25 Cdo 3966/2009
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr.
Marty Škárové a soudců JUDr. Petra Vojtka a JUDr. Roberta Waltra v právní věci
žalobce J. Č., zastoupeného JUDr. Zdeňkem Ruskem, advokátem se sídlem v Praze
4, Družstevní 1395, proti žalovanému M. B., zastoupeného JUDr. Jiřím Duškem,
advokátem se sídlem v Písku, Erbenova 1013, za účasti vedlejšího účastníka na
straně žalovaného Kooperativy pojišťovny, a. s., Vienna Insurance Group, se
sídlem v Praze 1, Templová 747, IČ: 47116617, o náhradu škody, vedené u
Okresního soudu v Písku pod sp. zn. 4 C 117/2006, o dovolání žalovaného proti
rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 30. 7. 2009, č. j. 6 Co
1566/2009-420, takto:
I. Dovolání proti vyhovujícím výrokům rozsudku odvolacího soudu se zamítá,
jinak se dovolání odmítá.
II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobci 114.618,- Kč na náhradě nákladů
dovolacího řízení do tří dnů od právní moci rozsudku k rukám JUDr. Zdeňka
Ruska, advokáta se sídlem v Praze 4, Družstevní 1395.
Okresní soud v Písku rozsudkem ze dne 16. 1. 2009, č. j. 4 C 117/2006-357, ve
znění opravného usnesení ze dne 10. 2. 2009, č. j. 4 C 117/2006-365, uložil
žalovanému povinnost zaplatit žalobci na náhradě za ztížení společenského
uplatnění 1.293.090,- Kč, za ztrátu na výdělku po skončení pracovní
neschopnosti od 1. 7. 2007 do 30. 9. 2008 částku 19.961,- Kč, žalobu co do dále
požadovaných částek 19.262.910,- Kč na náhradě za ztížení společenského
uplatnění, 4.773.251,- Kč na náhradě bolestného a 203.054,- Kč na náhradě za
ztrátu na výdělku za dobu od 1. 7. 2007 do 30. 9. 2008 zamítl, zastavil řízení
ohledně dalších částek 6.054.700,- Kč, 63.196.921,20 Kč, 172.976,20 Kč, 7.785,-
Kč od 10. 9. 2004 měsíčně a 13.273,- Kč od ukončení studia žalobce, a rozhodl o
náhradě nákladů řízení. Žalovaný byl rozsudkem Okresního soudu v Písku ze dne
6. 9. 2005, č. j. 2 T 106/2005-91, ve spojení s usnesením Krajského soudu v
Českých Budějovicích ze dne 27. 10. 2005, č. j. 4 To 876/2005-107, shledán
vinným trestným činem ublížení na zdraví podle § 224 odst. 1 trestního zákona,
neboť způsobil žalobci těžkou újmu na zdraví z nedbalosti, když dne 10. 9. 2004
okolo 20:20 hodin řídil osobní automobil na silnici III. třídy a v rozporu s §
11 odst. 1 zákona č. 361/2000 Sb. při projíždění levotočivé zatáčky vjel do
protisměru, kde levou přední částí svého vozidla narazil do protijedoucího
motocyklu bez registrační značky řízeného žalobcem. Přední světlo motocyklu
bylo v době nehody tlumené, neboť sklo paraboly bylo rozbité, což sice
snižovalo dosvit světla a rozptyl světelných paprsků, avšak neomezovalo to
zjistitelnost světelného zdroje ze strany jiného účastníka provozu. Motocykl
nebyl způsobilý provozu na pozemních komunikacích a žalobce v té době neměl
řidičské oprávnění. Žalovaný se sice plně věnoval řízení vozidla, avšak
osvětlení motocyklu splynulo se vzdálenými světly průmyslové zóny města Písku a
žalovaný motocykl uviděl až ze vzdálenosti několika málo metrů. Soud v řízení
zjistil, že při dopravní nehodě žalobce utrpěl rozsáhlá poranění, zejména
devastující poranění levé horní a levé dolní končetiny, které mu byly
amputovány v oblasti paže a stehna. Žalobce jako levák přišel o své dominantní
končetiny, horní končetina není vhodná pro protézování, žalobce má protézu levé
dolní končetiny, na kterou při chůzi napadá, trpí fantómovými bolestmi
ztracených končetin a bolestmi v zádech. Před úrazem zahájil studium druhého
ročníku střední průmyslové školy, byl členem fotbalového klubu, věnoval se
rukodělným pracím. V době úrazu mu bylo 16,5 roku. Soud dospěl k závěru, že
nehodu zavinil žalovaný tím, že v době střetu vozidel jel v levém jízdním
pruhu, a porušil tak § 11 odst. 1 zákona č. 361/2000 Sb., avšak z 50 % došlo ke
škodě spoluzaviněním žalobce, který porušil ustanovení § 3 odst. 3, § 4 písm.
