25 Cdo 39/2002
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr.
Marty Škárové a soudců JUDr. Olgy Puškinové a JUDr. Petra Vojtka v právní věci
žalobců A/ J. K. a B/ I. K., obou zastoupených advokátem, proti žalované České
republice – Ministerstvu financí ČR, se sídlem v Praze 1, Letenská 15, o
35.000,- Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu ve Vyškově pod sp. zn. 4
C 195/90, o dovolání žalobců proti rozsudku Okresního soudu ve Vyškově ze dne
10. prosince 1999, č. j. 4 C 195/90-97, a proti rozsudku Krajského soudu v Brně
ze dne 25. září 2001, č. j. 20 Co 292/2000-114, takto :
I. Dovolání proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 25. 9. 2001,
č. j. 20 Co 292/2000-114, se zamítá.
II. Řízení o dovolání proti rozsudku Okresního soudu ve Vyškově ze dne
10. 12. 1999, č. j. 4 C 195/90-97, se zastavuje.
III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
% úrokem od 15. 7. 1994 do zaplacení, a rozhodl o náhradě nákladů řízení.
Předchozí rozsudek okresního soudu v této věci ze dne 13. 1. 1997, č. j. 4 C
195/90-61, jímž byla žaloba rovněž zamítnuta, byl zrušen usnesením Krajského
soudu v Brně ze dne 13. 11. 1998, č. j. 20 Co 574/97-84, a věc mu byla vrácena
k dalšímu řízení. Při svém novém rozhodnutí vycházel soud prvního stupně ze
zjištění, že v srpnu roku 1987 žalobci vycestovali do tehdejší J., kde se od
30. 8. 1987 zdržovali bez povolení československých úřadů s úmyslem zde
natrvalo zůstat. Bývalý Okresní národní výbor ve V. realizoval movitý majetek,
který žalobci zanechali v ČSFR, a hospodářskou smlouvou ze dne 9. 11. 1987 jej
převedl na K. – OP P. Uplatněný nárok na náhradu škody způsobené nesprávným
úředním postupem neshledal soud prvního stupně důvodným. ONV ve V. společný
majetek žalobců sice realizoval ještě před tím, než jim byl pravomocně dne 30.
1. 1988 uložen trest propadnutí veškerého majetku za trestný čin opuštění
republiky, avšak nedopustil se tím nesprávného úředního postupu ve smyslu ust.
§ 18 zákona č. 58/1969 Sb., neboť v souladu s ust. § 6 odst. 1 vyhlášky č.
61/1986 Sb., o prozatímní správě národního majetku, převedl tento majetek,
který na základě ustanovení § 453a odst. 1 obč. zák. (ve znění tehdy účinném)
připadl ze zákona do vlastnictví státu, do správy K. – OP P., a to nezávisle na
eventuálním trestněprávním postihu jednání žalobců.
K odvolání žalobců Krajský soud v Brně rozsudkem ze dne 25. 9. 2001, č. j. 20
Co 292/2000-114, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil, rozhodl o náhradě
nákladů odvolacího řízení a proti svému rozhodnutí připustil dovolání. Odvolací
soud vycházel ze skutkového stavu zjištěného soudem prvního stupně a ztotožnil
se s jeho právními závěry, že majetek žalobců připadl podle ust. § 453a odst.
1 obč. zák. (ve znění účinném do 31. 3. 1991) státu bez ohledu na to, zda
žalobci byli následně odsouzeni podle § 109 trestního zákona a zda se po
několika letech vrátili do republiky. Protože se od 30. 8. 1987 ze své vlastní
vůle zdržovali bez souhlasu čs. úřadů mimo republiku, byl československý stát
po tomto dni oprávněn prozatímně spravovat majetek [§ 1 odst. 2 písm. g)
vyhlášky č. 61/1986 Sb.], který nabyl podle § 453a odst. 1 obč. zák. Nároky na
vydání věcí, jež přešly na stát podle § 453a obč. zák., upravuje zákon č.
87/1991 Sb., na základě kterého se také žalobce domohl vydání rodinného domku.
Proti rozsudkům soudů obou stupňů podali žalobci dovolání z důvodu nesprávného
právního posouzení věci podle § 241 odst. 3 písm. d) o. s. ř. Namítají, že
ustanovení § 453a odst. 1 obč. zák. by bylo možné použít, pokud by bylo
prokázáno jejich protiprávní jednání, dále to, že se trvale zbavili možnosti
věc obvyklým způsobem užívat, a rozpor se zájmem společnosti, aby s věcí dále
nakládali. Dovozují, že emigrace není právním úkonem učiněným svobodně, a nelze
ji tedy automaticky považovat za protiprávní jednání. Státní orgány se ani
nepřesvědčily, zda se žalobci zbavili trvale možnosti věci obvyklým způsobem
užívat, když již dva měsíce po vycestování realizovaly majetek žalobců. V
jejich případě nebyly zkoumány ani dány důvody k postupu podle vyhlášky č.
61/1986 Sb., neboť jejich věci v době převodu ještě nebyly národním majetkem.
