25
Cdo 431/2008
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr.
Marty Škárové a soudců JUDr. Petra Vojtka a JUDr. Roberta Waltra v právní věci
žalobkyně I. K., zastoupené JUDr. Tomášem Schönfeldem, advokátem se sídlem v
Praze 1, Žitná 25, proti žalovanému B. Č. - IBBRABUSS, IČ 43852793, bytem Stará
Dobev čp. 58, Dobev, o 34.343,- Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v
Písku pod sp. zn. 8 C 75/2005, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského
soudu v Českých Budějovicích ze dne 24. 5. 2007, č. j. 6 Co 321/2007-145, takto
:
I. Dovolání se zamítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
žalobu ohledně dalšího úroku z prodlení zamítl a rozhodl o náhradě nákladů
řízení mezi účastníky a vůči státu. Soud dospěl k závěru, že žalobkyně utrpěla
škodu na zdraví během autobusového zájezdu do Itálie dne 5. 5. 2005, když
sundávala zavazadlo z úložného prostoru nad sedadly a při jízdě autobusu do
zatáčky upadla do prostoru schodišťové šachty dveří, do nichž narazila, a po
zastavení vozidla a otevření dveří vypadla na chodník. Utrpěla škodu na zdraví,
jejíž náhradu požaduje na přepravci. Soud dovodil, že škoda byla vyvolána
zvláštní povahou provozu ve smyslu § 427 obč. zák., nikoliv však okolnostmi
majícími původ v provozu podle § 428 obč. zák., avšak žalovaný se nemůže
zprostit se své odpovědnosti tím, že řidič na začátku horského úseku cesty
některého z cestujících upozornil, aby se posadil a byl opatrný. Spoluzavinění
žalobkyně (§ 441 obč. zák.) soud neshledal, neboť žalobkyně, která seděla
naproti schodišťové šachty, nebyla zvlášť poučena o riziku s tím spojeném, a
její účast na škodném ději byla proto zanedbatelná. Okolnost, zda za jízdy se
žalobkyně při hledání zavazadla držela či nikoliv, považoval soud za
nerozhodnou, neboť k pádu došlo i proto, že nebyla řádně poučena.
K odvolání žalovaného Krajský soud v Českých Budějovicích rozsudkem ze dne 24.
5. 2007, č. j. 6 Co 321/2007-145, rozsudek soudu prvního stupně ve znění
doplňujícího rozsudku změnil tak, že žalobu na zaplacení 34.343,- Kč s
příslušenstvím zamítl a rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudy obou
stupňů. Po doplnění dokazování vzal odvolací soud za prokázané, že žalobkyně
během cesty hledala něco v zavazadlech umístěných v horním úložném prostoru,
jenž byl zakryt, a nedržela se, přesto, že řidič jiného cestujícího napomínal,
aby se „nepřehraboval“ v zavazadlech. Cestující byli průvodkyní poučeni a
upozorněni na to, jakým způsobem se mají v autobusu chovat, žádného speciálního
poučení ohledně sedadla žalobkyně nebylo zapotřebí, neboť se nejedná o rizikové
sedadlo. Žalobkyně je dospělou osobou, musela si uvědomit, že by mohlo s
ohledem na její počínání dojít k nehodě, a škoda byla způsobena její vlastní
neopatrností.
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání. Namítá, že skutková
zjištění odvolacího soudu se odchylují od závěrů soudu prvního stupně v otázce,
zda se žalobkyně držela při snímání zavazadla či nikoliv a zda průvodkyně před
počátkem jízdy upozornila cestující, aby za jízdy nevstávali. Odvolacímu soudu
vytýká, že nesprávně vyložil ust. § 428 obč. zák., když uvedl, že se
provozovatel může zprostit odpovědnosti, pokud si škodu "zavinil" sám
poškozený, což je podle dovolatelky v rozporu se zněním obč. zák. Dovozuje, že
se v tomto případě jedná o škodu způsobenou okolnostmi majícími původ v provozu
dle § 428 obč. zák. Dojde-li totiž ke změně směru pohybu vozidla, která
způsobí ztrátu rovnováhy poškozeného, jde jednoznačně o škodu způsobenou
zvláštní povahou provozu. V daném případě nelze aplikovat ust. § 441 obč. zák.,
neboť nebýt změny směru a způsobu jízdy, nedošlo by ani k pádu a tím ke škodě.
