25 Cdo 399/2001
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v právní věci žalobkyně Š. a. s., proti
žalovanému J. M., o 40.859,- Kč s příslušenstvím, vedené o Okresního soudu v
Českém Krumlově pod sp. zn. 9 C 162/98, o dovolání žalovaného proti rozsudku
Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 11. dubna 2000 č. j. 8 Co
2896/99-103, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů dovolacího řízení
1.625,- Kč na účet advokátky, do tří dnů od právní moci tohoto usnesení.
příslušenstvím a rozhodl o náhradě nákladů řízení a o povinnosti žalobce
zaplatit soudní poplatek. Vyšel ze zjištění, že účastníci dne 28. 2. 1997
uzavřeli nájemní smlouvu, kterou žalobkyně pronajala žalovanému nebytové
prostory za účelem podnikání (zřízení opravny automobilů) na dobu neurčitou;
výše nájemného byla stanovena částkou 12.173,- Kč měsíčně se splatností do 10
dnů od doručení faktury. Dopisem ze dne 13. 11. 1997 žalovaný sdělil žalobkyni,
že nájemní smlouvu vypovídá s okamžitou platností, protože je mu ostrahou
objektu znemožňován přístup do pronajatých prostor po 16. hodině.
Soud dovodil, že žalobkyně má právo na úhradu nájemného podle platné nájemní
smlouvy za měsíce září – listopad 1997, neboť žalovaný, ač mu bylo řádně
fakturováno, odpovídající částku nezaplatil. Pokud žalovaný mohl nebytové
prostory užívat jen omezeně, měl by nárok na poměrnou slevu z nájemného za
situace, že toto právo v zákonem stanovené lhůtě uplatní – žalovaný ovšem právo
na poskytnutí slevy z nájemného nedoložil ani netvrdil.
K odvolání žalovaného Krajský soud v Českých Budějovicích usnesením ze
dne 29. 10. 1998 č. j. 8 Co 2418/98-44 rozsudek soudu prvního stupně
zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení s pokynem k doplnění dokazování ohledně
účelu nájmu a případnému posouzení platnosti nájemní smlouvy z hlediska
předchozího souhlasu orgánu obce. Pokud by soud prvního stupně dovodil
neplatnost nájemní smlouvy uzavřené mezi účastníky, měl se podle odvolacího
soudu zabývat tím, zda žaloba není opodstatněna bezdůvodným obohacením na
straně žalovaného, který měl v nebytových prostorách uloženy své výrobní
prostředky a do listopadu 1997 měl prostory uzamčeny.
Okresní soud v Českém Krumlově rozsudkem ze dne 27. 5. 1999 č. j. 9 C
162/98-67 uložil žalovanému povinnost zaplatit žalobkyni částku 40.859,- Kč s
příslušenstvím a rozhodl o náhradě nákladů řízení. Po doplnění dokazování
zjistil, že předmětné nebytové prostory byly kolaudovány jako dílny přidružené
stavební výroby, že souhlas podle ustanovení § 3 odst. 2 zákona č. 116/1990 Sb.
k pronájmu nebytových prostor za účelem zřízení opravny automobilů nebyl dán a
že podle zprávy Městského úřadu – Stavebního úřadu v Č. K. lze tyto nebytové
prostory užívat jako dílnu k provozování opravny automobilů bez
rozhodnutí o změně užívání stavby. Soud dospěl k závěru, že nájemní
smlouva uzavřená mezi účastníky je neplatná pro neexistenci předchozího
souhlasu orgánu obce (§ 3 odst. 2 věta druhá a odst. 4 zákona č. 116/1990 Sb.),
a pokud žalovaný přesto předmětné nebytové prostory užíval a
spotřebovával služby spojené s nájmem, je povinen vydat žalobkyni bezdůvodné
obohacení (§ 457, 458 odst. 1 obč. zák.) ve výši žalobou uplatněné částky.
