25 Cdo 3866/2015
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl předsedou senátu JUDr. Robertem Waltrem v právní věci žalobce Mgr. M. Š., zastoupeného Mgr. Richardem Vachouškem, advokátem se sídlem Benešov, Masarykovo náměstí 225, proti žalovaným 1) Ing. R. D. zastoupenému JUDr. Kateřinou Martínkovou, advokátkou se sídlem Ostrava, Sokolská třída 22/966, a 2) České republice – Ministerstvu financí, se sídlem Praha 1, Letenská 15/525, o zaplacení 1.520.070 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 5 pod sp. zn. 4 C 283/2003, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 5. 3. 2015, č. j. 25 Co 480/2014-593,
Usnesení Nejvyššího soudu ze dne 7. dubna 2016, č.j. 25 Cdo 3866/2015-675, se opravuje tak, že se ze záhlaví vypouštějí slova: „zastoupené JUDr. Alanem Korbelem, advokátem se sídlem Praha 1, Vodičkova 17“.
Ve shora uvedeném usnesení Nejvyššího soudu došlo ke zřejmé chybě, neboť za zástupce žalované 2) byl označen advokát JUDr. Alan Korbel, ač jeho zastoupení účastníka řízení již před vydáním citovaného rozhodnutí skončilo a tato skutečnost byla soudu oznámena. Tuto chybu proto předseda senátu Nejvyššího soudu tímto usnesením opravil podle § 164 a § 243c o. s. ř.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek. V Brně dne 12. května 2016
JUDr. Robert Waltr předseda senátu
Žalobce podal proti rozsudku odvolacího soudu dovolání, jehož přípustnost dovozuje z ustanovení § 237 o. s. ř., jelikož napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázek hmotného a procesního práva, při jejichž řešení se odvolací soud odchýlil od ustáleného rozhodovací praxe dovolacího soudu. V otázce účelně vynaložených nákladů státu na zastoupení advokátem považuje rozhodnutí za rozporné s ustálenou rozhodovací praxí Ústavního soudu. Dovolací důvod spatřuje v nesprávném právním posouzení věci. Dovolatel v obsáhlém dovolání rekapituluje průběh řízení, shrnuje obsah provedených důkazů, z nichž dovozuje odlišný skutkový stav, vyjadřuje přesvědčení, že potvrzující výrok odvolacího soudu ve věci samé představuje formální a mechanické zdůvodnění, jehož konečným výsledkem je sofistikované zdůvodnění zjevné nespravedlnosti. Za jádro sporu označuje otázku, zda byl oprávněn zastoupit žalovanému 1) cestu a zda si tím sám přivodil úraz, který je předmětem žaloby. Má za to, že bylo jeho právem identifikovat úřední osobu a požadovat po žalovaném 1) předložení služebního průkazu. Pokud jednal žalovaný 1) neoprávněně při plnění služebních povinností, je na místě rovněž odpovědnost žalované 2), pokud činnost zaměstnance nepostrádá místní, časový a věcný vztah k plnění pracovních úkolů. V tomto duchu pak dovolatel formuluje otázky, při jejichž řešení se odvolací soud měl odchýlit od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, a dále otázku unesení důkazního břemene. Dovolání směřuje rovněž proti výroku o náhradě nákladů řízení mezi dovolatelem a žalovanou 2), jež se nechala v řízení zastoupit advokátem, ačkoli se jedná o organizační složku státu personálně i materiálně dostatečně vybavenou pro zastupování zájmů státu prostřednictvím vlastních zaměstnanců. Vadu řízení shledává dovolatel v nepostoupení jeho návrhu na delegaci nutnou podle § 12 odst. 1 o. s. ř. nadřízenému soudu i bez rozhodnutí, že soudci příslušného soudu jsou vyloučeni. Z uvedených důvodů dovolatel navrhuje, aby Nejvyšší soud rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc vrátil k dalšímu řízení.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno včas, osobou oprávněnou - účastníkem řízení, zastoupeným advokátem (§ 241 odst. 1 a 4
o. s. ř.), dospěl k závěru, že dovolání je přípustné v otázce účelně vynaložených nákladů na advokáta zastupujícího ústřední organizační složku státu a v této části je důvodné.
