25 Cdo 423/2005
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr.
Marty Škárové a soudců JUDr. Františka Ištvánka a JUDr. Petra Vojtka v právní
věci žalobkyně M. Š., zastoupené advokátkou, proti žalovaným 1) Okresní
nemocnici S. a 2) Městu V., zastoupenému advokátem, o náhradu škody na zdraví,
vedené u Okresního soudu ve Strakonicích pod sp. zn. 5 C 514/98, o dovoláních
obou žalovaných proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne
15. října 2004, č. j. 7 Co 1970/2004-351, takto:
Rozsudek Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 15. října 2004,
č. j. 7 Co 1970/2004-351, se ve výroku, jímž byl potvrzen rozsudek soudu
prvního stupně ve výrocích o povinnosti obou žalovaných zaplatit žalobkyni
úroky z prodlení od 13. 11. 2002 do zaplacení z částky 320.325,- Kč a o
povinnosti první žalované zaplatit žalobkyni úroky z prodlení od 14. 7. 1998 do
12. 11. 2002 z téže částky, a dále ve výrocích o náhradě nákladů řízení před
soudy obou stupňů zrušuje a věc se v tomto rozsahu vrací tomuto soudu k dalšímu
řízení.
Dovolání první žalované do výroku rozsudku Krajského soudu v Českých
Budějovicích ze dne 15. října 2004, č. j. 7 Co 1970/2004-351, o platební
povinnosti ve výši 320.325,- Kč se zamítá.
Jinak se obě dovolání odmítají.
Okresní soud ve Strakonicích částečným rozsudkem ze dne 19. 4. 2001, č. j. 5 C
514/98-93, zamítl žalobu, jíž se žalobkyně domáhala na první žalované zaplacení
částky 646.905,- s 21% úrokem z prodlení a na placení částky 6.149,- Kč
měsíčně. Tento rozsudek byl rozsudkem Krajského soudu v Českých Budějovicích ze
dne 28. 11. 2001, č. j. 5 Co 1440/2001, v zamítavém výroku ohledně částek
20.000,- Kč, 180.580,- Kč a renty 6.149,- Kč měsíčně potvrzen a ohledně částky
420.000,- Kč, požadované za ztížení společenského uplatnění, zrušen a věc byla
vrácena soudu prvního stupně k dalšímu řízení s tím, že promlčení nároku na
náhradu za ztížení společenského uplatnění je rozhodným okamžikem ustálení
zdravotního stavu žalobkyně.
Po přistoupení druhého žalovaného do řízení Okresní soud ve Strakonicích
rozsudkem ze dne 12. 5. 2004, č. j. 5 C 514/98-309, ve znění opravného usnesení
ze dne 18. 11. 2004, č. j. 5 C 514/98-360, uložil oběma žalovaným povinnost
zaplatit žalobkyni společně a nerozdílně částku 320.325,- Kč s 21% úrokem z
prodlení od 13. 11. 2002 do zaplacení, první žalované uložil dále povinnost
zaplatit žalobkyni úrok z prodlení ve výši 21% z částky 320.325,- Kč od 14. 7.
1998 do 12. 11. 2002, žalobu proti oběma žalovaným na zaplacení částky
126.000,- Kč s 21% úrokem z prodlení od 14. 7. 1998 do zaplacení zamítl a
zamítl i žalobu proti druhému žalovanému na zaplacení 21% úroku z prodlení od
14. 7. 1998 do 12. 11. 2002 z částky 320.325,- Kč, a rozhodl o náhradě nákladů
řízení a o soudním poplatku. Vyšel ze zjištění, že dne 3. 9. 1992 se žalobkyně
podrobila operaci hemeroidů ve zdravotnickém zařízení první žalované, po
propuštění docházela do tohoto zdravotnického zařízení na ambulantní doléčení,
při kterém byl používán lapis, dne 25. 11. 1992 přešla do péče nemocnice ve V.,
jejímž právním nástupcem je druhý žalovaný, kde bylo pokračováno v léčbě
lapisem. Od operace měla žalobkyně problémy s udržením stolice a následné
léčení nevedlo k výsledku, proto dne 20. 6. 1996 v nemocnici ve V. byla
žalobkyni provedena amputace konečníku a zaveden vývod. Na podkladě zejména
znaleckého dokazování dospěl soud k závěru, že operace ze dne 3. 9. 1992 byla
provedena lege artis, avšak následný dodatečný léčebný postup (lapisování),
který byl prováděn ve zdravotnických zařízeních obou žalovaných, byl chybný a v
jeho důsledku došlo k postupnému zhoršování zdravotního stavu žalobkyně a k
trvalému poškození jejího zdraví. Žalobkyně je po mnoholetém komplikovaném
léčení po původní operaci výrazně omezena v partnerském, rodinném a
společenském životě i v pracovním zařazení (nemůže nadále vykonávat svoji
původní práci v potravinářství), je poškozena i po psychické stránce, výrazně
je omezena v běžném způsobu života, nemůže vykonávat těžší práce v domácnosti a
na zahrádce, ani se věnovat sportům, které dříve provozovala, a v souvislosti s
poškozením zdraví musela také podstupovat další operace (operace kýly). Soud
dovodil, že podle ust. § 420 odst. 1 a 2 obč. zák. obě žalované odpovídají za
škodu na zdraví vzniklou žalobkyni. Výši škody soud určil podle ust. § 444 obč.