b), § 5 odst. 1 písm. a) zákona č. 361/2000 Sb., a tím i § 415 obč. zák., když
jel bez řidičského oprávnění a dostatečné zkušenosti po veřejné komunikaci na
motocyklu, který byl bez platné technické kontroly a nebyl řádně osvětlen;
žalobce se tak v daném místě a čase neměl vůbec vyskytovat. Vedlejší účastník
vyplatil žalobci na bolestném 329.580,- Kč a za ztížení společenského uplatnění
882.000,- a 58.320,- Kč. S ohledem na výrazné omezení žalobce ve všech sférách
jeho života soud náhradu za ztížení společenského uplatnění stanovil ve výši
sedminásobku základního bodového ohodnocení (5.710 bodů), další částku na
bolestném nad dvojnásobek náhrady mu nepřiznal, neboť při jeho léčbě, byť
mimořádně náročné, nedošlo k závažným komplikacím, které by si vyžádaly
opakované invazivní zákroky, a náhradu přiznal ve výši jedné poloviny s ohledem
na 50 % spoluzavinění žalobce.
K odvolání všech účastníků řízení Krajský soud v Českých Budějovicích rozsudkem
ze dne 30. 7. 2009, č. j. 6 Co 1566/2009-420, rozsudek soudu prvního stupně ve
znění opravného usnesení změnil tak, že žalovaný je povinen zaplatit žalobci na
náhradě za ztížení společenského uplatnění částku 5.911.680,- Kč, na bolestném
658.560,- Kč a na náhradě mzdy za dobu od 1. 7. 2007 do 30. 9. 2008 částku
86.142,- Kč, žalobu co do částky 17.655.060,- Kč na náhradě za ztížení
společenského uplatnění a bolestného a co do 136.871,- Kč na náhradě mzdy za
dobu od 1. 7. 2007 do 30. 9. 2008 zamítl a rozhodl o náhradě nákladů řízení
před soudy obou stupňů. Vyšel ze skutkového stavu zjištěného soudem prvního
stupně, avšak dospěl k odlišným právním závěrům. Neshledal spoluúčast žalobce
na vzniklé škodě, neboť jedinou příčinou střetu vozidel byla skutečnost, že
žalovaný jel v protisměru, a nehodu tak zavinil výhradně on, zatímco
protiprávní jednání žalobce, který jel bez platné technické kontroly, bez
řidičského oprávnění a byl špatně osvětlen, nebylo ani jednou z příčin vzniku
škody. Kdyby žalovaný neporušil § 11 odst. 1 zákona č. 361/2000 Sb., žalobci by
žádná škoda nevznikla bez ohledu na to, že on sám tento zákon porušil. K
odlišným závěrům dospěl odvolací soud i ohledně výše náhrady za ztížení
společenského uplatnění a bolestného. Vzhledem k tomu, že žalobce je převážně
bezmocný (je odkázán na trvalou pomoc třetí osoby i při nasazování protézy,
která je předpokladem pro jeho veškerou další činnost), a přesto, že dostudoval
a nastoupil do pracovního poměru, ztratil možnost zapojit se do zaměstnání,
které by odpovídalo jeho intelektovým a fyzickým možnostem, a má výrazně
ztíženo hledání partnera a založení rodiny, dospěl odvolací soud k závěru, že
odpovídající přiměřenou náhradou za ztížení společenského uplatnění podle § 7
odst. 3 vyhlášky č. 440/2001 Sb. je desetinásobek základního bodového
ohodnocení, a vzhledem k mimořádně náročnému způsobu léčby žalobce (kanylace
velkých cév, plicní ventilace a reamputace levé dolní končetiny) uznal za
přiměřené zvýšení náhrady bolestného na šestinásobek základního bodového
ohodnocení.
