K odvolání žalobce Městský soud v Praze usnesením ze dne 21. 7. 2000, č.j. 13
Co 191/2000-46, rozsudek soudu prvního stupně zrušil, řízení zastavil a rozhodl
o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů. Odvolací soud dospěl k závěru,
že věc nelze projednat pro neodstranitelný nedostatek procesní podmínky, kterou
je překážka věci pravomocně rozsouzené ve smyslu ust. § 159 odst. 3 o.s.ř.
Žalobce v tomto řízení uplatnil totiž stejný nárok, jaký uplatnil již předtím
žalobou proti České republice – Ministerstvu spravedlnosti ČR, o němž bylo
rozhodnuto rozsudkem Okresního soudu v Olomouci ze dne 9. 9. 1996 sp. zn. 18 C
353/95 tak, že žaloba byla zamítnuta, a tento rozsudek byl potvrzen rozsudkem
Krajského soudu v Ostravě-pobočka v Olomouci ze dne 5. 6. 1997, č.j. 12 Co
730/96-91, a nabyl právní moci. Jde o stejnou věc, týkající se stejného
předmětu řízení a týchž účastníků; ostatně i žalobce potvrdil, že v tomto
řízení uplatňuje stejný nárok ze stejného právního důvodu jako v předchozím
řízení. I když v předchozím řízení jednalo za stát ministerstvo spravedlnosti,
nemění to nic na tom, že v obou věcech je žalovaným stát, který nelze
„rozdělovat“ podle jednotlivých ministerstev a jejich kompetencí stanovených
zákonem č. 2/1969 Sb. S názorem soudu prvního stupně, že nejde o překážku věci
rozsouzené, protože v předchozím řízení se jednalo o náhradu škody proti státu
na základě zákona č. 58/1969 Sb. a č. 119/90 Sb. a v tomto řízení o náhradu
škody proti státu jakožto právnímu nástupci bývalé KSČ, se odvolací soud
neztotožnil.
Proti tomuto usnesení podal žalobce dovolání. Namítá, že není totéž, je-li
žalovanou stranou Ministerstvo spravedlnosti ČR jako ústřední orgán státní
správy anebo Česká republika, která je ze zákona zastupována Ministerstvem
financí ČR. Ministerstvo spravedlnosti i ministerstvo financí jsou ústředními
orgány státní správy, avšak jejich rozdílnost je zásadního rázu. Skutečnost, že
Českou republiku zastupuje ministerstvo financí, nemůže vést k paušálním
závěrům, jaké učinil odvolací soud, který měl rozhodnout o odvolání a nikoliv
řízení zastavit. Navrhl zrušení rozsudku odvolacího soudu a vrácení věci k
dalšímu řízení.
Žalovaná ve svém vyjádření poukázala na to, že veškeré nároky žalobce byly
podle platné právní úpravy v plném rozsahu uspokojeny. Dovolání považuje za
bezdůvodné. Obecně lze sice souhlasit s námitkou žalobce, že „ministerstvo
spravedlnosti se nerovná České republice“, ale to nic nemění na existenci
překážky věci rozsouzené. Navrhla zamítnutí dovolání.
Podle ustanovení části dvanácté hlavy I bodu 17 zákona č. 30/2000 Sb., kterým
se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších
předpisů, a některé další zákony, se dovolání proti rozhodnutím odvolacího
soudu vydaným přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona (1. 1. 2001) nebo
vydaným po řízení provedeném podle dosavadních právních předpisů projednají a
rozhodnou podle dosavadních právních předpisů (tj. podle občanského soudního
řádu ve znění účinném do 31. 12. 2000).
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10 a o.s.ř.) po zjištění, že dovolání bylo
podáno včas a že je podle § 238a odst. 1 písm. c) o.s.ř. přípustné, přezkoumal
napadené rozhodnutí a dospěl k závěru, že dovolání není důvodné.
Podle § 159 odst. 3 o.s.ř. jakmile bylo o věci pravomocně rozhodnuto, nemůže
být projednávána znovu.
