25 Cdo 4170/2010
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr.
Petra Vojtka a soudců JUDr. Marty Škárové a JUDr. Roberta Waltra v právní věci
žalobce M. P., zastoupeného Mgr. Romanem Stoškem, advokátem se sídlem v Opavě,
Horní náměstí 286/55, proti žalované POUBA TRAVEL s. r. o., se sídlem v Opavě,
nám. Republiky 450/17, IČO 64618846, zastoupené Mgr. Josefem Veverkou,
advokátem se sídlem v Praze 8, Za Poříčskou branou 12, o náhradu škody, vedené
u Okresního soudu v Opavě pod sp. zn. 6 C 104/2008, o dovolání žalobce proti
rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 4. srpna 2009, č.j. 8 Co 409/2009-84,
I. Dovolání se zamítá.
II. Žalobce je povinen zaplatit žalované na náhradě nákladů dovolacího řízení
25.452,- Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám Mgr. Josefa
Veverky, advokáta se sídlem v Praze 8, Za Poříčskou branou 12.
Žalobce se domáhal zaplacení 300.900,- Kč s příslušenstvím na náhradě škody,
která mu vznikla dne 28. 6. 2006 odcizením osobního vozidla značky Audi A6 2.5
TDI, RZ OPM 60-00, z parkoviště Hotelu Belaria v Hradci nad Moravicí, zřejmě za
pomoci klíčů, které si žalobce s ostatními osobními věcmi odložil do skříňky v
šatně při návštěvě sauny provozované v hotelu žalovanou, a které byly ze
skříňky také odcizeny. Žalobce uplatnil u žalované a její pojišťovny nárok na
náhradu škody, pojišťovna vyplatila žalobci částku 6.500,- Kč jako odškodné za
osobní věci a cennosti, hodnotu odcizeného vozidla odmítla uhradit.
Okresní soud v Opavě rozsudkem ze dne 6. 4. 2009, č. j. 6 C 104/2008-55, žalobu
zamítl a rozhodl o náhradě nákladů řízení. Vyšel ze zjištění, že v době, kdy
žalobce dne 28. 6. 2006 ve večerních hodinách pobýval v sauně Hotelu Belaria v
Hradci nad Moravicí, jejímž provozovatelem je žalovaná, byl vykraden obsah
skříňky v pánské šatně, kam si odložil své osobní věci včetně klíče od osobního
vozidla značky Audi A6 2.5 TDI. Místem, které bylo žalovanou určeno k odkládání
veškerých věcí v souvislosti s použitím sauny nebo bazénu, byly skříňky
umístěné v šatnách situovaných před vstupem do prostoru bazénu a sauny. Soud
prvního stupně vyložil, že ačkoliv není osobní vozidlo věcí, která se v
souvislosti s použitím sauny odkládá, v případě sauny provozované žalovanou,
může osobní vozidlo takovou věcí být s ohledem na místo, kde je sauna umístěna,
a zejména její dopravní dostupnost, která je obvykle zajištěna právě vozidlem.
Soud prvního stupně dovodil, že žalovaná podle § 433 odst. 2 a 3, § 434 odst. 1
obč. zák. odpovídá za škodu na věcech, které si žalobce u ní ve skříňce v
prostorách pánské šatny uschoval v souvislosti s použitím sauny, neboť byly
naplněny všechny předpoklady objektivní odpovědnosti za škodu, tedy škodná
událost v podobě krádeže věcí žalobce ze skříňky, vznik škody na odcizených
věcech umístěných ve skříňce ve výši zjištěné pojišťovnou žalované, i příčinná
souvislost mezi škodnou událostí a škodou vzniklou žalobci. Za klenoty, peníze
a jiné cennosti však odpovídá provozovatel podle § 1 nařízení vlády č. 258/1995
Sb., kterým se provádí občanský zákoník, jen do výše 5.000,- Kč. Soud prvního
stupně vyložil, že klíč je součástí automobilu, neboť součástí věci je podle §
120 odst. 1 obč. zák. vše, co k ní dle její povahy náleží a nemůže být
odděleno, aniž by se tím věc znehodnotila. Osobní automobil lze bezpochyby
považovat za cennou věc. Žalobce škodu, která mu dle jeho tvrzení krádeží klíčů
vznikla, vyčísluje v rozsahu několika set tisíc korun, přičemž příčinu vzniku
této škody spatřuje žalobce právě v krádeži předmětného klíče. V tomto případě
byl klíč „pojítkem“ k předmětnému automobilu, tedy i klíč je nutno považovat za
cennost. Jelikož žalovaná odpovídá za cennosti pouze do částky 5.000,- Kč,
žaloba je nedůvodná.