Rozsudek odvolacího soudu ve všech výrocích, kterými mu byly uloženy platební
povinnosti, napadl žalovaný dovoláním, jehož přípustnost dovozuje z ust. § 237
odst. 1 písm. a) o. s. ř. a podává jej z důvodů podle § 241a odst. 2 písm. a) a
b) a odst. 3 o. s. ř. Nesouhlasí se závěrem odvolacího soudu, že protiprávní
jednání žalobce (poškozeného) nebylo jednou z příčin vzniku škody ve smyslu §
441 obč. zák. Vozovka, na které k nehodě došlo, nebyla rozdělena středovou
dělicí čárou, takže při průjezdu zatáčkou se žalovaný mohl dostat částečně do
protisměru, neboť nebyl povinen předpokládat žádnou překážku. Motocykl
žalovaného nebyl řádně osvětlen, takže jej žalovaný nemohl včas spatřit, a
proto zatáčku projel sice v protisměru, ale blíže ke středové čáře. Motocykl
nebyl technicky způsobilý k jakémukoli provozu a žalobce nebyl oprávněn
jakékoliv motorové vozidlo řídit. Pokud by motocykl svítil, žalovaný by
nepochybně zatáčkou projel na své polovině a k nehodě by nedošlo. Žalobce,
který se na vozovce pohyboval s nedostatečně funkčním a neosvětleným motocyklem
způsobil překážku silničního provozu, a tyto okolnosti jsou v příčinné
souvislosti se škodou na zdraví vzniklou žalobci. Žalovaný považuje za správný
závěr soudu prvního stupně o 50 % spoluzavinění žalobce a poukazuje na to, že i
soud v trestním řízení při úvaze o potrestání žalovaného vzal v úvahu spoluvinu
žalobce. Zvýšení náhrady za ztížení společenského uplatnění odvolacím soudem na
desetinásobek a náhrady bolestného na šestinásobek základního bodového
ohodnocení nepovažuje dovolatel v souladu s principem proporcionality a
srovnává je s jinými, ještě závažnějšími následky poškození zdraví. Nesouhlasí
s výrokem o náhradě nákladů řízení a namítá, že s ohledem na okolnosti případu
bylo namístě osvobodit jej od povinnosti platit soudní poplatek ve výši
266.256,- Kč, a poukazuje na to, že žalobce několikrát měnil žalobu,
upřesňoval, rozšiřoval a bral zpět a jeho požadavky byly ve zjevně nepřiměřené
výši. Nesprávné právní posouzení spatřuje též v tom, že odvolací soud
neaplikoval § 142 odst. 2, § 147 a § 151 odst. 1 o. s. ř. Navrhl, aby dovolací
soud napadené rozhodnutí odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k novému
projednání.
Žalobce ve vyjádření k dovolání uvádí, že argumentace žalovaného v dovolání je
v rozporu s ust. § 11 odst. 1 zákona č. 361/2000 Sb., podle něhož se na pozemní
komunikaci jezdí vpravo a pokud tomu nebrání zvláštní okolnosti, při pravém
okraji vozovky, pokud není stanoveno jinak. V posuzovaném případě žádné
zvláštní okolnosti nebránily, aby žalovaný jel při pravém okraji vozovky.
Žalobce poukazuje na rozsudek vydaný v trestním řízení, v němž je výslovně
uvedeno, že žalovaný vjel do protisměru, kde se střetl s motocyklem žalobce.
