25 Cdo 4209/2011
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Petra
Vojtka a soudců JUDr. Marty Škárové a JUDr. Roberta Waltra v právní věci
žalobkyně ABI Plus s.r.o., se sídlem v Kunštátě, Brněnská 223, IČO 25338927,
zastoupené Mgr. Jiřím Hrubanem, advokátem se sídlem v Brně, Antonínská 2, proti
žalovanému K. P., zastoupenému JUDr. Josefem Čechem, advokátem se sídlem v
Blansku, Wolkerova 2, o 56.946,70 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu
v Blansku pod sp. zn. 10 C 45/2007, o dovolání žalovaného proti rozsudku
Krajského soudu v Brně ze dne 27. července 2011, č. j. 44 Co 38/2010-230, takto:
Rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 27. července 2011, č. j. 44 Co
38/2010-230, se s výjimkou výroku o zrušení rozsudku soudu prvního stupně a
zastavení řízení ohledně úroku z prodlení z částky 56.946,70 Kč za den 30. 8.
2007, zrušuje a věc se v tomto rozsahu vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.
Žalobkyně se domáhá náhrady škody, která jí vznikla na osobním motorovém
vozidle při dopravní nehodě ze dne 16. 11. 2006 v důsledku protiprávního
jednání žalovaného, který před vozidlo náhle vstoupil a vytvořil mu tak
nečekanou překážku.
Okresní soud v Blansku rozsudkem ze dne 13. 11. 2009, č. j. 10 C 45/2007-207,
žalobu na zaplacení 56.946,70 Kč s příslušenstvím zamítl, zastavil řízení
ohledně úroku z prodlení ve výši 9,75 % z částky 56.946,70 Kč za den 29. 8.
2007 a rozhodl o náhradě nákladů řízení ve vztahu mezi účastníky a vůči státu.
Vyšel ze zjištění, že dne 16. 11. 2006 v nočních hodinách se žalovaný při chůzi
v obci Kunštát střetl s jedoucím vozidlem Škoda Octavia RS ve vlastnictví
žalobkyně, řízeným jejím zaměstnancem P. N. Žalovaný při střetu přelétl přes
zadní část vozidla a dopadl do zavazadlového prostoru. Řidič bez zastavení z
místa nehody ujel, a poté, co po příjezdu do místa bydliště v L. zjistil, že
žalovaný leží v kufru vozidla, odvezl jej mimo obec a zanechal na lesní cestě
asi deset metrů od hlavní silnice. Pro toto jednání byl P. N. rozsudkem
Krajského soudu v Brně ze dne 6. 6. 2007, č. j. 53 T 6/2007-785, ve spojení s
rozsudkem Vrchního soudu v Olomouci ze dne 2. 10. 2007, č. j. 4 To 62/2007-859,
pravomocně uznán vinným trestným činem pokusu vraždy a neposkytnutí pomoci a
odsouzen k nepodmíněnému trestu odnětí svobody v délce dvanácti let. Soud
prvního stupně dospěl k závěru, že předpoklady odpovědnosti žalovaného za škodu
na vozidle podle § 420 obč. zák. jsou naplněny, neboť střet s vozidlem zavinil
tím, že mu vstoupil náhle do jízdní dráhy, a vytvořil tak nečekanou překážku,
takže řidič nemohl střetu zabránit; žalovaný si v patnácti letech musel být
vědom nebezpečnosti svého jednání. Soud však výkon práva žalobkyně na náhradu
škody za poškozené vozidlo shledal v rozporu s dobrými mravy. Konkrétní
okolnosti odůvodňující aplikaci § 3 odst. 1 obč. zák. dovodil z jednání P. N.,
který jako zaměstnanec žalující společnosti a dlouholetý kamarád jejího
společníka P. Š. užíval vozidlo s jejím souhlasem, po střetu se žalovaným z
místa nehody ujel a bez ohledu na viditelná zranění jej odvezl mimo obec a
zanechal bez pomoci v chladných nočních hodinách. Tímto jednáním též zmařil
řádné a včasné objasnění dopravní nehody. Žalobkyně se v trestním řízení
výslovně nepřipojila s náhradou škody vůči P. N., takže výkonem práva vůči
žalovanému nesleduje dosažení určitého hospodářského cíle, nýbrž znevýhodnění
poškozeného žalovaného, který je zcela nemajetným žákem střední odborné školy.
