U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Petra
Vojtka a soudců JUDr. Marty Škárové a JUDr. Roberta Waltra v právní věci
žalobců a) P. J. a b) J. J., obou zastoupených JUDr. Lubomírem Müllerem,
advokátem se sídlem v Praze 5, Symfonická 1496/9, proti žalované České
republice – Ministerstvu spravedlnosti, se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 16, o
náhradu škody, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 4 pod sp. zn. 39 C 84/2004, o
dovolání žalobců proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 14. května 2008,
č. j. 58 Co 119/2008-147, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Žalobci se domáhali náhrady škody za odsouzení jejich otce s následným výkonem
trestu smrti v průběhu politických procesů v 50. letech minulého století,
způsobené psychické a morální újmy, mučení a škody s tím spojené. Uvedli, že
žalovaná částka v tomto řízení je představována zabavenými finančními
prostředky a movitým majetkem, nevyplacenými sociálními dávkami včetně
příslušenství, výživným pro babičku žalobců včetně příslušenství, náklady
právního zastoupení, pohřebným a částkou vynaloženou na zřízení pomníku,
dopočítanými zabavenými životními pojistkami otce, škodou způsobenou prodejem
svršků, ušlým ziskem otce od doby jeho zatčení do doby dosažení důchodového
věku a poplatkem z prodlení za náhradu škody způsobenou zabavením finančních
prostředků a škodou způsobenou zabavením životních pojistek.
Obvodní soud pro Prahu 4 rozsudkem ze dne 8. 6. 2006, č. j. 39 C 84/2004-76,
zastavil řízení co do částky 20.000.000,- Kč (pro překážku věci pravomocně
rozsouzené) a ohledně částky 27.602.679,- Kč žalobu zamítl a rozhodl o náhradě
nákladů řízení. Rozhodl tak o nároku na náhradu škody (podle žaloby za
„způsobenou psychickou morální újmu, mučení a způsobené škody s tím spojené“),
způsobené odsouzením otce žalobců, na němž byl vykonán trest smrti v průběhu
politických procesů v 50. letech minulého století. K odvolání žalobců Městský
soud v Praze usnesením ze dne 20. 10. 2006, č. j. 58 Co 309/2006-93, rozsudek
soudu prvního stupně zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení se závazným
právním názorem, že nárok je třeba posuzovat nikoli podle zákona č. 119/1990
Sb., o soudní rehabilitaci, který na případ nedopadá, nýbrž podle zákona č.
82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci
rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem, resp. podle zákona č. 58/1969
Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou rozhodnutím orgánu státu nebo jeho
nesprávným úředním postupem.
Po rozšíření žaloby soud prvního stupně rozsudkem ze dne 23. 10. 2007, č. j. 39
C 84/2004-130, znovu žalobu v plném rozsahu zamítl a rozhodl o náhradě nákladů
řízení. Vyšel ze zjištění, že rozsudkem Státního soudu v Praze ze dne 9. 3.
1951, sp. zn. 7 Ts I 9/51, byl Václav Junek uznán vinným trestným činem
velezrady a trestným činem vraždy, za což byl odsouzen k trestu smrti,
propadnutí celého majetku, ztrátě čestných práv občanských a k dalším trestům.
Trest smrti byl vykonán dne 16. 3. 1951. Následně v důsledku povolené obnovy
řízení byl rozsudkem Krajského soudu v Praze ze dne 27. 10. 1965, sp. zn. 1 T
13/65, obviněný zproštěn obžaloby v plném rozsahu. Rozsudkem Městského soudu v
Praze ze dne 21. 9. 2001, sp. zn. 18 Co 370/01, byl potvrzen rozsudek Obvodního
soudu pro Prahu 4 ze dne 30. 5. 2001, č. j. 30 C 362/93-162, kterým byla
zamítnuta žaloba rodiny Junkových (včetně žalobců Pavla a Josefa) proti České
republice – Ministerstvu spravedlnosti o zaplacení náhrady škody ve výši
20.000.000,- Kč, přičemž soud zde posuzoval jejich nárok podle zákona č.