Tato zákonná úprava je důsledkem závaznosti pravomocného rozsudku, vyjádřené v
ustanovení § 159 odst. 2 o.s.ř., podle něhož je výrok pravomocného rozsudku
závazný pro účastníky a pro všechny orgány. Předpokladem překážky věci
pravomocně rozsouzené je totožnost obou věcí. Totožnost věci je dána totožností
účastníků řízení (žalobce a žalovaného) a totožností předmětu řízení, který je
určen konečným petitem žaloby a vymezen skutkovými okolnostmi, jimiž je petit
zdůvodněn. O totožnost předmětu řízení jde tedy v případě, že v novém řízení se
jedná o tentýž nárok, opírající se o tentýž právní důvod, který plyne ze
stejného skutkového stavu jako v předchozím řízení. Pro posouzení, zda je dána
překážka věci pravomocně rozsouzené, není však významné, jak byl skutek, který
je předmětem řízení, posouzen soudem po právní stránce.
V řízení vedeném u Okresního soudu v Olomouci pod sp. zn. 18 C 353/95 byl
rozsudkem ze dne 9. 9. 1996 zamítnut návrh žalobce proti České republice -
Ministerstvu spravedlnosti ČR na náhradu škody ve výši 5.000.000,- Kč za
zbavení osobní svobody v době od 3.6.1949 do 30.8.1968, a tento rozsudek byl
potvrzen rozsudkem Krajského soudu v Ostravě – pobočky v Olomouci ze dne 5. 6.
1997, č.j. 12 Co 730/96-91, neboť nároky žalobce na náhradu škody byly v
souladu se zákonem plně odškodněny a další odškodnění mu již nenáleží.
V nynějším řízení se žalobce proti Českému státu - Ministerstvu financí ČR
domáhal na základě téhož skutkového stavu náhrady škody způsobené mu v době od
3.6.1949 do 30.8.1968 nezákonným vězněním ve výši 5.000.000,- Kč. V tomto
rozsahu, v jakém bylo o nároku na náhradu škody v předchozím řízení rozhodnuto,
brání projednání věci překážka věci pravomocně rozhodnuté; ostatně totožnost
předmětu řízení není dovolatelem ani zpochybňována. K této tzv. negativní
procesní podmínce, která je neodstranitelná, je soud podle § 103 o.s.ř. povinen
přihlížet kdykoli za řízení. Rozhodnutí odvolacího soudu, jímž byl rozsudek
soudu prvního stupně zrušen a řízení bylo zastaveno, je správný.
Námitkám dovolatele nelze přisvědčit. Stát je samostatným subjektem
občanskoprávních vztahů (§ 21 obč. zák.), odlišným od státních orgánů a
organizací. V soudním řízení je označován názvem státu (Česká republika) s
dalším uvedením orgánu, který za stát jedná. Pokud bylo v dřívějším řízení
vedeném u Okresního soudu v Olomouci pod sp. zn. 18 C 353/95 pravomocně
rozhodnuto o nároku žalobce na odškodnění vůči České republice - Ministerstvu
spravedlnosti ČR a v tomto řízení byl stejný nárok v téže výši a odůvodněný
stejnými skutkovými okolnostmi uplatněn proti žalované České republice -
Ministerstvu financí ČR, znamená to, že na straně žalované nejde o jiného
účastníka řízení, nýbrž že řízení se vede proti téže osobě, tj. proti státu,
jakožto subjektu, kterého žalobce činí odpovědným za škodu mu způsobenou. Z
hlediska procesních podmínek, za nichž lze ve věci jednat (§ 103 o.s.ř.), nemá
odlišné označení orgánu, který má za stát jednat, ani rozdílnost mezi
ministerstvem financí a spravedlnosti žádný význam vzhledem k tomu, že ani v
předchozím ani v tomto řízení nebyl žádný z nich účastníkem řízení, a význam
nemá ani to, jak žalobce v pozdějším řízení kvalifikuje uplatněný nárok po
stránce právní. Totožnost věci je tedy dána i z hlediska totožnosti účastníků
řízení.
Z uvedeného vyplývá, že dovolání proti usnesení odvolacího soudu není důvodné.
Nejvyšší soud proto dovolání žalobce podle § 243b odst. 1 část věty před
středníkem a odst. 5 o.s.ř. usnesením zamítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle § 243b odst. 4, věty
první, § 224 odst. 1 a § 151 odst. 1 věty první o.s.ř., neboť žalobce s ohledem
na výsledek dovolacího řízení nemá na náhradu nákladů řízení právo a žalované v
dovolacím řízení žádné náklady nevznikly (§ 142 odst. 1 o.s.ř.).
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 18. prosince 2001
JUDr. Marta Škárová, v.r.
předsedkyně senátu