25 Cdo 398/2006
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr.
Marty Škárové a soudců JUDr. Jaroslava Bureše a JUDr. Petra Vojtka v právní
věci žalobce Ing. P. V., zastoupeného advokátem, proti žalovaným 1/ J. T., 2/
Ing. I. B., o zaplacení částky 351.313,- Kč s příslušenstvím, vedené u
Okresního soudu v Berouně pod sp. zn. 6 C 264/2000, o dovolání žalobce proti
rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 12. listopadu 2003, č. j. 26 Co
421/2003-209, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Žalobce, původně se svojí matkou, se domáhal zaplacení částky 351.313,- Kč s
příslušenstvím s tím, že jim vznikla škoda v důsledku protiprávního jednání
žalovaných, kteří jako vlastníci domu jim neumožnili bydlení v bytě v tomto
domě po ukončení rekonstrukce. Od r. 2000 tak žalobci byli nuceni vynakládat
finanční prostředky na zajištění svého bydlení, které by jinak vynakládat
nemuseli. Žalobkyně dále požadovala zaplacení částky 36.000,- Kč s
příslušenstvím na základě dohody se žalovanými, podle níž jí tato částka měla
být vyplacena v případě, že žalobkyně podá žádost o přidělení náhradního bytu.
Okresní soud v Berouně rozsudkem ze dne 5. 6. 2003, č. j. 6 C 264/2000-185,
žalobu zamítl a rozhodl o náhradě nákladů řízení. V řízení zjistil, že žalovaní
po ukončení rekonstrukce svého domu neumožnili žalobcům opět užívat byt 1+1 v
suterénu domu, ačkoliv rozsudkem soudu, který nabyl právní moci dne 12. 10.
1999, jim bylo uloženo umožnit žalobkyni, jež byla nájemkyní bytu, nerušený
výkon užívacího práva. Na přelomu r. 1999/2000 byl žalobci přidělen obecní byt
pro dvě osoby v P., kde měl bydlet se svou matkou, avšak její zdravotní stav
nedovoloval společné bydlení, a proto jí byl přidělen byt v domově s
pečovatelskou službou. Soud dovodil, že žalovaní porušili právní povinnost tím,
že žalobkyni neumožnili nastěhovat se po rekonstrukci domu zpět do bytu, jehož
byla nájemkyní. Žalobci každý měsíc vynakládají sice více prostředků, než by
vynakládali, pokud by spolu bydleli v předmětném bytě v domě žalovaných, avšak
jejich zvýšené náklady na bydlení (tedy škoda) jsou zapříčiněny zdravotním
stavem žalobkyně a kvalitativně odlišným typem bydlení, takže toto zvýšení
nákladů na jejich bydlení není v příčinné souvislosti s porušením povinnosti
žalovaných umožnit jim nastěhovat se zpět do bytu. Dále soud neshledal zavinění
na straně žalovaných, neboť na dobu rekonstrukce poskytli žalobcům byt
minimálně srovnatelné kvality a nemohli ovlivnit zdravotní stav žalobkyně.
Nebyl tedy prokázán vznik škody v příčinné souvislosti s porušením právních
povinností žalovaných, a pokud jde o částku 36.000,- Kč, požadovanou ze smluvně
založeného závazku, nebyla prokázána platně uzavřená dohoda mezi žalobkyní a
žalovanými.
K odvolání žalované Krajský soud v Praze rozsudkem ze dne 12. 11. 2003, č. j.
26 Co 421/2003-209, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl o náhradě
nákladů odvolacího řízení. Odvolací soud se plně ztotožnil s názorem soudu
prvního stupně ohledně neexistence příčinné souvislosti mezi protiprávním
jednání žalovaných a výší nákladů žalobců na bydlení od r. 2000, neboť potřeba
dvou bytů nejméně od r. 2000 nebyla způsobena porušením povinnosti žalovaných,
nýbrž zdravotním stavem matky žalobce, která nemohla bydlet společně s ním, ale
musela být pod pravidelným lékařským dohledem. V otázce zavinění se odvolací
soud neztotožnil s názorem soudu prvního stupně, neboť žalovaní nerespektováním
ujednání se žalobkyní si museli být vědomi i toho, že jejich jednání se může
negativně projevit v majetkové sféře žalobců, avšak tento odlišný pohled
nezměnil nic na závěru odvolacího soudu o nedůvodnosti nároku žalobců na
náhradu škody pro nedostatek příčinné souvislosti s jednáním žalovaných.
Ohledně plnění ze závazku 36.000,- Kč shodně se soudem prvního stupně dovodil,
že smlouva mezi účastníky nebyla platně uzavřena.
Proti tomuto rozhodnutí podal žalobce dovolání. Namítá, že odvolací soud
nevyložil správně příčinu a následek, když uvádí, že “k nenastěhování se do
původního bytu původních žalobců nedošlo proto, že by v tom žalovaní zabránili,
ale proto, že v tom zabránil zdravotní stav původní žalobkyně“. Tvrdí, že
zhoršení zdravotního stavu žalobců způsobili žalovaní, takže příčinná
souvislost mezi vzniklou škodou a protiprávním jednáním žalovaných existuje,
jsou dány veškeré předpoklady pro odpovědnost žalovaných za škodu a nadto je
zde rozpor s dobrými mravy. Navrhl, aby dovolací soud zrušil rozsudek
odvolacího soudu a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo
podáno včas, účastníkem řízení, zastoupeným advokátem ve smyslu ust. § 241
odst. 1 o. s. ř., věc projednal a dospěl k závěru, že dovolání proti rozsudku
odvolacího soudu není přípustné.
