U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr.
Roberta Waltra a soudců JUDr. Marty Škárové a JUDr. Petra Vojtka ve věci
žalobce Českého svazu stavebních inženýrů, IČ 00407852, se sídlem Praha 2,
Sokolská 15, zastoupeného JUDr. Ludmilou Gregorovou, advokátkou se sídlem Brno,
Bohuslava Martinů 60, proti žalovaným 1) České republice - Ministerstvu vnitra,
se sídlem Praha 7, Nad Štolou 3, a 2) České republice - Ministerstvu financí,
se sídlem Praha 1, Letenská 15, o 20.305.087,- Kč s příslušenstvím, vedené u
Obvodního soudu pro Prahu 7 pod sp. zn. 30 C 78/2006, o dovolání žalobce proti
rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 25. 9. 2007, č.j. 21 Co 278/2007-71,
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Žalobce se domáhal náhrady škody, která mu byla způsobena nesprávným úředním
postupem, popřípadě nezákonným rozhodnutím, jímž byl rozpuštěn právní
předchůdce žalobce – Český svaz stavebních inženýrů (dále jen „ČSSI“), který
vznikl schválením a zaregistrováním stanov Ministerstvem vnitra ČSSR dne 27.
11. 1968 a ke dni 28. 2. 1978 byl vyčleněn ze svazku Národní fronty ČSR, jeho
činnost byla zastavena a veškerý majetek mu byl odebrán a zestátněn.
Obvodní soud pro Prahu 7 rozsudkem ze dne 13. 12. 2006, č.j. 30 C 78/2006-46,
zamítl žalobu, aby žalovaným byla uložena povinnost nahradit žalobci škodu ve
výši 20.305.087 Kč „s příslušnou valorizací“, a rozhodl o náhradě nákladů
řízení. Vyšel ze zjištění, že dne 16. 3. 1978 Ministerstvo vnitra ČSSR vydalo
rozhodnutí o tom, že dnem 28. 2. 1978 pozbývá platnosti rozhodnutí o schválení
Stanov ČSSI ze dne 27. 11. 1968, aniž by zkoumalo, zda rozhodnutí ČSSI je v
souladu se Stanovami ČSSI. Objektivní desetiletá promlčecí doba podle § 22
odst. 2 zákona č. 58/1969 Sb. v daném případě uplynula 16. 3. 1988, soud se již
tedy nezabýval zkoumáním, zda je žalobce opravdu právním nástupcem původního
ČSSI, jelikož bylo nepochybné, že nárok žalobce je promlčen. Okolnost, že
nebylo vydáno nařízení vlády dle § 8 zákona č. 198/1993 Sb., které by zajistilo
žalobci možnost domáhat se nápravy majetkových křivd, nepovažoval soud za
relevantní z hlediska opodstatněnosti žalobou uplatněného nároku, neboť všechny
křivdy napravit nelze a z citovaného ustanovení nevyplývá vládě (a tím méně
organizačním složkám státu vystupujícím v tomto řízení za žalovanou Českou
republiku) žádná povinnost.
Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 25. 9. 2007, č.j. 21 Co 278/2007-71,
potvrdil rozsudek soudu prvního stupně a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího
řízení. Odvolací soud se zcela ztotožnil s názorem soudu prvního stupně, že
nárok na náhradu škody je promlčen. Uzavřel, že pokud soud dospěje k závěru, že
žalobcův nárok je promlčen, není jeho povinností provádět další důkazy za
účelem prokázání skutkových tvrzení žalobce ohledně skutečností nevztahujících
se k promlčení jeho nároku.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání, které považuje za
přípustné podle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. a v němž odvolacímu soud
vytýká, že jeho rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci.
Zásadní právní význam dovolatel spatřuje v posouzení „počátku promlčecí lhůty
ve spojení s hmotným právem, které je podle Listiny základních práv a svobod
nepromlčitelné“. Nesouhlasí s tím, že promlčení bylo posuzováno podle zákona č.
