25 Cdo 4287/2009
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr.
Marty Škárové a soudců JUDr. Petra Vojtka a JUDr. Roberta Waltra v právní věci
žalobce Správce, v.o.s., se sídlem v Praze 10, Petrohradská 3, IČ 26478358,
správce konkursní podstaty úpadce Družstevní stavební záložna Praha, se sídlem
v Praze 3, Strážní 13, IČ 25102559, zastoupeného JUDr. Milanem Staňkem,
advokátem se sídlem v Brně, Dlážděná 12c, proti žalované České národní bance,
se sídlem v Praze 1, Na Příkopě 864/28, o zaplacení částky 264,329.000,- Kč s
příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 12 C 61/2000,
o dovolání žalobce proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 29. dubna
2009, č.j. 13 Co 531/2008-542 (642), takto:
Usnesení Městského soudu v Praze ze dne 29. dubna 2009, č.j. 13 Co
531/2008-542, se zrušuje a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.
částky 76.725.000,- Kč a úroků z prodlení žalobu zamítl rozhodl o náhradě
nákladů řízení. Žalobce se domáhal náhrady škody, jíž utrpěla Družstevní
stavební záložna Praha v důsledku porušení zákonné povinnosti Úřadu pro dohled
nad družstevními záložnami (dále jen „Úřad“). Na Družstevní stavební záložnu
Praha byl s právními účinky ke dni 11. 1. 2001 prohlášen konkurs a správcem
konkursní podstaty ustanoven žalobce. Soud prvního stupně na základě znaleckých
posudků dospěl k závěru, že Družstevní stavební záložna Praha od svého vzniku
nedodržovala své zákonné povinnosti v oblasti hospodaření a nevedla řádné
účetnictví, mezi daty 31. 12. 1998 a 10. 1. 2001 došlo k úbytku jejího majetku,
přičemž jednou z příčin této ztráty je i to, že Úřad po kontrole v květnu až
červnu 1998 ponechal „volný prostor pro další porušování předpisů při
hospodaření s majetkem záložny“. Soud dovodil, že byly splněny předpoklady pro
uložení povinnosti k náhradě majetkové újmy, způsobené Úřadem porušením zákona
při výkonu dohledu nad družstevními záložnami dle ustanovení § 23 odst. 2 zák. č. 87/1995 Sb. Podle tohoto ustanovení ve znění účinném od 1. 1. 1996
rozhodne-li soud pravomocně, že Úřad při výkonu dohledu porušením zákona
způsobil majetkovou újmu, má družstevní záložna právo na náhradu takové újmy z
Fondu (jenž byl tímto zákonem zřízen), a od 1. 5. 2000 do 1. 4. 2006 pak toto
ustanovení stanovilo, že právo na náhradu takové újmy má družstevní záložna ze
státního rozpočtu. Soud prvního stupně usoudil, že toto právo je veřejnoprávní
povahy, že na něj nelze aplikovat úpravu odpovědnosti za škodu dle občanského
zákoníku ani podle zákona č. 82/1998 Sb. o odpovědnosti státu, a výši náhrady
stanovil postupem podle § 136 o. s. ř. Konstatoval, že žalobce se již dříve
proti České republice – Ministerstvu financí domáhal náhrady škody podle zákona
č. 82/1998 Sb. ve výši 343.387.668,14 Kč, jež mu měla být způsobena nesprávným
jednáním orgánu státu (Úřadu pro dohled nad družstevními záložnami), a žaloba
byla pravomocně zamítnuta rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 7. 6. 2004, č.j. 30 C 55/2002-113, ve spojení s rozsudkem Městského soudu v Praze ze
dne 25. 11. 2004, č.j. 20 Co 393/2004-136. Vzhledem k rozdílnému okruhu
účastníků, jakož i odlišným rozhodným skutečnostem pro vznik odpovědnosti za
majetkovou újmu a z toho plynoucího odlišného předmětu řízení (byť byla v obou
řízeních uplatněna zčásti shodná skutková tvrzení) dovodil, že nejde o překážku
věci pravomocně rozhodnuté. K odvolání žalovaného Městský soud v Praze usnesením ze dne 29.4.2009, č.j. 13
Co 531/2008-542, rozsudek soudu prvního stupně v napadeném vyhovujícím výroku o
věci samé zrušil, řízení v uvedeném rozsahu zastavil a rozhodl o náhradě
nákladů řízení. Odvolací soud doplnil dokazování a porovnáním žaloby obsažené
ve spise Obvodního soudu pro Prahu 1 sp. zn. 30 C 55/2002 se žalobou v
posuzované věci dospěl k závěru o neodstranitelném nedostatku jedné z podmínek
řízení, spočívající v překážce věci rozsouzené, k níž je nutno přihlížet
kdykoli za řízení.
