25 Cdo 426/2000
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Petra
Vojtka a soudkyň JUDr. Marty Škárové a JUDr. Olgy Puškinové v právní věci
žalobce P. P., zastoupeného advokátem, proti žalované M. B., zastoupené
advokátem, o zaplacení částky 345.580,50 Kč s příslušenstvím, vedené u
Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 12 C 99/93, o dovolání žalované proti
rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 20. září 1999, č. j. 22 Co 311/99-167,
Rozsudek městského soudu a rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 23. 2.
1999, č. j. 12 C 99/93-143, kromě výroku, jímž byla žaloba zamítnuta ohledně
částky 14.621,- Kč s příslušenstvím, se zrušují a věc se v tomto rozsahu vrací
Obvodnímu soudu pro Prahu 2 k dalšímu řízení.
Žalobce se domáhal zaplacení částky 345.580,50 Kč s 3 % úrokem od 24. 3. 1990
do zaplacení, která představuje cenu zásob zboží tvořících součást provozní
jednotky č. 502-01 v P., vydražené dne 23. 2. 1992 žalovanou podle zákona č.
427/1990 Sb., o převodech vlastnictví státu k některým věcem na jiné právnické
nebo fyzické osoby (dále též jen „zákon“). Žalovaná zásoby umístěné v
provozovně převzala, avšak dosud jejich cenu neuhradila.
Obvodní soud pro Prahu 2 rozsudkem ze dne 12. 1. 1995, č. j. 12 C 99/93-28,
žalobu zamítl a rozhodl o náhradě nákladů řízení. Vyšel ze zjištění, že
žalovaná dne 23. 2. 1992 vydražila předmětnou provozní jednotku za cenu
1.000.000,- Kč a po dražbě převzala od právního předchůdce žalobce i zásoby
umístěné v provozovně v hodnotě 478.044,50 Kč podle inventarizace ze dne 26. 2.
1992; do zápisu o inventuře však uvedla výhrady k celkovému stavu zboží, jeho
kvalitě, množství, době trvanlivosti a ceně. Soud dovodil, že inventura byla
provedena v rozporu s ustanovením § 4 odst. 5 zákona, neboť k ní došlo až po
dražbě; zboží, které se v provozní jednotce nacházelo v den jejího předání
žalované, proto nelze považovat za zásoby ve smyslu zákona č. 427/1990 Sb.
Provozní jednotka tedy byla vydražena bez zásob a žalobce nemá právo domáhat se
zaplacení ceny zásob ve smyslu ustanovení § 11 zákona.
K odvolání žalobce Městský soud v Praze usnesením ze dne 14. 11. 1995, č. j. 14
Co 319/95-41, rozsudek soudu prvního stupně zrušil a věc mu vrátil k dalšímu
řízení. Po doplnění dokazování dospěl k závěru, že soupis zásob nebyl proveden
před dražbou a nelze proto uvažovat o tom, že žalovaná s žalobcem uzavřela
ohledně zásob kupní smlouvu (zásoby zboží netvoří majetkovou podstatu provozní
jednotky a cena zásob není zahrnuta ve vyvolávací ceně provozní jednotky), a to
pro neurčitost právního úkonu týkajícího se předmětu koupě. Vzhledem k tomu, že
žalovaná zásoby převzala, je třeba, aby žalobce v dalším řízení označil právní
důvod svého nároku a soud prvního stupně pak v tomto směru doplnil řízení.
Obvodní soud pro Prahu 2 poté, co usnesením ze dne 27. 3. 1996 připustil změnu
žaloby „co do důvodu“, rozsudkem ze dne 6. 6. 1996, č. j. 12 C 99/93-59, žalobu
zamítl a rozhodl o náhradě nákladů řízení. Zjistil, že žalovaná vložila
vydraženou provozní jednotku jako nepeněžitý vklad do obchodní společnosti P.
