25 Cdo 4/2004
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr.
Marty Škárové a soudců JUDr. Olgy Puškinové a JUDr. Petra Vojtka v právní věci
žalobkyně R. R., zastoupené advokátkou, proti žalovaným 1) Ú. v. n. P.,
zastoupené advokátkou, 2) České republice - Ministerstvu obrany ČR, se sídlem
v Praze 6, Tychonova 1, za účasti advokáta, správce konkursní podstaty úpadce
C., p., a. s., jako vedlejšího účastníka na straně první žalované,
zastoupeného advokátem, o náhradu škody, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 6
pod sp. zn. 19 C 52/98, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v
Praze ze dne 16. července 2003, č. j. 19 Co 146/2003-164, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žalobkyně je povinna zaplatit první žalované na náhradě nákladů
dovolacího řízení částku 7.575,- Kč k rukám advokátky, do tří dnů od doručení
tohoto usnesení.
III. Ve vztahu mezi žalobkyní, druhou žalovanou a vedlejším účastníkem
řízení nemají účastníci řízení právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Žalobkyně se domáhala zaplacení částky 849.350,- Kč s příslušenstvím z
titulu náhrady škody na zdraví, která jí vznikla při poskytování léčebné péče
ve zdravotnickém zařízení první žalované v důsledku postupu contra legem artis
při operaci dne 11. 5. 1992. Žalobu zdůvodnila tvrzením, že dne 11. 4. 1992
byla hospitalizována na oddělení ORL první žalované se zduřením na levé straně
krku, dne 17. 4. 1992 se podrobila operaci, při níž bylo zjištěno, že se jedná
o zhoubný nádor, který pokračuje až do štítné žlázy. Při následné operaci dne
11. 5. 1992, kdy byl celý nádor odstraněn, se operatér MUDr. H. dopustil
pochybení a došlo k poškození dýchacích zvratných nervů žalobkyně. Z těchto
důvodů byla žalobkyně opětovně operována, po propuštění z nemocnice a doléčení
radiojódem byla pro potíže s dechem opakovaně hospitalizována a operována, byla
jí provedena tracheostomie a odstraněna levá hlasivka a ode dne 1. 2. 1993 jí
byl v souvislosti s poškozením dýchacích zvratných nervů přiznán plný invalidní
důchod. Protože v důsledku postupu lékaře contra legem artis při operaci dne
11. 5. 1992 jí vznikla škoda na zdraví, uplatnila nárok na bolestné, na náhradu
za ztížení společenského uplatnění, za ztrátu na výdělku po skončení pracovní
neschopnosti, na náhradu nákladů spojených s léčením a za ztrátu schopnosti k
výkonu některých prací v domácnosti.
Obvodní soud pro Prahu 6 rozsudkem ze dne 23. 12. 2002, č. j. 19 C
52/98-126, zamítl žalobu na zaplacení částky 849.350,- Kč s 21 % úrokem z
prodlení od 9. 2. 1998 do zaplacení a měsíční renty ve výši 5.160,- Kč od 1. 2.
1998 a rozhodl o náhradě nákladů řízení. Protože první žalovaná byla do 31. 3.
1993 pouze organizační složkou armády ČR bez právní subjektivity, jako
samostatný subjekt byla zřízena rozhodnutím Ministerstva obrany ČR ke dni 1. 4.
1994 a byla na ni převedena práva a závazky z pracovně-právních povinností a ve
vztahu k majetku, nikoli však jiná práva a závazky, soud dovodil, že první
žalovaná není ve věci pasivně legitimovaná. Ohledně nároku proti druhé žalované
soud na základě znaleckých posudků a odborných posouzení zpracovaných MUDr. C.,
MUDr. B. a MUDr. E. vzal za prokázané, že operace, při nichž lékaři úspěšně
odstranili žalobkyni zhoubný nádor, i operace žalobkyně dne 11. 5. 1992 byly
provedeny lege artis podle posledních poznatků lékařské vědy a praxe, následné
potíže žalobkyně (obrna zvratných nervů), byly pooperačním následkem, který je
u tohoto druhu operací velmi častou komplikací. Znalec MUDr. C., který
vypracoval posudek, měl k dispozici kompletní zdravotnickou dokumentaci
žalobkyně, avšak po jeho smrti se nepodařilo v jeho pozůstalosti tuto
dokumentaci dohledat, a proto revizní znalecký posudek, který nelze bez
dokumentace vypracovat, nebyl vyžádán, a soud nevyhověl ani dalším důkazním
návrhům ohledně průběhu předmětné operace. Dospěl k závěru, že tvrzení o
protiprávním jednání žalovaných nebylo prokázáno, a neshledal podmínky pro
přerušení řízení z důvodu konkursu na majetek vedlejšího účastníka, který byl v
průběhu řízení prohlášen.
K odvolání žalobkyně Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 16. 7. 2003,
č. j. 19 Co 146/2003-164, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl o
náhradě nákladů odvolacího řízení. Po doplnění dokazování výpovědí svědků MUDr.
