Obvodní soud pro Prahu 6 rozsudkem ze dne 11. 2. 2004, č. j. 11 C
115/98-200, zamítl žalobu, jíž se žalobce domáhal zaplacení částky 72.877,- Kč
s příslušenstvím jakožto náhrady za věci poškozené vodou v jeho bytě a z titulu
slevy z nájemného. Zároveň bylo rozhodnuto o náhradě nákladů řízení ve vztahu
mezi účastníky a vůči státu. Soud vyšel ze zjištění, že žalobce je nájemcem
bytu v domě, který je v podílovém spoluvlastnictví žalovaného a dalších osob.
Dne 22. 12. 1996 došlo k vytopení bytu žalobce (koupelny a obývacího pokoje),
při kterém bylo poškozeno několik jeho domácích spotřebičů a vybavení bytu.
Již v září 1996 došlo k jednomu průsaku v koupelně žalobce, na což byl žalovaný
žalobcem upozorněn. Pravděpodobně byla škoda způsobena netěsností napojení
odpadního potrubí vany na sifon v bytě nad bytem žalobce, avšak ani po
provedení veškerých důkazů včetně znaleckého posudku nebyla příčina průniku
vody jednoznačně v řízení prokázána. Soud s odkazem na ust. § 687 odst. 2 obč.
zák., jenž stanoví, že drobné opravy v bytě hradí nájemce, a na § 11 odst. 2
písm. e) nař. vlády 258/95 Sb., podle nějž se za drobné opravy považují opravy
a výměny sifonu, dovodil, že byla-li škoda způsobena netěsností napojení sifonu
na odbočku, za škodu by odpovídal nájemce horního bytu (svědek E.), nikoli
vlastníci domu. Nebylo prokázáno, že by žalovaný porušil své povinnosti, a to
ani podle § 415 obč. zák., když nepřikročil k opravě již po prvním zatečení v
září 1996, neboť v řízení nebyla jednoznačně prokázána příčina havárie v
prosinci 1996, a tedy ani souvislost se zatékáním do koupelny v bytě žalobce.
K odvolání žalobce Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 1. 9. 2004, č.
j. 62 Co 189/2004-222, rozsudek soudu prvního stupně ve výroku o věci samé a ve
výroku o nákladech řízení státu potvrdil, změnil jej ve výroku o náhradě
nákladů řízení před soudem prvního stupně mezi účastníky a rozhodl o náhradě
nákladů odvolacího řízení. Vyšel ze skutkových zjištění soudu prvního stupně a
řízení doplnil výzvou orgánu státního stavebního dohledu Městské části P. ze
dne 4. 3. 2004, č. j. 241/20/D 1848 Dej/04-ŠR, z níž zjistil, že podle šetření
tohoto orgánu v roce 2004 jsou v bytě žalobce na stropě koupelny skvrny od
zatékání z koupelny v podkroví domu a u vstupu z pokoje na balkón zatéká z
atiky balkónu v podkroví, kde zřejmě není odborně dokončeno odvodnění do
dešťového svodu; spolumajitelé domu byli touto výzvou vyzváni k předložení
odborného posudku o stavu odpadního potrubí z koupelny podkrovního bytu a k
odstranění popsaného zatékání. Odvolací soud se ztotožnil se závěrem soudu
prvního stupně, že ačkoli škoda žalobci vznikla v souvislosti s průsakem vody
dne 22. 12. 1996 z bytu situovaného nad jeho bytem, neprokázal, že by v
souvislosti s touto havárií se žalovaný dopustil porušení právní povinnosti. Z
provedených důkazů, zejména z výpovědí svědka K. M., který v prosinci l996
provedl opravu v souvislosti s havárií, a svědka E. vyplynulo, že bezprostřední
příčinou havárie byla závada spočívající v netěsnosti odpadního potrubí pod
vanou v bytě svědka E., což koresponduje i se znaleckým posudkem z oboru
stavebnictví, i když znalec s ohledem na odstup času místo závady blíže
nespecifikoval. Za škodu by odpovídal vlastník nemovitosti pouze v případě,
kdyby šlo o závadu na potrubí (§ 687 odst. 2 obč. zák. a § 5 odst. 2 písm. e)
vyhl. č. 258/95 Sb.). Žalobce v řízení neprokázal ani porušení prevenční
povinnosti ze strany žalovaného (§ 415 obč. zák.), neboť nebylo zjištěno, jaká
konkrétní závada byla příčinou havárie a následně vzniklé škody, a pokud je
pravděpodobné, že příčinou havárie v roce 1996 bylo vadné upevnění sifonu a
utěsnění potrubní odbočky, nelze dovodit, že by škoda vznikla v souvislosti se
zanedbáním prevenční povinnosti ze strany žalovaného.