L., s. r. o., která tak získala rovněž prostředky z prodeje části zboží
(převážně alkoholu); zbytek zboží, který se zkazil, byl zlikvidován. Soud
dospěl k závěru, že bezdůvodné obohacení na straně žalované nevzniklo jednak
proto, že zboží přebírala s výhradami k jeho ceně i kvalitě, aniž mezi
účastníky byla uzavřena kupní smlouva, jednak proto, že vyzývala žalobce, aby
zboží z provozovny odvezl, a tedy bez její vůle nemůže být na ni přenesena
odpovědnost za věci, které nevlastní. Bezdůvodné obohacení vzniklo nikoliv
žalované, nýbrž společnosti P. L., s. r. o., a to v okamžiku, kdy bylo zřejmé,
že žalobce přes výzvy zboží nepřevezme, a kdy bylo rozhodnuto o likvidaci
zboží. Pokud by bezdůvodné obohacení vzniklo v okamžiku převzetí zboží
žalovanou (dne 26. 2. 1992), bylo by právo na jeho vydání promlčeno, neboť
žaloba původně vycházela z koncepce smluvního vztahu mezi účastníky a teprve
změnou žaloby ze dne 5. 1. 1996 žalobce uplatnil nárok na vydání bezdůvodného
obohacení.
K odvolání žalobce Městský soud v Praze usnesením ze dne 10. 10. 1996, č. j. 14
Co 359/96-72, rozsudek soudu prvního stupně zrušil a věc mu vrátil k dalšímu
řízení. Vytkl soudu prvního stupně nesprávný závěr o promlčení nezohledňující,
že žalobce skutkově vymezil předmět řízení již v žalobě a že dne 5. 1. 1996
pouze doplnil jeho právní kvalifikaci, k níž nebyl povinen. Kromě toho, bylo-li
prokázáno, že žalovaná převzala fyzicky od žalobce zásoby a nakládala s nimi,
pak bez ohledu na to, jak konkrétně je při své činnosti využila, vzniklo jí
bezdůvodné obohacení, které je povinna vydat.
Obvodní soud pro Prahu 2 rozsudkem ze dne 30. 6. 1997, č. j. 12 C 99/93-89,
žalobu znovu zamítl a rozhodl o náhradě nákladů řízení. Dovodil, že dražba
provozní jednotky je absolutně neplatná (§ 4 odst. 5 zákona) v důsledku toho,
že seznam provozní jednotky neobsahoval soupis zásob, který nebyl proveden;
tedy je neplatná i smlouva o převodu zásob na základě této dražby uzavřená.
Protože ustanovení § 457 obč. zák. zakládá synallagmatický charakter nároku na
vydání plnění z neplatné smlouvy, brání podle soudu prvního stupně úspěšnosti
žaloby založené na tvrzení o platnosti smlouvy okolnost, že neobsahuje vzájemné
povinnosti účastníků plynoucí účastníkům z neplatné dražby.
K odvolání žalobce Městský soud v Praze usnesením ze dne 27. 11. 1997,
č. j. 22 Co 486/97-112, rozsudek soudu prvního stupně zrušil a věc mu vrátil k
dalšímu řízení. Odvolací soud především soudu prvního stupně vytkl, že se
neřídil závazným právním názorem obsaženým v předchozím zrušujícím rozhodnutí,
jímž byl vyřešen základ nároku i otázka promlčení, a s poukazem na odůvodnění
svého usnesení ze dne 10. 10. 1996 mu uložil, aby se zabýval výší uplatněného
nároku.
Obvodní soud pro Prahu 2 rozsudkem ze dne 23. 2. 1999, č. j. 12 C 99/93-143,
uložil žalované povinnost zaplatit žalobci částku 330.959,50 Kč s 3 % úrokem od
24. 3. 1992 do zaplacení, žalobu na zaplacení částky 14.621,- Kč s 3 % úrokem
od 24. 3. 1992 do zaplacení zamítl a rozhodl o náhradě nákladů řízení. Soud ze
znaleckého posudku Ing. L. H., znalkyně z oboru potravinářství, zjistil, že
výše přínosu, který žalovaná získala z předaného zboží, odpovídá obecné
velkoobchodní ceně, za kterou zboží stejného druhu a kvality bylo možno prodat
v době předání žalované. S přihlédnutím k situaci na trhu, poloze nemovitosti a
druhu zboží stanovila znalkyně obecnou cenu použitelného zboží částkou
330.959,50 Kč.