V. a MUDr. H., jejichž výslech žalobkyně navrhovala již před soudem prvního
stupně, dospěl k závěru, že ani dalším dokazováním nebylo prokázáno tvrzení o
porušení povinnosti ze strany lékařů při prováděných operacích. Na zjištěném
skutkovém stavu, zejména ohledně těchto operací, by nemohl nic změnit ani obsah
následné zdravotní dokumentace žalobkyně, navržené žalobkyní k důkazu, a pro
vypracování revizního znaleckého posudku není dosud existující zdravotní
dokumentace postačující. Nebyly tak splněny základní předpoklady pro vznik
odpovědnosti za škodu (§ 420 obč. zák.). Námitku žalobkyně, že prohlášením
konkursu na majetek vedlejšího účastníka bylo řízení ze zákona přerušeno podle
ust. § 14 odst. 1 písm. c) zákona č. 328/1991 Sb., o konkursu a vyrovnání,
neuznal odvolací soud důvodnou, neboť řízení bylo vedeno proti první a druhé
žalované a uplatněný nárok se netýkal majetku konkursní podstaty pojišťovny,
která má ve sporu postavení vedlejšího účastníka.
Proti tomuto rozhodnutí podala žalobkyně dovolání, jehož přípustnost
dovozuje z ust. § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. Odvolacímu soudu vytýká, že
řízení zatížil vadou, která měla za následek nesprávné rozhodnutí ve věci,
neboť po prohlášení konkursu na majetek vedlejšího účastníka mělo být řízení
přerušeno a soud měl postupovat v souladu s ust. § 14 zákona o konkursu a
vyrovnání. Především však namítá, že rozhodnutí odvolacího soudu bylo vydáno na
základě neúplně a nesprávně zjištěného skutkového stavu věci, když soudy obou
stupňů dovodily, že žalobkyně neunesla důkazní břemeno, ačkoli neprovedly
navržené důkazy. Ve věci měl být vypracován revizní znalecký posudek a tím, že
nebyl vypracován, byla porušena procesní práva žalobkyně. Znalecký posudek
MUDr. C. nepovažuje dovolatelka za relevantní, neboť MUDr. C. byl znalcem v
oboru ORL a nikoli chirurgie, a újmu na zdraví utrpěla žalobkyně při operaci na
chirurgickém oddělení. Dále odvolacímu soudu vytýká nesprávné právní posouzení
věci, když své rozhodnutí postavil na nesprávném posouzení důkazního břemene.
Navrhla, aby dovolací soud zrušil rozsudky soudů obou stupňů a věc vrátil soudu
prvního stupně k dalšímu řízení.
První žalovaná navrhla, aby dovolání bylo odmítnuto. Rozsudky soudů
obou stupňů vycházejí ze všech proveditelných důkazů a ztracenou zdravotnickou
dokumentaci žalobkyně není již možné nahradit, protože v roce 1992 se ještě
nevedla duplicitně v počítači, a nenahradily by ji ani záznamy zdravotních
sester při ošetřování hospitalizovaného pacienta. Poukazuje na to, že příčinou
invalidizace žalobkyně nebylo poškození zvratného nervu, nýbrž její onemocnění
štítné žlázy. Operace byla provedena včas a v nezbytném rozsahu a bez ní by
nebyla další léčba žalobkyně možná.
Druhá žalovaná uvedla, že dovolání není přípustné, neboť se nejedná o
otázku zásadního právního významu. Vyjadřuje názor, že prohlášení konkursu na
majetek vedlejšího účastníka nemělo za následek přerušení řízení, neboť se ve
vztahu mezi žalobkyní a druhou žalovanou nejednalo o řízení, v němž by se
rozhodovalo o nárocích, které se týkají majetku patřícího do konkursní podstaty
nebo které mají být uspokojeny z tohoto majetku. Navrhované důkazy, jako např.
kniha sester, by svou vahou nemohly obstát proti znaleckému posudku, který byl
podpořen i odbornými vyjádřeními znalců. Soud všechny důkazy náležitě a pečlivě
zhodnotil, žalobkyně neunesla důkazní břemeno, a to ani po doplnění dokazování
odvolacím soudem.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) po zjištění, že
dovolání bylo podáno včas, účastníkem řízení, zastoupeným advokátem ve smyslu
ust. § 241 o. s. ř., věc posoudil a dospěl k závěru, že dovolání není přípustné.
Podmínky přípustnosti dovolání proti rozsudku odvolacího soudu upravuje
ustanovení § 237 o. s. ř.
Podle ustanovení § 237 odst. 1 o. s. ř. je dovolání přípustné proti rozsudku
odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo změněno
rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé [písm. a)], jimiž bylo potvrzeno
rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci
samé jinak než v dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že byl vázán právním
názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil [písm. b)], jimiž
bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není
přípustné podle ustanovení písmena b) a dovolací soud dospěje k závěru, že
napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam [písm. c)].
Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam zejména tehdy,
řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla
vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována
rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem (§ 237 odst. 3
o. s. ř.).
