25 Cdo 431/2008
ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Marty Škárové a soudců JUDr. Petra Vojtka a JUDr. Roberta Waltra v právní věci žalobkyně I. K., zastoupené JUDr. Tomášem Schönfeldem, advokátem se sídlem v Praze 1, Žitná 25, proti žalovanému B. Č. - IBBRABUSS, IČ 43852793, bytem Stará Dobev čp. 58, Dobev, o 34.343,- Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Písku pod sp. zn. 8 C 75/2005, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 24. 5. 2007, č. j. 6 Co 321/2007-145, takto :
I. Dovolání se zamítá. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
žalobu ohledně dalšího úroku z prodlení zamítl a rozhodl o náhradě nákladů řízení mezi účastníky a vůči státu. Soud dospěl k závěru, že žalobkyně utrpěla škodu na zdraví během autobusového zájezdu do Itálie dne 5. 5. 2005, když sundávala zavazadlo z úložného prostoru nad sedadly a při jízdě autobusu do zatáčky upadla do prostoru schodišťové šachty dveří, do nichž narazila, a po zastavení vozidla a otevření dveří vypadla na chodník. Utrpěla škodu na zdraví, jejíž náhradu požaduje na přepravci. Soud dovodil, že škoda byla vyvolána zvláštní povahou provozu ve smyslu § 427 obč. zák., nikoliv však okolnostmi majícími původ v provozu podle § 428 obč. zák., avšak žalovaný se nemůže zprostit se své odpovědnosti tím, že řidič na začátku horského úseku cesty některého z cestujících upozornil, aby se posadil a byl opatrný. Spoluzavinění žalobkyně (§ 441 obč. zák.) soud neshledal, neboť žalobkyně, která seděla naproti schodišťové šachty, nebyla zvlášť poučena o riziku s tím spojeném, a její účast na škodném ději byla proto zanedbatelná. Okolnost, zda za jízdy se žalobkyně při hledání zavazadla držela či nikoliv, považoval soud za nerozhodnou, neboť k pádu došlo i proto, že nebyla řádně poučena.
K odvolání žalovaného Krajský soud v Českých Budějovicích rozsudkem ze dne 24. 5. 2007, č. j. 6 Co 321/2007-145, rozsudek soudu prvního stupně ve znění doplňujícího rozsudku změnil tak, že žalobu na zaplacení 34.343,- Kč s příslušenstvím zamítl a rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů. Po doplnění dokazování vzal odvolací soud za prokázané, že žalobkyně během cesty hledala něco v zavazadlech umístěných v horním úložném prostoru, jenž byl zakryt, a nedržela se, přesto, že řidič jiného cestujícího napomínal, aby se „nepřehraboval“ v zavazadlech. Cestující byli průvodkyní poučeni a upozorněni na to, jakým způsobem se mají v autobusu chovat, žádného speciálního poučení ohledně sedadla žalobkyně nebylo zapotřebí, neboť se nejedná o rizikové sedadlo. Žalobkyně je dospělou osobou, musela si uvědomit, že by mohlo s ohledem na její počínání dojít k nehodě, a škoda byla způsobena její vlastní neopatrností.
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání. Namítá, že skutková zjištění odvolacího soudu se odchylují od závěrů soudu prvního stupně v otázce, zda se žalobkyně držela při snímání zavazadla či nikoliv a zda průvodkyně před počátkem jízdy upozornila cestující, aby za jízdy nevstávali. Odvolacímu soudu vytýká, že nesprávně vyložil ust. § 428 obč. zák., když uvedl, že se provozovatel může zprostit odpovědnosti, pokud si škodu "zavinil" sám poškozený, což je podle dovolatelky v rozporu se zněním obč. zák. Dovozuje, že se v tomto případě jedná o škodu způsobenou okolnostmi majícími původ v provozu dle § 428 obč. zák. Dojde-li totiž ke změně směru pohybu vozidla, která způsobí ztrátu rovnováhy poškozeného, jde jednoznačně o škodu způsobenou zvláštní povahou provozu. V daném případě nelze aplikovat ust. § 441 obč. zák., neboť nebýt změny směru a způsobu jízdy, nedošlo by ani k pádu a tím ke škodě. Navrhla, aby dovolací soud zaujal závazný právní názor k otázce výkladu § 428 obč. zák., zrušil napadený rozsudek odvolacího soudu a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) dovolání projednal a rozhodl o něm podle dosavadních právních předpisů (tj. podle občanského soudního řádu ve znění účinném před 1. 7. 2009 – srov. bod 12. čl. II zákona č. 7/2009 Sb.) vzhledem k tomu, že dovoláním napadený rozsudek byl vydán dne 24. 5. 2007. Po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno včas, osobou oprávněnou – účastníkem řízení, zastoupeným advokátem, dospěl k závěru, že dovolání, které je přípustné podle § 237 odst. 1 písm. a) o. s. ř., není důvodné.
Námitky proti skutkovým zjištěním jsou dovolacím důvodem podle § 241a odst. 3 o. s. ř. Podle tohoto ustanovení lze dovolání podat z důvodu, že rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování.