zák., a § 6 odst. 2 a § 7 vyhlášky č. 32/1965 Sb. Bolestné žalobkyně bylo
ohodnoceno na 877,5 bodu a ztížení společenského uplatnění na 1400 bodů po 30,-
Kč. Vzhledem k okolnostem případu dospěl soud k závěru, že se jedná o případ
zvláštního zřetele hodný a že je na místě zvýšit náhradu za ztížení
společenského uplatnění na sedminásobek základního hodnocení, a na této náhradě
žalobkyni přiznal 294.000,- Kč a na bolestném 26.325,- Kč. Námitku promlčení
vznesenou oběma žalovanými neshledal důvodnou, neboť – vycházeje z právního
názoru odvolacího soudu v předchozím zrušujícím usnesení - k ustálení
zdravotního stavu žalobkyně došlo nejdříve v srpnu 1996 a žaloba proti prvnímu
žalovanému byla podána dne 14. 7. 1998 a návrh na přistoupení druhého
žalovaného do řízení byl podán dne 13. 11. 2002, tedy dva měsíce poté, co byl
žalobkyni doručen znalecký posudek, ze kterého se dozvěděla, že i druhý
žalovaný je odpovědný za škodu jí způsobenou. První žalované soud uložil
zaplatit úroky z prodlení ode dne podání žaloby (14. 7. 1998), druhému
žalovanému ode dne, kdy byl nárok uplatněn proti němu (13. 11. 2002) a za
období od 14. 7. 1998 do 13. 11. 2002 návrh na jejich přiznání proti druhému
žalovanému zamítl.
K odvolání všech účastníků řízení Krajský soud v Českých Budějovicích rozsudkem
ze dne 15. 10. 2004, č. j. 7 Co 1970/2004-351, rozsudek soudu prvního stupně ve
znění opravného usnesení v napadených vyhovujících výrocích ohledně platební
povinnosti obou žalovaných ve výši 320.325,- Kč s 21 % úrokem z prodlení od 13.
11. 2002 do zaplacení a ohledně povinnosti první žalované zaplatit žalobkyni
úrok z prodlení ve výši 21 % z částky 320.325,- Kč od 14. 7. 1998 do 12. 11.
2002 potvrdil, dále jej potvrdil ve výroku o soudním poplatku, změnil jej ve
výroku o náhradě nákladů řízení ve vztahu mezi účastníky řízení a rozhodl o
náhradě nákladů odvolacího řízení. Ztotožnil se se závěrem soudu prvního
stupně, že oba žalovaní odpovídají podle ust. § 420 obč. zák. za škodu vzniklou
žalobkyni na zdraví následkem nesprávné pooperační léčby, která vedla k
trvalému poškození zdraví žalobkyně, přičemž ani jeden ze žalovaných
neprokázal, že škodu nezavinil. Žalovaní proto odpovídají za vzniklou škodu
společně a nerozdílně ve smyslu ust. § 438 odst. 1 obč. zák. Odvolací soud
shledal správným rovněž závěr soudu prvního stupně, že nárok žalobkyně není
promlčen (§ 106 odst. 2 obč. zák.), neboť žalobkyně podala žalobu proti oběma
žalovaným včas, tedy do dvou let poté, co se dověděla o vzniku škody a o tom,
kdo za ni odpovídá. Shodně se soudem prvního stupně dospěl k závěru, že se
jedná o výjimečný případ hodný mimořádného zřetele a že zvýšení ztížení
společenského uplatnění podle ust. § 7 odst. 3 vyhlášky č. 32/1965 Sb. na
sedminásobek základního bodového ohodnocení odpovídá okolnostem případu.