119/1990 Sb., o soudní rehabilitaci, který však na případ Václava Junka
nedopadá. V nyní projednávané věci soud dovodil, že postupem justičních orgánů
došlo skutečně nezákonným rozhodnutím vůči Václavu Junkovi k porušení
základních práv a svobod a ke vzniku újmy jak jemu, tak i jeho rodině, tato
škoda však již byla nahrazena (a to podle tehdy platných předpisů, t. j. podle
trestního řádu z roku 1961) a jakákoli další možná odškodnění nejsou s ohledem
na platnou právní úpravu možná, neboť ustanovení zákonů o náhradě škody za
nezákonné rozhodnutí nebo nesprávný úřední postup na podstatu projednávaného
sporu nedopadají. Dodal, že podle § 6 zákona č. 82/1968 Sb., o soudní
rehabilitaci, bylo možné podat návrh na náhradu škody způsobené rozhodnutím o
vazbě nebo trestu nejpozději ve lhůtě do jednoho roku ode dne účinnosti zákona,
t. j. od 1. 8. 1968 s tím, že ve smyslu § 7 tohoto zákona bylo možné tuto lhůtu
ze závažných důvodů na požádání prodloužit až na roky dva. S ohledem na
uplynutí těchto lhůt však nemůžou být žalobci se svým návrhem úspěšní.
K odvolání žalobců Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 14. 5. 2008, č. j. 58
Co 119/2008-147, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl o náhradě
nákladů odvolacího řízení. Dospěl k závěru, že soud prvního stupně postupoval v
intencích předcházejícího zrušovacího usnesení odvolacího soudu a správně
zaměřil pozornost na posouzení, zda lze vůbec žalobce v rámci platného právního
řádu odškodnit, neboť odškodnění lze provést pouze na základě zákona. Vzhledem
k tomu, že nezákonné rozhodnutí (odsuzující rozsudek) bylo vydáno v roce 1951,
t. j. před vstupem zákona č. 141/1961 Sb., zákona č. 58/1969 Sb. a zákona č.
82/1998 Sb. v účinnost, nemohlo být žalobcům vyhověno s ohledem na absenci
zákonného podkladu. Nárok jim nezakládají ani rehabilitační zákony č. 82/1968
Sb. a č. 119/1990 Sb., neboť žádné rehabilitační rozhodnutí nebylo v
posuzovaném případě vydáno.
Proti tomuto rozsudku podali žalobci dovolání, v němž uplatňují dovolací důvod
uvedený v § 241a odst. 2 písm. b) o.s.ř., tedy nesprávné právní posouzení věci.
Tvrdí, že neexistence právní úpravy, na základě které by se pozůstalým dostalo
odškodnění za popravu jejich otce v průběhu politických procesů v 50. letech
minulého století za situace, kdy odsuzující rozsudek byl zrušen formou obnovy
řízení ještě předtím, než nabyl účinnosti zákon č. 82/1968 Sb., nemůže být
důvodem pro nepřiznání odškodnění. Za titul pro odškodnění je totiž možné
považovat dohodu mezi státem a pozůstalými, resp. zápis ze dne 30. 11. 1966
podepsaný Dr. Zahálkou za Ministerstvo spravedlnosti a Václavem Junkem jako
zástupcem pozůstalých, jehož obsahem je závazek Ministerstva spravedlnosti
„zaslat doporučení ONV v Příbrami, aby vyřešil otázku vrácení propadlého
majetku podle vyhlášky č. 94/1965 Sb., a to pokud možno bezplatně“. Vzhledem k
tomu, že mezi ONV v Příbrami a pozůstalými dědici k dohodě nedošlo, měl
záležitost dokončit odškodňovací orgán a nepřizná-li nárok ani on, je třeba,
aby byl nárok žalobcům přiznán soudní cestou. Nárok žalobců je možné také
posoudit jako zadostiučinění ve smyslu § 11 - 13 obč. zák., tedy jako zásah do
osobnostních práv poškozeného i jeho rodiny. Aktuální právní úprava tento
postup nevylučuje a nárok není vázán žádnými promlčecími lhůtami. Za základ pro
přiznání nároku je podle názoru dovolatelů možno považovat i čl. 5 odst. 5
Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod („Každý, kdo byl obětí
zatčení nebo zadržení v rozporu s ustanoveními tohoto článku, má nárok na
odškodnění.“). Právo v něm obsažené je přímo aplikovatelné bez nutnosti použití
vnitrostátních norem (srov. nález Ústavního soudu ze dne 13. 7. 2006, sp. zn.