Odvolací soud uvedl, že obě řízení se týkají stejného
předmětu, neboť tentýž nárok vymezený žalobním petitem vyplývá z doslova
stejných skutkových tvrzení, a týkají se stejných účastníků, a to i v případě,
dojde-li podle hmotného práva k přechodu práv a povinností z právního vztahu na
jiný subjekt (rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 21 Cdo 906/2000, uveřejněný v
časopise Soudní judikatura, ročník 2001, pod poř. č. 113). O překážku věci
rozsouzené jde i tehdy, jestliže je v novém řízení uplatněn proti státu stejný
nárok, i když za stát vystupuje jiná organizační složka než v původním řízení
(rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 25 Cdo 1751/98, uveřejněný v časopise Soudní
judikatura, ročník 1999, pod poř. č. 119). V nyní souzené věci žaloba původně
směřovala proti Úřadu pro dohled nad družstevními záložnami, jenž byl zřízen
dle ustanovení § 22 odst. 1 zák. č. 87/1995 Sb., nabytím účinnosti zákona č. 57/2006 Sb. (zákon o změně zákonů v souvislosti se sjednocením dohledu nad
finančním trhem). Úřad k datu 1. 4. 2006 zanikl a jeho dosavadní činnost
vyplývající ze zákonů a dalších právních předpisů přešla na Českou národní
banku (dále ČNB), jež se dle čl. XV bodu 7 uvedeného zákona stala namísto Úřadu
účastníkem řízení, v nichž Úřad jako účastník vystupoval (s výjimkou pohledávek
Úřadu dle bodu 6). Řízení zahájená v souvislosti s výkonem dohledu nad
družstevními záložnami přede dnem nabytí účinnosti zákona č. 57/2006 Sb. dokončí Česká národní banka podle dosavadních předpisů, nestanoví-li tento
zákon jinak. Od účinnosti zákona č. 219/2000 Sb. (zákon o majetku České
republiky a jejím vystupování v právních vztazích), tj. od 1. 1. 2001, se podle
§ 51 odst. odst. 1 Úřad, působící jako správní úřad, stal organizační složkou
státu. Podle § 52 odst. 1 téhož zákona pokud byly státní organizace dotčené
změnami podle § 51 odst. 1 a státní organizace, které se staly vnitřní
organizační jednotkou organizační složky podle § 51 odst. 2, účastníky právních
vztahů vzniklých přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona a účastníky
soudních, správních a jiných řízení zahájených přede dnem nabytí účinnosti
tohoto zákona a tyto vztahy a řízení pokračují anebo se obnoví po nabytí
účinnosti tohoto zákona, je účastníkem uvedených právních vztahů a řízení stát
v rozsahu a za podmínek podle tohoto zákona. Od 14. 4. 2004 byla Úřadu přiznána
právní subjektivita. Účastníkem řízení mezi 1. 1. 2001 a 13. 4. 2004 byla tedy
Česká republika, jejímž jménem jednal Úřad jako její organizační složka. Protože v pravomocně skončeném řízení vedeném u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod
sp. zn. 30 C 55/2002 vystupoval na straně žalovaného rovněž stát – Česká
republika, byť zastoupen jinou organizační složkou, odvolací soud dovodil, že
je zde dána totožnost účastníků na straně žalobce i žalovaného, stejně jako
totožnost skutkových tvrzení, na jejichž podkladě žalobce uplatňuje svůj nárok,
rozdílná právní kvalifikace nároku žalobce je pak zcela irelevantní.