Ust. § 6 zákona č. 87/1991 Sb. dopadá podle jejich názoru jen na případy, kdy
postup státu podle § 453a obč. zák. byl v souladu s právními předpisy. Navrhli
zrušení rozsudků soudů obou stupňů a vrácení věci soudu prvního stupně k
dalšímu řízení.
Žalovaná ve svém vyjádření uvedla, že dovolání je bezdůvodné, neboť tehdejší
okresní národní výbor ve V. postupoval v souladu s tehdy platnými právními
předpisy a oprávněnost jeho postupu byla potvrzena i následným pravomocným
trestním rozsudkem. Ke zmírnění některých majetkových křivd byl přijat zákon č.
87/1991 Sb., o mimosoudních rehabilitacích, který je ve vztahu k zákonu č.
58/1969 Sb. zákonem speciálním, na daný případ dopadá, a proto nelze aplikovat
zákon č. 58/1969 Sb. Navrhla zamítnutí dovolání.
Podle ustanovení části dvanácté, hlavy I, bodu 17. zákona č. 30/2000 Sb.,
kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších
předpisů, a některé další zákony, se dovolání proti rozhodnutím odvolacího
soudu vydaným přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona (1. 1. 2001) nebo
vydaným po řízení provedeném podle dosavadních právních předpisů projednají a
rozhodnou podle dosavadních právních předpisů (tj. podle občanského soudního
řádu ve znění účinném do 31. 12. 2000).
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo
podáno včas, účastníkem řízení, zastoupeným advokátem ve smyslu § 241 odst. 1
o. s. ř., přezkoumal rozsudek odvolacího soudu podle § 242 odst. 3 o. s. ř. a
dospěl k závěru, že dovolání, které je přípustné podle § 239 odst. 1 o. s. ř.,
není opodstatněné.
Žalobci uplatnili nárok na náhradu škody způsobené nesprávným úředním postupem
ve smyslu ustanovení § 18 zákona č. 58/1969 Sb. s odůvodněním, že ONV ve V.
nesprávně postupoval při realizaci jejich movitých věcí v hodnotě 35.000,- Kč a
jim tak vznikla škoda.
Podle ust. § 132 obč. zák. ve znění účinném do 31. 3. 1991 občan má právo na
ochranu proti tomu, kdo neoprávněně do jeho vlastnického práva zasahuje;
zejména se může domáhat vydání věci na tom, kdo mu ji neprávem zadržuje.
Jde o právo vlastníka na ochranu proti zásahům do jeho vlastnického práva,
přičemž jedním z jeho základních práv je domáhat se vydání věci. Pokud ten, kdo
se zmocnil cizí věci (včetně státu), ji už nemá v držení, nastupuje namísto
nároku vlastníka na vydání věci nárok na zaplacení její obecné ceny v penězích,
tedy nárok na náhradu škody.
Ve smyslu ustanovení § 453a odst. 1, věty první, obč. zák., ve znění účinném do
31. 3. 1991, státu připadla věc do vlastnictví, jestliže se vlastník věci
dopustil takového protiprávního jednání, jímž se trvale zbavil možnosti věc
obvyklým způsobem užívat, a pokud bylo v rozporu se zájmem společnosti, aby s
ní dále nakládal.
Pro případy, kdy stát v období od 25.2.1948 do 1.1.1990 (tzv. rozhodné období)
převzal majetek občanů, je pro uplatnění jejich nároků stanoven zvláštní režim
tzv. restitučními zákony. Zákon č. 87/1991 Sb., o mimosoudních rehabilitacích,
ve znění pozdějších předpisů (dále jen restituční zákon), se podle § 1 vztahuje
na zmírnění následků některých majetkových a jiných křivd vzniklých
občanskoprávními a pracovněprávními úkony a správními akty, učiněnými ve shora
uvedeném období v rozporu se zásadami demokratické společnosti, respektující
práva občanů vyjádřená Chartou Organizace spojených národů, Všeobecnou
deklarací lidských práv a navazujícími mezinárodními pakty o občanských,
politických, hospodářských, sociálních a kulturních právech.
Podle § 2 odst. 1 restitučního zákona zmírnění následků majetkových a jiných
křivd způsobených občanskoprávními úkony, správními akty nebo jinými
protiprávními postupy, k nimž došlo v rozhodném období, spočívá ve vydání věci
nebo v poskytnutí finanční náhrady nebo ve zrušení některých správních aktů,
popř. v úpravách v oblasti sociálního zabezpečení, a) je-li to v zákoně
výslovně stanoveno, b) došlo-li k nim na základě ustanovení právních předpisů,
které tento zákon zrušuje, nebo c) byl-li důsledkem politické perzekuce nebo
postupu porušujícího obecně uznávaná lidská práva a svobody.
V ust. § 3 restituční zákon vymezuje podmínky, za nichž je oprávněnou osobou
ten, jehož věc přešla do vlastnictví státu v případech uvedených v § 6 zákona;
v ust. § 6 odst. 1 písm. a) uvádí mezi způsoby, jimiž věc přešla na stát, i
ust. § 453a občanského zákoníku, v odst. 2 pak případy, kdy stát převzal věc
bez právního důvodu. Ustanovením § 33 odst. 1 restitučního zákona byl § 453a
obč. zák. (ve znění tehdy účinném) zrušen. Zákon č. 87/1991 Sb. tedy pamatuje i
na řešení případů těchto křivd.