Proti tomuto rozsudku podali oba žalovaní dovolání.
První žalovaná dovoláním napadla potvrzující výrok rozsudku odvolacího soudu ve
věci samé ohledně jistiny a úroků z prodlení. Namítá, že soudy obou stupňů se
nesprávně vypořádaly s otázkou počátku prodlení, neboť první žalovaná nebyla k
náhradě škody žalobkyní vyzvána, proto úrok z prodlení neměl být žalobkyni
přiznán ode dne podání žaloby, nýbrž až od právní moci rozsudku, nejdříve však
ode dne následujícího po dni, ve kterém se dovolatelka dozvěděla o podání
žaloby. Soudy rovněž nesprávně určily částku, ze které má žalovaná hradit úrok
z prodlení, neboť žalovaná se nemohla dostat do prodlení s uspokojením nároku
na náhradu za ztížení společenského uplatnění v rozsahu přesahujícím
dvojnásobek základního počtu bodů, neboť povinnost odškodnit žalobkyni ve vyšší
míře vzniká až na základě rozhodnutí soudu, v němž je určena doba plnění. Dále
namítá, že z odůvodnění rozsudku soudu není zřejmé, zda při hodnocení ztížení
společenského uplatnění postupoval též podle ust. § 450 obč. zák., což je v
případě škody na zdraví jeho povinnost. Rozhodnutí odvolacího soudu napadá
rovněž ve výroku, jímž byl změněn výrok o náhradě nákladů řízení před soudem
prvního stupně, a namítá, že žalobkyně uspěla pouze co do poloviny původně
žalované částky, proto by každá strana měla nést své náklady ze svého. Navrhla,
aby rozsudek odvolacího soudu byl v napadených výrocích zrušen a věc vrácena k
dalšímu řízení.
Druhý žalovaný dovoláním napadl rozsudek odvolacího soudu ve výroku, jímž byla
potvrzena jeho povinnost zaplatit žalobci úroky z prodlení a jímž bylo
rozhodnuto o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů. Přípustnost
dovolání do výroku o náhradě nákladů řízení dovozuje z ust. § 237 odst. 1 písm.
a) o. s. ř. a do ostatních výroků z ust. § 237 odst. 1 písm. b) a c) o. s. ř.,
dovolání podává z důvodů podle ust. § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. Namítá, že
soudy nesprávně vyhodnotily otázku splatnosti a výše příslušenství pohledávky
žalobkyně, neboť se nevyrovnaly s tím, že částka 320.325,- Kč je náhradou
zvýšenou podle ust. § 7 odst. 3 vyhlášky č. 32/1965 Sb. S poukazem na Rc 1/1992
dovolatel uvádí, že splatnost částky přiznané soudem podle tohoto ustanovení
nastane až okamžikem nabytí právní moci rozhodnutí soudu určujícího výši
odškodnění za ztížení společenského uplatnění. Splatnost základní částky ve
výši 68.325,- Kč nastala vůči každému z žalovaných podle ust. § 563 obč. zák.