K odvolání žalovaného Krajský soud v Českých Budějovicích rozsudkem ze
dne 11. 4. 2000 č. j. 8 Co 2896/99-103 potvrdil rozsudek soudu prvního
stupně ohledně platební povinnosti žalovaného ve výši 31.537,50 Kč s
příslušenstvím, ohledně částky 9.321,50 Kč s příslušenstvím rozsudek soudu
prvního stupně změnil tak, že žalobu zamítl, zamítl důkazní návrh žalovaného na
vyhotovení znaleckého posudku k otázce obvyklé ceny užívání, rozhodl o náhradě
nákladů řízení před soudy obou stupňů a zamítl návrh žalovaného na připuštění
dovolání. Odvolací soud se ztotožnil se závěrem soudu prvního stupně o
neplatnosti nájemní smlouvy uzavřené dne 28. 2. 1997 mezi účastníky a vzniku
bezdůvodného obohacení na straně žalovaného. Dovodil však, že soud prvního
stupně nesprávně určil výši plnění podle nájemného sjednaného ve smlouvě, neboť
vodítkem pro stanovení výše bezdůvodného obohacení představovaného užíváním
nebytových prostor z neplatného právního úkonu mělo být obvyklé nájemné v daném
místě a čase, do jehož výše se musí promítnout i žalovaným tvrzená omezená
možnost užívání těchto prostor. Na základě provedeného dokazování (zejména
zprávou realitních kanceláří a orgánu obce) dospěl odvolací soud volnou úvahou
k částce 1.000,- Kč za m2 a rok, představující obvyklé nájemné, kterou snížil o
25 % právě z důvodu omezené možnosti užívání prostor žalovaným. Výhrady
žalovaného ke stavební způsobilosti předmětných prostor naopak odvolací soud
nezohlednil s odůvodněním, že jsou v rozporu s provedeným důkazem - místním
šetřením. Odvolací soud zamítl návrh na připuštění dovolání, neboť neshledal
spornými otázky, zda při neplatnosti smlouvy o nájmu a podnájmu
nebytových prostor se výše bezdůvodného obohacení rovná výši sjednaného
nájemného nebo výši obvyklého nájemného za užívání srovnatelných nebytových
prostor a zda při určení výše bezdůvodného obohacení za užívání
nebytových prostor je relevantní stavební a technický stav těchto prostor.
Proti výroku rozsudku odvolacího soudu, jímž byl rozsudek soudu prvního
stupně potvrzen ohledně částky 31.537,50 Kč, podal žalovaný dovolání, jehož
přípustnost dovozuje z ustanovení § 239 odst. 2 o.s.ř. a které odůvodňuje podle
§ 241 odst. 3 písm. d) o.s.ř. Namítá, že odvolací soud pochybil, když věc
nevrátil soudu prvního stupně k ustanovení soudního znalce za účelem
zodpovězení otázek, vytyčených v návrhu na připuštění dovolání. Podle
dovolatele je dotaz provedený odvolacím soudem na realitní kanceláře
nedostatečný a jejich zprávu nepovažuje za objektivní. Takovou by mohl podat
jedině soudem ustanovený znalec na základě místního šetření, s přihlédnutím ke
stavebnímu a technickému stavu objektu a s ohledem na srovnatelné nebytové
prostory. Podle dovolatele přístavba, která měla sloužit jako dílna, není
zkolaudována a naprosto nevyhovuje kritériím pro autodílnu, nehledě na aspekty
hygieny a požární ochrany. Cena za srovnatelné nebytové prostory by musela
odpovídat obvyklé ceně za skladové prostory, která se pohybuje do 500,- Kč za
m2 a rok. V posledních třech měsících žalovaný užíval přístavbu pouze jako
skladové prostory, což spolu se skutečností, že mu bylo znemožněno provádět
podnikatelskou činnost po 16. hodině odpoledne, odvolací soud nezohlednil a
spokojil se s vyjádřením realitních kanceláří, aniž bral v potaz stavebně –
technický stav objektu vůbec. Žalovaný navrhuje, aby dovolací soud zrušil
napadený rozsudek odvolacího soudu a vrátil mu věc k dalšímu řízení.
Žalobkyně se ve svém vyjádření ztotožnila s rozsudkem odvolacího soudu
a navrhla, aby podané dovolání bylo zamítnuto.
Vzhledem k ustanovení části dvanácté, hlavy první, bodu 17. zákona č.