O účelovosti chování žalobkyně svědčí také skutečnost, že předmětné vozidlo
prodala po opravě za cenu vyšší, než obvyklou podle znaleckého posudku, takže
došlo k podvodnému „omlazení“ vozidla přetočením tachometru.
K odvolání žalobkyně Krajský soud v Brně rozsudkem ze dne 27. 7. 2011, č. j. 44
Co 38/2010-230, rozsudek soudu prvního stupně v zamítavém výroku změnil tak, že
žalovanému uložil povinnost zaplatit žalobkyni 56.949,70 Kč s úrokem z prodlení
od 31. 8. 2007 do zaplacení, ohledně úroku z prodlení z této částky za den 30.
8. 2007 jej zrušil a řízení v tomto rozsahu zastavil, a rozhodl o náhradě
nákladů řízení před soudy obou stupňů. Vyšel ze skutkových zjištění soudu
prvního stupně, ztotožnil se i s jeho závěrem o splnění podmínek odpovědnosti
žalovaného za škodu na vozidle žalobkyně, avšak výkon práva žalobkyně neshledal
v rozporu s dobrými mravy ve smyslu § 3 odst. 1 obč. zák. Podle odvolacího
soudu nemají důvody uvedené soudem prvního stupně žádnou souvislost se vznikem
škody na vozidle žalobkyně („veškeré podané důvody nemravnosti nároku na
odškodnění lze odmítnout en bloc jako v podstatném rozsahu se neopírající o
provedené dokazování anebo i jako věci nepřípadné“), takže není důvod klást
mravní překážku průchodu takového práva. Letitější či důvěrnější osobní vztah
žalobkyně, resp. jejího společníka P. Š., s P. N. jako pachatelem před
spácháním zločinu nenachází vyjádření v žádném mravním korektivu, který by šlo
vymezit do opozice vůči všeobecně přijímanému respektu k právu na náhradu škody
(a navíc se žalovaný z fyzických zranění úspěšně uzdravil bez trvalých
závažnějších následků pro své dospívání a budoucí život). Ani za použití § 450
obč. zák. nelze právo na náhradu škody krátit, neboť „hrubá nedbalost
žalovaného nečiní důvod k zvláštním ohledům, ani jeho osobní a majetkové
poměry, dané prahem dospělosti a zachovalým zdravím, přičemž ani vlastní rozsah
uložené platební povinnosti zdaleka ještě nezakládá na důvodnou obavu z
takového přebřemenění právních povinností, že by očekávání uspokojení
poškozeného bylo nereálné či absolutně demotivující“.
Proti tomuto rozsudku podal žalovaný dovolání, které odůvodňuje podle
ustanovení § 241a odst. 2 písm. a) a písm. b) o.s.ř., neboť odvolací soud
nesprávně interpretoval výklad § 3 odst. 1 obč. zák. na projednávaný případ.
Namítá, že samotná škoda stanovená znalcem (36.864,- Kč) je nižší, než
žalobkyně požaduje, a že vzhledem k podstatnému přetočení tachometru prodala
žalobkyně vozidlo za cenu vyšší. Nemorální je také skutečnost, že z důvodu
osobního vztahu s P. N. se po něm žalobkyně nedomáhala náhrady škody v trestním
řízení, a uplatňuje ji až nyní po žalovaném. Zpochybňuje též svou pasivní
legitimaci a namítá, že P. N. jen těžko mohl v tak pozdní noční hodinu řídit
služební vozidlo v rámci plnění svých pracovních úkolů a že se žalobkyni
nepodařilo prokázat, že by plnil v době dopravní nehody pracovní povinnosti.
Žalovaný navrhuje, aby dovolací soud zrušil rozsudek odvolacího soudu a věc mu
vrátil k dalšímu řízení.
Žalobkyně ve vyjádření k dovolání uvedla, že pro vznik odpovědnosti za škodu
byly splněny všechny podmínky, že vztah mezi ní a P. N. stejně jako žalovaným
tvrzené „omlazování“ vozidla nemá pro posouzení práva na náhradu škody žádný
vliv. Navrhla, aby bylo dovolání jako zjevně nedůvodné odmítnuto.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a o.s.ř.) vzhledem k datu
vydání napadeného rozhodnutí postupoval podle dosavadních předpisů (tj. podle
občanského soudního řádu ve znění účinném do 31. 12. 2012 – srov. čl. II bod 7.
zákona č. 404/2012 Sb. – dále též jen „o.s.ř.“). Po zjištění, že dovolání bylo
proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu podáno v zákonné lhůtě (§ 240
odst. 1 o.s.ř.) účastníkem řízení, zastoupeným advokátem ve smyslu § 241
o.s.ř., dospěl k závěru, že dovolání, které je přípustné podle ustanovení § 237
odst. 1 písm. a) o.s.ř., je důvodné.