Navrhla, aby dovolací soud zaujal závazný právní názor k otázce výkladu § 428
obč. zák., zrušil napadený rozsudek odvolacího soudu a věc mu vrátil k dalšímu
řízení.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) dovolání
projednal a rozhodl o něm podle dosavadních právních předpisů (tj. podle
občanského soudního řádu ve znění účinném před 1. 7. 2009 – srov. bod 12. čl.
II zákona č. 7/2009 Sb.) vzhledem k tomu, že dovoláním napadený rozsudek byl
vydán dne 24. 5. 2007. Po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku
odvolacího soudu bylo podáno včas, osobou oprávněnou – účastníkem řízení,
zastoupeným advokátem, dospěl k závěru, že dovolání, které je přípustné podle §
237 odst. 1 písm. a) o. s. ř., není důvodné.
Námitky proti skutkovým zjištěním jsou dovolacím důvodem podle § 241a odst. 3
o. s. ř. Podle tohoto ustanovení lze dovolání podat z důvodu, že rozhodnutí
vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části
oporu v provedeném dokazování.
Za skutkové zjištění, které nemá oporu v provedeném dokazování, se považuje
výsledek hodnocení důkazů soudem, který neodpovídá postupu vyplývajícímu z
ustanovení § 132 o. s. ř., protože soud vzal v úvahu skutečnosti, které z
provedených důkazů nebo přednesů účastníků nevyplynuly ani jinak nevyšly za
řízení najevo, protože soud pominul rozhodné skutečnosti, které byly
provedenými důkazy prokázány nebo vyšly najevo, nebo protože v hodnocení důkazů
z hlediska jejich závažnosti (důležitosti), zákonnosti, pravdivosti, eventuálně
věrohodnosti je logický rozpor. Nelze-li soudu v tomto směru vytknout žádné
pochybení, není možné polemizovat s jeho skutkovými závěry, např. namítat, že
některému svědkovi měl či neměl soud uvěřit, že k některému důkazu neměl soud
přihlížet apod. Skutkové zjištění nemá oporu v provedeném dokazování v
podstatné části tehdy, týká-li se skutečností, které byly významné pro
posouzení věci z hlediska hmotného práva.
V tomto směru nelze odvolacímu soudu vytknout pochybení. Odvolací soud po
doplnění řízení dalším dokazováním v souladu s § 213 odst. 1, 2 o. s. ř. si
pro hodnocení důkazů opatřil podklady rovnocenné s těmi, z nichž vycházel soud
prvního stupně, a měl tak podmínky k tomu, aby provedené důkazy mohl sám
zhodnotit podle § 132 o. s. ř. a odchýlit se od skutkového stavu zjištěného
soudem prvního stupně. Při svém rozhodnutí odvolací soud přihlížel pouze ke
zjištěním, čerpaným z důkazů, které byly v řízení před soudy obou stupňů
provedeny, takže vzal v úvahu pouze ty okolnosti, jež vyšly najevo v průběhu
řízení a jež mají oporu v obsahu spisu. Nejde tedy o případ, že by soud neměl
pro svůj skutkový závěr podklad v provedených důkazech, nebo že by pominul
nějaké rozhodné skutečnosti, které byly prokázány. V dané věci nelze tedy
dovodit, že by rozhodnutí odvolacího soudu vycházelo ze skutkových zjištění,
která v základních sporných otázkách nemají oporu v provedeném dokazování.