okamžikem, kdy byli k úhradě této částky žalovanou vyzváni, vůči dovolateli
tedy až dne 13. 11. 2002, a tomu měla odpovídat i výše přiznaného úroku z
prodlení, soudy však výši úroků z prodlení určily nesprávně a chybně aplikovaly
ust. § 517 odst. 2 obč. zák. ve spojení s ust. § 1 nař. vl. č. 142/1994 Sb.,
neboť mu uložily povinnost k úhradě úroků z prodlení k okamžiku prodlení
jiného, byť solidárního dlužníka. Namítá, že žalobkyni neměla být přiznána
náhrada nákladů řízení, neboť nebyla úspěšná v celé věci - z částky 446.235,-
Kč, která byla původně předmětem řízení, byla žalobkyně úspěšná pouze co do
částky 320.325,- Kč, a dovolateli neměla být uložena náhrada nákladů
předchozího odvolacího řízení (sp. zn. 5 Co 1440/2001), neboť dovolatel nebyl
jeho účastníkem. Navrhl, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu v
napadeném rozsahu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Žalobkyně ve svém vyjádření uvedla, že přípustnost dovolání do výroku o věci
samé je třeba posuzovat podle ust. § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., neboť
odvolací soud předchozí zamítavý rozsudek soudu prvního stupně zrušil pro
nedostatek skutkových zjištění k posouzení otázky promlčení nároku žalobkyně,
aniž uvedl závazný právní názor, a vzhledem k tomu, že napadené rozhodnutí ve
věci samé nemá po právní stránce zásadní význam, není dovolání podle žalobkyně
podle ust. § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. přípustné. Do výroku o náhradě
nákladů řízení rovněž není přípustné, neboť výrok o náhradě nákladů řízení má
akcesorickou povahu a je vázán na výrok ve věci samé, lze jej tedy změnit jen v
závislosti na změně výroku o věci samé. Pokud jde o výši úroku z prodlení a
okamžik vzniku prodlení, souhlasí s rozhodnutím soudů obou stupňů a námitky
žalovaných nepovažuje za opodstatněné. Uvádí, že povinnost škůdců nahradit
žalobkyni způsobenou škodu vznikla již v okamžiku vzniku škody a rozsudek soudu
tuto povinnost škůdců nekonstituuje, pouze ji deklaruje. Již od samého počátku
poškození zdraví žalobkyně byly dány okolnosti, které vedly k mimořádnému
zvýšení náhrady za ztížení společenského uplatnění, proto je správné, že úroky
z prodlení soud přiznal z celé této částky, ostatně žalovaní si museli být
vědomi zcela zásadních změn, které poškození zdraví v životě žalobkyně
vyvolalo, proto není nemravné na nich úroky z prodlení požadovat v plné výši.
Poukazuje na to, že rozhodnutí Nejvyššího soudu Rc 1/1992 nebylo publikováno ve
Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu, ale pouze v Bulletinu
Nejvyššího soudu, takže se jedná jen o jedno z mnoha rozhodnutí, a proto právní
názor vyjádřený v rozhodnutí odvolacího soudu nelze vnímat tak, že je v rozporu
s rozhodovací praxí dovolacího soudu. Z dikce ust. § 7 odst. 3 vyhlášky č.
32/1965 Sb. nevyplývá, že by nárok na odškodnění podle tohoto ustanovení vznikl
až rozhodnutím soudu, naopak pro jeho vznik je dle názoru žalobkyně rozhodující
okamžik, kdy nastaly skutečnosti opravňující takové zvýšení, opačný závěr by
znamenal, že každý nárok, jehož výše je mezi účastníky sporná, se stane
splatným až po právní moci rozhodnutí soudu a až od toho okamžiku budou moci
být požadovány úroky z prodlení. Pokud jde o náhradu nákladů řízení, žaloba na
náhradu za ztrátu na výdělku a na placení měsíční renty byla sice zamítnuta,
avšak pouze z důvodu promlčení nároku, a ve všech dalších stupních soudního
řízení byla žalobkyně úspěšná. Pokud druhý žalovaný namítá, že mu bylo uloženo
hradit náklady řízení i za stupeň řízení, jehož nebyl účastníkem, promítly se
náklady tohoto odvolacího řízení (sp. zn. 5 Co 1440/2001) do celkových nákladů
řízení pouze nepřímo a k jejich úhradě byl zavázán solidárně s první žalovanou,
takže je na nich, jak se mezi sebou vypořádají. Žalobkyně navrhla, aby dovolací
soud podaná dovolání zamítl a přiznal jí právo na náhradu nákladů dovolacího
řízení.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) po zjištění, že obě dovolání
byla podána včas, účastníky řízení, že za první žalovanou jedná osoba s
právnickým vzděláním ve smyslu ust. § 241 odst. 2 písm. b) o. s. ř. a druhý
žalovaný je zastoupen advokátem ve smyslu ust. § 241 odst. 1 o. s. ř., se
nejprve zabýval otázkou přípustnosti dovolání.
Podmínky přípustnosti dovolání proti rozsudku odvolacího soudu upravuje
ustanovení § 237 o. s. ř.
Podle ustanovení § 237 odst. 1 o. s. ř. je dovolání přípustné proti rozsudku
odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo změněno
rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé [písm. a)], jimiž bylo potvrzeno
rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci
samé jinak než v dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že byl vázán právním
názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil [písm. b)], jimiž
bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není
přípustné podle ustanovení písmena b) a dovolací soud dospěje k závěru, že
napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam [písm. c)].
Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam zejména tehdy,
řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla
vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována
rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem (§ 237 odst. 3
o. s. ř.).
Dovolání první žalované do výroku rozsudku odvolacího soudu, jímž byla
potvrzena její povinnost zaplatit žalobkyni náhradu za ztížení společenského
uplatnění s příslušenstvím, je přípustné podle ust. § 237 odst. 1 písm. b) o.
s. ř., neboť v tomto rozsahu se jedná o rozhodnutí, kterým soud prvního stupně
rozhodl jinak než ve svém dřívějším rozsudku, protože byl vázán právním názorem
odvolacího soudu vysloveném ve zrušujícím usnesení. Předchozí rozsudek
okresního soudu ze dne 19. 4. 2001, č. j. 5 C 514/98-93, jímž byla žaloba proti
první žalované na zaplacení částky 646.905,- Kč s 21 % úrokem z prodlení a na
placení měsíční částky 6.149,- Kč zamítnuta, byl totiž rozhodnutím odvolacího
soudu ze dne 28. 11. 2001, č. j. 5 Co 1440/2001-119, co do částky 420.000,- Kč
zrušen a věc byla soudu prvního stupně vrácena k dalšímu řízení se závazným
právním názorem na otázku promlčení nároku na náhradu za ztížení společenského
uplatnění. Přípustnost dovolání první žalované do výroku ohledně náhrady
bolestného (26.325,- Kč s přísl.) a dovolání druhého žalovaného se posuzuje
podle ust. § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., neboť o těchto nárocích nebylo v
předchozím zrušeném rozhodnutí soudu prvního stupně rozhodováno.
Oba dovolatelé nesouhlasí především s tím, v jaké výši a od kterého okamžiku
byl žalobkyni přiznán úrok z prodlení. Otázka posouzení počátku prodlení
žalovaných i výše částky, z níž by měly být úroky z prodlení stanoveny, byla
dovolacím soudem shledána právně významnou, neboť právní názor odvolacího soudu
znamená odklon od ustálené judikatury a ve svém důsledku i rozpor s hmotným
právem.
Podle ust. § 517 odst. 1, věty první, obč. zák. dlužník, který svůj dluh řádně
a včas nesplní, je v prodlení.
Podle ust. § 517 odst. 2 obč. zák. jde-li o prodlení s plněním peněžitého
dluhu, má věřitel právo požadovat od dlužníka vedle plnění úroky z prodlení,
není-li podle tohoto zákona povinen platit poplatek z prodlení; výši úroků z
prodlení a poplatku z prodlení stanoví prováděcí předpis.
Podle § 6 vyhlášky č. 32/1965 Sb. se při odškodňování ztížení společenského
uplatnění vychází ze základního počtu bodů, kterým bylo toto ztížení ohodnoceno
ve znaleckém posudku (odst. 1). Částka odpovídající základnímu počtu bodů se
přiměřeně zvýší až na dvojnásobek podle předpokladů, které poškozený ve věku,
ve kterém byl poškozen na zdraví, měl pro uplatnění v životě a ve společnosti a
které jsou v důsledku poškození omezeny nebo ztraceny (odst. 2, věta první).
Podle § 7 odst. 3 citované vyhlášky ve zcela výjimečných případech hodných
mimořádného zřetele může rozhodčí orgán nebo soud odškodnění přiměřeně zvýšit,
a to i nad stanovené nejvyšší výměry odškodnění.
Není-li doba splatnosti závazku z náhrady škody stanovena právním předpisem a
nebyla-li ani dohodnuta, platí podle ustanovení § 563 obč. zák., že dlužník je
povinen splnit dluh prvního dne poté, kdy byl o plnění věřitelem požádán.
Škůdce se dostává do prodlení zásadně tehdy, jestliže dluh nesplní v den
následující po dni, kdy byl poškozeným o plnění požádán, a od toho dne může
poškozený požadovat úroky z prodlení (srov. R III/1967, R 27/1977). Pokud nebyl
škůdce vyzván k plnění již dříve, za kvalifikovanou výzvu k plnění se považuje
žaloba a prodlení počíná prvního dne poté, co byla žaloba žalovanému doručena.