Podle ustanovení § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Předpokladem vzniku obecné odpovědnosti za škodu podle ustanovení § 420 obč. zák. je protiprávní úkon, tj. jednání, které je v rozporu s objektivním právem (s právním řádem), dále existence škody (majetkové újmy) a příčinná souvislost mezi protiprávním jednáním škůdce a vznikem škody. Byly-li tyto předpoklady odpovědnosti poškozeným prokázány, zavinění (ve formě nevědomé nedbalosti) se předpokládá, avšak za podmínek ustanovení § 420 odst. 3 obč. zák. se škůdce může odpovědnosti zprostit.
Porušením právní povinnosti je míněn objektivně vzniklý rozpor mezi tím, jak osoba skutečně jednala (případně opomenula jednat), a tím, jak jednat měla, aby dostála povinnosti ukládané jí právním předpisem či jinou právní skutečností. Protiprávní jednání musí být poškozeným prokázáno, stejně jako vznik škody a příčinná souvislost (kauzální nexus) mezi porušením právní povinnosti jako příčinou a škodou a jejím rozsahem jako následkem.
Dovolatel za stěžejní pro posouzení věci označuje otázku, zda je účastník daňové kontroly oprávněn zastoupit úředníku finančního úřadu cestu a omezovat jej v pohybu. Omezování osobní svobody je bezpochyby protiprávním jednáním, při vyšší intenzitě dokonce trestným činem. Názor dovolatele, že jako oprávněný lze jeho postup analogicky dovodit z oprávnění revizora zadržet do příjezdu osoby oprávněné zjistit totožnost na místě účastníka přepravy, jenž se neprokáže platným cestovním dokladem a odmítne se legitimovat, je zcela mylný. Především je zřejmé, že postavení účastníků je přesně opačné od případu kontroly revizora zadržujícího „černého pasažéra“. Dovolatel neměl žádné oprávnění omezovat v pohybu žalovaného 1). I pokud vyzval žalovaného 1) k předložení služebního průkazu, nebyl oprávněn vynucovat si splnění tohoto požadavku zastoupením cesty či omezováním v odchodu. Uzavřel-li odvolací soud ve shodě se soudem prvního stupně, že ze strany žalovaného 1) nedošlo k protiprávnímu jednání, neboť příčinnou fyzického střetu bylo neoprávněné jednání žalobce, neodchýlil se tímto závěrem nikterak od judikatury dovolacího soudu.
K námitce dovolatele, že odvolací soud neuvažoval aplikaci zákona č. 58/1969 Sb. a chybně posuzoval věc z hlediska zákona č. 82/1998 Sb., lze uvést, že odvolací soud sice výslovně zmínil v odůvodnění svého rozsudku zákon č. 82/1998 Sb., avšak vzhledem k tomu, že soud prvního stupně (s jehož závěry se odvolací soud ztotožnil) posuzoval věc i z hlediska zákona č. 58/1969 Sb., že vymezení nesprávného úředního postupu v obou zákonech a jeho výklad v soudní praxi se zásadně neliší a že přechodné ustanovení § 36 zákona č. 82/1998 Sb. váže jeho použitelnost nikoli na dobu, kdy došlo k nesprávnému úřednímu postupu, nýbrž na dobu vzniku škody, nelze mít za to, že by právní posouzení věci odvolacím soudem – v konečném výsledku – bylo nesprávné.
Podle ustálené judikatury nesprávným úředním postupem (jak ve smyslu zákona č. 58/1969 Sb., tak ve smyslu zákona č. 82/1998 Sb.) je jakákoli činnost spojená s výkonem pravomocí státního orgánu, dojde-li při ní nebo v jejím důsledku k porušení pravidel předepsaných právními normami pro počínání státního orgánu nebo k porušení pořádku určeného povahou a funkcí postupu (srov. stanovisko bývalého Nejvyššího soudu ČSSR ze dne 30. 11. 1977, sp. zn. Plsf 3/77, publikované pod č. 35/1977 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, jehož závěry přijala i soudobá judikatura, např. odůvodnění rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 27. 6. 2002, sp. zn. 25 Cdo 1629/2000, uveřejněného pod č. 54/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Nebylo-li jednání žalovaného 1), v němž žalobce spatřoval nesprávný úřední postup, protiprávní, nelze dovodit ani odpovědnost žalované 2) za škodu způsobenou nesprávným úředním postupem.