Vzhledem k tomu, že dovolací soud je vázán rozsahem dovolání včetně jeho
obsahového vymezení (§ 242 odst. 3 věta první o.s.ř.), není předmětem
dovolacího přezkumu skutkový stav zjištěný soudem prvního stupně, o nějž své
právní závěry opřel i soud odvolací. Dále není dovoláním dotčen soudy obou
stupňů sdílený závěr, že škodu na vozidle žalující obchodní společnosti
způsobil žalovaný, který i vzhledem ke svému tehdejšímu věku a jemu
odpovídající morální a rozumové vyspělosti za tuto škodu odpovídá. Dovolací
soud je proto povolán jen k přezkumu závěru odvolacího soudu, že požadavek
žalobkyně na náhradu škody na vozidle není v rozporu s dobrými mravy.
Podle § 3 odst. 1 obč. zák. výkon práv a povinností vyplývajících z
občanskoprávních vztahů nesmí bez právního důvodu zasahovat do práv a
oprávněných zájmů jiných a nesmí být v rozporu s dobrými mravy.
Institut dobrých mravů je korektivem, který umožňuje soudu, aby nevyhověl
žalobě, která je sice důvodná, avšak jsou tu jiné okolnosti, v jejichž světle
by výkonem takového práva nastala výrazná nespravedlnost. Smyslem tohoto
ustanovení je tedy zamezit výkonu práva, který sice odpovídá zákonu, avšak
odporuje dobrým mravům, jež lze definovat jako souhrn společenských, kulturních
a mravních norem, jež v historickém vývoji osvědčují jistou neměnnost,
vystihují podstatné historické tendence, jsou sdíleny rozhodující částí
společnosti a mají povahu norem základních (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ČR
ze dne 26. 6. 1997, sp. zn. 3 Cdon 69/96, publikovaný v časopise Soudní
judikatura 8/1997 pod č. 62). Není vyloučeno, že po zvážení okolností případu i
takový výkon práva, který odpovídá zákonu, může být shledán v rozporu s dobrými
mravy, a že mu proto bude soudem odepřena právní ochrana. Přitom stačí, že
výkon práva je (objektivně posuzováno) v rozporu s dobrými mravy, aniž by bylo
relevantní zavinění jednajícího, resp. vědomí si takového rozporu s dobrými
mravy. V projednávané věci jde pak o posouzení, zda požadavek obchodní
společnosti na náhradu škody způsobené jí chodcem na vozidle, je v rozporu s
dobrými mravy, jestliže její zaměstnanec, který vozidlo mimo rámec plnění
služebních úkolů řídil, se po nehodě vůči poraněnému chodci dopustil úmyslného
trestného činu, jímž ho jen shodou náhod nepřipravil o život.
