U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Petra
Vojtka a soudců JUDr. Roberta Waltra a JUDr. Pavla Simona v právní věci žalobce
Ing. L. M., zastoupeného JUDr. Pavlem Jařabáčem, advokátem se sídlem v Ostravě
– Moravské Ostravě, Puchmajerova 7, proti žalované České republice –
Ministerstvu spravedlnosti, se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 16, o náhradu
nemajetkové újmy ve výši 950.000,- Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního
soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 19 C 58/2007, o dovolání žalobce proti rozsudku
Městského soudu v Praze ze dne 11. března 2008, č. j. 29 Co 527/2007-72, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
příslušenstvím žalobu zamítl a rozhodl o náhradě nákladů řízení. Vyšel ze
zjištění, že žalobce se žalobou doručenou Okresnímu soudu v Ostravě dne 21. 10.
2002 domáhal proti šesti žalovaným neúčinnosti právních úkonů jeho dlužníka
OSTRAMO, VLČEK a spol., s.r.o, který je od 31. 7. 2001 v konkursu. Věc vedená
pod sp. zn. 28 C 414/2002 není doposud skončena, řízení je přerušeno podle §
109 odst. 2 písm. c) o.s.ř., v období od února 2003 do října 2005 soud neučinil
ve věci žádný úkon. Soud shledal nárok žalobce na zaplacení přiměřeného
zadostiučinění podle § 13 odst. 1, § 31a zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti
za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním
postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a
jejich činnosti (notářský řád), důvodným, neboť k porušení práva projednat a
rozhodnout věc v přiměřené lhůtě došlo a samotné konstatování porušení práva by
se s ohledem na okolnosti případu (složitá právní věc, nečinnost soudu trvající
2,5 roku, malý význam věci pro žalobce, prozatím jednostupňové řízení,
nevyužití prostředků vnitrostátního práva k odstranění průtahů řízení) nejevilo
jako dostačující. S odkazem na rozsudky Evropského soudu pro lidská práva (dále
též jen „ESLP“) ve věcech Apicella proti Itálii a Fackelmann ČR, spol. s r.o.
proti České republice dospěl soud k závěru, že přiměřeným zadostiučiněním v
konkrétním případě je částka 15.000,- Kč.
K odvolání obou účastníků řízení Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 11. 3.
2008, č. j. 29 Co 527/2007-72, rozsudek soudu prvního stupně ve vyhovujícím
výroku změnil tak, že žalobu zamítl, v části zamítavého výroku ve výši
100.000,- Kč s příslušenstvím rozsudek potvrdil (pouze na tuto částku omezil
žalobce své odvolání) a rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudy obou
stupňů. Ztotožnil se s argumenty soudu prvního stupně k výroku, jímž byla
žaloba v podstatné části zamítnuta, nicméně odpovědnost státu za škodu vůbec
neshledal. Protože žalobce podal odpůrčí žalobu až po prohlášení konkursu na
svého dlužníka, muselo být řízení ze zákona přerušeno, a stát proto nenese
odpovědnost za to, že řízení nemůže probíhat. Případný úspěch žalobce v
uvedeném sporu by navíc znamenal rozšíření konkursní podstaty, nikoli majetkový
prospěch žalobce, nelze tudíž dovodit, že by byl žalobce postupem v řízení o
odpůrčí žalobě poškozen a měl z tohoto titulu právo na odškodnění v jakékoli
podobě.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání, které odůvodňuje podle
§ 241a odst. 2 písm. a) a b) o.s.ř. Namítá, že soudy obou stupňů nesprávně
aplikovaly § 14 odst. 1 písm. c) zákona č. 328/1991 Sb., o konkursu a
vyrovnání, ve znění účinném do 31. 12. 2007, za situace, kdy žalobce podal
žalobu na neúčinnost právních úkonů dlužníka OSTRAMO, VLČEK a spol., s.r.o. v
době probíhajícího konkursního řízení na jeho majetek, a soud považoval řízení
z uvedeného důvodu za přerušené ze zákona. Řízení o odpůrčí žalobě podle § 42a
obč. zák. není řízením, které by se přerušovalo ve smyslu § 14 odst. 1 písm. c)
citovaného zákona. Jestliže tedy soudy v řízení nepokračují, dopouštějí se tak
nesprávného úředního postupu spočívajícího v průtazích řízení. Z uvedeného
důvodu žalobce navrhuje, aby dovolací soud zrušil rozsudek odvolacího soudu i
soudu prvního stupně a „vyhověl žalobě v plném rozsahu“.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o.s.ř.) po zjištění, že dovolání bylo
podáno včas, osobou oprávněnou - účastníkem řízení (§ 240 odst. 1 o.s.ř.),
dospěl k závěru, že dovolání je nepřípustné. Vzhledem k datu vydání napadeného
rozhodnutí postupoval podle dosavadních předpisů (t. j. podle občanského
soudního řádu ve znění účinném před 1. 7. 2009 – srov. čl. II, bod 12, zákona
č. 7/2009 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve
znění pozdějších předpisů, a další související zákony).
