25 Cdo 413/2015
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Petra Vojtka a soudců JUDr. Marty Škárové a JUDr. Roberta Waltra v právní věci žalobkyně J. L., zastoupené Mgr. Josefem Fiřtem, LL.M., advokátem se sídlem v Praze 1, Opletalova 55, proti žalovanému Pionýr, z. s. - SEDMIČKA pionýrská skupina Planá nad Lužnicí, se sídlem v Táboře, Ústecká 82, IČO 47268921, zastoupenému Mgr. Janem Procházkou, advokátem se sídlem v Táboře, Husovo nám. 12, o 336.667,- Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Táboře pod sp. zn. 24 C 33/2013, o dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 30. 7. 2014, č. j. 15 Co 279/2014-225, takto:
I. Dovolání se odmítá. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Stručné odůvodnění (§ 243f odst. 3 o.s.ř.):
Dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 30. 7. 2014, č. j. 15 Co 279/2014-225, není přípustné podle § 237 o.s.ř., neboť uplatněné námitky nesměřují proti otázce hmotného nebo procesního práva, na jejímž vyřešení závisí napadené rozhodnutí.
Namítá-li dovolatel, že v řízení byla porušena rovnost mezi účastníky postupem soudu, který po koncentraci řízení neprovedl jím navržený důkaz, zatímco důkaz žalobkyně proveden byl, pak opomíjí, že soud v jeho případě neodmítl jeho důkaz z důvodu koncentrace řízení, nýbrž pro nadbytečnost. Skutečnosti, které měly být těmito důkazy prokázány, odvolací soud nepovažoval pro posouzení nároku za významné, což vyložil v odůvodnění svého rozhodnutí. Dovolací řízení v tomto směru nemůže sloužit k přezkumu skutkových zjištění a zasahovat do procesu volného hodnocení důkazů soudy nižších stupňů. S ohledem na zákonné limity (§ 237 a 241a odst. 1 o.s.ř.) není předmětem dovolacího přezkumu ani věrohodnost provedených důkazů. Z procesního hlediska bylo provedení důkazu druhé strany (žalobkyně) v souladu s § 118a o.s.ř. a nelze zde shledat důvod pro založení přípustnosti dovolacího přezkumu. Ze stejného důvodu nelze brát za relevantní námitku dovolatele, že ze strany žalobkyně šlo o nové tvrzení, neboť žalobkyně pouze reagovala na výzvu soudu podle § 118a o.s.ř.
Námitkou, že žalobkyně požadovala náhradu z dohod o provedení práce, jež přesahují zákonný limit 150 hodin ročně (§ 75 zákoníku práce), se odvolací soud zabýval a dostatečně podrobně vyložil její nesprávnost. Ani zde dovolací soud neshledává existenci právní otázky zakládající přípustnost mimořádného opravného prostředku (srov. § 237 o.s.ř.).
Pro úplnost dovolací soud dodává, že odkaz dovolatele na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 26 Cdo 2168/2012 není přiléhavý, neboť se věnuje jiné právní problematice a rozhodnutí sp. zn. 29 Cdo 4209/2009 a 29 Cdo 604/2012, na která rovněž odkazuje, nejsou v rozporu s výše uvedenými závěry, naopak je podporují.
Nejvyšší soud proto dovolání žalovaného podle § 243c odst. 1 věty první o.s.ř. odmítl.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se neodůvodňuje (§ 243f odst. 3 věta druhá o.s.ř.).
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.