30/2000 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění
pozdějších předpisů, a některé další zákony, Nejvyšší soud České
republiky jako soud dovolací (§ 10a o.s.ř.) projednal a rozhodl o dovolání
podle dosavadních právních předpisů, (tj. podle občanského soudního řádu ve
znění účinném před 1. 1. 2001 - dále jen „o.s.ř.\"). Po zjištění, že dovolání
bylo podáno ve lhůtě uvedené v ustanovení § 240 odst. 1 o.s.ř., dospěl po
přezkoumání věci ve smyslu ustanovení § 242 odst. 3 o.s.ř. k závěru, že v daném
případě dovolání směřuje proti rozhodnutí, proti němuž není přípustné.
Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud
to zákon připouští (§ 236 odst. 1 o.s.ř.).
Podle ustanovení § 237 odst. 1 o.s.ř. je dovolání přípustné proti
rozhodnutí odvolacího soudu, jestliže trpí vadami uvedenými v tomto ustanovení
pod písm. a) až g) o.s.ř.
Dovolání je dále přípustné proti rozsudku odvolacího soudu, jímž byl změněn
rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé [§ 238 odst. 1 písm. a) o.s.ř.],
nebo jímž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně, kterým soud prvního
stupně rozhodl jinak, než v dřívějším rozsudku proto, že byl vázán právním
názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil [§ 238 odst. 1 písm.
b) o.s.ř.].
Podle § 239 odst. 1 o.s.ř. je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího
soudu ve věci samé, jímž bylo rozhodnutí soudu prvního stupně potvrzeno,
jestliže odvolací soud vyslovil ve výroku svého rozsudku, že dovolání je
přípustné, protože jde o rozhodnutí po právní stránce zásadního významu.
Podle § 239 odst. 2 o.s.ř. nevyhoví-li odvolací soudu návrhu účastníka na
vyslovení přípustnosti dovolání, který byl učiněn nejpozději před vyhlášením
potvrzujícího rozsudku nebo před vyhlášením (vydáním) usnesení, kterým bylo
rozhodnuto ve věci samé, je dovolání podané tímto účastníkem přípustné,
jestliže dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí odvolacího
soudu má po právní stránce zásadní význam.
V posuzovaném případě přípustnost dovolání nezakládá ustanovení § 238 odst. 1
ani § 239 odst. 1 o.s.ř. Žalovaný napadá dovoláním rozsudek odvolacího soudu
ve výroku, kterým byl rozsudek soudu prvního stupně potvrzen. Soud prvního
stupně sice v téže věci již jednou rozhodoval a jeho původní rozsudek byl
zrušen usnesením odvolacího soudu, avšak v novém rozsudku nerozhodl jinak než v
rozsudku dřívějším (práva a povinnosti účastníků byly určeny shodně), nelze v
tomto případě dovodit přípustnost dovolání z ustanovení § 238 odst. 1
písm. a) o.s.ř. ani § 238 odst. 1 písm. b) o.s.ř. Kromě důvodů uvedených v §
237 odst. 1 o.s.ř. lze přípustnost dovolání posuzovat toliko podle § 239 odst.
2 o.s.ř., neboť žalovaný podal návrh odvolacímu soudu na vyslovení přípustnosti
dovolání, který byl zamítnut, a proti rozsudku odvolacího soudu podal včas
dovolání.
Předpokladem přípustnosti dovolání ve smyslu ustanovení § 239 odst. 2 o.s.ř. je
závěr dovolacího soudu, že napadené rozhodnutí, popř. některá z právních otázek
v něm řešených, jež jsou napadeny dovoláním, má po právní stránce zásadní
význam. Přípustnost dovolání podle § 239 odst. 2 o.s.ř. není založena již tím,
že dovolatel tvrdí, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu má po právní
stránce zásadní význam; přípustnost dovolání nastává tehdy, jestliže dovolací
soud dospěje k závěru, že rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce zásadní
význam skutečně má.
Právním posouzením je činnost soudu, při níž aplikuje konkrétní právní normu na
zjištěný skutkový stav, tedy dovozuje ze skutkových zjištění (skutkové
podstaty), jaká mají účastníci podle příslušného právního předpisu práva a
povinnosti. Při aplikaci práva jde tudíž o to, zda byl použit správný právní
předpis a zda byl také správně vyložen. Dovolání může být podle tohoto
ustanovení přípustné jen tehdy, jde-li o řešení právních otázek (jiné otázky,
zejména posouzení správnosti nebo úplnosti skutkových zjištění, přípustnost
dovolání neumožňují) a jde-li zároveň o právní otázku zásadního významu.
O rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce zásadního významu jde nejen
tehdy, jestliže odvolací soud posuzoval právní otázku, která v projednávané
věci měla pro rozhodnutí ve věci zásadní význam (tedy nejde o posouzení takové
právní otázky, které pro rozhodnutí soudu nebylo určující). Rozhodnutí
odvolacího soudu musí současně mít po právní stránce zásadní význam z hlediska
rozhodovací činnosti soudů vůbec (mající obecný dopad na případy obdobné
povahy). Rozhodnutí odvolacího soudu má z tohoto pohledu zásadní význam
zpravidla tehdy, jestliže řeší takovou právní otázku, která judikaturou vyšších
soudů (tj. dovolacího soudu a odvolacích soudů) nebyla vyřešena
nebo jejíž výklad se v judikatuře těchto soudů dosud neustálil (vyšší soudy při
svém rozhodování řeší takovou otázku rozdílně, takže nelze hovořit o ustálené
judikatuře), nebo jestliže odvolací soud posoudil určitou právní otázku jinak,
než je řešena v konstantní judikatuře vyšších soudů (srov. též usnesení
Nejvyššího soudu ze dne 24. 9. 1997 sp. zn. 2 Cdon 1339/96, uveřejněné v
časopise Soudní judikatura č. 13, ročník 1997, pod číslem 101).
Vzhledem k tomu, že přípustnost dovolání je ve smyslu ustanovení § 239 odst. 2
o.s.ř. spjata se závěrem o zásadním významu rozsudku odvolacího soudu po právní
stránce, je také dovolací přezkum otevřen - za splnění předpokladů shora
uvedených - jen pro posouzení těch právních otázek, pro něž byl návrh na
připuštění dovolání učiněn a pro které je dovolání podáno.
Jak vyplývá z obsahu spisu, navrhl žalovaný v odvolacím řízení připuštění
dovolání pro posouzení právní otázky, zda se výše bezdůvodného obohacení při
užívání nebytových prostor na základě neplatné nájemní smlouvy rovná výši
nájemného v této smlouvě sjednané nebo výši obvyklého nájemného za užívání
srovnatelných nebytových prostor v době uzavření smlouvy, a otázky, zda je
přitom relevantní i stavební a technický stav těchto prostor.
Problematika určení výše bezdůvodného obohacení, které záleželo ve výkonech
(např. v užívání cizí věci bez právního důvodu či na základě neplatné smlouvy)
a nelze je vydat, je v rozhodovací činnosti vyšších soudů řešena jednotně
způsobem podávajícím se i z rozsudku Nejvyššího soudu ČR ze dne 15. 6. 1999 sp.
zn. 25 Cdo 2578/98, uveřejněného pod č. 53 ve Sbírce soudních rozhodnutí
a stanovisek, ročník 2000, v němž bylo vysloveno, že výši bezdůvodného
obohacení určí soud podle své úvahy (§ 136 o.s.ř.) peněžitou částkou, která
odpovídá částkám vynakládaným obvykle v daném místě a čase na užívání obdobné
věci, zpravidla právě formou nájmu, a kterou by nájemce za obvyklých okolností
byl povinen plnit podle platné nájemní smlouvy. Konstantní soudní praxe vychází
z toho, že v případě neplatné nájemní smlouvy spočívá obohacení pronajímatele v
obdržených platbách nájemného a obohacení nájemce v tom, že
užíval cizí věc, přičemž na rozdíl od pronajímatele, který je povinen vrátit
inkasované nájemné, nájemce není schopen spotřebované plnění v podobě výkonu
práva nájmu vrátit. Je proto povinen vrátit bezdůvodné obohacení peněžitou
formou; pokud její výše není předpisem stanovena, určí ji soud podle své úvahy
opírající se o finanční ocenění prospěchu, který účastníku užíváním věci
vznikl. Majetkovým vyjádřením tohoto prospěchu je pak peněžitá částka, která
odpovídá částkám vynakládaným obvykle v daném místě a čase na užívání obdobné
věci zpravidla právě formou nájmu, a kterou by nájemce byl za běžných okolností
povinen plnit podle platné nájemní smlouvy; důvodně se tedy tato náhrada
poměřuje s obvyklou hladinou nájemného. Aby mohlo jít o částku skutečně
„obvyklou\" vzhledem ke srovnávanému stavu, je nepochybné, že při srovnání musí
být respektováno jak posuzované místo a období, tak charakter, stav i způsob
užívání konkrétní věci.