Chybí-li některý ze základních předpokladů odpovědnosti za škodu (protiprávní jednání, respektive nesprávný úřední postup), nemůže být žaloba o náhradu škody úspěšná, a je tudíž nadbytečné zabývat se správností závěrů ohledně ostatních podmínek odpovědnosti za škodu.
Pokud dovolatel uplatněnými námitkami brojí proti závěru odvolacího soudu, že v řízení nebylo prokázáno tvrzení žalobce o průběhu incidentu mezi ním a žalovaným 1), respektive že neunesl důkazní břemeno ohledně fyzického napadení ze strany žalovaného 1), zpochybňuje správnost skutkových zjištění, čímž však přípustnost dovolání založit nelze (§ 241a odst. 1 o. s. ř.). Správnost právního názoru, z něhož odvolací soud při svém rozhodnutí vycházel, dovolatel zpochybňuje na základě vlastní verze skutkového stavu a vlastního hodnocení důkazů, když především polemizuje se skutkovými závěry, které odvolací soud z provedených důkazů vyvodil (závěr odvolacího soudu, že původcem fyzického střetu byl žalobce, který žalovanému 1/ nečekaně zastoupil cestu).
Pouhý odlišný názor dovolatele na to, jaké skutečnosti lze mít na základě provedených důkazů za prokázané, popřípadě zda provedené důkazy stačí k prokázání relevantních skutečností, není s ohledem na zásadu volného hodnocení důkazů (§ 132 o. s. ř.) způsobilý zpochybnit zjištěný skutkový stav ani právní posouzení odvolacího soudu (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 17. 12. 2012, sp. zn. 25 Cdo 617/2012, publikovaný v Souboru civilních rozhodnutí Nejvyššího soudu pod C 12277).
Důvodná není ani námitka, že o odvolání rozhodl Městský soud v Praze, aniž postoupil návrh žalobce na přikázání věci z důvodu nutnosti nadřízenému soudu. Dovolatel v průběhu odvolacího řízení, poté, co na jeho žádost odvolací soud odročil jednání z důvodu zahraniční cesty právního zástupce dovolatele, podal návrh na přikázání věci Krajskému soudu v Praze, neboť se domníval, že jeho aktivity vůči představitelům Městského soudu v Praze zakládají pochybnost o nestrannosti a nepodjatosti všech soudců tohoto soudu. O odnětí možnosti žalobce jednat před soudem (§ 229 odst. 3 o. s. ř.) očividně nejde. Judikatura dovolacího soudu je ustálena v závěru (vycházejícím ze znění § 15b o. s. ř.), že je-li námitka podjatosti vznesena kdykoli od zahájení řízení až do rozhodnutí soudu, proti jehož soudci námitka směřuje, není povinností soudu předložit námitku podjatosti k rozhodnutí nadřízenému soudu, má-li soud za to, že námitka není důvodná, byla-li námitka uplatněna před nebo v průběhu jednání, při němž byla věc rozhodnuta (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 5. 2003, sp. zn. 29 Odo 714/2002, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 7. 2001, sp. zn. 28 Cdo 1164/2001). Uvedená právní úprava brání účelovému vznášení bezdůvodných námitek podjatosti a protahování řízení ze strany některého z účastníků a z hlediska tohoto účelu je též třeba vykládat ustanovení § 12 o. s. ř. o přikázání věci jinému soudu z důvodu vyloučení soudců. Ač tedy některá rozhodnutí Nejvyššího soudu připouštějí možnost přikázat věci jinému soudu z důvodu vyloučení soudců, aniž by o jejich vyloučení bylo již výrokem nadřízeného soudu rozhodnuto, nelze z toho vyvozovat, že po každém vznesení námitky podjatosti soudců a návrhu na přikázání věci jinému soudu z tohoto důvodu by byl soud povinen věc předložit nadřízenému soudu k rozhodnutí o přikázání věci. Mohlo by jít o případ, že rozhodoval vyloučený soudce (§ 229 odst. 1 písm. e/ o. s. ř.), ale ani touto zmatečnostní vadou řízení postiženo není. Žalobce totiž konkrétně nezmiňuje ve svém návrhu žádné námitky zakládající pochybnosti o nepodjatosti soudkyň odvolacího senátu 25 Co a takové pochybnosti nevyplývají ani z obsahu spisu.
