25 Cdo 3892/2013
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Petra Vojtka a soudců Mgr. Miloše Póla a JUDr. Roberta Waltra v právní věci žalobce STAFOS - REAL, s.r.o., se sídlem v Olomouci, Tovární 40, IČO 26855283, zastoupeného Mgr. Michalem Zahnášem, advokátem se sídlem v Olomouci, tř. Svobody 2, proti žalovaným 1) nezl. P. Z., zastoupenému JUDr. Petrem Ritterem, advokátem se sídlem v Olomouci, Riegrova 12, a 2) nezl. K. Ž., zastoupené H. Ž., jako zákonnou zástupkyní, o 335.378,- Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Olomouci pod sp. zn. 24 EC 102/2009, o dovolání prvního žalovaného proti usnesení Krajského soudu v Ostravě – pobočka v Olomouci ze dne 26. 3. 2013, č. j. 12 Co 162/2013-408, takto:
I. Dovolání prvního žalovaného se odmítá. II. První žalovaný je povinen zaplatit žalobci na náhradě nákladů dovolacího řízení 6.037,90 Kč k rukám Mgr. Michala Zahnáše, advokáta se sídlem v Olomouci, tř. Svobody 2, do tří dnů od právní moci tohoto usnesení.
Krajský soud v Ostravě – pobočka v Olomouci usnesením ze dne 26. 3. 2013, č. j. 12 Co 162/2013-408, k odvolání žalobce zastavil odvolací řízení ve vztahu k meritorní části rozsudku, potvrdil rozsudek Okresního soudu v Olomouci ze dne 19. 9. 2012, č. j. 24 EC 102/2009-361, v části týkající se nákladů řízení mezi žalobcem, prvním žalovaným a druhou žalovanou a rozhodl o nákladech odvolacího
řízení. Ve vztahu k rozhodnutí o náhradě nákladů řízení mezi účastníky odvolací soud uvedl, že okresní soud správně postupoval podle § 142 odst. 1 o. s. ř., když je žalovaným, jako účelně vynaložené, přiznal v plné výši vypočtené podle vyhlášky č. 484/2000 Sb., kterou se stanoví výše odměny za zastupování účastníka advokátem nebo notářem při rozhodování o náhradě nákladů v občanském soudním řízení, a neztotožnil se s tím, že by tyto náklady měly být žalovaným odepřeny podle § 150 o. s. ř. Odvolací soud zdůraznil, že ve sporném řízení se při rozhodování o nákladech řízení uplatňuje zásada úspěchu ve věci, která může být prolomena jen zcela výjimečně, přičemž s ohledem na konkrétní okolnosti tohoto případu se jeví takový postup ve vztahu k žalovaným nespravedlivým. Poukázal také na nález Ústavního soudu ze dne 5. 11. 2008, sp. zn. I. ÚS 2862/07.
První žalovaný dovoláním napadl usnesení odvolacího soudu ve vztahu k odstavci II., kterým bylo potvrzeno, že mu má žalobce zaplatit na náhradě nákladů řízení 61.104,- Kč, jehož přípustnost podle § 237 o. s. ř. dovozuje z toho, že při rozhodování o nákladech řízení byla řešena právní otázka, kterou dosud dovolací soud neřešil, a kterou odvolací soud vyřešil nesprávně. Podle dovolatele, ačkoli odvolací soud vydal své rozhodnutí 26. 3. 2013 (ovšem doručil je až 14. 5. 2013, tedy po zrušení vyhlášky č. 484/2000 Sb. nálezem Ústavního soudu ze dne 17. 4. 2013, sp. zn. Pl. ÚS 25/12, který byl 7. 5. 2013 publikován pod č. 116/2013 Sb.), měly by se v tomto případě uplatnit derogační účinky citovaného nálezu a náklady žalovaného, které byly určeny podle neústavního předpisu, by proto měly být přiznány nově podle advokátního tarifu. V souvislosti s tím dovolatel poukázal na sdělení Ústavního soudu ze dne 30. 4. 2013, které bylo publikováno pod č. 117/2013 Sb. Nakonec uvedl, že neústavnost vyhlášky se projevovala nikoli pouze ve sporech bagatelních, nýbrž i tehdy, když byla paušálně přiznána odměna velmi nízká (nehledě na složitost věci a počet úkonů, kterých v tomto případě bylo vykonáno 27), a proto navrhl zrušení dotčeného rozhodnutí.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) shledal, že dovolání není podle § 237 o. s. ř. přípustné.
Dotčené rozhodnutí odvolacího soudu bylo vydáno 26. 3. 2013, tedy před vydáním nálezu Ústavního soudu ze dne 17. 4. 2013, sp. zn. Pl. ÚS 25/12, a proto, nehledě na okamžik doručení tohoto rozhodnutí (dne 17. 5. 2013), se nelze dovolávat derogačních účinků citovaného nálezu podle § 71 odst. 2 věta za středníkem zákona č. 183/1993 Sb., o Ústavním soudu, neboť ty byly vyloučeny sdělením Ústavního soudu ze dne 30. 4. 2013, č. 117/2013 Sb. Ústavní soud tak učinil z důvodu převážení principu právní jistoty před důvody, které vedly ke zrušení vyhlášky č. 484/2000 Sb. Pouze v případech včasné a řádné ústavní stížnosti si Ústavní soud (pro sebe) vyhradil pro případ neústavnosti stanovení paušální odměny možnost rozhodnutí obecného soudu zrušit.
