25 Cdo 3897/2007
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr.
Marty Škárové a soudců JUDr. Petra Vojtka a JUDr. Roberta Waltra v právní věci
žalobce Č. P. s.r.o., proti žalovanému J. K., zastoupenému advokátem, o
zaplacení 709.940,90 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Mělníku
pod sp. zn. 8 C 1342/2001, o dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu
v Praze ze dne 28. 3. 2007, č. j. 20 Co 24/2007-185, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
546.103,20 Kč a požadovaného úroku z prodlení žalobu zamítl a rozhodl o náhradě
nákladů řízení.
K odvolání žalovaného Krajský soud v Praze rozsudkem ze dne 28. 3. 2007, č.j.
20 Co 24/2007-185, rozsudek soudu prvního stupně v napadeném vyhovujícím výroku
o věci samé a ve výroku o náhradě nákladů řízení potvrdil. Na základě
skutkového stavu zjištěného soudem prvního stupně se ztotožnil s jeho závěrem o
povinnosti žalovaného zaplatit uvedenou částku za neoprávněný odběr elektřiny,
když nárok žalobce na zaplacení celkové částky 709.940,90 Kč s úrokem z
prodlení za dobu od 21. 1. 1994 do 6. 10. 2000 je částečně promlčen. Původně
žalobce v žalobě, podané dne 19. 11. 2001, požadoval částku 163.837,70 Kč za
odběr elektřiny za období od 14. 12. 1999 do 26. 6. 2001 a podáním ze dne 15.
12. 2004 žalobu rozšířil o částku 546.103,20 Kč za dobu od 21. 1. 1994 do 6.
10. 2000 a o úroky z prodlení. K námitkám žalovaného ohledně změny žaloby
odvolací soud uvedl, že v podání ze dne 15. 12. 2004 požadoval žalobce stejné
plnění ve větším rozsahu než původně v žalobě, jednalo se o kvantitativní změnu
žaloby, kdy na stejném skutkovém základě je požadováno více. Jde proto o
rozšíření žaloby, přičemž nelze považovat za změnu žaloby, pokud při nezměněném
vylíčení rozhodujících skutečností mění žalobce pouze právní kvalifikaci svého
nároku, neboť právní posouzení náleží soudu, a není rozhodující ani to, že byl
nárok jinak vyčíslen. Vzhledem ke vznesené námitce promlčení je správný i závěr
soudu prvního stupně, že nárok za dobu před 19. 11. 1998 je promlčen, a protože
dne 19. 11. 2001 byla žalobou uplatněna pouze částka 163.837,70 Kč, soud
prvního stupně nepochybil, když žalobě v této výši vyhověl.
Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný dovolání, jehož
přípustnost dovozuje z ust. § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. Otázku zásadního
právního významu spatřuje v posouzení, zda podání žalobce ze dne 15. 12. 2004
je změnou skutkového základu věci, než jak ho vylíčil v původní žalobě ze dne
14. 11. 2001. Namítá nesprávnost právního posouzení této otázky a s poukazem na
judikaturu Nejvyššího soudu (rozhodnutí sp. zn. 21 Cdo 2502/2000) uvádí, že o
změnu žaloby jde i v případě, že žalobce sice i nadále požaduje stejné plnění,
ale na základě jiného skutkového základu věci, než jak ho vylíčil v žalobě.
Dovozuje, že se nejedná o stejný skutkový základ věci, neboť žalobce požaduje
plnění z jiného důvodu (namísto úhrady za spotřebu el. energie podle tehdejší
ceny požaduje náhradu za neoprávněný odběr el. energie), za jiné časové období
a za jiné množství el. energie. Navrhl, aby rozsudky soudů obou stupňů byly
zrušeny a věc byla vrácena soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo
podáno včas, účastníkem řízení, zastoupeným advokátem ve smyslu ust. § 241
odst. 1 o. s. ř., dospěl k závěru, že dovolání není přípustné. Vzhledem k tomu,
že dovoláním napadený rozsudek byl vydán dne 28. 3. 2007, Nejvyšší soud
dovolání projednal a rozhodl o něm podle dosavadních předpisů (tj. podle
občanského soudního řádu ve znění účinném před 1. 7. 2009 – srov. bod 12. čl.