I. ÚS 85/04). Ze všech uvedených důvodů navrhují, aby dovolací soud zrušil
rozsudek odvolacího soudu i soudu prvního stupně a vrátil věc soudu prvního
stupně k dalšímu řízení.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a o.s.ř.) po zjištění, že
dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno ve lhůtě
uvedené v ustanovení § 240 odst. 1 o.s.ř. oprávněnou osobou - účastníky řízení,
dospěl k závěru, že dovolání směřuje proti rozhodnutí, proti němuž není tento
mimořádný opravný prostředek přípustný. Vzhledem k tomu, že rozsudek byl
odvolacím soudem vydán dne 14. 5. 2008, postupoval Nejvyšší soud podle
dosavadních předpisů (tj. podle občanského soudního řádu ve znění účinném před
1. 7. 2009 – srov. bod 12, čl. II zákona č. 7/2009 Sb., kterým se mění zákon č.
99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a další
související zákony).
Žalobci dovoláním napadají rozsudek odvolacího soudu ve věci samé, jímž byl
potvrzen rozsudek soudu prvního stupně o zamítnutí žaloby, aniž mu předcházelo
rozhodnutí zrušovací [nejde o přípustnost dovolání podle § 237 odst. 1 písm.
a), b) o.s.ř.]; dovolání tak může být podle § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř.
přípustné jen tehdy, jde-li o řešení právních otázek a jde-li zároveň o právní
otázku zásadního významu. Dovolací soud je přitom vázán obsahovým vymezením
dovolacích důvodů v dovolání (§ 242 odst. 3 věta první o.s.ř.)
Závěr odvolacího soudu, že nárok na náhradu škody a imateriální újmy za trest
smrti vykonaný v roce 1951 nepodléhá režimu zákona č. 82/1998 Sb., o
odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo
nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992
Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), ani zákona č. 58/1969 Sb., o
odpovědnosti za škodu způsobenou rozhodnutím orgánu státu nebo jeho nesprávným
úředním postupem, se opírá o přechodná ustanovení obou zákonů, podle nichž
nelze tyto předpisy aplikovat na případy nezákonných rozhodnutí či škod
způsobených nesprávným úředním postupem před nabytím účinnosti těchto předpisů,
a je v souladu i s ustálenou judikaturou dovolacího soudu [srov. např. rozsudek
ze dne 17. 1. 2001, sp. zn. 25 Cdo 565/99, uveřejněný v Souboru civilních
rozhodnutí NS pod C 85, C. H. Beck (dále též jen „Soubor“)].
Rozhodnutí odvolacího soudu pak nelze přiznat po právní stránce zásadní význam
ani pro řešení otázky přímé aplikovatelnosti Úmluvy o ochraně lidských práv a
základních svobod, ve znění protokolů 3, 5, 8 a 11, publikované pod č. 209/1992
Sb., a to zejména za situace, kdy jde o nároky odvozované od škodní události
nastalé v době přede dnem 18. 3. 1992, kdy Úmluva vstoupila v platnost ve
vztahu k České republice.
Je tedy zřejmé, že z pohledu dovolateli předložených právních otázek nelze
napadenému rozhodnutí připisovat zásadní právní význam [§ 237 odst. 1 písm. c)
a odst. 3 o.s.ř.], a že tedy jejich dovolání směřuje proti rozhodnutí
odvolacího soudu, vůči němuž není tento mimořádný opravný prostředek přípustný;
Nejvyšší soud ČR je proto podle ustanovení § 243b odst. 5 věty první a § 218
písm. c) o.s.ř. odmítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle § 243b odst. 5 věty
první, § 224 odst. 1, § 151 odst. 1 a § 146 odst. 3 o.s.ř. za situace, kdy
žalobci neměli v dovolacím řízení úspěch, avšak žalované žádné náklady
dovolacího řízení nevznikly.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 22. prosince 2010
JUDr. Petr Vojtek, v. r.
předseda senátu