Jestliže soud prvního stupně přiznal v souladu s vyčíslením advokáta náklady řízení prvnímu žalovanému ve výši 61.104,- Kč (spočtené podle tehdy účinné vyhlášky č. 484/2000 Sb.) a jestliže odvolací soud toto rozhodnutí, kterým bylo zcela vyhověno procesnímu nároku prvního žalovaného, potvrdil, a rozhodl tak opět ve prospěch dovolatele, pak je patrné, že nelze hovořit o zjevném excesu (neústavnosti) při rozhodování o nákladech řízení v neprospěch prvního žalovaného. Je tomu tak navíc i proto, že rozhodnutí o nákladech vyhovuje hledisku přiměřenosti, neboť výše uplatněných a přiznaných nákladů představuje přibližně šestinu žalované částky, zatímco v dovolání požadované náklady se žalované částce téměř rovnají.
Důvod pro vybočení ze zásady vyslovené ve sdělení Ústavního soudu tedy zjevně dán není a tato dovolací námitka dovolání přípustným nečiní.
Tomu odpovídá také dosavadní rozhodovací praxe Nejvyššího soudu, a to např. usnesení ze dne 29. 1. 2014, sp. zn. 30 Cdo 3378/2013, nebo usnesení ze dne 5. 2. 2014, sp. zn. 30 Cdo 2707/2013, v nichž dovolací soud vyšel z názoru, že náklady řízení se podle advokátního tarifu (vyhlášky č. 177/1996 Sb.) stanoví pouze tehdy, bylo-li soudem rozhodováno až po zrušení vyhlášky č. 484/2000 Sb. Jestliže tedy odvolací soud v tomto případě rozhodl dne 26. 3. 2013 o náhradě nákladů řízení podle vyhlášky č. 484/2000 Sb. (účinné v době, kdy rozhodoval), pak se od rozhodovací praxe dovolacího soudu neodchýlil a rozhodl správně. Ostatně první žalovaný, ačkoli se již ve fázi řízení před soudem prvního stupně a poté v řízení odvolacím mohl domáhat náhrady nákladů řízení podle advokátního tarifu (§ 151 odst. 2 souvětí první o. s. ř.), požadoval sám před soudem prvního stupně tyto náklady podle vyhlášky č. 484/2000 Sb. a rozhodnutí okresního soudu odvoláním nenapadl – necítil se rozhodnutím soudu prvního stupně dotčen ve svých procesních právech. Odvolací soud proto k odvolání žalobce řešil pouze otázku, zda je místo přiznání práva na náhradu nákladů řízení žalovaným podle § 142 odst. 1 o. s. ř. možno ve prospěch žalobce aplikovat ustanovení § 150 o. s. ř. a právo na náhradu nákladů řízení žalovaným, tedy i dovolateli, odepřít. Rozhodl přitom ve prospěch žalovaných a první žalovaný, kterému ve skutečnosti bylo odvolacím soudem vyhověno, důvody, na kterých odvolací soud postavil své rozhodnutí, nenapadá, a proto ani z tohoto pohledu nemohlo být dovolání shledáno přípustným.
Vzhledem k tomu, že žádná z dovolacích námitek nezakládá přípustnost dovolání podle § 237 o. s. ř., bylo dovolání prvního žalovaného odmítnuto podle § 243c odst. 1 o. s. ř.
Dovolatel, jehož dovolání bylo odmítnuto, nebyl v dovolacím řízení úspěšný, a proto jej stíhá povinnost nahradit náklady řízení žalobci (§ 243c odst. 3 o. s. ř. a § 146 odst. 3 o. s. ř.), který byl zastoupen advokátem. Ten v dovolacím řízení vykonal jeden úkon právní služby, totiž podání vyjádření k dovolání, za který náleží, s ohledem na předmět dovolacího řízení, odměna ve výši jedné poloviny mimosmluvní odměny [§ 11 odst. 1 písm. k) a § 11 odst. 2 písm. c) a odst. 3 vyhl. č. 177/1996 Sb., advokátní tarif]. Předmětem dovolacího řízení je rozdíl částek nákladů přiznaných a v dovolání požadovaných, tedy 261.600,- Kč. Tato částka představuje tarifní hodnotu. Sazba mimosmluvní odměny je podle § 7 bod 6. advokátního tarifu 9.380,- Kč a polovina této částky po připočtení náhrady (některých) hotových výdajů ve výši 300,- Kč a po zvýšení těchto částek o 21 % DPH dává celkové náklady řízení ve výši 6.037,90 Kč, které je první žalovaný povinen zaplatit žalobci k rukám jeho advokáta do tří dnů od právní moci tohoto rozhodnutí.
Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný.
Nesplní-li povinný dobrovolně, co mu ukládá vykonatelné rozhodnutí, může být podán návrh na výkon rozhodnutí nebo na exekuci.
V Brně dne 28. dubna 2014
JUDr. Petr Vojtek
předseda senátu