Vzhledem k tomu, že dovolání ve věci samé směřuje proti rozhodnutí odvolacího soudu, proti němuž není tento mimořádný opravný prostředek přípustný, Nejvyšší soud je podle § 243c odst. 1 věty první o. s. ř. odmítl.
Dovolání však je přípustné i důvodné ve vztahu k části rozsudku odvolacího soudu, jíž bylo rozhodnuto o náhradě nákladů řízení ve vztahu mezi dovolatelem a žalovanou 2). Jak uvedl dovolatel, judikatura Ústavního soudu i Nejvyššího soudu je ustálena v závěru, že je-li účastníkem řízení Česká republika – Ministerstvo financí a nechá-li se zastoupit advokátem na základě plné moci, nejsou náklady tohoto zastoupení účelně vynaložené, neboť Ministestvo financí disponuje dostatečným množstvím odborných zaměstnanců, způsobilých zajišťovat ochranu zájmů České republiky v řízení před soudy. Je tedy třeba vždy podle konkrétních okolností každého jednotlivého případu zvažovat, zda je příslušná organizační složka státu schopna se v daném sporu účinně bránit za pomoci svých právníků, či zda jde o spor natolik obtížný, že je na místě využít k efektivní obraně služeb zkušeného a odborně zaměřeného advokáta (srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 9. 12. 2010, sp. zn. II. ÚS 1215/10, nebo nález ze dne 21. 4. 2011, sp. zn. II. ÚS 2804/10). Dostatečným důvodem pro posouzení takových nákladů jako účelných však nemůže být například bez dalšího, že předmětem řízení nebyla běžná agenda spadající do působnosti daného ministerstva. Rozhodující je, že posouzení právních otázek, jež bylo třeba před soudem řešit, se nijak výrazně nevymyká požadavkům kladeným na profesní erudovanost praktikujícího právníka (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 7. 2. 2012, sp. zn. 32 Cdo 3418/2011, jež vychází z nálezů Ústavního soudu ze dne 23. 11. 2010, sp. zn. III. ÚS 2984/09, a ze dne 14. 3. 2013, sp. zn. II. ÚS 376/12, a z usnesení Ústavního soudu ze dne 23. 10. 2013, sp. zn. I. ÚS 2510/13, a ze dne 20. 6. 2013, sp. zn. III. ÚS 1510/13). V konkrétním případě, ačkoli se jednalo o problematiku náhrady škody na zdraví, spočívala procesní obrana žalované 2) pouze v tvrzení nedostatku pasivní legitimace účastníka, neboť fyzická potyčka úředníka státu není úředním postupem ve smyslu zákona č. 58/1969 Sb. Nejednalo se tak o právní problematiku velmi specializovanou, obtížnou, dosud neřešenou, či problematiku s mezinárodním prvkem, vyžadující znalosti cizího práva, eventuálně jazykové znalosti, která by odůvodňovala, aby žalovaná 2) zvolila pro své zastupování advokáta.
Ze shora uvedeného vyplývá, že právní názor odvolacího soudu při posouzení účelnosti zastoupení žalované 2) externím právním zástupcem (advokátem), není správný. Z těchto důvodů shledal Nejvyšší soud rozsudek odvolacího soudu ve výroku o nákladech řízení mezi žalobcem a žalovanou 2) nesprávným, proto jej změnil tak, jak je uvedeno ve výroku II tohoto rozhodnutí (§ 243d písm. b/ o. s. ř.).
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle § 243c odst. 3 věty první, § 224 odst. 1 a § 142 odst. 2 o. s. ř. tak, že ve vztahu mezi žalobcem a žalovanou 2) žádný z účastníků nemá na náhradu těchto nákladů právo. Dovolání žalobce ve věci samé bylo odmítnuto, jeho úspěch ve vztahu k nákladovému výroku je ve srovnání s neúspěchem ve věci samé nepatrný a žalované 2) žádné náklady v souvislosti s dovolacím řízením nevznikly. Ve vztahu k žalovanému 1) zůstal rozsudek odvolacího soudu dovoláním nedotčen.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 7. dubna 2016
JUDr. Robert Waltr
předseda senátu