Dlužník je však povinen splnit jen takový dluh, který již vznikl, neboť jen u
existujícího dluhu může nastat jeho splatnost. Požádání proto může vyvolat
splatnost jen u takové pohledávky, která již existuje. Jedině v souvislosti s
existující (již vzniklou) pohledávkou může mít žádost o splnění právní význam.
Vzhledem k tomu, že povinnost k plnění zvýšené náhrady za ztížení společenského
uplatnění podle § 7 odst. 3 vyhlášky č. 32/1965 Sb. může být uložena jen
soudním rozhodnutím, právo a tomu odpovídající povinnost k plnění v tomto
rozsahu bez soudního rozhodnutí nevzniká. Nejde tedy o přisouzení existujícího
nároku, ale o jeho konstituování. Do doby, než je o tomto nároku rozhodnuto,
nevznikl a nemůže proto nastat ani jeho splatnost. Povinnost k tomuto plnění
vzniká subjektu odpovědnému za škodu až na základě soudního rozhodnutí, v němž
je určena doba splnění, a teprve uplynutím takto určené doby by mohlo dojít k
prodlení dlužníka. Na tomto právním názoru, jenž byl vysloven v rozsudku
bývalého Nejvyššího soudu ze dne 30. 12. 1991, sp. zn. 1 Cz 31/91, publikovaném
v Bulletinu NS ČR pod č. 1, roč 1992 (Rc 1/1992), na nějž je v dovolání
poukázáno, se nezměnilo nic ani po řadě novel občanského zákoníku a je třeba z
něj i nyní vycházet .
Odvolací soud pochybil nejen v tom, že počátek prodlení obou žalovaných
uvažoval paušálně od data podání žaloby u soudu, popř. od uplatnění nároku u
soudu, ale i v tom, že úroky z prodlení přiznal žalobkyni automaticky z celé
přisouzené částky, aniž rozlišil částky přiznané na náhradě za ztížení
společenského uplatnění v rozsahu přesahujícím dvojnásobek základního bodového
ohodnocení, u nichž vznik prodlení před pravomocným rozhodnutím soudu
nepřichází v úvahu.
Jak vyplývá z výše uvedeného, rozhodnutí odvolacího soudu není co do přiznaných
úroků z prodlení správné, proto bylo dovolacím soudem v tomto rozsahu zrušeno
(§ 243b odst. 2, věta za středníkem, o. s. ř.).
Pokud jde o námitku první žalované, že z rozhodnutí odvolacího soudu nelze
zjistit, zda při rozhodování o výši náhrady škody vzal soud v úvahu ust. § 450
obč. zák., je třeba uvést, že z výroku jeho rozhodnutí je zcela jednoznačné, že
důvody zvláštního zřetele hodné, na jejichž základě by soud mohl náhradu škody
přiměřeně snížit, nebyly shledány. Namítaný nedostatek odůvodnění v písemném
vyhotovení rozhodnutí (§ 157 odst. 2 o. s. ř.) může sice představovat vadu
řízení, která by však byla dovolacím důvodem, jen jestliže mohla mít za
následek nesprávné rozhodnutí ve věci (§ 241a odst. 2 písm. a/ o. s. ř.). O
takový případ se v dané věci nejedná, neboť zjištěný skutkový stav pro aplikaci
§ 450 obč. zák. ani podklad nedává a skutkové okolnosti, rozhodující z hlediska
aplikace tohoto ustanovení, nebyly v řízení ani prokazovány. Uvedený nedostatek
v odůvodnění pak nečiní rozhodnutí odvolacího soudu nepřezkoumatelným.
Rozhodnutí odvolacího soudu je tedy z hlediska uplatněného dovolacího důvodu ve
výroku o platební povinnosti ve výši 320.325,- Kč správné, proto bylo dovolání
první žalované v tomto rozsahu zamítnuto (§ 243b odst. 2, věta před středníkem,
o. s. ř.).
Podle § 243b odst. 2, věty před středníkem, o. s. ř. zrušil Nejvyšší soud i
výroky napadeného rozsudku o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů
jakožto výroky závislé ve smyslu ust. § 242 odst. 2 písm. b) o. s. ř.
O náhradě nákladů dovolacího řízení, jakož i řízení před soudem prvního stupně
a odvolacího řízení, rozhodne soud v novém rozhodnutí o věci (§ 243d odst. 1 o.
s. ř.).
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 14. prosince 2005
JUDr. Marta Škárová, v.r.
předsedkyně senátu