K odvolání žalované Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 20. 9. 1999, č. j. 22
Co 311/99-167, rozsudek soudu prvního stupně v napadeném vyhovujícím výroku o
věci samé potvrdil a rozhodl o náhradě nákladů řízení. Protože zboží, které je
předmětem bezdůvodného obohacení, není možné vrátit, je žalovaná povinna vrátit
jako příjem z neplatné smlouvy hodnotu zásob zboží, tedy poskytnout finanční
náhradu (§ 458 odst. 1 obč. zák.) představující ekonomickou hodnotu věcí, které
nemohou být vydány. Pokud žalovaná měla před převzetím zboží za to, že žalobce
na provozovnu dodal značné množství neprodejného zboží bezprostředně před tím,
než provozovnu vydražila, měla převzetí zásob zboží odmítnout; jestliže však
zboží převzala, je podle odvolacího soudu nerozhodné, jak s ním následně
naložila.
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalovaná podle ustanovení § 238 odst. 1
písm. b) o.s.ř. dovolání, z důvodu uvedeného v ustanovení § 241 odst. 3 písm.
d) o.s.ř. Namítá, že při převzetí provozovny dne 26. 2. 1992 zjistila, že do
provozovny byly navezeny neprodejné zásoby žalobce ve zcela neúměrném množství
s prošlou nebo procházející záruční lhůtou, u řady věcí tato lhůta nebyla
zjistitelná a zboží vykazovalo i další vady, jako poškození obalů apod.
Žalovaná tyto zásoby převzala pod nátlakem jenom proto, aby vůbec mohla
provozovnu užívat (splácela bankovní úvěr ve výši 1.000.000,- Kč), neboť
žalobce jí hrozil tím, že provozovnu uzamkne a žalované nepředá; výhrady ke
kvalitě a množství zásob žalovaná uplatnila v předávacím protokolu. Kupní
smlouva o prodeji zásob přitom nebyla pro neurčitost v rozsahu dražby uzavřena
a šlo tedy o předání věcí bez právního důvodu. Protože žalovaná nikdy nepřijala
zboží do svého vlastnictví (po celou dobu se je snažila vrátit žalobci),
nedošlo ke vzniku bezdůvodného obohacení v její prospěch, neboť její majetek se
nerozšířil. Dovolatelka dále namítá, že odvolací soud její snahu vrátit žalobci
předané zboží nezohlednil. Žalobce je odmítal přijmout zpět a požadoval
zaplacení ceny zásob (nikoliv vydání věci), ačkoliv v době podání žaloby měla
žalovaná zboží stále ve své držbě a nechala je zlikvidovat skrmením a odvozem
na skládku teprve poté, co došlo ke zkažení potravin a nebylo možné je z
hygienických důvodů nadále skladovat. Kazící se potraviny přitom nelze pro
případ prodlení věřitele uložit do úschovy soudu a splnit tak svůj závazek.
Odvolací soud tedy nevyřešil právní důsledky toho, že žalobce téměř po dva roky
odmítal přijmout zpět zboží, které mělo být podle jeho názoru předmětem
bezdůvodného obohacení; zkázou věcí došlo k zániku povinnosti dlužníka pro
nemožnost plnění a na věřitele tak v důsledku jeho postoje přešlo nebezpečí
nahodilé zkázy věcí (§ 520 a 522 obč. zák.). Vrácení věci pak nemůže po
dlužníku požadovat, a to ani ve formě finanční náhrady. Kromě toho odvolací
soud nesprávně posoudil námitku promlčení, kterou vznesla žalovaná poté, co se
žalobce až na základě změny žaloby (5. 1. 1996) začal domáhat vydání
bezdůvodného obohacení. Dovolatelka navrhuje, aby dovolací soud rozsudek
odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení, případně zrušil i
rozsudek soudu prvního stupně a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení.
