacího soudu.
Dovolání je důvodné.
Nesprávné právní posouzení věci ve smyslu § 241a odst. 1 o. s. ř., může
spočívat v tom, že odvolací soud věc posoudil podle nesprávného právního
předpisu, nebo že správně použitý právní předpis nesprávně vyložil, případně
jej na zjištěný skutkový stav věci nesprávně aplikoval.
Vyhláška č. 484/2000 Sb. byla nálezem pléna Ústavního soudu ze dne 17. 4. 2013,
sp. zn. Pl. ÚS 25/12, uveřejněným pod číslem 116/2013 Sb., jako neústavní
zrušena, a to s účinností od 7. 5. 2013, kdy byl nález vyhlášen ve Sbírce
zákonů. Nejvyšší soud již dříve uzavřel, že při absenci zvláštního právního
předpisu o sazbách odměny za zastupování stanovených paušálně pro řízení v
jednom stupni je namístě postup podle § 151 odst. 2 věty první části věty za
středníkem o. s. ř., tedy určení odměny advokáta za zastupování účastníka
řízení podle advokátního tarifu (vyhlášky Ministerstva spravedlnosti č.
177/1996 Sb.). Rozhodným okamžikem pro posouzení, který právní předpis je třeba
aplikovat, je zrušení vyhlášky č. 484/2000 Sb. Rozhoduje-li tedy soud o
nákladech řízení po zrušení vyhlášky č. 484/2000 Sb., tj. po 7. 5. 2013,
použije pro určení výše odměny advokáta advokátní tarif (srov. rozsudek
Nejvyššího soudu ze dne 15. 5. 2013, sp. zn. 31 Cdo 3043/2010, publikovaný pod
č. 73/2013 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, nebo odůvodnění usnesení
Nejvyššího soudu ze dne 2. 10. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2438/2013, a ze dne 5. 2.
2014, sp. zn. 30 Cdo 2707/2013, uveřejněných pod č. 2/2014 a 40/2014 Sbírky
soudních rozhodnutí a stanovisek).
Z uvedeného vyplývá, že právní posouzení výše odměny advokáta, a tudíž i výše
nákladů řízení, odvolacím soudem není správné. Jestliže odvolací soud v tomto
případě rozhodl dne 5. 2. 2014 o náhradě nákladů řízení podle vyhlášky č.
484/2000 Sb., pak na věc aplikoval nesprávný právní předpis a odchýlil se od
rozhodovací praxe dovolacího soudu.
Nejvyšší soud proto dovoláním napadený výrok II. rozsudku odvolacího soudu
zrušil (§ 243e odst. 1 o. s. ř.) a v tomto rozsahu vrátil věc odvolacímu soudu
k dalšímu řízení. Dovolací soud nevyužil možnosti změny rozsudku odvolacího
soudu, připuštěné ustanovením § 243d písm. b) o. s. ř., neboť zastává názor, že
tato možnost, nikoli povinnost (viz dikce „může“), přichází v úvahu (při
splnění zákonného předpokladu, že dosavadní výsledky řízení ukazují, že je
možné o věci rozhodnout) tam, kde nad účelem novely občanského soudního řádu
tuto možnost upravující, tj. zákona č. 404/2012 Sb., jímž bylo „vyřešení
neúnosného zatížení Nejvyššího soudu“ a „posílení role Nejvyššího soudu jako
sjednotitele judikatury tak, aby jeho rozhodovací praxe měla spíše prospektivní
charakter“ (viz důvodová zpráva k citovanému zákonu), převáží požadavek
rychlosti a hospodárnosti řízení v konkrétní věci. V daném případě tomu tak
není, neboť sporná zůstává pouze výše náhrady nákladů řízení, jejíž správná
kalkulace pro sjednocovací činnost Nejvyššího soudu podstatný význam nemá.
Právní názor dovolacího soudu je pro odvolací soud závazný (§ 243g odst. 1 věta
první o. s. ř.). V novém rozhodnutí o nákladech řízení odvolací soud rozhodne
též o nákladech tohoto dovolacího řízení (§ 243g odst. 1 věta druhá o. s. ř.).
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 6. ledna 2015
JUDr. Robert
Waltr
předseda senátu