25 Cdo 4417/2009
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Petra
Vojtka a soudců JUDr. Marty Škárové a JUDr. Roberta Waltra v právní věci
žalobce P. B., zastoupeného Mgr. Rostislavem Šustkem, advokátem se sídlem v
Praze 1, Vladislavova 17, proti žalované J. K., zastoupené Mgr. Jiřím
Karpíškem, advokátem se sídlem v Praze 10, V Olšinách 10, o zaplacení 1.178,10
EUR s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 10 pod sp. zn. 46 C
464/2007, o dovolání žalované proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 20.
května 2009, č. j. 18 Co 146/2009-80, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žalovaná je povinna zaplatit žalobci na náhradě nákladů dovolacího řízení
částku 12.360,- Kč, do tří dnů od právní moci tohoto rozhodnutí, k rukám Mgr.
Rostislava Šustka, advokáta se sídlem v Praze 1, Vladislavova 17.
prodlení z žalované částky od 30. 11. 2006 do zaplacení, a rozhodl o náhradě
nákladů řízení. Vyšel ze zjištění, že na podzim 2006 poptávala žalovaná u
žalobce elektronicky možnost ubytování v jeho penzionu v rakouském Kaprunu v
termínu od 30. 11. - 3. 12. 2006 pro nejméně 20 osob. Žalobce měl za to, že
byla uzavřena smlouva o ubytování a s příjezdem žalované počítal; žalovaná
považovala poptávku pouze za nezávaznou, neuhradila proto zálohu a ve
stanoveném termínu do penzionu nedorazila. Soud prvního stupně dospěl k závěru,
že s ohledem na absenci volby hmotného práva je právem rozhodným podle čl. 8
odst. 1 Úmluvy o právu rozhodném pro smluvní závazkové vztahy (sdělení č.
64/2006 Sb. m. s. Ministerstva zahraničních věcí – dále též jen „Úmluva“) právo
rakouské. Z korespondence mezi stranami vzal za prokázané, že mezi stranami
došlo dne 6. 11. 2006 k uzavření smlouvy o ubytování, neboť žalovaná ubytování
objednala závazně a zároveň slíbila uhradit i zálohu. Zrušení objednaného
ubytování, které žalovaná adresovala žalobci přede dnem avizovaného nástupu,
nebylo žalobci doručeno. Žalované proto byla uložena povinnost zaplatit žalobci
85 % sjednané ceny ubytování podle § 5 Všeobecných obchodních podmínek pro
hoteliérství jako subsidiární úpravy k rakouskému Obecnému občanskému zákoníku
(dále též jen „ABGB“).
K odvolání žalované Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 20. 5. 2009, č. j. 18
Co 146/2009-80, rozsudek soudu prvního stupně jako věcně správný potvrdil a
rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení. Uvedl, že ve věci je dána
mezinárodní pravomoc českých soudů podle čl. 16 odst. 2 Nařízení Rady (ES) č.
44/2001 (dále též jen „Nařízení“) a věc byla správně posouzena podle čl. IV.
ve spojení s čl. VIII. Úmluvy. Neztotožnil se s názorem soudu prvního stupně,
že nárok žalobce je plněním z nerealizované smlouvy, ale škodou, která žalobci
v důsledku jednání žalované vznikla. Uzavřel, že mezi stranami nikdy nedošlo k
akceptaci zcela bezpodmínečné a určité oferty, žalobce však byl z obsahu a
průběhu korespondence s žalovanou připraven požadované služby poskytnout. Bylo
povinností žalované vyvinout takový stupeň píle a pozornosti, aby žalobce na
jeho právech nezkrátila. Jestliže tak neučinila, jednalo se o zaviněné jednání
způsobené nedostatkem náležité pozornosti nebo řádné píle podle § 1294 ve
spojení s § 1297 ABGB, za nějž má žalobce právo požadovat plné zadostiučinění
(§ 1323 a § 1324 ABGB). Žalobcem požadovaných 85 % smluvní ceny odpovídá
zjištěným okolnostem jak „z pohledu soudcovské úvahy provedené podle § 136
o.s.ř.“, tak i Všeobecným obchodním podmínkám pro hoteliérství.
Proti uvedenému rozsudku podala žalovaná dovolání, jehož přípustnost dovozuje z
§ 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. Aniž by výslovně formulovala otázku zásadního