Nesouhlasí s názorem žalovaného, že nedostatečné osvětlení motocyklu bylo
příčinou, proč žalovaný přejel do protisměru, a uvádí, že bylo prokázáno, že i
když dosvit a rozptyl světelných paprsků byl snížen, ze strany jiného účastníka
silničního provozu nebyla zjistitelnost světelného zdroje omezena. Žalobce
navrhl, aby dovolací soud dovolání jako nedůvodné zamítl.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo
podáno včas, osobou oprávněnou – účastníkem řízení (§ 240 odst. 1 o. s. ř.)
zastoupeným advokátem (§ 241 odst. 1 a 4 o. s. ř.), dospěl k závěru, že
dovolání, které v rozsahu, v němž byl rozsudek soudu prvního stupně ve výrocích
I., II. a III. odvolacím soudem změněn, je přípustné podle ustanovení § 237
odst. 1 písm. a) o. s. ř., avšak není důvodné.
Rozhodnutí odvolacího soudu vychází ze závěru, že hlavní a rozhodující příčinou
vzniku škody na zdraví žalobce byl způsob jízdy žalovaného, který nejel při
pravém okraji vozovky a vybočil ze svého jízdního pruhu do protisměru, kde se
střetl s motocyklem řízeným žalobcem. Dovolatel namítá, že na vzniku škody se
podílelo též jednání žalobce, který bez řidičského oprávnění řídil motocykl,
jenž nebyl způsobilý k provozu na pozemních komunikacích a byl špatně osvětlen.
K tomu, aby byla založena spoluodpovědnost poškozeného (§ 441 obč. zák.), musí
jít o takové jeho jednání či opomenutí, jež se podílelo na vzniku škody; mezi
jeho jednáním a škodlivým výsledkem musí být vztah příčiny a následku. V
rozsahu, v jakém se podílelo jednání poškozeného na vzniku škody, je vyloučena
odpovědnost škůdce. Ačkoli došlo ze strany žalobce k poměrně závažnému porušení
zákona č. 361/2000 Sb., nešlo vzhledem k průběhu nehodového děje o okolnost,
která by byla ve vztahu příčinné souvislosti ke střetu vozidel. Okolnost, že
žalobce neměl řidičské oprávnění a motocykl byl bez platné technické kontroly,
nezpůsobila, že vozidlo žalovaného nejelo na silnici vpravo a zasáhlo do
jízdního pruhu v protisměru. Při způsobu jízdy žalovaného tyto nedostatky na
straně poškozeného na průběhu nehody nic nezměnily a z hlediska příčin
úrazového děje jsou v podstatě bez významu. Je totiž povinností řidiče jet při
pravém okraji vozovky i v případě, že v protisměru není žádný provoz, a ostatně
ani okolnost, že motocykl žalobce neměl zcela v pořádku přední světlo, nebylo
příčinou, proč žalovaný vybočil ze svého jízdního pruhu a vjel do protisměru.
Pokud dovolatel namítá, že motocykl žalovaného nemohl na dostatečnou vzdálenost
spatřit, protože nebyl řádně osvětlen, napadá tím skutkové zjištění o tom, že i
přes vadu světla nebyla ze strany jiného účastníka silničního provozu omezená
zjistitelnost světelného zdroje. Dovolatel tak uplatňuje dovolací důvod podle §
241a odst. 3 o. s. ř., tj. že rozhodnutí odvolacího soudu vychází ze skutkového
zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném
dokazování.
Za skutkové zjištění, které nemá oporu v provedeném dokazování, je třeba ve
smyslu citovaného ustanovení považovat výsledek hodnocení důkazů soudem, který
neodpovídá postupu vyplývajícímu z ustanovení § 132 o. s. ř., protože soud vzal
v úvahu skutečnosti, které z provedených důkazů nebo přednesů účastníků
nevyplynuly a ani jinak nevyšly za řízení najevo, protože soud pominul rozhodné
skutečnosti, které byly provedenými důkazy prokázány nebo vyšly za řízení
najevo, nebo protože v hodnocení důkazů z hlediska jejich závažnosti
(důležitosti), zákonnosti, pravdivosti, eventuálně věrohodnosti je logický
rozpor. Nelze-li soudu v tomto směru vytknout žádné pochybení, není možné
polemizovat s jeho skutkovými závěry. Znamená to, že hodnocení důkazů, a tedy
ani skutkové zjištění jako jeho výsledek, z jiných než z výše uvedených důvodů
nelze dovoláním úspěšně napadnout.