II zákona č. 7/2009 Sb.).
Podmínky přípustnosti dovolání proti rozsudku odvolacího soudu upravuje
ustanovení § 237 o. s. ř.
Podle ustanovení § 237 odst. 1 o. s. ř. je dovolání přípustné proti rozsudku
odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo změněno
rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé [písm. a)], jimiž bylo potvrzeno
rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci
samé jinak než v dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že byl vázán právním
názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil [písm.b)], jimiž
bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není
přípustné podle ustanovení písmena b) a dovolací soud dospěje k závěru, že
napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam [písm. c)].
Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam zejména tehdy,
řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla
vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována
rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem (§ 237 odst. 3
o. s. ř.).
Takovou otázkou může být i otázka procesního práva, jejíž řešení je významné
pro výsledek řízení a má-li judikatorní přesah, tedy je-li relevantní i pro
posouzení jiných obdobných poměrů, nebo se odchyluje od dosavadní judikatury,
popř. jde o otázku dosud neřešenou. O takový případ se v dané věci nejedná.
Odvolací vycházel ze zcela správného právního názoru, že změna právního důvodu
požadovaného plnění na základě stejných skutkových tvrzení není změnou žaloby;
žalobce totiž není povinen po právní stránce kvalifikovat svůj nárok a soud
také není jeho právní kvalifikací nároku vázán. Ostatně, jak dovodila již
dřívější judikatura, doplnění žaloby o skutečnosti odůvodňující uplatněný nárok
také z hledisek uvedených v jiném zákonném ustanovení není změnou žaloby ve
smyslu ustanovení § 95 o. s. ř. (srov. např. Sborník IV stanovisek, zpráv o
rozhodování soudů a soudních rozhodnutí Nejvyšších soudů ČSSR, 1986). Při
nezměněném tvrzení o rozhodujících skutečnostech není změnou žaloby ani odlišný
způsob vyčíslení výše nároku a pokud jde o časové období‚ za něž je požadováno
finanční plnění, nelze přehlédnout, že nejde o zcela jiné období oproti
původnímu návrhu, nýbrž obě období se částečně překrývají a přisouzené plnění
spadá právě do tohoto období před podáním žaloby.
Jak z výše uvedeného vyplývá, právní názor odvolacího soudu, z něhož vycházel
při posouzení změny žaloby ve smyslu § 95 o. s. ř., nevybočuje z dosavadní
judikatury ani ze standardního posuzování této procesní otázky. Dovolatelem
vymezenou otázku, zda podáním žalobce ze dne 15. 12. 2004 byl změněn skutkový
základ věci vymezený v původní žalobě ze dne 14. 11. 2001, nelze považovat za
otázku zásadního právního významu ve smyslu § 237 odst. 3 o. s. ř. už z toho
důvodu, že se týká posouzení obsahu konkrétních podání účastníka a její význam
nepřekračuje meze daného řízení. Nemá judikatorní přesah, protože nejde o
otázku právní, relevantní i pro posouzení jiných, obdobných právních poměrů,
jež by mohla mít vliv na obecnou rozhodovací činnost soudů.
Protože není důvodu pro závěr, že by rozhodnutí odvolacího soudu mělo v tomto
směru zásadní právní význam ve smyslu ust. § 237 odst. 1 písm. c) a odst. 3 o.
s. ř., není dovolání proti němu podle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.
přípustné. Nejvyšší soud proto dovolání žalovaného podle ust. § 243b odst. 5 a
§ 218 písm. d) o. s. ř. odmítl.
O náhradě nákladů řízení bylo rozhodnuto podle ust. § 243b odst. 5, § 224 odst.
1 a § 146 odst. 3 o. s. ř., neboť žalovaný nemá na náhradu nákladů dovolacího
řízení právo a žalobci v dovolacím řízení náklady nevznikly.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 25. listopadu 2009
JUDr. Marta Škárová, v. r.
předsedkyně senátu