Vzhledem k ustanovení části dvanácté, hlavy první, bodu 17. zákona č. 30/2000
Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění
pozdějších předpisů, a některé další zákony, Nejvyšší soud České republiky jako
soud dovolací (§ 10a o.s.ř.) dovolání projednal a rozhodl o něm podle
dosavadních předpisů, (tj. podle občanského soudního řádu ve znění účinném před
1. 1. 2001 - dále jen „o.s.ř.“). Po zjištění, že dovolání, které je přípustné
podle § 238 odst. 1 písm. b) o.s.ř., bylo podáno včas, osobou oprávněnou -
účastníkem řízení (§ 240 odst. 1 o.s.ř.), a po přezkoumání věci podle § 242
o.s.ř. dospěl k závěru, že dovolání je opodstatněné.
Podle ustanovení § 451 odst. 1 obč. zák. kdo se na úkor jiného bezdůvodně
obohatí, musí obohacení vydat. Podle odstavce 2 tohoto ustanovení bezdůvodným
obohacením je majetkový prospěch získaný plněním bez právního důvodu, plněním
z neplatného právního úkonu nebo plněním z právního důvodu, který odpadl, jakož
i majetkový prospěch získaný z nepoctivých zdrojů. Podle § 458 odst. 1 obč.
zák. musí být vydáno vše, co bylo nabyto bezdůvodným obohacením. Není-li to
dobře možné, zejména proto, že obohacení záleželo ve výkonech, musí být
poskytnuta peněžitá náhrada.
Předpokladem vzniku bezdůvodného obohacení podle § 451 a násl. obč. zák. je, že
na základě některé ze skutkových podstat vymezených v tomto ustanovení se
jednomu z účastníků dostalo majetkové hodnoty na úkor toho, jehož majetkový
stav se tím snížil, případně nedošlo k jeho očekávanému rozmnožení. Jde-li o
absenci či neplatnost právního úkonu, který měl být titulem k nabytí
vlastnického práva (např. kupní smlouva), k zamýšlenému právnímu účinku
nedochází (např. vlastnické právo k předmětu koupě na kupujícího nepřechází) a
plnění přijaté na základě tohoto úkonu se stává předmětem bezdůvodného
obohacení. V posuzovaném případě vyšly soudy obou stupňů ze skutkového
zjištění, že žalovaná bez uzavření platné kupní smlouvy převzala od žalobce
zásoby umístěné v jí vydražené provozovně, měla je v držení a disponovala jimi.
Je proto správný závěr odvolacího soudu, že žalované v okamžiku převzetí věcí
vzniklo bezdůvodné obohacení, které je povinna žalobci vydat nebo mu za ně
poskytnout peněžitou náhradu. Nelze tedy přisvědčit námitce dovolatelky, že
nestala-li se vlastnicí předmětných zásob, bezdůvodné obohacení jí nemohlo
vzniknout.
Odůvodněná není ani dovolací námitka, že nárok žalobce na vydání bezdůvodného
obohacení je promlčen, protože byl uplatněn až změnou žaloby dne 5. 1. 1996.
Žalobce může za řízení se souhlasem soudu měnit žalobu (§ 95 odst. 1 věta
první o. s. ř.). Náležitosti návrhu na zahájení řízení (žaloby) jsou uvedeny v
ustanovení § 79 odst. 1 o. s. ř., kde se mimo jiné stanoví, že v žalobě je
nutno vylíčit rozhodující skutečnosti, tedy vymezit skutek, který má být
předmětem řízení, a že z obsahu žaloby musí být patrno, čeho se žalobce domáhá
(žaloba musí obsahovat řádný žalobní návrh). O změnu žaloby jde nejen tehdy,
domáhá-li se žalobce něčeho jiného než v původní žalobě nebo požaduje-li na
základě stejného skutkového základu více, než požadoval v původní žalobě, ale
mimo jiné také v případě, že žalobce sice i nadále požaduje stejné plnění
(stejné kvality a stejného rozsahu), ale na základě jiného skutkového stavu
(skutkového základu věci), než jak ho vylíčil v původní žalobě (srov. např.
rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 30. srpna 2001, sp. zn. 21 Cdo 2502/2000,
publikovaný v časopise Soudní judikatura 10/2001, pod č. 123). Vzhledem k tomu,
že žalobce není povinen uvádět ustanovení zákona nebo jiného právního předpisu,
jímž svůj nárok odůvodňuje (právní důvod požadovaného plnění vyplývá ze souhrnu
vylíčených skutkových okolností) a že právní kvalifikace nároku žalobcem není
pro soud závazná, nelze za změnu žaloby ve smyslu § 95 o.s.ř. považovat případ,
kdy žalobce změní právní kvalifikaci uplatněného nároku, aniž by změnil
skutkové vylíčení okolností, z nichž svůj nárok dovozuje, či změnil požadavek
obsažený v žalobním návrhu.
V posuzovaném případě žalobce v žalobě podané u soudu dne 15. 6. 1993 požadoval
zaplacení částky 345.580,50 Kč s příslušenstvím s odůvodněním, že žalovaná od
něj v této hodnotě převzala zásoby umístěné v jí vydražené provozovně, aniž
uhradila jejich cenu. Podáním ze dne 27. 12. 1995, které bylo soudu doručeno
dne 5. 1. 1996, žalobce sdělil, že právním důvodem jeho nároku je bezdůvodné
obohacení žalované podle § 451 a násl. obč. zák., neboť věci převzala bez
uzavření kupní smlouvy; skutková tvrzení uplatněná v žalobě nijak nezměnil ani
nedoplnil. Je tedy zřejmé, že uvedené podání, ačkoliv ve vztahu k němu soud
prvního stupně usnesením ze dne 27. 3. 1996 připustil změnu žaloby „co do
důvodu“, ve skutečnosti změnou žaloby ve smyslu § 95 o.s.ř. není, neboť jím
nebyl změněn ani rozsah a kvalita požadovaného plnění ani skutkový základ
nároku. Přitom již vylíčení skutkových okolností v žalobě podané dne 15. 6.
1993 umožňovalo (připouštělo) posoudit uplatňovaný nárok i podle ustanovení o
bezdůvodném obohacení. Názor dovolatelky o promlčení nároku ke dni 5. 1. 1996,
opírající se o mylné východisko, že namísto původně uplatněného nároku žalobce
v červnu 1993 uplatnil u soudu jiný nárok (na vydání bezdůvodného obohacení),
proto není správný.
Žalovaná v dovolání dále namítá, že soudy obou stupňů nepřihlédly k tomu, že
již před podáním žaloby se snažila svůj dluh vůči žalobci splnit (v roce 1992
opakovaně vyzývala žalobce, aby od ní tyto věci převzal, což žalobce odmítal).
Vznik bezdůvodného obohacení je spojován se současným vznikem závazku (srov.
též ustanovení § 489 obč. zák.), na jehož základě je povinen ten, kdo se
obohatil, vydat předmět obohacení, a zároveň ten, na jehož úkor se tak stalo,
je oprávněn požadovat vydání všeho, oč se povinný obohatil. Jestliže je
bezdůvodné obohacení koncipováno jako závazkový vztah, dopadají na něj obecná
ustanovení občanského zákoníku (část osmá) o závazcích, včetně ustanovení o
jejich zániku.
Podle § 559 odst. 1 obč. zák. splněním dluh zanikne. Podle odst. 2 tohoto
ustanovení dluh musí být splněn řádně a včas.
Podle § 520 obč. zák. k prodlení dlužníka nedojde, jestliže věřitel včas a
řádně nabídnuté plnění od něho nepřijme nebo mu neposkytne součinnost potřebnou
ke splnění dluhu. Jde-li o plnění věci, nese věřitel nebezpečí její ztráty,
zničení nebo poškození.
