25 Cdo 414/2008
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Roberta Waltra a soudců JUDr. Marty Škárové a JUDr. Petra Vojtka ve věci žalobce M., s. r. o., zastoupeného advokátem, proti žalovanému Ing. Z. S., zastoupenému advokátem, o zaplacení 82.720,90 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Jindřichově Hradci pod sp. zn. 6 C 81/2006, o dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 12. října 2007, č.j. 7 Co 2206/2007-193, takto:
I. Dovolání se odmítá. II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobci na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 5.022,- Kč k rukám advokáta, do tří dnů od právní moci tohoto usnesení.
Žalobce se domáhal zaplacení 82.720,90 Kč s příslušenstvím s tím, že mu nebylo včas vydáno zboží odevzdané do úschovy žalovanému, resp. bylo vydáno až v době, kdy se v důsledku končících lhůt spotřeby stalo neprodejným, čímž žalobci vznikla škoda. Současně žalobce požadoval náhradu ušlého zisku, neboť mu v důsledku včasného nevydání zboží bylo znemožněno realizovat plánovaný obchod. Okresní soud v Jindřichově Hradci rozsudkem ze dne 10. 5. 2007, č.j. 6 C 81/2006-163, uložil žalovanému povinnost zaplatit žalobci 48.415,80 Kč s úrokem z prodlení ve výši 2 % p.a. z této částky od 10. 3. 2006 do zaplacení, ve
zbytku žalobu zamítl a rozhodl o náhradě nákladů řízení. Soud prvního stupně vyšel ze zjištění, že mezi účastníky byla sjednána smlouva o úschově, přičemž za žalobce jednal na základě plné moci V. K., jehož jednání bylo navíc schváleno jednatelem žalobce. Na základě této smlouvy uložil žalobce u žalovaného potravinářské zboží a v měsíci říjnu 2003 žalovaného v souladu s ustanovením § 750 obč. zák. požádal o jeho vydání. K vydání zboží však došlo až na přelomu měsíce června a července 2004. Nárok žalobce soud posoudil podle ustanovení § 420 odst. 1 obč. zák., přičemž nárok na náhradu skutečné škody (§ 442 odst. obč. zák.) neshledal důvodným, neboť v době vydání zboží byly zachovány lhůty spotřeby, zboží bylo vraceno v původním množství a nebylo nijak znehodnoceno.
Nárok na náhradu ušlého zisku shledal soud opodstatněným, neboť z provedeného dokazování vyplynulo, že žalobce měl reálnou možnost veškeré zboží prodat a k realizaci obchodního závazku nedošlo právě pro nemožnost žalobce dodat zboží protiprávně zadržované žalovaným.
K odvolání žalovaného Krajský soud v Českých Budějovicích rozsudkem ze dne 12. 10. 2007, č.j. 7 Co 2206/2007-193, rozsudek soudu prvního stupně v napadeném výroku ve věci samé a napadených nákladových výrocích potvrdil a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení. Odvolací soud se ztotožnil se skutkovými i právními závěry soudu prvního stupně. K námitce stran zastoupení žalobce V. K. při uzavírání smlouvy o úschově uvedl, že s ohledem na to, že jednatel žalobce veškeré úkony V. K. schválil, nelze jeho jednání za společnost zpochybnit (§ 33 odst. 2 obč. zák.).