právního významu, uplatňuje dovolací důvody uvedené v § 241a odst. 2 písm. a) a
b) o.s.ř. Je přesvědčena, že žalobce netvrdil a neprokázal výši uplatňovaného
nároku, míru jejího zavinění a neoznačil řádně důkazy k prokázání svých
tvrzení. Odvolací soud se v rámci odlišného právního posouzení věci nezabýval
výší škody, mírou zavinění žalované, případným spoluzaviněním žalobce podle §
1304 ABGB či příčinnou souvislostí mezi jednáním žalované a údajnou škodou.
Dovolatelka nesouhlasí s použitím § 136 o.s.ř. za situace, kdy nebyla učiněna
dostatečná skutková zjištění a prokázány okolnosti vzniku škody. Žalovaná
částka je navíc zjevně nepřiměřená případnému zisku žalobce v případě
poskytnutí jeho služeb. Z uvedených důvodů navrhla, aby dovolací soud zrušil
rozsudky soudů obou stupňů a vrátil věc soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Žalobce navrhl, aby dovolání žalované bylo odmítnuto pro nepřípustnost, neboť
dovoláním nastolené otázky nezakládají zásadní právní význam napadeného
rozhodnutí; k okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle § 241a odst. 2
písm. a), odst. 3 o.s.ř. nemůže být při posuzování přípustnosti dovolání podle
§ 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. přihlíženo.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a o.s.ř.) po zjištění, že
dovolání bylo proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu podáno oprávněnou
osobou (účastníkem řízení) ve lhůtě uvedené v § 240 odst. 1 o.s.ř., dospěl k
závěru, že dovolání směřuje proti rozhodnutí, proti němuž není tento mimořádný
opravný prostředek přípustný.
Žalovaná dovoláním napadá rozsudek odvolacího soudu, jímž byl potvrzen rozsudek
soudu prvního stupně, aniž mu předcházelo rozhodnutí zrušovací [nejde o
přípustnost dovolání podle § 237 odst. 1 písm. a), b) o.s.ř.]; dovolání tak
může být podle § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. přípustné jen tehdy, jde-li o
řešení právních otázek a jde-li zároveň o právní otázku zásadního významu.
Dovolatelka namítá nesprávnost a neúplnost skutkových zjištění a nesprávné
hodnocení provedených důkazů, nejedná se tedy o posouzení věci po právní
stránce, nýbrž o otázku zjištění skutkového stavu a z něj vyvozených skutkových
závěrů, tedy o námitky, které nezakládají přípustnost dovolání proti
potvrzujícímu rozsudku odvolacího soudu podle § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř.
Pochybení při hodnocení důkazů a nesprávné skutkové zjištění představují
dovolací důvod podle § 241a odst. 3 o.s.ř. (rozhodnutí vychází ze skutkového
zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném
dokazování), jenž lze uplatnit pouze, je-li dovolání přípustné podle § 237
odst. 1 písm. a) a b) o.s.ř., nikoliv v této věci.
Zásadní právní význam napadeného rozhodnutí nezakládá ani námitka týkající se
aplikace § 136 o.s.ř., kterou dovolatelka zpochybňuje přiměřenost výše přiznané
náhrady. I když ustanovení o určení výše nároku úvahou soudu lze užít jen v
situaci, kdy poškozený prokáže v řízení vznik škody, ale neprokáže její výši
uplatněnou v žalobě (srov. též rozsudek Nejvyššího soudu ČSR ze dne 29. 12.
1983, sp. zn. 1 Cz 47/83, publikovaný pod č. 13/1985 Sbírky soudních rozhodnutí
a stanovisek), odvolací soud odkaz na toto ustanovení použil jen podpůrně, když
vyšel zejména z toho, že žalobci ušel zisk „v rozsahu nabízených ubytovacích
služeb včetně režie“, přičemž požadavek na náhradu 85 % takto určené škody,
nepovažoval za nepřiměřený. Nelze přisvědčit ani námitce, že se odvolací soud
nezabýval splněním podmínek odpovědnosti, neboť vyložil, v čem spočívalo
zaviněné protiprávní jednání žalované, které vyústilo v újmu žalobce, jenž se o
tom, že žalovanou objednané ubytovací kapacity nebudou využity, dozvěděl v
době, kdy již nemohl zajistit jejich obsazení jiným zákazníkem.
Z uvedeného vyplývá, že dovolání žalované směřuje proti rozhodnutí odvolacího
soudu, proti němuž není tento mimořádný opravný prostředek přípustný; Nejvyšší
soud je proto podle ustanovení § 243b odst. 5 věty první a § 218 písm. c)
o.s.ř. odmítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle § 243b odst. 5 věty
první, § 224 odst. 1, § 146 odst. 3 a § 151 odst. 2 věty první před středníkem
o.s.ř.; s ohledem na výsledek dovolacího řízení má žalobce právo na náhradu
účelně vynaložených nákladů řízení, které sestávají z odměny za zastoupení
advokátem. Výše odměny byla podle § 3 odst. 1 bod 4 a § 10 odst. 3 vyhlášky č.
484/2000 Sb., ve znění vyhlášky č. 277/2006 Sb., vypočtena z peněžité částky,
jež byla předmětem dovolacího řízení (1.178,10 EUR), a podle § 14 odst. 1 a §
15 citované vyhlášky byla sazba snížena na horní limit 20.000,- Kč (dovolání
bylo odmítnuto) a dále o 50 % podle § 18 odst. 1 věty první vyhlášky (byl
učiněn pouze 1 úkon – vyjádření k dovolání) na výsledných 10.000,- Kč; žalobci
kromě toho náleží paušální částka náhrady hotových výdajů ve výši 300,- Kč
podle § 13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb.; to vše zvýšeno o částku 2.060,- Kč
odpovídající dani z přidané hodnoty v sazbě 20 % na celkových 12.360,- Kč.
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 30. listopadu 2011
JUDr. Petr V o j
t e k, v. r.
předseda senátu