Proti tomuto rozsudku podal žalobce dovolání, jehož přípustnost
dovozuje z ust. § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., a podává je z důvodu podle
ust. § 241a odst. 2 písm. a) a b) o. s. ř. Uvádí, že předchozí rozsudek soudu
prvního stupně ze dne 28. 2. 2001, č. j. 11 C 115/98-90, byl zrušen usnesením
odvolacího soudu a věc mu byla vrácena se závazným právním názorem, že podle §
139 odst. 1 obč. zák. se žalobce může domáhat celého plnění od kteréhokoliv ze
spoluvlastníků, avšak tento závazný právní názor nebyl soudem prvního stupně
plně respektován. Poukazuje na to, že odvolací soud ve svém zrušujícím usnesení
konstatoval, že nebyla postavena najisto rozhodující skutečnost, tj. v důsledku
čeho došlo ke škodě, avšak soud prvního stupně tuto skutečnost v dalším řízení
řádně nezjistil a odvolací soud v následném (potvrzujícím) rozsudku uvedl, že
konkrétní příčina havárie nebyla zjištěna. Protože soud prvního stupně
nepřikročil k úplnému zjištění skutkového stavu a nerespektoval tak závazný
právní názor odvolacího soudu, je řízení zatíženo vadou ve smyslu ust. § 241a
odst. 2 písm. a) o. s. ř. Poukazuje na výzvu orgánu státního stavebního
dohledu, z níž dovozuje, že zatékání do jeho bytu bylo trvalou a stále se
opakující závadou. Odvolacímu soudu vytýká, že jeho nárok posoudil podle ust. §
420 obč. zák., aniž vzal v úvahu souvislost s odpovědností pronajímatele podle
ust. § 687 odst. 1 obč. zák., ačkoliv podle judikatury (R 5/1980) je třeba věc
hodnotit i z tohoto hlediska. Uvádí, že odvolací soud řešil tuto právní otázku
v rozporu s hmotným právem a že s ohledem na usnesení a na rozsudek odvolacího
soudu v této věci se jedná o otázku, jež je odvolacími soudy rozhodována
rozdílně ve smyslu ust. § 237 odst. 3 o. s. ř. Navrhl, aby dovolací soud
rozsudek odvolacího soudu i soudu prvního stupně zrušil a věc byla vrácena k
dalšímu řízení.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) po zjištění, že
dovolání bylo podáno včas, účastníkem řízení s právnickým vzděláním ve smyslu
ust. § 241 odst. 2 písm. a) o. s. ř., věc projednal a dospěl k závěru, že
dovolání není přípustné.
Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud
to zákon připouští (§ 236 odst. 1 o. s. ř.).
Podmínky přípustnosti dovolání proti rozsudku odvolacího soudu upravuje
ustanovení § 237 o. s. ř.
Podle ustanovení § 237 odst. 1 o. s. ř. je dovolání přípustné proti
rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo změněno
rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé [písm. a)], jimiž bylo potvrzeno
rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci
samé jinak než v dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že byl vázán právním
názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil [písm.b)], jimiž
bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není
přípustné podle ustanovení písmena b) a dovolací soud dospěje k závěru, že
napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam [písm. c)].
Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam zejména
tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla
vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována
rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem (§ 237 odst. 3
o. s. ř.).
Vzhledem k tomu, že dřívějším rozhodnutím soudu prvního stupně, který
byl zrušen usnesením odvolacího soudu, bylo rozhodnuto stejně jako v jeho
následném rozhodnutí (žaloba byla zamítnuta), nejedná se o přípustnost dovolání
podle ust. § 237 odst. 1 písm. b) o. s. ř., neboť soud prvního stupně nerozhodl
ve svém dřívějším rozsudku jinak. Přípustnost dovolání proti potvrzujícímu
rozsudku odvolacího soudu se tedy řídí ustanovením § 237 odst. 1 písm. c) o. s.
ř. Dovolání je podle tohoto ustanovení přípustné jen tehdy, jde-li o řešení
právních otázek (jiné otázky, zejména posouzení správnosti nebo úplnosti
skutkových zjištění přípustnost dovolání nezakládají – srov. ust. § 241a odst.
