25 Cdo 4171/2010
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr.
Marty Škárové a soudců JUDr. Petra Vojtka a JUDr. Roberta Waltra ve věci
žalobkyně I. K., zastoupené Mgr. Matějem Kopřivou, advokátem se sídlem Ostrava
– Mariánské Hory, 28. října 219/438, proti žalované Allianz pojišťovně, a.s.,
IČO 47115971, se sídlem Praha 8, Ke Štvanici 656/3, o 4.392.000,- Kč, vedené u
Obvodního soudu pro Prahu 8 pod sp. zn. 7 C 136/2008, o dovolání žalobkyně
proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 4. 5. 2010, č. j. 30 Co 116/2010–
271, takto:
I. Dovolání proti výroku rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 4. 5.
2010, č. j. 30 Co 116/2010-271, jímž byl rozsudek soudu prvního stupně změněn,
se zamítá a ve zbývajícím rozsahu se dovolání odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Žalobkyně se domáhala na žalované pojišťovně plnění na náhradu škody na zdraví
způsobené jí při dopravní nehodě dne 11. 8. 2005 zaviněné A. F., který byl pro
případ odpovědnosti za škodu způsobenou provozem vozidla pojištěn u žalované.
Obvodní soud pro Prahu 8 rozsudkem dne 29. 10. 2009, č. j. 7 C 136/2008-224,
uložil žalované povinnost zaplatit žalobkyni částku 3.960.000,- Kč, co do
částky 432.000,- Kč žalobu zamítl a rozhodl o náhradě nákladů řízení. Na
základě zjištění trvalých následků úrazu na zdraví žalobkyně a rozsahu omezení
v jejich důsledku dospěl k závěru, že odškodnění ztížení společenského
uplatnění stanovené na základě bodového ohodnocení znaleckými posudky ani po
zvýšení o 50 % podle § 6 odst. 1 písm. c) vyhlášky č. 440/2001 Sb. nevyjadřuje
plně následky úrazu, a ve smyslu § 7 odst. 3 uvedené vyhlášky zvýšil odškodnění
ztížení společenského uplatnění žalobkyně o další osmnáctinásobek základního
bodového ohodnocení. Uzavřel, že se jedná o případ zcela výjimečný, hodný
mimořádného zřetele, kdy možnosti žalobkyně jsou velmi výrazně omezeny či
ztraceny ve srovnání s úrovní jejích společenských, sportovních a pracovních
aktivit v době před vznikem škody, a za přiměřenou výši odškodnění považoval
částku necelých 4 milionů Kč.
Městský soud v Praze k odvolání obou účastnic rozsudkem ze dne 4. 5. 2010, č.
j. 30 Co 116/2010–271, rozsudek soudu prvního stupně ve vyhovujícím výroku o
věci samé ohledně částky 996.000,- Kč potvrdil a ohledně částky 2.964.000,- Kč
jej v tomto výroku změnil tak, že žalobu v tomto rozsahu zamítl, v zamítavém
výroku jej potvrdil a rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů.
Odvolací soud po doplnění dokazování vyšel ze zjištění, že žalobkyně utrpěla
úraz v 36 letech (zranění břicha, klíční kosti a ramene s trvalými a
nezvratnými následky), před úrazem byla sportovně, kulturně i společensky
aktivní, její schopnosti a možnosti účasti na společenském životě byly v
důsledku úrazu z části ztraceny (sportovní aktivity) a z velké části omezeny
(společenské aktivity), na druhé straně není úrazem zcela vyloučena z
pracovního a kulturního života, není omezena při sebeobslužných úkonech, nemá
výrazné psychické problémy, je schopna samostatné chůze, jízdy automobilem,
drobných domácích prací apod. Shodně se soudem prvního stupně dospěl odvolací
soud k závěru, že jsou dány předpoklady pro zvýšení náhrady za ztížení
společenského uplatnění ve smyslu ust. § 7 odst. 3 vyhl. č. 440/2001 Sb., avšak
na rozdíl od něj za přiměřené nepovažoval zvýšení o další osmnáctinásobek,
neboť to neodpovídá omezením, které u žalobkyně nastaly v důsledku úrazu. Na
základě srovnání způsobu života žalobkyně a jejích aktivit před úrazem s
rozsahem a kvalitou jejích současných možností a schopností, jež jsou v
určitých směrech po úrazu omezeny, odvolací soud shledal přiměřeným zvýšení
náhrady za ztížení společenského uplatnění o další čtyřnásobek, tedy ve výši
celkem pětinásobku základního bodového ohodnocení včetně zvýšení dle § 6 odst.