Dovolání je podle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. přípustné jen tehdy, jde-li o
řešení právní otázky, a současně se musí jednat o právní otázku zásadního
významu. Jiné otázky, zejména posouzení správnosti nebo úplnosti skutkových
zjištění přípustnost dovolání nezakládají.
Námitka neúplně a nesprávně zjištěného skutkového stavu věci či pochybení soudu
při hodnocení důkazů není dovolacím důvodem podle § 241a odst. 2 písm. b) o. s.
ř. (rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci), nýbrž dovolacím
důvodem podle § 241a odst. 3 o. s. ř. (rozhodnutí vychází ze skutkového
zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném
dokazování). Jak vyplývá přímo z ust. § 241a odst. 3 o. s. ř., lze tento důvod
uplatnit pouze, je-li dovolání přípustné podle § 237 odst. 1 písm. a) a b) o.
s. ř. To však není tento případ a pokud dovolatelka zpochybňuje skutkový závěr,
který byl podkladem pro právní posouzení věci, nejedná se o námitku nesprávného
řešení otázky právní, ale o námitku nesprávnosti skutkových zjištění, tedy o
dovolací důvod podle § 241a odst. 3 o. s. ř., který přípustnost dovolání podle
ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. nezakládá.
Otázka důkazního břemene předložená k posouzení dovolacímu soudu, není v dané
věci otázkou zásadního právního významu ve smyslu § 237 odst. 1 písm. c), odst.
3 o. s. ř. Odvolacímu soudu nelze totiž vytýkat nesprávný právní názor při
posouzení věci z hlediska důkazní povinnosti účastníků a rozložení důkazního
břemene ve sporu.
Rozsah důkazního břemene, tedy okruh skutečností, které konkrétně musí ten
který účastník prokázat, zásadně určuje hmotněprávní norma, to znamená právní
předpis, který je na sporný vztah aplikován. Odtud také vyplývá, kdo je
nositelem důkazního břemene, tedy kdo z účastníků je povinen stanovený okruh
skutečností prokázat, a jehož při nesplnění této povinnosti stíhá nepříznivý
následek v podobě neúspěchu ve sporu. Důkazní břemeno ohledně určitých
skutečností leží na tom účastníku řízení, který z existence těchto skutečností
vyvozuje pro sebe příznivé právní důsledky; jde o toho účastníka, který
existenci těchto skutečností také tvrdí.
Jak vyplývá z odůvodnění napadeného rozhodnutí, odvolací soud při rozhodování o
uplatněném nároku vycházel z právního názoru, že bylo povinností žalobkyně
prokázat předpoklady odpovědnosti žalovaných za škodu, jež jí vznikla na
zdraví, a to především porušení povinností ze strany žalovaných. Právní názor
odvolacího soudu vyslovený v jeho rozhodnutí na důkazní povinnost účastníků je
v souladu s tím, co bylo shora uvedeno, a nelze mu proto vytýkat nesprávné
právní posouzení této právní otázky. Dovolacímu přezkumu předložená právní
otázka nezakládá tedy důvod pro závěr, že rozsudek odvolacího soudu má po
právní stránce zásadní význam. Dovolání proti tomuto rozsudku proto není
přípustné.
Dovolatelka dále namítá, že prohlášením konkursu na majetek vedlejšího
účastníka na straně první žalované mělo být řízení přerušeno. Pokud by soud
pokračoval v řízení a vydal rozhodnutí v době, kdy řízení bylo ze zákona
prohlášením konkursu přerušeno, šlo by o vadu řízení, která mohla mít za
následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Námitka této vady řízení je dovolacím
důvodem podle § 241a odst. 2 písm. a) o. s. ř., který nezakládá přípustnost
dovolání podle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., a k vadám řízení, které mohly
mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, lze v dovolacím řízení
přihlédnout, jen je-li dovolání přípustné (srov. § 242 odst. 3 o. s. ř. ).
Jelikož se nejedná o rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce zásadního
významu, je zřejmé, že dovolání směřuje proti rozhodnutí, proti němuž není
přípustné.
Nejvyšší soud proto dovolání jako nepřípustné odmítl podle ust. § 243b
odst. 5 a § 218 odst. 1 písm. c) o. s. ř.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle ust. § 243b odst. 5,
§ 224 odst. 1 a § 146 odst. 3 o. s. ř. Dovolatelka je povinna nahradit první
žalované náklady dovolacího řízení, které sestávají z částky 7.500,- Kč (odměna
ve výši jednoho úkonu právní služby za zastupování advokátem, určená podle ust.
§ 15 a § 14 odst. 1 podle vyhlášky č. 484/2000 Sb., ve znění vyhlášky č.
49/2001 Sb., a snížená na polovinu podle ust. § 18 odst. 1, věty první, této
vyhlášky) a částky 75,- Kč (náhrada hotových výdajů podle ust. § 13 odst. 3
vyhlášky č. 177/1996 Sb.), když druhé žalované a vedlejšímu účastníku řízení v
dovolacím řízení náklady nevznikly.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 14. října 2004
JUDr. Marta Škárová, v.r.
předsedkyně senátu