Vzhledem k tomu, že restituční zákony mají ve vztahu k obecné právní úpravě
povahu legis specialis, mají - pokud jde o vztahy jimi upravené - přednost před
obecnými normami. Znamená to, že pro osoby, které zákon o mimosoudních
rehabilitacích označil za osoby oprávněné, platí při uplatňování a uspokojování
majetkových nároků ve vztahu mezi nimi a státem - v případech vymezených v ust.
§ 6 - zvláštní režim stanovený tímto zákonem, a to bez ohledu na to, který
předpis (obecný či restituční) je pro ně příznivější. Totéž platí i pokud jde o
nároky podle zákona č. 58/1969 Sb., neboť i ve vztahu k tomuto předpisu je
restituční zákon zákonem speciálním. Pro vztahy osobně a věcně restitučním
zákonem vymezené platí jeho zvláštní režim a v těchto případech se nelze proti
státu domáhat uspokojení jiných či dalších nároků, než těch, které tento
speciální zákon upravuje.
Pro posouzení, zda věc přešla na stát podle ust. § 453a obč. zák., když se její
vlastník zdržoval v cizině [§ 6 odst. 1 písm. a) rest. zákona], nebo zda stát
převzal majetek bez právního důvodu ( § 6 odst. 2 rest. zákona), není významné,
zda podmínky ust. § 453a obč. zák. byly v době realizace majetku splněny či
nikoliv, nýbrž je rozhodující, zda bylo vydáno opatření tehdejšího finančního
odboru bývalého ONV o realizaci tohoto majetku pro stát (srov. stanovisko
občanskoprávního kolegia Nejvyššího soudu ČR z 15.7.1993 publikované pod č. 34
Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, roč. 1993). Z hlediska naplnění
restituční skutkové podstaty podle § 6 odst. 1 písm. a) zákona je proto
významné, že příslušný odbor Okresního národního výboru ve V. přistoupil k
sepisu majetku a k jeho realizaci (sepsané věci byly dne 9. 11. 1987 převedeny
na K. – OP P.).
Movitý majetek žalobců přešel tedy v tzv. rozhodném období do vlastnictví státu
způsobem uvedeným v ust. § 6 odst. 1 písm. a) restitučního zákona. Za situace,
kdy žalobci splňují podmínky ustanovení § 3 uvedeného zákona (jsou oprávněnými
fyzickými osobami ve smyslu restitučního zákona), při uplatnění svého nároku
jsou vázáni restitučním zákonem a nemohou z důvodu přechodu jejich movitých
věcí na stát podle § 453a obč. zák., popř. z důvodu převzetí věci státem bez
právního důvodu, uplatňovat jiné nároky, než které jim restituční zákon
přiznává. Právní názor odvolacího soudu, podle kterého žalobci nemají nárok na
náhradu škody způsobené nesprávným úředním postupem podle zákona č. 58/1969
Sb., je proto správný. Ostatně k otázce vztahu zákona č. 87/1991 Sb. k zákonu
č. 58/1968 Sb. vyslovil dovolací soud právní názor již v rozhodnutí z 23. 4.
1998, sp. zn. 2 Cdon 1453/97.
Protože rozsudek odvolacího soudu je z hlediska uplatněného dovolacího důvodu
podle § 241 odst. 3 písm. d) o. s. ř. správný, dovolací soud dovolání žalobců
zamítl ( § 243b odst. 1 o. s. ř.).
Pokud žalobci dovoláním napadli také rozsudek soudu prvního stupně, bylo v této
části nutno řízení zastavit. Z ust. § 236 odst. 1 o. s. ř., dle něhož je
dovolání mimořádným opravným prostředkem proti pravomocnému rozhodnutí
odvolacího soudu, totiž vyplývá, že dovoláním nelze rozhodnutí soudu prvního
stupně úspěšně napadnout. Opravným prostředkem pro přezkoumání rozhodnutí soudu
prvního stupně je odvolání (§ 201 o. s. ř.); občanský soudní řád proto také
neupravuje funkční příslušnost soudu pro projednání dovolání proti takovému
rozhodnutí. Tím, že žalobci směřují dovolání přímo proti rozsudku soudu prvního
stupně, uvedenou podmínku dovolacího řízení opomíjí. Nedostatek funkční
příslušnosti je neodstranitelným nedostatkem podmínky řízení; Nejvyšší soud
proto řízení o dovolání proti rozsudku soudu prvního stupně ve znění opravného
usnesení zastavil (§ 104 odst. 1, § 243c o. s. ř.).
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle § 243b odst. 4, věty
první, § 224 odst. 1, § 151 odst. 1, věty první, a § 142 odst. 1 o. s. ř.,
neboť žalobci s ohledem na výsledek dovolacího řízení nemají na náhradu nákladů
dovolacího řízení právo a žalované v tomto řízení žádné náklady nevznikly.
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 22. dubna 2003
JUDr. Marta Škárová,v.r.
předsedkyně senátu