1 písm. c) uvedené vyhlášky. Po odečtení částky 159.000,- Kč, kterou žalovaná
na náhradě za ztížení společenského uplatnění již zaplatila, zůstala k
zaplacení částka 996.000,- Kč. Ve zbytku odvolací soud žalobu zamítl.
Proti rozsudku odvolacího soudu do výroku, jímž byl rozsudek soudu prvního
stupně ve vyhovujícím výroku změněn tak, že žaloba byla zamítnuta, a do výroků
o náhradě nákladů řízení a o soudním poplatku, podala žalobkyně dovolání z
důvodu nesprávného právního posouzení podle § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř.
Namítá, že odvolací soud nesprávně vyhodnotil její případ z hlediska zásady
přiměřenosti, pakliže dovodil zvýšení odškodnění pouze o čtyřnásobek základního
bodového ohodnocení. Nesouhlasí s úvahou odvolacího soudu o rozsahu zvýšení
náhrady za ztížení společenského uplatnění, při níž nebyly zváženy všechny
okolnosti významné pro rozhodnutí, zejména povaha následků, jejich
předpokládaný vývoj, a odvolací soud dostatečně nevzal v potaz její věk a míru
omezení v jednotlivých oblastech jejího života včetně intimního, a nedostatečně
vyhodnotil mimořádný stupeň jejích aktivit před úrazem. Poukazuje na některá
rozhodnutí Nejvyššího soudu a vznáší otázku, zda z pohledu ztížení
společenského uplatnění je horší ztráta příležitosti v dětství a adolescenci,
kdy poškozený ani sám nezjistí, co mu vlastně ušlo, nebo skutečnost, že dříve
zdravý člověk na počátku středního věku již nikdy nebude moci vykonávat své
dřívější aktivity. Navrhla, aby dovolací soud v rozsahu napadeného výroku,
jakož i navazujících výroků rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc v tomto
rozsahu vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání
proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno včas, osobou
oprávněnou – účastníkem řízení (§ 240 odst. 1 o. s. ř.), řádně zastoupeným
advokátem ve smyslu § 241 odst. 1 a 4 o. s. ř., dospěl k závěru, že dovolání
proti měnícímu výroku rozsudku o věci samé, které je přípustné podle ust. § 237
odst. 1 písm. a) o. s. ř., není důvodné.
Nesprávné právní posouzení věci, které je uplatněno dovolacím důvodem podle §
241a odst. 2 písm. b) o. s. ř., může spočívat v tom, že odvolací soud věc
posoudil podle nesprávného právního předpisu, nebo že správně použitý právní
předpis nesprávně vyložil, případně jej na zjištěný skutkový stav nesprávně
aplikoval.
Dovolatelka vytýká odvolacímu soudu nesprávný výklad ustanovení § 7 odst. 3
vyhlášky č. 440/2001 Sb. z hlediska splnění podmínek pro výraznější zvýšení
náhrady v jejím případě, neboť nebyl dostatečně vyhodnocen její případ z
hlediska zásady přiměřenosti výše odškodnění.
Podle § 3 odst. 1 vyhlášky odškodnění ztížení společenského uplatnění se určuje
podle sazeb bodového ohodnocení, a to za následky škody na zdraví, které jsou
trvalého rázu a mají prokazatelně nepříznivý vliv na uplatnění poškozeného v
životě a ve společnosti, zejména na uspokojování jeho životních a společenských
potřeb, včetně výkonu dosavadního povolání nebo přípravy na povolání, dalšího
vzdělávání a možnosti uplatnit se v životě rodinném, politickém, kulturním a
sportovním, a to s ohledem na věk poškozeného v době vzniku škody na zdraví.