Rozsudek odvolacího soudu napadl žalovaný (zastoupený advokátem) dovoláním, jehož přípustnost dovozuje z ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“) a co do dovolacího důvodu odkazuje na
ustanovení § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. Dovolatel napadá věrohodnost tvrzení žalobce a svědka Kocandy stran plné moci a zpochybňuje tak aktivní legitimaci žalobce v daném sporu. Dovolatel navrhuje, aby Nejvyšší soud napadený rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení. Žalobce ve svém vyjádření k dovolání navrhuje, aby dovolací soud dovolání žalovaného jako nepřípustné odmítl, popř. zamítl, neboť soudy dospěly na základě dostatečných skutkových zjištění ke zcela správným a odpovídajícím právním závěrům.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) posoudil dovolání - v souladu s čl. II. bodem 12 zákona č. 7/2009 Sb. – podle ustanovení občanského soudního řádu ve znění účinném do 30. 6. 2009 (dále opět jen „o. s. ř.“). Dovolání bylo podáno včas, účastníkem řízení (§ 240 odst. 1 o. s. ř.). Dovolatel byl v souladu s ustanovením § 241 odst. 1 a 4 o. s. ř. zastoupen advokátem. Podáním ze dne 15. 1. 2010, doručeným Nejvyššímu soudu dne 18. 1. 2010, bylo soudu oznámeno, že zastupování dovolatele převzal advokát, který současně doložil plnou moc k zastupování jej opravňující (§ 28 odst. 2 a 3 o.
s. ř.). Nejvyšší soud však shledal, že dovolání směřuje proti rozhodnutí, proti němuž není tento mimořádný opravný prostředek přípustný. Podle ustanovení § 243c odst. 2 o. s. ř. ve znění účinném od 23. 1. 2009 (část první, čl. II, bod 12, část věty za středníkem zákona č. 7/2009 Sb.) pak odůvodnění obsahuje pouze stručný výklad důvodů, pro který je dovolání nepřípustné. Přípustnost dovolání proti potvrzujícímu rozsudku odvolacího soudu se řídí ustanovením § 237 odst. 1 písm. b) a c) o. s. ř. Přípustnost dovolání podle § 237 odst. 1 písm. b) o.
s. ř. v posuzovaném případě nepřichází v úvahu, neboť napadeným rozsudkem potvrzený rozsudek soudu prvního stupně byl jeho prvním rozhodnutím v dané věci. Podle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. může být dovolání přípustné jen tehdy, jde-li o řešení právních otázek zásadního významu. Dovolatel formálně uplatňuje dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci, avšak námitkami zpochybňujícími existenci plné moci, dohody o udělení plné moci (§ 23 obč. zák.) a tvrzení jednatele žalobce a svědka Kocandy ve skutečnosti napadá skutkové závěry soudu prvního stupně, z nichž vycházel i odvolací soud. Správnost skutkových zjištění, resp. skutkových závěrů, však při zvažované přípustnosti dovolání podle § 237 odst. 1 písm. c) o.
s. ř. nelze úspěšně zpochybnit (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 10. 1992, sp. zn. 7 Cdo 9/92, publikovaný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, ročník 1994, sešit č. 1-2, pod č. 8); pro přípustnost dovolání jsou relevantní pouze v dovoláním napadeném rozhodnutí řešené právní otázky, jejichž posouzení nemá význam jen pro rozhodnutí v konkrétní věci, ale je současně významné i z hlediska rozhodovací činnosti soudů obecně (§ 237 odst. 3 o. s. ř.). Jelikož dovolání žalobce směřuje proti rozhodnutí, proti němuž není tento mimořádný opravný prostředek přípustný, Nejvyšší soud je podle ustanovení § 243b odst. 5 věty první a § 218 písm. c) o.
s. ř. odmítl.
O nákladech dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle § 243b odst. 5 věty první, § 224 odst. 1, § 151 odst. 1 a § 146 odst. 3 o. s. ř. tak, že žalobci, jehož dovolání bylo odmítnuto, byla uložena povinnost zaplatit žalované na náhradě nákladů řízení částku 5.022,- Kč včetně 20 % DPH (§ 3 odst. 1 bod 4 ve spojení s § 10 odst. 3 a § 14 odst. 1 ve spojení s § 15 a § 18 odst. 1 vyhlášky č. 484/2000 Sb., v platném znění, § 13 odst. 1 a 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb., v platném znění, a § 137 odst. 3 o. s. ř.). Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný. Nesplní-li povinný, co mu ukládá vykonatelné rozhodnutí, může oprávněný podat návrh na soudní výkon rozhodnutí.