Podle § 522 věty první obč. zák. věřitel je v prodlení, jestliže nepřijal řádně
nabídnuté plnění nebo neposkytl v době plnění součinnost potřebnou ke splnění
dluhu. Podle věty třetí tohoto ustanovení na věřitele přechází nebezpečí
nahodilé ztráty věci.
Splnění dluhu je právním důvodem zániku závazku vzniklého z bezdůvodného
obohacení; nastává dvěma jednostrannými právním úkony : úkonem dlužníka (toho,
kdo se bezdůvodně obohatil), který věřiteli poskytuje předmět plnění s úmyslem
splnit svůj dluh, a úkonem věřitele (toho, na jehož úkor obohacení vzniklo),
který předmět plnění za tímto účelem přijímá. Je-li ke splnění dluhu zapotřebí
součinnosti věřitele, je povinen ji poskytnout; v opačném případě se dostává do
prodlení stejně jako v případě, že nabídnuté plnění přijmout odmítl. V důsledku
prodlení přechází na věřitele riziko zničení a nahodilé zkázy věci, která je
předmětem bezdůvodného obohacení (případná odpovědnost dlužníka za škodu
způsobenou jeho zaviněním podle § 420 obč. zák. dotčena není). Dostal-li se
tedy věřitel do prodlení s převzetím předmětu bezdůvodného obohacení, nemůže se
s úspěchem domáhat peněžité náhrady podle § 458 odst. 1 věty druhé obč. zák. za
věci, které byly v době prodlení bez zavinění obohaceného zničeny či které
podlehly zkáze.
Jak vyplývá z obsahu spisu, žalovaná v průběhu řízení opakovaně vznášela
námitku prodlení věřitele s tvrzením, že žalobci nabízela vydání věcí, že
žalobce odmítl plnění převzít a že část potravinářského zboží se zkazila a
žalovaná ji musela zlikvidovat. Soudy obou stupňů se však věcí z hlediska
ustanovení § 520 a 522 obč. zák. nezabývaly a pro právní posouzení vlivu
případného prodlení žalobce na povinnost žalované zaplatit peněžitou náhradu
podle § 458 odst. 1 obč. zák. za věci, které již nelze vydat, si neopatřily
skutková zjištění umožňující posoudit, zda vůbec a kdy k prodlení věřitele na
straně žalobce došlo, případně v jakém rozsahu. Za situace, kdy žalované
vzniklo bezdůvodné obohacení, které je povinna vydat, a kdy by se žalobce
nemohl domáhat peněžité náhrady za zboží, které se bez zavinění žalované
zkazilo či bylo zlikvidováno v době, v níž nesl nebezpečí jeho zkázy, je pro
posouzení důvodnosti nároku rozhodné, zda a kdy prodlení věřitele nastalo a
které věci v době prodlení podlehly zkáze či byly zničeny. Důkazní břemeno
ohledně těchto skutečností leží na žalované.
Jelikož dovolací důvod podle ustanovení § 241 odst. 3 písm. d) o.s.ř. je
naplněn, Nejvyšší soud České republiky rozsudek odvolacího soudu zrušil (§ 243b
odst. 1 část věty za středníkem o.s.ř.). Vzhledem k tomu, že stejnými vadami,
pro které byl zrušen rozsudek odvolacího soudu, trpí i rozsudek soudu prvního
stupně, byl i tento rozsudek zrušen a věc byla vrácena Obvodnímu soudu pro
Prahu 2 k dalšímu řízení (§ 243b odst. 2 věta druhá o.s.ř.).
Právní názor vyslovený v tomto rozsudku je závazný; v novém rozhodnutí
o věci rozhodne soud nejen o náhradě nákladů nového řízení a dovolacího řízení,
ale znovu i o nákladech původního řízení (§ 243d odst. 1 o.s.ř.).
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 31. ledna 2002
JUDr. Petr Vojtek,v.r.
předseda senátu