Žalobce napadá dovoláním rozsudek odvolacího soudu, který je rozsudkem
potvrzujícím, a nejde o případ, že by v této věci soud prvního stupně rozhodl
jinak než ve svém dřívějším rozhodnutí [§ 237 odst. 1 písm. b) o. s. ř.].
Přípustnost dovolání se proto řídí podle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.
Dovolání je podle tohoto ustanovení přípustné jen tehdy, jde-li o řešení
právních otázek (jiné otázky, zejména posouzení správnosti nebo úplnosti
skutkových zjištění přípustnost dovolání nezakládají) a současně se musí jednat
o právní otázku zásadního významu. Právní posouzení je nesprávné, jestliže
odvolací soud posoudil věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav
nedopadá, nebo správně určenou právní normu nesprávně vyložil, případně ji na
daný skutkový stav nesprávně aplikoval.
Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam zejména tehdy,
řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla
vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována
rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem (§ 237 odst. 3
o. s. ř.).
Žádná z námitek v dovolání není v dané věci otázkou zásadního právního významu
ve smyslu § 237 odst. 1 písm. c), odst. 3 o. s. ř. Dovolatel nesouhlasí se
závěrem odvolacího soudu o nedostatku příčinné souvislosti mezi protiprávním
jednáním žalovaných a náklady, vynaloženými na bydlení jeho a jeho matky za
dobu od r. 2000.
O vztah příčinné souvislosti se jedná, vznikla-li škoda následkem protiprávního
jednání škůdce, tedy je-li jeho jednání a škoda ve vzájemném poměru příčiny a
následku, tudíž je-li doloženo, že nebýt protiprávního úkonu, ke škodě by
nedošlo. Byla-li příčinou vzniku škody jiná skutečnost, odpovědnost za škodu
nenastává. Příčinnou souvislost nelze zaměňovat za souvislost časovou. Příčinná
souvislost se nepředpokládá, nýbrž musí být prokázána a v tomto směru jde o
otázku skutkových zjištění.
Zásadně platí, že vynaložil-li poškozený vyšší náklady na zajištění svého
bydlení ve srovnání s náklady, jež by vynaložil v bytě, k němuž má právo nájmu,
jde o majetkovou újmu na jeho straně, tedy o skutečnou škodu, kterou je škůdce
povinen nahradit v rozsahu nutně a účelně vynaložených nákladů, a to za
podmínky, že jeho protiprávní jednání bylo příčinou vzniku této škody.
Jak vyplývá ze skutkových zjištění soudů obou stupňů, důvodem a základní
příčinou vynakládání vyšších nákladů na bydlení žalobce a jeho matky a dalších
nákladů spojených s chodem dvou domácností v době od r. 2000 byla ta
skutečnost, že zdravotní stav původní žalobkyně – nájemkyně bytu v domě
žalovaných - vyžadoval pravidelný lékařský dohled a poskytování péče v širším
slova smyslu; proto byla umístěna v domě s pečovatelskou službou, kde obývá
vlastní byt, a právě s ohledem na její zdravotní stav nebylo možné společné
soužití se synem, jenž obývá obecní byt, původně určený pro dvě osoby. Na
základě těchto skutkových zjištění učiněný právní názor odvolacího soudu na
otázku příčinné souvislosti mezi protiprávním jednáním žalovaných a vyššími
náklady na bydlení žalobce a jeho matky je správný.
Pokud pak žalobce v dovolání uvádí, že žalovaní způsobili zhoršení zdravotního
stavu jeho matky, a z toho dovozuje jejich povinnost k náhradě nákladů na
bydlení jich obou, je zřejmé, že se závěrem odvolacího soudu nesouhlasí nikoliv
proto, že by se odvolací soud měl dopustit omylu při právním posouzení věci,
nýbrž proto, že aplikoval právo na skutkový stav, s nímž žalobce nesouhlasí a
sám předkládá svou verzi. V podstatě tak zpochybňuje skutkové závěry, z nichž
vycházely soudy obou stupňů. Tyto námitky ale nejsou námitkami proti právnímu
posouzení, tím méně pak mohou být právní otázkou zásadního významu ve smyslu §
237 odst. 1 písm. c), odst. 3 o. s. ř.
Jelikož není důvodu pro závěr, že by napadené rozhodnutí odvolacího soudu mělo
po právní stránce zásadní význam, je zřejmé, že dovolání směřuje proti
rozhodnutí, proti němuž není přípustné. Nejvyšší soud ČR proto dovolání žalobce
podle ustanovení § 243b odst. 5 věty první a § 218 písm. c) o. s. ř. odmítl,
aniž se s ohledem na ustanovení § 242 odst. 3 o. s. ř. mohl zabývat důvodností
námitek jiných vad řízení.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle § 243b odst. 5 věty
první, § 224 odst. 1 a § 146 odst. 3 o. s. ř., neboť žalobce s ohledem na
výsledek dovolacího řízení nemá na náhradu nákladů dovolacího řízení právo a
žalovaným v tomto řízení žádné náklady nevznikly.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 26. července 2006
JUDr. Marta Š k á r o v á, v. r.
předsedkyně senátu