3 o. s. ř.) a současně se musí jednat o právní otázku zásadního významu.
Právním posouzením ve smyslu ust. § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. je činnost
soudu, při níž aplikuje konkrétní právní normu na zjištěný skutkový stav, tedy
dovozuje ze skutkového zjištění, jaká mají účastníci podle příslušného právního
předpisu práva a povinnosti.
Rozhodnutí odvolacího soudu shodně se soudem prvního stupně vychází ze
závěru, že nebylo prokázáno, že by příčinou protečení vody do bytu žalobce v
prosinci 1996 byla závada, jejíž odstranění by ve smyslu § 687 odst. 1 obč.
zák. bylo povinností pronajímatele (vlastníka domu). Za této situace je zřejmé,
že otázka výkladu pasivní legitimace žalovaného z hlediska § 139 odst. 1 obč.
zák. (zda se žalobce může domáhat celého plnění od jednoho ze spoluvlastníků
nebo jen jeho poměrné části) nemá zásadní význam pro rozhodnutí v této věci, a
totéž platí ohledně aplikace § 687 obč. zák. Žaloba byla rozhodnutím soudu
prvního stupně zamítnuta a toto rozhodnutí bylo napadeným rozsudkem odvolacího
soudu potvrzeno právě z důvodu, že v řízení nebylo prokázáno, že by k průsaku
vody do bytu žalobce došlo v důsledku vadného odpadního potrubí; naopak
pravděpodobným byl shledán závěr, že k průsaku došlo v důsledku vadného
napojení odpadního potrubí na sifon vany v bytě nad bytem žalobce. Při aplikaci
právních norem na zjištěný skutkový stav se odvolací soud neodchýlil od
standardního způsobu rozhodování soudů v obdobných věcech při řešení shodných
otázek.
Nedůvodně dovolatel poukazuje na R 5/1980 Sb., neboť toto rozhodnutí se
týká jiného nároku nájemce (náhrady účelně vynaložených nákladů na odstranění
závad v bytě, které jsou závadami nemovitosti), než je nárok na náhradu škody
za poškození bytového zařízení ve vlastnictví nájemce.
Z obsahu dovolání dále vyplývá, že dovolatel nesouhlasí se skutkovými
zjištěními, z nichž vyplývá skutkový závěr, na jehož podkladě bylo odvolacím
soudem rozhodnuto, a namítá, že listinným důkazem, který byl v řízení proveden,
bylo dostatečně prokázáno, že se jednalo o trvalou a opakující se závadu.
Nejedná se však o námitku proti právnímu posouzení, která by mohla být právní
otázkou zásadního významu ve smyslu § 237 odst. 3 o. s. ř., nýbrž ve
skutečnosti dovolatel vytýká odvolacímu soudu pochybení při hodnocení důkazů
jakožto základu pro skutkové zjištění a uplatňuje tím dovolací důvod podle §
241a odst. 3 o. s. ř. Jak vyplývá z dikce ust. § 241a odst. 3 o. s. ř., tento
důvod lze uplatnit pouze, je-li dovolání přípustné podle § 237 odst. 1 písm. a)
a b). To však není tento případ a ani dovolací důvod podle § 241a odst. 2 písm.
a) o. s. ř. přípustnost dovolání nezakládá, neboť podle § 242 odst. 3 o. s. ř.
lze k vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, v
dovolacím řízení přihlížet, jen pokud je dovolání přípustné. Vzhledem k tomu,
že dovolání není podle ust. § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. přípustné, nemohl
se Nejvyšší soud těmito námitkami zabývat.
Jak vyplývá z výše uvedeného, není důvodu pro závěr, že by napadené
rozhodnutí odvolacího soudu mělo ve věci po právní stránce zásadní význam ve
smyslu ust. § 237 odst. 1 písm. c) a odst. 3 o. s. ř. Dovolání tak není podle
těchto ustanovení přípustné.
Nejvyšší soud proto dovolání žalobce jako nepřípustné odmítl podle ust.
§ 243b odst. 5 a § 218 odst. 1 písm. c) o. s. ř.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle ust. § 243b
odst. 5, věty první, § 224 odst. 1 a § 146 odst. 3 o. s. ř., neboť žalobce nemá
s ohledem na výsledek dovolacího řízení na náhradu jeho nákladů právo a
žalovanému v dovolacím řízení náklady nevznikly.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 20. září 2005
JUDr. Marta Škárová, v. r.
předsedkyně senátu