Odškodnění musí být přiměřené povaze následků a jejich předpokládanému vývoji,
a to v rozsahu, v jakém jsou omezeny možnosti poškozeného uplatnit se v životě
a ve společnosti.
Podle § 7 odst. 1 vyhlášky č. 440/2001 Sb. se výše odškodnění bolesti a ztížení
společenského uplatnění stanoví na základě bodového ohodnocení stanoveného v
lékařském posudku. Podle odst. 3 tohoto ustanovení může soud ve zvlášť
výjimečných případech hodných mimořádného zřetele výši odškodnění stanovenou
podle této vyhlášky přiměřeně zvýšit.
Odškodnění ztížení společenského uplatnění již v základní výměře podle sazeb
bodového ohodnocení představuje náhradu za prokazatelně nepříznivý vliv
trvalého rázu na uplatnění poškozeného v osobním životě či v jiných sférách ve
společnosti. Přiznání takového odškodnění samotného tedy předpokládá, že
poškozený je vlivem následků utrpěného zranění omezen ve svých možnostech,
např. volby povolání, způsobů osobního uplatnění v rodinném životě a ve volném
čase (různé záliby), v možnostech účastnit se kulturní a sportovní činnosti či
v jiných formách společenského uplatnění (srov. § 3 odst. 1 vyhlášky).
Předpokladem přiměřeného zvýšení základní výměry podle § 7 odst. 3 vyhlášky č.
440/2001 Sb. je existence takových skutečností, které umožňují závěr, že
omezení poškozeného nelze vyjádřit jen základním odškodněním ztížení
společenského uplatnění.
Výše náhrady za ztížení společenského uplatnění je v zásadě založena na
srovnání způsobu života poškozeného a jeho aktivit v době před poškozením a
poté a spočívá na skutkovém zjištění, zda a nakolik jsou v důsledku škody na
zdraví omezeny či zcela ztraceny jeho předchozí možnosti k uplatnění v životě a
ve společnosti. Úvaha o přiměřeném zvýšení náhrady není zcela neomezená, neboť
právní předpis tím, že rámcově stanoví předpoklady pro vznik nároku na základní
výměru náhrady za ztížení společenského uplatnění [srov. hlediska příkladmo
uvedená v § 3 odst. 1 větě první a v § 6 odst. 1 písm. c) vyhlášky] a pro její
zvýšení (§ 7 odst. 3 vyhlášky), stanoví zároveň hlediska, ke kterým je třeba
přihlížet a jimiž se úvaha soudu o rozsahu zvýšení v jednotlivých případech
řídí (srov. např. stanovisko občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího
soudu ze dne 12. 1. 2011, Cpjn 203/2010, uveřejněné pod č. 50/2011 Sbírky
soudních rozhodnutí a stanovisek). Pro posouzení přiměřenosti je rozhodující
reálná hodnota peněžní částky, jíž mají být kompenzovány imateriální požitky, o
které poškozený v důsledku poškození zdraví přišel, a přiměřenost finální
částky odškodnění ve vztahu k následkům poškození zdraví pro uplatnění
poškozeného ve všech sférách života.
Ze shora uvedených hledisek odvolací soud v posuzované věci – jak vyplývá z
odůvodnění jeho rozsudku - důsledně vycházel. Zvážil všechna omezení
žalobkyně, vzniklá následkem úrazu, přihlédl k charakteru těchto následků a k
rozsahu, v jakém jsou omezeny její možnosti uplatnit se v životě a ve
společnosti v porovnání s předchozím rozsahem a kvalitou jejího společenského a
jiného uplatnění. Hlediska, která odvolací soud při své úvaze zohlednil, proto
i z pohledu dovolacího soudu respektují právní úpravu i zásadu přiměřenosti,
včetně srovnání s jinými obdobnými případy řešenými v judikatuře.