58/1969 Sb., a namítá, že pokud by se nárok dovolatele promlčel 16. 3. 1988,
padlo by datum do období komunistického režimu, v němž byla dovolateli
znemožněna činnost po předchozím odebrání majetku. Domnívá se, že do promlčecí
doby nelze započítávat dobu, po kterou nebylo možno se domáhat vrácení
zestátněného majetku či žádat jeho náhradu v penězích, tj. dobu komunistického
režimu, který skončil až 30. 11. 1989. Další překážkou, která dovolateli
bránila domáhat se svých nároků, byla okolnost, že dokladem o právní kontinuitě
ČSSI jsou Stanovy ČSSI se změnami, registrované Ministerstvem vnitra ČR dne 27.
4. 2005, dovolatelem převzaté dne 4. 5. 2005. Dále dovolatel uvádí, že
písemnost ze dne 16. 3. 1978 není žádným právoplatným rozhodnutím, nýbrž pouze
sdělením, že Ministerstvo vnitra vzalo na vědomí ukončení činnosti ČSSI ke dni
28. 2. 1978 a že tím pozbývá platnost rozhodnutí ministerstva vnitra ze dne
27. 11. 1968 o schválení stanov ČSSI. Usuzuje, že registrací změn Stanov ČSSI
ze dne 27. 4. 2005 vyšlo najevo, kdo za škodu odpovídá, přičemž dovolatel se
tuto informaci dozvěděl dne 4. 5. 2005, tudíž promlčecí doba počíná běžet dne
5. 5. 2005, a aplikaci § 36 zák. č. 82/1998 Sb. tak nelze akceptovat. Dovolatel
dovozuje, že od 5. 5. 2005 je právním nástupcem původního ČSSI, a je tedy
aktivně legitimován v tomto sporu. Navrhl, aby dovolací soud rozhodnutí soudu
obou stupňů zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Žalovaná prostřednictvím Ministerstva vnitra ve svém vyjádření k dovolání
navrhla, aby dovolací soud dovolání žalobce jako nedůvodné zamítl.
Nejvyšší soud jako soud dovolací posoudil dovolání – v souladu s čl. II. bodem
12 zákona č. 7/2009 Sb. – podle ustanovení občanského soudního řádu ve znění
účinném do 30. 6. 2009 (dále jen „o. s. ř.“), shledal, že dovolání bylo podáno
včas, osobou k tomu oprávněnou – účastníkem řízení (§ 240 odst. 1 o. s. ř.), za
splnění zákonné podmínky advokátního zastoupení dovolatele (§ 241 odst. 1 a 4
o. s. ř.).
Podle ustanovení § 237 odst. 1 o. s. ř. je dovolání přípustné proti rozsudku
odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo změněno
rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé [písm. a)], jimiž bylo potvrzeno
rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci
samé jinak než v dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že byl vázán právním
názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil [písm.b)], jimiž
bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není
přípustné podle ustanovení písmena b) a dovolací soud dospěje k závěru, že
napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam [písm.c)].
Předpoklady přípustnosti dovolání dle § 237 odst. 1 písm. a) nebo b) o. s. ř. v
daném případě splněny nejsou, zbývá tak posoudit přípustnost dle § 237 odst. 1
písm. c) o. s. ř.
Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam (§ 237 odst. 3
o.s.ř.) zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího
soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím
soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným
právem.
Dovolací soud je zásadně vázán uplatněnými dovolacími důvody (srov. § 242 odst.
3 o.s.ř.); vyplývá z toho mimo jiné, že při zkoumání, zda napadené rozhodnutí
odvolacího soudu má ve smyslu ustanovení § 237 odst. 3 o.s.ř. ve věci samé po
právní stránce zásadní právní význam, může posuzovat jen takové právní otázky,
které dovolatel označil, a dovolání může shledat přípustným jen za současného
naplnění podmínky, že na takto označených právních otázkách (závěrech)
rozhodnutí odvolacího soudu spočívá a že napadené rozhodnutí odvolacího soudu
má po právní stránce zásadní význam, tedy že v rozsudku řešená a dovoláním
vymezená právní otázka má zásadní význam nejen pro rozhodnutí konkrétní věci (v
jednotlivém případě), ale zároveň i z hlediska rozhodovací činnosti soudů vůbec.
Dovolatel nesouhlasí s tím, že žalobě nelze vyhovět v důsledku důvodně vznesené
námitky promlčení. Zpochybňuje dílčí závěry, na nichž uvedený finální závěr o
promlčení nároku spočívá.