Proti tomuto rozsudku podal žalobce dovolání, jehož přípustnost dovozuje z §
237 odst. 1 písm. a) o. s. ř. ve spojení s § 239 odst. 1 písm. a) o. s. ř., a
odůvodňuje je podle § 241a odst. 2 písm. a) a b) a § 241a odst. 3 o. s. ř. Za
nesprávný považuje právní názor odvolacího soudu, že vydání rozhodnutí v této
věci brání překážka rei iudicatae, vzhledem k tomuto názoru se měl soud zabývat
i překážkou věci zahájené (litispendence), jež by při akceptaci argumentace
odvolacího soudu způsobila neodstranitelnou vadu řízení vedeného u Obvodního
soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 30 C 55/2002, které bylo zahájeno později než
nynější řízení vedené u téhož soudu pod sp. zn. 12 C 61/2000, a v řízení
vedeném pod sp. 30 C 55/2002 dospěly soudy včetně Ústavního soudu k závěru, že
projednání věci nebrání zahájení řízení vedeného pod sp. zn. 12 C 61/2000,
neboť není dána totožnost účastníků ani předmětu sporu. Odvolací soud se podle
názoru dovolatele měl zabývat postavením Úřadu v době podání žaloby, tj. ke dni
22. 3. 2000, je přesvědčen, že Úřad nikdy nebyl organizační složkou státu bez
právní subjektivity, ale vždy samostatným právnickým subjektem ve smyslu § 18
odst. 2 písm. d) obč. zák. (o čemž svědčí skutečnost, že mu již při jeho vzniku
ke dni 1.1.1997 bylo přiděleno samostatné identifikační číslo dle zákona č. 89/1995 Sb.), a na tom nic nemění skutečnost, že novelou byla do zákona č. 87/1995 Sb. vložena věta „Úřad je právnickou osobou“, neboť ta představovala
pouze písemné vyjádření platného stavu. Úřad svou právní subjektivitu ztratil
na základě zákona č. 219/2000 Sb. ke dni 1. 1. 2001 a následně ji opětovně
nabyl na základě zákona č. 280/2004 Sb. ke dni 1. 1. 2005. Česká národní banka,
zřízená na základě zákona č. 1/1993 Sb., nikdy nebyla organizační složkou
státu, dle § 1 odst. 2 zákona č. 6/1993 Sb. je právnickou osobou, která má
postavení veřejnoprávního subjektu. Navrhl, aby dovolací soud zrušil napadené
rozhodnutí a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení. Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a o.s.ř.) po zjištění, že
dovolání proti pravomocnému usnesení odvolacího soudu bylo podáno ve lhůtě
uvedené v ustanovení § 240 odst. 1 o. s. ř. oprávněnou osobou - účastníkem
řízení, dospěl k závěru, že dovolání, které je přípustné dle § 239 odst. 1
písm. a) o. s. ř., je důvodné. Vzhledem k tomu, že dovoláním napadené
rozhodnutí bylo vydáno dne 29. 4. 2009, Nejvyšší soud dovolání projednal a
rozhodl o něm podle dosavadních předpisů (tj. podle občanského soudního řádu ve
znění účinném před 1. 7. 2009 – srov. bod 12. čl. II zákona č. 7/2009 Sb.). Podle § 159a odst. 1 o. s. ř. nestanoví-li zákon jinak, je výrok pravomocného
rozsudku závazný jen pro účastníky řízení. Podle § 159a odst. 4 o. s. ř. v
rozsahu, v jakém je výrok pravomocného rozsudku závazný pro účastníky řízení a
popřípadě jiné osoby, je závazný též pro všechny orgány. Podle § 159a odst. 5
o. s. ř. jakmile bylo o věci pravomocně rozhodnuto, nemůže být v rozsahu
závaznosti výroku rozsudku pro účastníky a popřípadě jiné osoby věc
projednávána znovu.
Předpokladem překážky věci pravomocně rozsouzené je totožnost obou věcí. Totožnost věci je dána totožností účastníků řízení a totožností předmětu
řízení, který je určen konečným petitem žaloby a vymezen skutkovými okolnostmi,
jimiž je petit zdůvodněn. O totožnost předmětu řízení jde tedy v případě, že v
novém řízení se jedná o tentýž nárok, vyplývající ze stejného skutkového stavu
jako v předchozím řízení. Není však významné, jak byl skutek, který je
předmětem nynějšího řízení, posouzen soudem po právní stránce, a to ani v
případě, že byl posouzen nesprávně. Ostatně ani právní kvalifikací skutku v
žalobě soud není vázán. Z tohoto hlediska je správný závěr odvolacího soudu, že
totožnost předmětu řízení, jež bylo vedeno u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod
sp. zn. 30 C 55/2002, a předmětu nynějšího řízení je dána. Podle názoru
dovolacího soudu však není správný závěr, že je dána i totožnost účastníků na
straně žalované. Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 7. 6. 2004, sp. zn. 30 C 55/2002,
jenž byl potvrzen rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 25. 11. 2004, č.j. 20 Co 393/2004-136, byla zamítnuta žaloba podaná proti České republice -