Nesprávné právní posouzení věci, které dovolatelka uplatňuje jako důvod
dovolání, nespočívá v dané věci v tom, že by odvolací soud věc posoudil podle
nesprávného právního předpisu nebo že by správně použitý právní předpis
nesprávně vyložil. S právním posouzením věci odvolacím soudem dovolatelka
nesouhlasí nikoliv proto, že by se odvolací soud měl dopustit omylu při právním
posouzení věci, nýbrž proto, že aplikoval právo na skutkové závěry, s nimiž
dovolatelka nesouhlasí.
Soudy obou stupňů se shodly na tom, že v daném případě jde o výjimečný případ,
kdy základní odškodnění ztížení společenského uplatnění nevyjadřuje následky,
které jsou pro žalobkyni do budoucna v důsledku poškození trvale omezeny či
ztraceny. Názor odvolacího soudu, že vzhledem k okolnostem projednávaného
případu nebyly splněny podmínky pro tak výrazné zvýšení odškodnění, jak
uvažoval soud prvního stupně, není v rozporu se zákonem ani s ustálenou
judikaturou a nelze mu vytýkat nesprávný právní názor na podmínky zvýšení
základního odškodnění podle hledisek § 7 odst. 3 vyhlášky. Jestliže odvolací
soud na základě zjištěných skutkových okolností daného případu uvažoval
přiměřenou výši odškodnění ztížení společenského uplatnění v celkové částce cca
1.155.000 Kč, nejde o úvahu nesprávnou či nepodloženou.
Okolnosti, na něž dovolatelka poukazuje, byly vzaty v úvahu při posouzení výše
náhrady, přičemž výraznější zvýšení je vyhrazeno případům, kdy poškození ani
při vynaložení veškerého úsilí nejsou běžných životních úkonů schopni.
Stanovená výše obstojí i z hlediska srovnání s výší odškodnění v jiných
případech, neboť rozdíly v závažnosti poškození zdraví a v rozsahu omezení, jež
toto poškození vyvolalo, se musí projevit i v rozdílné míře výše náhrady.
Z uvedeného vyplývá, že dovolací důvod podle § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř.
není naplněn. Jelikož Nejvyšší soud neshledal ani existenci vad řízení, k nimž
je povinen přihlížet i bez návrhu (§ 242 odst. 3 věta druhá o. s. ř.), dovolání
žalobkyně do měnícího výroku rozsudku odvolacího soudu o věci samé podle § 243b
odst. 2 věty před středníkem o. s. ř. zamítl.
Dovolání do výroků rozsudku odvolacího soudu o náhradě nákladů řízení není
přípustné. Výrok o náhradě nákladů řízení, ačkoli je obsažen v rozsudku, má
povahu usnesení (§ 167 odst. 1 o. s. ř.), proto se přípustnost dovolání proti
rozhodnutí o náhradě nákladů řízení posuzuje podle ustanovení upravujících
přípustnost dovolání proti usnesení, tj. podle ustanovení § 238, § 238a a § 239
o. s. ř. Rozhodnutí o náhradě nákladů řízení není uvedeno v taxativním výčtu
ustanovení § 238 ani § 238a o. s. ř. a přípustnost dovolání proti tomuto výroku
nelze dovodit ani z ustanovení § 239 o. s. ř. Totéž platí pro rozhodnutí o
soudním poplatku.
Nejvyšší soud proto dovolání do těchto výroků rozsudku odvolacího soudu odmítl
podle ustanovení § 243b odst. 5 věty první a § 218 písm. c) o. s. ř.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle ust. § 243b odst. 5
věty první, § 224 odst. 1, § 151 odst. 1 věty první a § 142 odst. 1 o. s. ř.,
neboť žalobkyně s ohledem na výsledek dovolacího řízení nemá na náhradu nákladů
dovolacího řízení právo a žalované v tomto řízení žádné náklady nevznikly.
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 28. března
2012
JUDr. Marta Škárová, v. r.
předsedkyně senátu