Odvolací soud vycházel ze skutkového stavu zjištěného soudem prvního stupně,
který svůj skutkový závěr učinil na základě zjištění čerpaných z důkazů
provedených v řízení a z připojeného trestního spisu, takže vzal v úvahu pouze
ty okolnosti, jež vyšly najevo v průběhu řízení, a nelze mu vytýkat, že by pro
svá skutková zjištění neměl oporu v provedeném dokazování nebo že by opomenul
nějaké rozhodné skutečnosti, jež byly v řízení prokázány. Existence jiných
okolností, jež by na straně poškozeného vedly ke vzniku škody na jeho zdraví či
přispěly ke zvětšení rozsahu škody, nebyla v řízení prokázána a závěr o podílu
poškozeného na vzniku škody nelze založit jen na domněnce. Odvolací soud, který
z těchto hledisek posuzoval po právní stránce základ nároku na náhradu škody
způsobené na zdraví žalobce, při aplikaci práva nepochybil.
Pokud jde o výši náhrady za ztížení společenského uplatnění a náhrady
bolestného, soud postupoval podle ust. § 7 odst. 3 vyhlášky č. 440/2001 Sb.,
jež stanoví, že ve zvlášť výjimečných případech hodných mimořádného zřetele
může soud výši odškodnění stanovenou podle této vyhlášky přiměřeně zvýšit.
Předpokladem přiměřeného zvýšení odškodnění stanoveného na základě bodového
ohodnocení v lékařském posudku ve smyslu ustanovení § 7 odst. 3 vyhlášky č.
440/2001 Sb. je existence takových výjimečných skutečností, které umožňují
závěr, že zejména vzhledem k uplatnění poškozeného v životě a ve společnosti,
při uspokojování jeho životních a společenských potřeb, včetně výkonu
dosavadního povolání nebo přípravy na povolání, dalšího vzdělávání a možnosti
uplatnit se v životě rodinném, politickém, kulturním a sportovním, i s ohledem
na věk poškozeného v době vzniku škody na zdraví i na jeho předpokládané
uplatnění v životě, nelze omezení poškozeného vyjádřit jen základním
odškodněním za ztížení společenského uplatnění.
Jednotící zásadou při určování výše náhrady za ztížení společenského uplatnění
je, aby se poškozenému dostalo odškodnění, které je ve všech souvislostech
přiměřené. Úsudek o přiměřenosti míry zvýšení odškodnění podle ustanovení § 7
odst. 3 vyhlášky má sice vycházet z individuálních okolností posuzované věci i
z obecné zkušenosti soudu včetně poznatků z jiných posuzovaných případů, ale
především musí dbát o to, aby přiznaná výše náhrady za ztížení společenského
uplatnění byla založena na objektivních a rozumných důvodech a aby existoval
vztah přiměřenosti mezi touto přiznanou výší a způsobenou škodou na zdraví
(obdobně srov. stanovisko Nejvyššího soudu ze dne 21. 1. 2011, sp. zn. Cpjn
203/2010, uveřejněné pod číslem 50/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek
a též nález Ústavního soudu České republiky ze dne 29. 9. 2005, sp. zn. III. ÚS
350/03). Nelze tedy mechanicky srovnávat jednotlivé případy a násobky
základního bodového ohodnocení lékaře, nýbrž především jde o celkovou
přiměřenost přiznané částky vzniklým následkům. Na tomto obecném požadavku je
založena i právní úprava obsažená ve vyhlášce č. 440/2001 Sb., ukládá-li, že
výsledná výše odškodnění musí být přiměřená povaze následků a jejich
předpokládanému vývoji (srov. § 3 odst. 1 větu druhou vyhlášky).