Ministerstvu financí ČR na náhradu škody ve výši 343.387.668,14 Kč s
příslušenstvím a v nynějším řízení žalobce na základě shodných skutkových
tvrzení podal žalobu na náhradu škody proti Úřadu pro dohled nad družstevními
záložnami. Okolnost, že v předchozím řízení byl nárok po právní stránce
posouzen podle § 13 zák. č. 82/1998 Sb. a že v tomto řízení žalobce kvalifikuje
svůj nárok podle § 23 odst. 2 zák. č. 87/1995 Sb., není rozhodující. Odvolací soud založil svůj závěr o totožnosti účastníků řízení na straně
žalované na té okolnosti, že Úřad, který byl původně žalován v tomto řízení, se
na základě § 51 odst. 1 zákona č. 219/2000 Sb., o majetku České republiky a
jejím vystupování v právních vztazích, s účinností od 1. 1. 2001 stal
organizační složkou státu (§ 3 uvedeného zákona), a podle § 52 odst. 1
uvedeného zákona se namísto něj stal účastníkem soudního řízení stát. Protože v
období od 1. 1. 2001 do 14. 4. 2004 byl žalovaný Úřad pouze organizační složkou
státu a žalovanou stranou ve sporu byla Česká republika, jejímž jménem za ni
jednal Úřad, shledal odvolací soud existenci překážky věci pravomocně
rozsouzené, jež brání projednání této věci. Avšak ač odvolací soud rozhodoval 29. 4. 2009, nechal bez povšimnutí další
zjištění a po právní stránce nezhodnotil, že 14. 4. 2004 se Úřad stal
samostatnou právnickou osobou (zákon č. 280/2004 Sb.) a nabyl tak právní
subjektivitu i způsobilost být účastníkem řízení, a poté, co ke dni 1. 4. 2006
zanikl (zákon č. 57/2006 Sb.), jeho procesním nástupcem se stala Česká národní
banka. Dosavadní působnost Úřadu vyplývající ze zákonů a dalších právních
předpisů, rovněž závazky, práva a povinnosti Úřadu z majetkoprávních a jiných
právních vztahů přešla z Úřadu na Českou národní banku, a Česká národní banka
se stala namísto Úřadu účastníkem řízení. Česká národní banka jako ústřední banka České republiky a orgán vykonávající
dohled nad finančním trhem má status veřejnoprávního subjektu (resp.
právnické
osoby), kterému jsou svěřeny kompetence správního úřadu ve stanoveném rozsahu
(§ 1 zákona o České národní bance č. 6/1993 Sb.). ČNB (na rozdíl od
organizačních složek státu) má právní subjektivitu i způsobilost být účastníkem
řízení. Stát je samostatným subjektem občanskoprávních vztahů (§ 21 obč. zák.),
odlišným od státních orgánů a organizací. Za této situace nelze dospět k závěru, že by byla dána totožnost účastníků
řízení na straně žalovaného z toho důvodu, že po určitou dobu po zahájení
řízení byl jeho účastníkem na straně žalované tentýž subjekt jako v předchozím,
pravomocně skončeném řízení. Nešlo-li o totožnost účastníků již při zahájení
řízení, pro posouzení existence překážky věci pravomocně rozhodnuté je
rozhodující stav v době, kdy soud o ní rozhoduje. Proto pokud odvolací soud
rozhodoval o nároku téhož žalobce na totéž plnění, odůvodněným totožnými
skutkovými okolnostmi, avšak proti jinému subjektu, než byl dříve žalován a o
němž bylo soudem rozhodnuto v pravomocně skončeném řízení, nemůže jít o
překážku věci pravomocně rozhodnuté. Protože v pravomocně skončeném řízení bylo rozhodnuto o požadavku peněžitého
plnění ve vztahu mezi žalobcem a státem a v nyní probíhajícím řízení jde o
nárok žalobce proti jinému subjektu, nebrání jeho projednání překážka věci
pravomocně rozhodnuté bez ohledu na to, zda jde o totožnost předmětu řízení. Na
tom nic nemění ani okolnost, že v mezidobí od 1. 1. 2001 do 13. 4. 2004 byl
Úřad organizační složkou státu a účastníkem řízení v uvedené době byl stát,
jehož jménem jednal Úřad jako organizační složka státu. Ze shora uvedeného vyplývá, že dovolací důvod nesprávného právního posouzení
věci podle § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. je naplněn, a proto dovolací soud
usnesení odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení (§ 243b odst. 2, věta za středníkem, odst. 3, věta první o. s. ř.). Právní názor vyslovený v tomto usnesení je závazný (§ 243d odst. 1 o. s. ř.). V
novém rozhodnutí o věci rozhodne soud o náhradě nákladů původního a dalšího
řízení včetně řízení dovolacího (§ 243d odst. 1 o. s. ř.). Proti tomuto usnsení není přípustný opravný prostředek. V Brně dne 31. března 2010