K odvolání žalobce Krajský soud v Ostravě rozsudkem ze dne 4. 8. 2009, č. j. 8
Co 409/2009-84, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl o náhradě
nákladů odvolacího řízení. Vyšel ze skutkových zjištění soudu prvního stupně a
ztotožnil se s jeho závěrem, že žalovaná odpovídá žalobci za cennosti pouze do
výše 5.000,- Kč, neboť měl-li samotný automobil hodnotu určenou žalobcem
přibližně ve výši 300.000,- Kč, pak je nutno považovat klíč od automobilu jako
součást věci za cennost.
Proti tomuto rozsudku podal žalobce dovolání, jehož přípustnost dovozuje z §
237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. a odůvodňuje je podle § 241a odst. 2 písm. b)
o.s.ř. Dovolatel má za to, že soudy obou stupňů v rámci právního hodnocení
učinily shodu mezi označením „cennost“ a „cenný“ ve smyslu hodnotný, drahý, a
nesouhlasí s právním závěrem odvolacího soudu, že provozovatel odpovídá za
škodu pouze do výše 5.000,- Kč. Zákonodárce neměl v úmyslu omezit celkový
rozsah náhrady škody, definoval rozsah odpovědnosti ne s ohledem na výši škody,
ale vzhledem k druhu věcí, u jejichž ztráty je rozsah náhrady ze zákona krácen.
Zákonodárce apeluje na uživatele provozovatelem poskytovaných služeb, aby
chtějí-li předmětnou službu využít, nenosili s sebou věci takového druhu, které
jsou drahé, a přitom nejsou v daném místě a čase nezbytně nutné, aby je měl
uživatel u sebe. Dovolatel má za to, že osobní motorové vozidlo nelze v daném
případě považovat za cennost, přestože bylo beze sporu cenné. K závěru soudů
obou stupňů, že v případě sauny v Hotelu Belaria je osobní automobil věcí,
která se v souvislosti s použitím sauny odkládá, a to s ohledem na místo, kde
je hotel situován a zejména dopravní dostupnost, která je obvykle zajištěna
právě automobilem, dodává, že automobil byl odložen na místě k tomu určeném,
konkrétně na parkovišti pouze pro návštěvníky hotelu. Žalovaná tak nese
odpovědnost za odložené motorové vozidlo, které musel dovolatel použít k tomu,
aby mohl čerpat provozovatelem poskytnutou službu, a které odložil na místě k
tomu určeném. Žalovaná tím, že neučinila žádná opatření v podobě zajištění
hlídací služby nebo zřízení uzavřeného místa pro zaparkování vozidel, ačkoliv
provozovala služby na odlehlém místě a s užívám jejích služeb je spojeno
odkládání osobních motorových vozidel, porušila základní prevenční povinnost ve
smyslu § 415 obč. zák. a je odpovědná podle § 420 obč. zák., popř. § 420a obč.