V tomto případě odvolací soud při závěru o neplatnosti nájemní smlouvy uzavřené
mezi účastníky dne 28. 2. 1997 dospěl k závěru, že vodítkem pro určení výše
bezdůvodného obohacení představovaného užíváním nebytových prostor žalobkyně má
být obvyklé nájemné v daném místě a čase; v rámci svých skutkových zjištění a
volné úvahy do jeho výše promítl nejen způsob a rozsah užívání prostor
žalovaným, ale i stavební a technický stav nebytových prostor, jak jej
považoval za doložený provedeným dokazováním. Postup, kterého soud použil při
určení výše bezdůvodného obohacení, je tedy z hlediska právního posouzení
správný a je v souladu s citovanou judikaturou vyšších soudů. Rozsudek
odvolacího soudu proto nemůže představovat rozhodnutí po právní stránce
zásadního významu a nemůže být ve vztahu k němu založena přípustnost dovolání
podle § 239 odst. 2 o.s.ř.
Pokud dovolatel odůvodnil své dovolání též tím, že odvolací soud vycházel z
nepřesných údajů realitních kanceláří namísto toho, aby nařídil okresnímu soudu
vypracování znaleckého posudku, který by jedině mohl objektivně stanovit cenu
obvyklého nájemného s přihlédnutím ke stavební a technické nezpůsobilosti
předmětného objektu sloužit sjednanému účelu, a že tedy nebyl zjištěn skutečný
stav věci, jedná se o námitky, týkající se zjištění skutkových okolností věci,
tedy o dovolací důvod podle § 241 odst. 3 písm. c), případně písm. b) téhož
ustanovení o.s.ř. Dovolatel totiž netvrdí, že by odvolací soud jím správně
zjištěný skutkový stav nesprávně posoudil po stránce právní, nýbrž ve
skutečnosti nesouhlasí se skutkovými závěry o stavu nebytových prostor, které
byly pro právní posouzení věci odvolacím soudem rozhodující. Správnost rozsudku
odvolacího soudu z hlediska takto vymezeného dovolacího důvodu nemohl dovolací
soud přezkoumat, neboť skutečnost, že rozsudek odvolacího soudu eventuálně
vychází ze skutkového zjištění, které nemá v podstatné části oporu v provedeném
dokazování, případně že řízení bylo při dokazování postiženou jinou vadou,
která mohla mít vliv na správnost rozhodnutí, nezakládá přípustnost dovolání
podle ustanovení § 239 odst. 2 o.s.ř., protože nejde o námitku nesprávného
řešení otázky právní.
Přípustnost dovolání v dané věci není založena ani z důvodů podle § 237 odst. 1
o.s.ř., když dovolatel netvrdí a ani z obsahu spisu nevyplývá, že by rozsudek
odvolacího soudu trpěl některou z vad v tomto ustanovení uvedených.
Vzhledem k tomu, že dovolání žalovaného směřuje proti rozhodnutí, proti němuž
není tento mimořádný opravný prostředek přípustný, Nejvyšší soud ČR je odmítl
podle ustanovení § 243b odst. 4 věty první a § 218 odst. 1 písm. c) o.s.ř.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle § 243b odst. 4 věty
první, § 224 odst. 1 a § 142 odst. 1 o.s.ř. (ustanovení bodu 10. Hlavy I části
dvanácté zákona č. 30/2000 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963
Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další
zákony), neboť žalobkyně s ohledem na výsledek dovolacího řízení má právo na
náhradu účelně vynaložených nákladů řízení, které spočívají v odměně za
zastoupení advokátem za 1 úkon v částce 1.550,- Kč (vyjádření k
dovolání) a v paušální částce náhrad hotových výdajů ve výši 75,- Kč [§
7, § 11 odst. 1 písm. k) a § 13 odst. 3 vyhl. č. 177/1996 Sb.].
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně 26. dubna 2001
JUDr. Pavel P a v l í k, v. r.
předseda senátu