Za skutkové zjištění, které nemá oporu v provedeném dokazování, se považuje výsledek hodnocení důkazů soudem, který neodpovídá postupu vyplývajícímu z ustanovení § 132 o. s. ř., protože soud vzal v úvahu skutečnosti, které z provedených důkazů nebo přednesů účastníků nevyplynuly ani jinak nevyšly za řízení najevo, protože soud pominul rozhodné skutečnosti, které byly provedenými důkazy prokázány nebo vyšly najevo, nebo protože v hodnocení důkazů z hlediska jejich závažnosti (důležitosti), zákonnosti, pravdivosti, eventuálně věrohodnosti je logický rozpor. Nelze-li soudu v tomto směru vytknout žádné pochybení, není možné polemizovat s jeho skutkovými závěry, např. namítat, že některému svědkovi měl či neměl soud uvěřit, že k některému důkazu neměl soud přihlížet apod. Skutkové zjištění nemá oporu v provedeném dokazování v podstatné části tehdy, týká-li se skutečností, které byly významné pro posouzení věci z hlediska hmotného práva.
V tomto směru nelze odvolacímu soudu vytknout pochybení. Odvolací soud po doplnění řízení dalším dokazováním v souladu s § 213 odst. 1, 2 o. s. ř. si pro hodnocení důkazů opatřil podklady rovnocenné s těmi, z nichž vycházel soud prvního stupně, a měl tak podmínky k tomu, aby provedené důkazy mohl sám zhodnotit podle § 132 o. s. ř. a odchýlit se od skutkového stavu zjištěného soudem prvního stupně. Při svém rozhodnutí odvolací soud přihlížel pouze ke zjištěním, čerpaným z důkazů, které byly v řízení před soudy obou stupňů provedeny, takže vzal v úvahu pouze ty okolnosti, jež vyšly najevo v průběhu řízení a jež mají oporu v obsahu spisu. Nejde tedy o případ, že by soud neměl pro svůj skutkový závěr podklad v provedených důkazech, nebo že by pominul nějaké rozhodné skutečnosti, které byly prokázány. V dané věci nelze tedy dovodit, že by rozhodnutí odvolacího soudu vycházelo ze skutkových zjištění, která v základních sporných otázkách nemají oporu v provedeném dokazování.
Nesprávné právní posouzení věci ve smyslu § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. může spočívat v tom, že odvolací soud věc posoudil podle nesprávného právního předpisu, nebo že správně použitý právní předpis nesprávně vyložil, případně jej na zjištěný skutkový stav nesprávně aplikoval.
Podle § 427 odst. 1 obč. zák. fyzické a právnické osoby provozující dopravu odpovídají za škodu vyvolanou zvláštní povahou tohoto provozu. Podle § 428 obč. zák. se nemůže provozovatel zprostit své odpovědnosti, byla-li škoda způsobena okolnostmi majícími svůj původ v provozu.
Soudy obou stupňů správně dovodily, že v tomto případě jde o odpovědnost za škodu vyvolanou zvláštní povahou provozu. Jízda autobusu a změna směru jeho jízdy v zatáčce je typická pro provoz silničních vozidel a je charakteristickou vlastností silničního provozu, tedy právě jeho zvláštní povahou (§ 427 obč. zák.).
Za okolnosti mající původ v provozu ve smyslu § 428 obč. zák. lze považovat např. selhání nebo nedostatek činnosti osob použitých v provozu (srov. stanovisko Nejvyššího soudu ČSSR publikované ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod R 3/1984), dále nedostatky nebo vady materiálu, a to i skryté (srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu ČSSR publikované ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod R 9/1972), nebo technický stav dopravního prostředku (srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu ČSSR publikované ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod R 80/1970) apod. V tomto směru nelze vytýkat odvolacímu soudu, že by nesprávně vyložil § 427 a 428 obč. zák. Žádná taková okolnost, jakou má na mysli § 428 obč. zák., jež by byla příčinou poškození zdraví žalobkyně, z výsledků řízení nevyplývá.
Spoluzavinění poškozeného (§ 441 obč. zák.) znamená, že jeho jednání bylo buď hlavní a bezprostřední příčinou vzniku jeho škody nebo bylo jednou z příčin jejího vzniku. V rozsahu, v jakém se podílelo jednání poškozeného na vzniku škody, je vyloučena odpovědnost škůdce, a to platí jak pro odpovědnost spočívající na zásadě presumovaného zavinění, tak i v případě objektivní odpovědnosti, jakou je i § 427 obč. zák. Byla-li škoda způsobena výlučně jednáním poškozeného, je zcela vyloučena odpovědnost provozovatele, a to nikoliv z důvodu zproštění jeho odpovědnosti z tzv. liberačního důvodu podle § 428 věty druhé, nýbrž z důvodu chybějící příčinné souvislosti mezi okolností, za níž žalovaný objektivně odpovídá, a vznikem újmy na straně poškozeného.
Příčinou vzniku škody bylo chování žalobkyně v jedoucím autobusu, nikoliv chybějící upozornění na to, že se naproti jejímu sedadlu v autobusu nachází schodišťová šachta nebo že vstoje za jízdy při hledání v zavazadlech může dojít k jejímu úrazu. Ostatně takové poučení vůči dospělému cestujícímu nelze mít za nezbytné.
Ze všech těchto důvodů Nejvyšší soud dospěl k závěru, že rozhodnutí odvolacího soudu je z hlediska námitek v dovolání správné, proto Nejvyšší soud dovolání žalobkyně podle § 243b odst. 2 o. s. ř. zamítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle § 243b odst. 5 věty první, § 224 odst. 1, § 151 odst. 1 věty první a § 142 odst. 1 o. s. ř., neboť žalobkyně s ohledem na výsledek dovolacího řízení nemá na náhradu nákladů dovolacího řízení právo.
Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 25. května 2010
JUDr. Marta Škárová, v. r. předsedkyně senátu