Přípustnost dovolání proti výroku rozsudku odvolacího soudu, jímž byl změněn
vyhovující výrok rozsudku soudu prvního stupně co do částky 15.000,- Kč s
příslušenstvím, je vyloučena ustanovením § 237 odst. 2 písm. a) o.s.ř., podle
nějž není dovolání přípustné ve věcech, v nichž dovoláním dotčeným výrokem bylo
rozhodnuto o peněžitém plnění nepřevyšujícím 20.000,- Kč a v obchodních věcech
50.000,- Kč; k příslušenství pohledávky se přitom nepřihlíží. Protože dovolání
v této části směřuje proti výroku rozsudku o věci samé, kterým bylo rozhodnuto
o peněžitém plnění nepřevyšujícím 20.000,- Kč (bez ohledu na příslušenství),
muselo být dovolání v tomto rozsahu odmítnuto podle § 243b odst. 5 věty první a
§ 218 písm. c) o.s.ř.
Žalobce dovoláním napadá rozsudek odvolacího soudu ve věci samé, jímž byl
potvrzen rozsudek soudu prvního stupně o zamítnutí žaloby, aniž mu předcházelo
rozhodnutí zrušovací [nejde o přípustnost dovolání podle § 237 odst. 1 písm.
a), b) o.s.ř.]; dovolání tak může být podle § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř.
přípustné jen tehdy, jde-li o řešení právních otázek a jde-li zároveň o právní
otázku zásadního významu.
Dovolací soud je při přezkoumání rozhodnutí odvolacího soudu zásadně vázán
uplatněnými dovolacími důvody (srov. § 242 odst. 3 o.s.ř.). Při zkoumání, zda
napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve smyslu ustanovení § 237 odst. 3
o.s.ř. ve věci samé po právní stránce zásadní význam, může soud posuzovat jen
takové právní otázky, které dovolatel v dovolání označil, tedy jedině
prostřednictvím dovolacího důvodu podle ustanovení § 241a odst. 2 písm. b)
o.s.ř., to vše za předpokladu, že právě na tomto právním posouzení rozhodnutí
odvolacího soudu skutečně spočívá.
V dané věci odvolací soud aplikoval zákon č. 82/1998 Sb., ve znění účinném po
novele č. 160/2006 Sb., a posuzoval podmínky pro přiznání peněžitého
zadostiučinění za nemajetkovou újmu způsobenou nesprávným úředním postupem
spočívajícím v nepřiměřené délce soudního řízení. Dovolatel vymezuje otázku
zásadního právního významu ve vztahu k posouzení, zda řízení o odpůrčí žalobě
(§ 42a obč. zák.) proti dlužníku, na jehož majetek byl prohlášen konkurs, se ze
zákona přerušuje a zda tedy nečinnost soudu v takovém sporu představuje
nesprávný úřední postup. Důvod, proč odvolací soud nepovažoval nárok za
opodstatněný, však vedle řešení této otázky spočívá též na závěru, že žalobci
vůbec újma nevznikla, neboť i v případě úspěchu odpůrčí žaloby by se získané
prostředky staly součástí konkursní podstaty, takže tu není žádná újma, která
by se měla odškodňovat. Nevznáší-li dovolatel konkrétní námitky proti posouzení
otázky (pro rozhodnutí soudu klíčové) významu řízení o odpůrčí žalobě, jeho
dopadu do jeho sféry a potažmo vzniku odškodnitelné újmy, je zřejmé, že ani jím
předkládané odlišné řešení otázky přerušení řízení nemůže přinést do jeho
poměrů příznivý závěr [srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 10. 2005, sp.
zn. 29 Odo 663/2003, publikované pod č. 48/2006 Sbírky soudních rozhodnutí a
stanovisek, podle nějž spočívá-li rozsudek, jímž odvolací soud potvrdil
rozsudek soudu prvního stupně, na posouzení více právních otázek, z nichž každé
samo o sobě vede k zamítnutí žaloby, není dovolání ve smyslu ustanovení § 237
odst. 1 písm. c) o.s.ř. přípustné, jestliže řešení některé z těchto otázek
nebylo dovoláním zpochybněno, nebo jestliže ohledně některé z těchto otázek
není splněna podmínka zásadního právního významu napadeného rozhodnutí ve věci
samé].
Pak tedy není důvodu pro závěr, že by napadené rozhodnutí odvolacího soudu mělo
z hlediska dovoláním vymezené otázky ve věci samé po právní stránce zásadní
význam ve smyslu § 237 odst. 1 písm. c) a odst. 3 o.s.ř., dovolání proto není
podle těchto ustanovení přípustné, a Nejvyšší soud je tudíž odmítl podle § 243b
odst. 5 věty první a § 218 písm. c) o.s.ř.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle § 243b odst. 5 věty
první, § 224 odst. 1, § 151 odst. 1 a § 146 odst. 3 o.s.ř. za situace, kdy
žalované žádné náklady dovolacího řízení nevznikly.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 23. února 2011
JUDr. Petr V o j t e k, v. r.
předseda senátu