Právní předpis tím, že rámcově stanoví předpoklady pro vznik nároku na základní
výměru náhrady za ztížení společenského uplatnění a pro vznik nároku na její
zvýšení, stanoví zároveň hlediska, ke kterým je třeba přihlížet a jimiž (jejich
vzájemnou návazností a kombinací) je úvaha soudu o míře „přiměřenosti“ zvýšení
v jednotlivých zcela výjimečných případech hodných mimořádného zřetele
usměrňována. Mezi rámcová hlediska, k nimž při úvaze o zvýšení náhrady za
ztížení společenského uplatnění soud přihlíží, je porovnání úrovně
společenských, kulturních, sportovních a dalších aktivit poškozeného v době
před vznikem škody s jeho možnostmi v době po zranění s přihlédnutím k jeho
věku.
V posuzovaném případě odvolací soud k okolnostem významným pro stanovení výše
náhrady za ztížení společenského uplatnění žalobce přihlédl a zhodnotil, jak se
následky úrazu žalobce projevily konkrétně v jeho životě a nakolik byly jeho
možnosti v jeho věku pro další uplatnění v životě a ve společnosti omezeny či
ztraceny v porovnání s předchozím rozsahem a kvalitou jeho společenského i
jiného uplatnění. Skutečnosti uvažované odvolacím soudem jsou vzhledem k
okolnostem případu úplné, poskytují náležitý podklad pro posouzení výše náhrady
za ztížení společenského uplatnění a její celková výše nevybočuje z mezí
přiměřenosti. Jen pro úplnost je třeba k námitkám v dovolání uvést, že
základním bodovým ohodnocením je počet bodů stanovených lékařem včetně zvýšení
bodového ohodnocení dle § 6 odst. 1 vyhlášky č. 440/2001 Sb. (srov. stanovisko
Nejvyššího soudu ze dne 21. 1. 2011, sp. zn. Cpjn 203/2010, uveřejněné pod
číslem 50/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek), takže výsledná částka
přiznaná odvolacím soudem představuje v podstatě necelý šestinásobek základního
bodového ohodnocení (5.710 bodů + zvýšení o 50 % = 8.565 bodů). Dovolací soud
neshledal důvody ani k odlišnému posouzení náhrady bolestného, s jejíž výší
dovolatel nesouhlasí, aniž však vznesl jakékoliv konkrétní námitky.
Jelikož dovolací soud neshledal vady řízení, k nimž je povinen přihlížet i bez
návrhu (§ 242 odst. 3 věta druhá o. s. ř.), dovolání žalovaného do měnících
výroků rozsudku odvolacího soudu o věci samé podle § 243b odst. 2 věty před
středníkem o. s. ř. zamítl.
Žalovaný podal dovolání i proti výrokům rozsudku odvolacího soudu o náhradě
nákladů řízení, proti nimž však není dovolání přípustné (srov. rozhodnutí NS
uveřejněné pod číslem 4/2003 Sbírky rozhodnutí a stanovisek). V tomto rozsahu
proto dovolací soud dovolání jako nepřípustné odmítl podle ust. § 243b odst. 5
věty první a § 218 písm. c) o. s. ř.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle § 243b odst. 5, věty
první, § 224 odst. 1, § 151 odst. 1 a § 142 odst. 1 o. s. ř., neboť s ohledem
na výsledek dovolacího řízení má žalobce právo na náhradu účelně vynaložených
nákladů řízení, které sestávají z odměny za zastoupení advokátem za vyjádření k
dovolání v částce 87.215,- Kč (§ 3 odst. 1 bod 5. vyhlášky č. 484/2000 Sb., ve
znění pozdějších předpisů, zaokrouhlené podle ust. § 16 odst. 2 této vyhlášky,
snížené na polovinu podle ust. § 18 odst. 1 této vyhlášky) a z náhrady hotových
výdajů za jeden úkon právní služby v částce 300,- Kč podle § 13 odst. 3
vyhlášky č. 177/1996 Sb., ve znění pozdějších změn, včetně 20 % daně z přidané
hodnoty (§ 137 odst. 3 o. s. ř.) ve výši 17.503,- Kč.
Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
Nesplní-li povinný, co mu ukládá vykonatelné rozhodnutí, může oprávněný podat
návrh na soudní výkon rozhodnutí.
V Brně dne 25. ledna 2012
JUDr. Marta Škárová, v. r.
předsedkyně senátu