Nesprávné právní posouzení věci ve smyslu § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. může
spočívat v tom, že odvolací soud věc posoudil podle nesprávného právního
předpisu, nebo že správně použitý právní předpis nesprávně vyložil, případně
jej na zjištěný skutkový stav nesprávně aplikoval.
Podle § 427 odst. 1 obč. zák. fyzické a právnické osoby provozující dopravu
odpovídají za škodu vyvolanou zvláštní povahou tohoto provozu. Podle § 428 obč.
zák. se nemůže provozovatel zprostit své odpovědnosti, byla-li škoda způsobena
okolnostmi majícími svůj původ v provozu.
Soudy obou stupňů správně dovodily, že v tomto případě jde o odpovědnost za
škodu vyvolanou zvláštní povahou provozu. Jízda autobusu a změna směru jeho
jízdy v zatáčce je typická pro provoz silničních vozidel a je charakteristickou
vlastností silničního provozu, tedy právě jeho zvláštní povahou (§ 427 obč.
zák.).
Za okolnosti mající původ v provozu ve smyslu § 428 obč. zák. lze považovat
např. selhání nebo nedostatek činnosti osob použitých v provozu (srov.
stanovisko Nejvyššího soudu ČSSR publikované ve Sbírce soudních rozhodnutí a
stanovisek pod R 3/1984), dále nedostatky nebo vady materiálu, a to i skryté
(srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu ČSSR publikované ve Sbírce soudních
rozhodnutí a stanovisek pod R 9/1972), nebo technický stav dopravního
prostředku (srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu ČSSR publikované ve Sbírce
soudních rozhodnutí a stanovisek pod R 80/1970) apod. V tomto směru nelze
vytýkat odvolacímu soudu, že by nesprávně vyložil § 427 a 428 obč. zák. Žádná
taková okolnost, jakou má na mysli § 428 obč. zák., jež by byla příčinou
poškození zdraví žalobkyně, z výsledků řízení nevyplývá.
Spoluzavinění poškozeného (§ 441 obč. zák.) znamená, že jeho jednání bylo buď
hlavní a bezprostřední příčinou vzniku jeho škody nebo bylo jednou z příčin
jejího vzniku. V rozsahu, v jakém se podílelo jednání poškozeného na vzniku
škody, je vyloučena odpovědnost škůdce, a to platí jak pro odpovědnost
spočívající na zásadě presumovaného zavinění, tak i v případě objektivní
odpovědnosti, jakou je i § 427 obč. zák. Byla-li škoda způsobena výlučně
jednáním poškozeného, je zcela vyloučena odpovědnost provozovatele, a to
nikoliv z důvodu zproštění jeho odpovědnosti z tzv. liberačního důvodu podle §
428 věty druhé, nýbrž z důvodu chybějící příčinné souvislosti mezi okolností,
za níž žalovaný objektivně odpovídá, a vznikem újmy na straně poškozeného.
Příčinou vzniku škody bylo chování žalobkyně v jedoucím autobusu, nikoliv
chybějící upozornění na to, že se naproti jejímu sedadlu v autobusu nachází
schodišťová šachta nebo že vstoje za jízdy při hledání v zavazadlech může dojít
k jejímu úrazu. Ostatně takové poučení vůči dospělému cestujícímu nelze mít za
nezbytné.
Ze všech těchto důvodů Nejvyšší soud dospěl k závěru, že rozhodnutí odvolacího
soudu je z hlediska námitek v dovolání správné, proto Nejvyšší soud dovolání
žalobkyně podle § 243b odst. 2 o. s. ř. zamítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle § 243b odst. 5 věty
první, § 224 odst. 1, § 151 odst. 1 věty první a § 142 odst. 1 o. s. ř., neboť
žalobkyně s ohledem na výsledek dovolacího řízení nemá na náhradu nákladů
dovolacího řízení právo.
Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 25. května 2010
JUDr. Marta
Škárová, v. r.
předsedkyně senátu