zák. Dovolatel dále namítá, že klíč od automobilu není jeho součástí, ale pouze
jeho příslušenstvím, není tudíž ani cenností. Klíče jsou sice určeny k užívání
vozidla, avšak vozidlo lze užívat i při ztrátě konkrétního klíče např. za
použití druhého klíče od vozidla nebo nově vyrobeného klíče. Samotná ztráta
klíče tedy nevede ke znehodnocení automobilu jako věci hlavní. Za ztrátu klíče
i automobilu odpovídá žalovaná, neboť jsou splněny všechny předpoklady
odpovědnosti za škodu. Navrhl, aby dovolací soud zrušil rozsudky soudů obou
stupňů a vrátil věc soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Žalovaná se ve vyjádření k dovolání plně ztotožnila se závěry odvolacího soudu
a nesouhlasí se zpochybňováním definice klíče jako cennosti a součásti věci,
když podle ní nelze klíč k automobilu vnímat jinak než jako cennost. Za
absurdní považuje tvrzení dovolatele, že měla učinit taková opatření, aby
nemohlo dojít k odcizení motorových vozidel hostů, a to bez ohledu na to, jakým
způsobem se tak stane. Domnívá se, že po provozovatelích obdobných služeb nelze
spravedlivě požadovat garantování absolutní míry bezpečí věcí jejich klientů, a
k otázce odpovědnosti za poškozená či odcizená vozidla ve vztahu k vyhrazeným
parkovacím plochám odkázala na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 25 Cdo 97/99
a 25 Cdo 2880/2004. Žalovaná má za to, že pojmy „cennost“ a „cenný“ ve smyslu
drahý či hodnotný, před jejichž zaměňováním dovolatel varuje, je s přihlédnutím
k okolnostem v určitých případech nutné ztotožňovat, upozorňuje, že dovolatel
neprokázal své tvrzení, že jeho automobil byl odcizen za pomoci klíče
odcizeného ze skříňky v šatně sauny, a navrhuje, aby dovolací soud dovolání
žalobce zamítl.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a o.s.ř.) po zjištění, že
dovolání bylo proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu podáno oprávněnou
osobou (účastníkem řízení) ve lhůtě uvedené v § 240 odst. 1 o.s.ř., v souladu
se zákonem sepsáno a podepsáno advokátem (§ 241 odst. 1 a 4 o.s.ř.), dospěl k
závěru, že dovolání je přípustné podle § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř., neboť
otázka odpovědnosti provozovatele služeb, s nimiž je spojeno odkládání věcí, za
škodu způsobenou odcizením vozidla pomocí klíčů odložených ve skříňce spolu s
dalšími věcmi, nebyla dosud judikaturou dovolacího soudu řešena, a představuje
proto otázku po právní stránce zásadního významu ve smyslu ustanovení § 237
odst. 3 o.s.ř. Dovolání není důvodné.
Nesprávné právní posouzení věci [§ 241a odst. 2 písm. b) o.s.ř.], které žalobce
uplatnil jako dovolací důvod, může spočívat v tom, že odvolací soud věc
posoudil podle nesprávného právního předpisu, nebo že správně použitý právní
předpis nesprávně vyložil, případně jej na zjištěný skutkový stav věci
nesprávně aplikoval.
Podle § 433 odst. 1 věty první obč. zák. provozovatel poskytující ubytovací
služby odpovídá za škodu na věcech, které byly ubytovanými fyzickými osobami
nebo pro ně vneseny, ledaže by ke škodě došlo i jinak. Podle odstavce 2 tohoto
ustanovení je-li s provozováním nějaké činnosti zpravidla spojeno odkládání
věcí, odpovídá ten, kdo ji provozuje, fyzické osobě za škodu na věcech
odložených na místě k tomu určeném nebo na místě, kam se obvykle odkládají,
ledaže by ke škodě došlo i jinak.
Občanský zákoník v ustanoveních § 433 - 437 upravuje odpovědnost za škodu
způsobenou na vnesených nebo odložených věcech. Jde o přísnou odpovědnost
objektivní, která není spojena s porušením právním povinnosti, nýbrž vzniká
tehdy, jsou-li splněny zákonem stanovené podmínky bez ohledu na zavinění.
Rozlišují se přitom tři okruhy odpovědných subjektů. Ustanovení § 433 obč. zák.
vymezuje dvě skupiny - jeho odstavec první se týká poskytovatelů ubytovacích
služeb (zpravidla na základě smlouvy o ubytování podle § 754 a násl. obč.
zák.), kdy ubytovaná osoba při přechodném ubytování umisťuje, tzv. vnáší, do
prostor ubytovatele své věci. Odstavec druhý pokrývá případy výkonu takových
činností, při kterých zákazník zpravidla není ubytován, nicméně při využití
poskytované služby věci tzv. odkládá, aby mohl službu využít. Konečně podle
ustanovení § 435 obč. zák. za škodu na dopravních prostředcích odpovídají
jednak provozovatelé garáží, jednak provozovatelé jiných podniků podobného
druhu, tedy takových zařízení, kde umísťování dopravních prostředků vyplývá z
povahy a obsahu závazkového vztahu mezi provozovatelem a zákazníkem (např.
hlídaná parkoviště, úschovny, apod.).