Není pochyb o tom, že jde o velmi neobvyklý případ, v němž původce dopravní
nehody (žalovaný, tehdy patnáctiletý chlapec) byl nejenom při srážce sám zraněn
(za své zranění při nehodě nese rovněž odpovědnost sám, neboť řidič vozidla
srážku nezavinil), ale navíc se stal po nehodě obětí závažného trestného činu
ze strany řidiče vozidla. Ten se k němu zachoval zcela nevybíravým způsobem,
neboť namísto toho, aby mu poskytl první pomoc, ohrozil jej na životě tím, že
jej v nočních hodinách v polovině měsíce listopadu vyvezl mimo obec a nechal se
zlomenými holenními kostmi obou nohou, otřesem mozku a dalšími zraněními ležet
na lesní cestě. Utrpení a stres, kterému řidič vozidla vystavil zraněnou
nedospělou osobu, našlo odrazu kromě jiného v trestním odsouzení a nemůže být
přehlédnuto ani v občanskoprávním sporu o náhradu škody, byť nárok žalobkyně je
v základu a po formální stránce opodstatněný. I když řidič vozidla nejednal v
rozhodných okamžicích jako její zaměstnanec při plnění služebních povinností,
používal obvykle vozidlo pro výkon svých pracovních povinností ve prospěch
žalobkyně, s jejímž společníkem byl ve velmi dobrých vztazích, a v době, kdy
ještě nebylo zřejmé, že řidič nehodu vůbec nezavinil, žalobkyně od něj náhradu
škody na vozidle nepožadovala. Je tedy evidentní, že mezi vlastnicí vozidla a
řidičem, který se zachoval zavrženíhodným způsobem vůči žalovanému, je natolik
provázaný vztah, že počínání řidiče, alespoň pokud jde o posouzení otázky
dobrých mravů v souvislosti s žalobou na náhradu škody, lze z tohoto pohledu
přičítat i žalobkyni. I když jednání řidiče následovalo až po škodném jednání
žalovaného, bezprostředně na něj navazovalo a šlo o natolik svévolný útok na
základní hodnoty chráněné právem i morálními normami společnosti (život a
zdraví žalovaného), že požadavek, aby jím dotčená osoba byla povinna nahradit
škodu na vozidle, příčí se obecnému pojímání spravedlnosti, všeobecnému
nazírání na rozumné uspořádání vztahů, a představuje proto s přihlédnutím ke
všem výjimečným a mimořádným okolnostem případu výkon práva v rozporu s dobrými
mravy.
Podle odvolacího soudu nelze založit závěr o nemravnosti uplatnění nároku na
zjištění, za jakou částku bylo havarované vozidlo prodáno. To jistě není
dostatečným důvodem pro odepření výkonu práva na náhradu škody, ale zčásti tato
informace dokresluje nevýrazný rozsah újmy, kterou na svém majetku utrpěla
žalobkyně ve srovnání s újmou, jíž byl vystaven žalovaný. Odvolací soud
zdůraznil, že žalovaný neutrpěl trvalé zdravotní následky, není proto důvodu
odepírat žalobkyni nárok na náhradu jí způsobené majetkové újmy. Jistě platí,
že žalovaný za poškození vozu odpovídá a v běžné situaci by byl povinen ji
nahradit. Nelze ovšem přehlédnout, že tehdy nezletilý žalovaný způsobil škodu
na vozidle pouhou vlastní nedbalostí a poté, co si sám přivodil zranění, stal
se vzápětí obětí úmyslného trestného činu proti životu a zdraví. Ve světle
způsobu jednání vůči zraněnému dítěti se uplatnění nároku na náhradu škody za
poškození vozidla vůči žalovanému, který musel čelit zcela bezdůvodnému ataku
proti životu, jeví jako postup postrádající sebereflexi a morální odpovědnost
za zaměstnávanou osobu, jíž je svěřeno služební vozidlo. To vše platí i s
přihlédnutím k tomu, že podle zjištěných skutečností nepředstavuje odepření
práva na náhradu materiální škody pro žalující společnost natolik citelný zásah
srovnatelný s tvrdostí, jakou by znamenalo uložení povinnosti k náhradě škody
tehdy nemajetnému nezletilému, který se musel navíc vypořádat s následky
úmyslného trestného činu proti své osobě. Ze všech těchto důvodů nepožívá
realizace práva na náhradu škody žalující obchodní společností podle § 3 odst.
1 obč. zák. právní ochrany, proto žalobě nemůže být vyhověno.
Posouzení nároku žalobkyně z hlediska korektivu dobrých mravů ve smyslu § 3
odst. 1 obč. zák. tedy není v rozsudku odvolacího soudu správné, dovolání je
tak z hlediska uplatněného dovolacího důvodu podle § 241a odst. 2 písm. b)
o.s.ř. důvodné, a dovolací soud proto rozsudek odvolacího soudu s výjimkou
výroku o zrušení a zastavení řízení ohledně úroku z prodlení z částky 56.946,70
Kč za den 30. 8. 2007 (§ 243b odst. 2 věta za středníkem o.s.ř.) zrušil a věc
mu v odpovídajícím rozsahu vrátil k dalšímu řízení (§ 243b odst. 2 věta první
o.s.ř.).
Právní názor vyslovený v tomto rozsudku je závazný. V novém rozhodnutí o věci
rozhodne soud nejen o náhradě nákladů nového řízení a dovolacího řízení, ale
znovu i o nákladech původního řízení (§ 243d odst. 1 o.s.ř.).
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 27. listopadu 2013
JUDr. Petr Vojtek
předseda senátu