U S N E S E N Í
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Marty Škárové a
soudců JUDr. Petra Vojtka a JUDr. Roberta Waltra v právní věci žalobkyně: E.
J., zastoupená JUDr. Petrem Morongem, advokátem se sídlem Plzeň, Skrétova
475/8, proti žalovanému: Ing. O. V., CSc., , zastoupený Mgr. Gabrielou
Dudášovou, advokátkou se sídlem Praha 5, Zborovská 620/47, o 250.000,- Kč s
příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 4 pod sp. zn. 32 C 317/2009,
o dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 14. 9. 2011,
č. j. 18 Co 280/2011-166, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žalobkyně je povinna zaplatit žalovanému na náhradě nákladů dovolacího
řízení částku 9.600,- Kč k rukám Mgr. Gabriely Dudášové, advokátky se sídlem
Praha 5, Zborovská 620/47, do tří dnů od právní moci tohoto usnesení.
rozhodl o náhradě nákladů řízení mezi účastníky a vůči státu. Vyšel ze
zjištění, že žalobkyně kupní smlouvou ze dne 27. 9. 2006 koupila od žalovaného
za 550.000,- Kč nebytovou jednotku, fakticky upravenou k bydlení, v suterénu
budovy v Praze 4 a spoluvlastnický podíl na společných částech domu a pozemku.
Protože po prodeji se objevila skrytá vada, spočívající ve výskytu dřevokazných
hub v podloží podlahy, byla žalobkyni v řízení vedeném u téhož soudu pod sp.
zn. 39 C 96/2007 přiznána sleva z kupní ceny ve výši 201.300,- Kč s
příslušenstvím. V souvislosti s touto vadou se žalobkyně domáhala náhrady
nákladů za náhradní bydlení (nájemné a spotřebovaná energie) od 1. 6. 2007 do
31. 8. 2008 ve výši 60.000,- Kč a nákladů za obnovení zakoupené jednotky do
původního stavu ve výši 225.307,- Kč, z nichž požadovala zaplatit 190.000,- Kč.
Soud dovodil, že je nepochybné, že odstranění uvedené vady si vyžádalo náklady
spojené s opravou jednotky, avšak vzhledem k tomu, že žalobkyně nemovitost
převzala dne 12. 10. 2006 a výzva žalovanému k zaplacení nákladů na její opravu
je až z 21. 5. 2009, žalobu v této části zamítl, neboť právo z odpovědnosti za
vady podle § 599 odst. 1 obč. zák. žalobkyně neuplatnila v šestiměsíční
prekluzívní lhůtě. Právo na zaplacení nákladů odpovídajících opravě nebytové
jednotky není právem na náhradu škody, ale právem vyplývajícím z odpovědnosti
za vady, vada byla kompenzována přiznáním slevy z kupní ceny a s opravou
jednotky nelze již spojovat další finanční nároky. Ohledně nákladů na zajištění
náhradního bydlení soud dovodil splnění předpokladů odpovědnosti žalovaného za
škodu podle § 420 odst. 1 obč. zák., když prodej vadné jednotky nezpůsobilé k
užívání byl v příčinné souvislosti s náklady žalobkyně na obstarání náhradního
bydlení, a žalobkyni přiznal částku 15.950,- Kč, jejíž vynaložení žalobkyně
prokázala, a ve zbytku žalobu zamítl.
K odvolání žalobkyně Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 14. 9. 2011,
č. j. 18 Co 280/2011-166, rozsudek soudu prvního stupně v zamítavém výroku o
věci samé a výrocích o nákladech řízení potvrdil a rozhodl o náhradě nákladů
odvolacího řízení. Odvolací soud se ztotožnil se skutkovými zjištěními soudu
prvního stupně i s jeho právním posouzením. Nárok z odpovědnosti za vady
prodané věci zanikl uplynutím prekluzívní lhůty podle § 599 odst. 1 obč. zák.
Dosáhla-li žalobkyně rozhodnutím soudu slevy z kupní ceny, nejsou jí další
vynaložené náklady na opravu a rekonstrukci nebytové jednotky škodou, nýbrž
náklady na její zhodnocení oproti stavu, jaký měl nebytový prostor pořízený za
přibližně 300.000,- Kč. Odvolací soud s odkazem na judikaturu dovodil, že
náklady za stavební úpravy vedoucí k odstranění samotné vady předmětu kupní
smlouvy nejsou reparací újmy, jež vznikla z vady věci, nýbrž jde o nápravu
vadného plnění samotného, a takový nárok není podle § 420 obč. zák.
odškodnitelný. Bez ohledu na odvoláním nedotčený vyhovující výrok o věci samé
odvolací soud neshledal důvodným ani základ nároku na náhradu nákladů za
náhradní bydlení. Vzhledem k tomu, že žalobkyně kupovala prostor jako nebytový,
neměla by nárok ani na bytovou náhradu podle § 712 obč. zák., neboť nejde o
osobu dlouhodobě v nebytovém prostoru bydlící v přesvědčení, že jí svědčí
platný titul k bydlení.
Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání, jehož
přípustnost dovozuje z ustanovení § 237 odst. 1 písm. c), odst. 3 o. s. ř. a
podává je z důvodů podle § 241a odst. 2 písm. a) a b), odst. 3 o. s. ř. Za
právně významné považuje vyřešení otázky, zda poškození interiéru prodané
jednotky způsobené dřevokaznými houbami je vadou samotného předmětu plnění nebo
škodou vzniklou z vady, a zda tedy náklady na obnovu znehodnoceného zařízení a
vybavení jednotky se týkají odstranění samotných vad předmětu kupní smlouvy a
jsou kompenzovány ve slevě z kupní ceny či jde o náklady vynaložené na opravu
následků nastalých v souvislosti s poskytnutím vadného plnění, jež jsou
odčinitelné v rámci odpovědnosti za škodu podle § 420 a násl. obč. zák. Klade
otázku, zda v konkrétním případě je vadou samotný biologický organismus nebo
také výsledek jeho působení, tj. ztráta užitných vlastností předmětů
kontaminovaných houbami. Namítá, že soudy obou stupňů při aplikaci ust. § 510
obč. zák. a posuzování škody vzešlé z vady nerozlišily okolnosti spočívající v
nedostatcích samotného plnění projevujícího se v odpovědnosti za vady a
následek vadného plnění mající výraz v odpovědnosti za škodu. Jelikož příčinou
škodlivého následku byl destruktivní účinek vady, má dovolatelka za to, že
prostředky vynaložené za účelem obnovy jednotky do původního stavu jsou
majetkovou újmou, která je odškodnitelná jen v rámci odpovědnosti za škodu.
Uvádí, že žalovaný porušil prevenční povinnost podle § 415 obč. zák., když
provedl úpravy na kontaminovaném podkladě, čímž došlo k totálnímu znehodnocení
celého prostoru a žalobkyni tak vznikly náklady na jeho následnou opravu.
Domnívá se, že vadou je samotná přítomnost samostatně existujícího živorodého
systému, vytvářejícího rozsáhlá pletiva, narušující povrchovou celistvost a
vnitřní strukturu jinak bezvadných věcí. Zásadní význam rozhodnutí spatřuje
také v otázce, zda označení jednotky rekonstruované a pořízené k bydlení, byť
evidované jako nebytový prostor, vylučuje právo jejího vlastníka na náhradu
nákladů vynaložených na náhradní bydlení. Na daný případ nelze aplikovat ust. §
712 obč. zák., neboť se mezi účastníky nejedná o nájemní vztah a předmětem
řízení není požadavek na přidělení bytové náhrady. Uvádí, že skutečným
předmětem převodu byla jednotka stavebně a technicky uspořádaná k uspokojování
bytových potřeb, byť označená jako jednotka nebytová, a nepřiznáním náhrady
škody by znamenalo, že vlastník, jemuž jiná osoba poškodila jeho věc, byl
zbaven práva na její náhradu s odkazem na její evidenční stav. Navrhla, aby
dovolací soud zrušil napadený rozsudek odvolacího soudu a vrátil mu věc k
novému řízení.
Žalovaný se ve vyjádření k dovolání ztotožnil se závěry soudů obou
stupňů s tím, že dovolání považuje za nepřípustné, když námitky dovolatelky již
byly projednány v řízení před soudy obou stupňů a nejsou zásadního právního
významu.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo
podáno včas, osobou oprávněnou - účastníkem řízení, zastoupeným advokátem (§
241 odst. 1 a 4 o. s. ř.), dospěl k závěru, že dovolání není přípustné.
Vzhledem k tomu, že rozsudek odvolacího soudu byl vydán dne 14. 9. 2011,
postupoval Nejvyšší soud podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu,
ve znění účinném do 31. 12. 2012 (srov. čl. II bod 7. zákona č. 404/2012 Sb.).
Přípustnost dovolání žalobkyně proti potvrzujícímu výroku rozsudku odvolacího
soudu se řídí ustanovením § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. Dovolání je podle
tohoto ustanovení přípustné jen tehdy, jde-li o řešení právních otázek (jiné
otázky, zejména posouzení správnosti nebo úplnosti skutkových zjištění
přípustnost dovolání nezakládají – srov. ust. § 241a odst. 3 o. s. ř.) a
současně se musí jednat o právní otázku zásadního významu. Toto ustanovení bylo
nálezem Ústavního soudu ze dne 21. 2. 2012, sp. zn. Pl. ÚS 29/11, zrušeno k 31.
12. 2012, do té doby však bylo součástí právního řádu, a je tedy pro posouzení
přípustnosti dovolání podaných do 31. 12. 2012 nadále použitelné (srov. nález
Ústavního soudu ze dne 6. 3. 2012, sp. zn. IV. ÚS 1572/11).
Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam zejména tehdy,
řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla
vyřešena nebo která je soudy rozhodována rozdílně, nebo má-li být dovolacím
soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak; k okolnostem uplatněným
dovolacími důvody podle § 241a odst. 2 písm. a) a § 241a odst. 3 se nepřihlíží
(§ 237 odst. 3 o. s. ř.).
Žádná z námitek v dovolání není otázkou zásadního právního významu ve smyslu §
237 odst. 3 o. s. ř., což je zřejmé již z odůvodnění rozhodnutí odvolacího
soudu, v němž je odkaz na celou řadu publikovaných i nepublikovaných rozhodnutí
Nejvyššího soudu, jež se zabývají problematikou rozlišení nároků kupujícího z
odpovědnosti za vady prodané věci a nároků z odpovědnosti za škodu.
Oba právní instituty, tj. odpovědnost za vady a odpovědnost za škodu odvolací
soud odlišil v souladu s hmotným právem i ustálenou judikaturou (srov. např.
rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 8. 2005, sp. zn. 25 Cdo 1612/2004,
publikovaný pod č. 17/2007 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, a rozsudek
Nejvyššího soudu ze dne 19. 12. 2012, sp. zn. 25 Cdo 464/2011).
V dané věci byl předmětem kupní smlouvy nebytový prostor, jehož části byly
napadeny dřevokaznou houbou, na což nebyla kupující upozorněna, takže jí byl
předán vadný předmět plnění. Vadným plněním, za něž nese prodávající
odpovědnost, je vadný předmět prodeje (prodaná nebytová jednotka), nikoliv
samotná houba, jak dovozuje dovolatelka. Odpovědnost prodávajícího za vady je
dána, jestliže předmět koupě vykazuje takové vady či nedostatky v době prodeje,
že neodpovídá plnění, jež mělo být podle smlouvy kupujícímu poskytnuto (srov. §
510, § 600 obč. zák.). V dané věci byl předmět koupě vadný tím, že jeho části
byly napadeny houbou, a tuto vadu bylo třeba odstranit bez ohledu na to, zda
došlo již ke ztrátě užitné hodnoty některých částí věci nebo zda je vada teprve
v počátečním stádiu. Náklady vynaložené na odstranění vady koupené věci, aby ji
mohlo být užíváno jako věci bez vady, nejsou majetkovou újmou, jež vznikla na
jiných hodnotách následkem vady koupené věci, proto náklady opravy nebytového
prostoru a výdaje na jeho rekonstrukci za účelem odstranění jeho vady nejsou v
rámci odpovědnosti za škodu podle § 420 obč. zák. odškodnitelné. Za újmu, která
spočívá v samotné vadnosti předmětu koupě, byla žalobkyni přiznána sleva z
kupní ceny v řízení vedeném u Obvodního soudu pro Prahu 4 pod sp. zn. 39 C
96/2007.
Dovolání do potvrzujícího výroku o náhradě nákladů na náhradní bydlení po dobu
odstraňování vady koupené věci není přípustné podle § 237 odst. 2 písm. a) o.
s. ř., neboť tímto výrokem bylo rozhodnuto o peněžitém plnění ve výši 44.050
Kč, tedy o plnění nepřevyšujícím 50 000 Kč.
Jelikož není důvod pro závěr, že by napadené rozhodnutí odvolacího
soudu mělo po právní stránce zásadní význam ve smyslu § 237 odst. 3 o. s. ř.,
je zřejmé, že dovolání směřuje proti rozhodnutí, proti němuž není tento
mimořádný opravný prostředek podle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. přípustný.
Dovolání není přípustné ani proti výroku o náhradě nákladů řízení, který není
rozhodnutím ve věci samé, a přípustnost dovolání není založena ani ustanoveními
§ 238, § 238a a § 239 o. s. ř. (srov. např. usnesení
Nejvyššího soudu ze dne 31. 1. 2002, sp. zn. 29 Odo 874/2001, publikované pod
č. 4/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
Dovolací soud proto dovolání žalobkyně podle § 243b odst. 5 věty první a § 218
písm. c) o. s. ř. odmítl.
O nákladech dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle § 243b odst. 5 věty první,
§ 224 odst. 1, § 146 odst. 3 a § 151 odst. 2 věty první před středníkem o. s.
ř. Žalovaný má právo na náhradu účelně vynaložených nákladů řízení, které
sestávají z odměny za zastupování advokátem za jeden úkon (vyjádření) v částce
9.300,- Kč, určené podle § 1 odst. 2, § 6 odst. 1, § 7 bod 6, § 8 odst. 1 a §
11 odst. 1 písm. k) vyhlášky č. 177/1996 Sb., ve znění vyhlášky č. 399/2010 Sb.
(srov. čl. II. vyhlášky č. 486/2012 Sb.), a z náhrady hotových výdajů podle § 2
odst. 1 a § 13 odst. 3 této vyhlášky v částce 300,- Kč, celkem tedy 9.600,- Kč.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek
V Brně dne 23. dubna 2014
JUDr. Marta Škárová
předsedkyně senátu