V posuzovaném případě bylo vozidlo odcizeno z parkoviště hotelu, v němž žalobce
navštívil saunu, kde si své osobní věci včetně klíčků od vozu odložil do
šatnové skříňky. Protože není tvrzeno ani dokazováno, že by žalobce byl v
hotelu ubytován ani že by parkoviště mělo charakter hlídaného parkoviště, na
němž by se provozovatel zavázal zaparkované dopravní prostředky střežit, není
namístě aplikace § 433 odst. 1 ani § 435 obč. zák. Odpovědnost žalovaného za
škodu způsobenou odcizením vozidla je proto nutno posoudit podle § 433 odst. 2
obč. zák.
Úprava objektivní odpovědnosti provozovatele za škodu způsobenou na odložených
věcech se týká výkonu takových činností, při nichž je jejich adresát (zákazník)
za účelem využití poskytované služby nucen na určitou, většinou poměrně krátkou
dobu, přerušit dohled nad svými věcmi a tzv. je odložit. Mezi takové služby
patří nepochybně i návštěva sauny, při níž si musí uživatel v šatně odložit
věci. Z věcí ve smyslu ustanovení § 433 odst. 2 obč. zák. nejsou vylučovány
jmenovitě určité věci či jejich druhy (zákon neobsahuje ani jejich pozitivní
výčet), ale je pouze stanoveno, že musí jít o věci, jejichž odkládání je v
souvislosti s provozem nějaké služby zpravidla spojeno, tj. je obvyklé.
Rozhodující je hledisko obvyklého postupu a věcné logické souvztažnosti mezi
charakterem využívané služby a druhem odložené věci; vzhledem k přísnému
charakteru odpovědnosti je namístě spíše zužující výklad. Z povahy sauny
(obdobně jako plaveckého bazénu, lázní apod.) vyplývá, že k jejímu využití je
třeba odložit si oděvy a osobní věci běžně nošené (klíče, mobilní telefon,
peněženku, průkazy a další) v šatně, která je nezbytnou součástí provozního
zařízení. Právě to, že se uživatel sauny svlékne a přeruší dohled nad věcmi, ve
kterých se do sauny dostavil, vymezuje náhled na charakter věcí obvykle
odkládaných. V daném případě není sporu o tom, že provozovatelem sauny je
žalovaná, která k odkládání svršků a dalších drobných věcí určila skříňky v
šatnách nacházejících se před vstupem do sauny, kam také žalobce odložil své
oděvy a další osobní věci spolu s klíčky od vozidla zaparkovaného před hotelem.
Žalobce uplatňuje nárok na náhradu škody spočívající v hodnotě vozidla, které
bylo odcizeno z parkoviště před hotelem. Bez ohledu na to, zda jsou klíčky od
vozu jeho součástí či příslušenstvím, i bez ohledu na to, že odcizené klíčky
byly s největší pravděpodobností použity k odcizení vozidla, je z hlediska
objektivní odpovědnosti provozovatele sauny třeba odlišit ztrátu klíčků od
ztráty vozidla samotného. Vznikla-li tedy škoda ztrátou vozu z parkoviště před
hotelem, odpovídá za ni provozovatel sauny bez ohledu na způsob odcizení (ať s
pomocí klíčků odcizených ze skříňky či jinak), jestliže lze dovodit, že vozidlo
(nikoliv klíčky) bylo věcí odloženou při využití sauny.