Zmiňuje-li dovolatel (bez bližší argumentace) nepromlčitelnost hmotného práva
dle Listiny základních práv a svobod, přehlíží, že předmětem tohoto sporu (jak
již správně upozornil žalobce odvolací soud) není právo vlastnické, které
vskutku je nepromlčitelné (srov. čl. 1 a čl. 11 Listiny a § 100 odst. 2 obč.
zák.), nýbrž právo na náhradu škody, které promlčitelné je (srov. § 22 zákona
č. 58/1969 Sb.).
Dovolatel vyjadřuje nesouhlas s tím, že věc byla posouzena dle zákona č.
58/1969 Sb. Jestliže však nezpochybňuje (nemůže úspěšně zpochybnit), že jím
tvrzená škoda měla být způsobena rozhodnutím vydaným za účinnosti zákona č.
58/1969 Sb. (tj. od 1. 7. 1969 do 14. 5. 1998), popřípadě vznikla v důsledku
nesprávného úředního postupu za účinnosti zákona č. 58/1969 Sb., pak aplikace
citovaného zákona jednoznačně vyplývá z ustanovení § 36 zákona č. 82/1998 Sb.
(srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 21. 6. 2000, sp. zn. 25 Cdo 1154/2000).
Zásadní právní význam nemůže dodat napadenému rozhodnutí ani dovolatelem
tvrzená okolnost, že vzhledem k zákonným překážkám (existenci komunistického
režimu a pozdějšímu zakotvení právního nástupnictví dovolatele po původním ČSSI
v jeho stanovách) mohl dovolatel uplatnit své nároky až po 4. 5. 2005. Ani před
30. 11. 1989 žádná právní překážka v uplatnění práva na náhradu škody dle
zákona č. 58/1969 Sb. nebránila a žádný právní předpis nestanoví, že by se běh
promlčecí doby tehdy započaté stavěl či přerušoval (ustanovení § 5 zákona č.
198/1993 Sb. se týká promlčení trestných činů). I kdyby však zákonná
desetiletá promlčecí doba běžela až od 1. 12. 1989 (kdy podle dovolatele
skončil komunistický režim), došlo by k promlčení jeho nároků v roce 1999, tedy
hluboko před datem, kdy své nároky skutečně uplatnil (4. 5. 2006). Pokud pak
žalobce je právním nástupcem ČSSI, je jím již od svého vzniku, nikoli až od
doby, kdy to výslovně uvedl ve svých stanovách.
Okolnost, že se žalobce dozvěděl o registraci změněných stanov (až) dne 4. 5.
2005, nemá vliv ani na určení počátku běhu objektivní promlčecí doby, ani na
aplikovatelnost § 36 zákona č. 82/1998 Sb.
Namítá-li dovolatel, že listina ze dne 16. 3. 1978 není rozhodnutím, nelze
touto námitkou založit zásadní právní význam napadeného rozhodnutí, neboť jde o
námitku, jejíž posouzení závisí na skutkových zjištěních, jež navíc jsou spjata
s jedinečnými okolnostmi konkrétního případu, jejich právní posouzení není
zobecnitelné, a nemá proto význam pro posuzování případů obdobných.
Z uvedeného vyplývá, že žádná z dovoláním uplatněných námitek není způsobilá
zpochybnit správnost závěru, že nárok žalobce zanikl uplynutím desetileté
promlčecí doby podle § 22 odst. 1 tehdy účinného zákona č. 58/1969 Sb.
Dovolací soud proto dospěl k závěru, že dovolání proti rozsudku odvolacího
soudu není přípustné podle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. Nejvyšší soud proto
dovolání podle § 243b odst. 5 věty první a § 218 písm. c) o. s. ř. odmítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle § 243b odst. 5 věty
první, § 224 odst. 1 a § 146 odst. 3 o. s. ř., neboť žalobce s ohledem na
výsledek dovolacího řízení nemá na náhradu nákladů právo a žalované (žádné z
obou jejích organizačních složek) v dovolacím řízení náklady nevznikly.
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 26. srpna 2010
JUDr. Robert Waltr, v. r.
předseda senátu