Odvolací soud vyšel ze zjištění [jeho správnost není dovolatelem napadána,
takže nepodléhá dovolacímu přezkumu, a to i vzhledem k přípustnosti dovolání
podle § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř.], že hotel, v němž se nachází sauna, je
situován mimo město tak, že se zpravidla nepředpokládá jiný způsob dopravy k
němu než motorovým vozidlem. V této specifické situaci lze vozidlo zaparkované
u hotelu považovat za věc odloženou v souvislosti s využitím sauny ve smyslu §
433 odst. 2 obč. zák., a to na místě k tomu určeném či alespoň obvyklém. Pak
sice provozovatel sauny za ztrátu vozu odpovídá, ovšem jen do výše dané limitem
plynoucím z ustanovení § 434 obč. zák.
Podle ustanovení § 434 odst. 1 obč. zák. za klenoty, peníze a jiné cennosti se
takto odpovídá jen do výše stanovené prováděcím předpisem. Byla-li však škoda
na těchto věcech způsobena těmi, kteří v provozu pracují, hradí se bez omezení.
Podle odstavce 2 tohoto ustanovení se bez omezení hradí škoda i tehdy, jestliže
byly věci převzaty do úschovy.
Podle § 1 nařízení vlády č. 258/1998 Sb., kterým se provádí občanský zákoník,
za klenoty, peníze a jiné cennosti se odpovídá jen do výše 5000 Kč.
Uvedená částka představuje limit odůvodněný požadavkem, aby přísná objektivní
odpovědnost provozovatele nevedla k příliš vysokým náhradám při odložení věcí,
které pro svou hodnotu vyžadují zvýšenou ochranu. Zákon hovoří výslovně o
klenotech a penězích, pojem jiná cennost je pak otevřen výkladu, který za ně
považuje takové drahocenné předměty, které svou cenou výrazně přesahují hodnotu
běžných věcí obvykle odkládaných. Za jinou cennost v tomto smyslu lze proto
považovat i osobní motorové vozidlo vyšší ceny. Protože vozidlo žalobce nebylo
předáno do úschovy a nebylo zjištěno, že by je odcizili pracovníci provozu
(tehdy by se limit podle § 434 obč. zák. neuplatnil), správně odvolací soud
(byť z poněkud odlišných důvodů) rozsah požadované náhrady za vozidlo (vedle
náhrady za odcizené věci, které limitaci nepodléhají) omezil právě částkou
5.000,- Kč.
Ze všech těchto důvodů je zřejmé, že rozsudek odvolacího soudu, jímž bylo
potvrzeno zamítavé rozhodnutí soudu prvního stupně, je z hlediska uplatněného
dovolacího důvodu [§ 241a odst. 2 písm. b) o.s.ř.] správný; Nejvyšší soud České
republiky proto dovolání žalobce podle § 243b odst. 2 části věty před
středníkem o.s.ř. zamítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle § 243b odst. 5 věty
první, § 224 odst. 1, § 142 odst. 1 a § 151 odst. 2 věty první před středníkem
o.s.ř.; s ohledem na výsledek dovolacího řízení má žalovaná právo na náhradu
účelně vynaložených nákladů řízení, které sestávají z odměny za zastoupení
advokátem. Výše odměny byla vypočtena z peněžité částky, jež byla předmětem
dovolacího řízení (300.900,- Kč), podle § 3 odst. 1 bod 8 a § 10 odst. 3
vyhlášky č. 484/2000 Sb., sazba byla snížena o 50 % podle § 18 odst. 1 věty
první citované vyhlášky (byl učiněn pouze 1 úkon – vyjádření k dovolání) na
20.910,- Kč; žalované kromě toho náleží paušální částka náhrady hotových výdajů
za jeden úkon právní služby ve výši 300,- Kč podle § 13 odst. 3 vyhlášky č.
177/1996 Sb.; to vše zvýšené podle § 137 odst. 3 o.s.ř. o náhradu za daň z
přidané hodnoty ve výši 4.242,- Kč na celkových 25.452,- Kč.
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
Nesplní-li povinný dobrovolně, co mu ukládá vykonatelné rozhodnutí, může
oprávněný podat návrh na jeho soudní výkon.
V Brně dne 21. září 2012
JUDr. Petr Vojtek, v. r.
předseda senátu