25 Cdo 4424/2015
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr.
Marty Škárové a soudců JUDr. Petra Vojtka a JUDr. Roberta Waltra v právní věci
žalobce Východočeského tenisového svazu, se sídlem v Pardubicích, K Vinici
1901, IČO: 270 51 803, zastoupeného JUDr. Tomášem Udržalem, advokátem se sídlem
v Pardubicích, třída Míru 95, proti žalovaným 1) Ing. M. R. – K., 2) J. R., 3)
L. Z., , zastoupeným JUDr. Richardem Malečkem, advokátem se sídlem v Praze 6,
Lužná 716/2, 4) V. S., zastoupenému Mgr. Michaelou Janků, advokátkou se sídlem
v Pardubicích, Zelenobranská 70, 5) Mgr. Ing. J. D., zastoupenému JUDr. Karlem
Baborákem, advokátem se sídlem v Chocni, Palackého 349, 6) Pardubické krajské
organizaci ČUS, se sídlem v Pardubicích, K Vinici 1901, IČO: 709 26 344, o 360
243 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Pardubicích pod sp. zn. 25
C 32/2013, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové –
pobočky v Pardubicích ze dne 4. března 2015, č. j. 27 Co 19/2015-376, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Stručné odůvodnění (§ 243f odst. 3 o. s. ř.):
Krajský soud v Hradci Králové – pobočka v Pardubicích rozsudkem ze dne 4. března 2015, č. j. 27 Co 19/2015-376, potvrdil rozsudek Okresní soud v
Pardubicích ze dne 27. června 2014, č. j. 25 C 32/2013-306, jímž byla zamítnuta
žaloba na zaplacení částky 228.600,- Kč s příslušenstvím, a rozhodl o náhradě
nákladů odvolacího řízení. Odvolací soud se ztotožnil se závěry soudu prvního
stupně, že žalobce nesplnil svou povinnost tvrdit rozhodné skutečnosti,
netvrdil, že by uhradil nějakou částku, a ani přes výzvu soudu nedoplnil svá
skutková tvrzení o vzniku škody, jejíž náhrady se domáhá, zejména jakým
způsobem se škoda projevila v jeho majetkové sféře, jakých protiprávních
jednání se měli žalovaní dopustit a z jakých skutečností lze dovodit příčinnou
souvislost mezi protiprávním jednáním žalovaných a škodou na straně žalobce, a
skutková tvrzení nedoplnil ani v odvolacím řízení. Proti tomuto rozhodnutí odvolacího soudu podal žalobce dovolání a navrhnul
zrušení rozsudku nalézacího i odvolacího soudu a vrácení věci Okresnímu soudu v
Pardubicích k dalšímu řízení s tím, že napadené rozhodnutí spočívá na
nesprávném právním posouzení a odvolací soud při řešení otázky hmotného i
procesního práva se odchýlil od ustálené praxe. Nesouhlasí se závěrem
odvolacího soudu, že neunesl břemeno tvrzení, je přesvědčen, že uvedl všechna
dostupná a potřebná tvrzení a označil důkazy k jejich prokázání, neboť navrhl
řadu svědků, které však okresní soud nevyslechl, a odvolací soud tento procesní
postup prvoinstančního soudu toleroval, což žalobce považuje za procesní
pochybení. Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti
každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže
napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva,
při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe
dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla
vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být
dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak. Podle § 241a odst. 2 o. s. ř. musí být v dovolání vedle obecných náležitostí (§
42 odst. 4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se
rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění
předpokladů přípustnosti dovolání (§ 237 až 238a) a čeho se dovolatel domáhá
(dovolací návrh). Požadavek, aby dovolatel v dovolání uvedl, v čem spatřuje splnění předpokladů
přípustnosti dovolání, je podle § 241a odst. 2 o. s. ř. obligatorní náležitostí
dovolání. Dovolatel je povinen v dovolání vymezit, které z tam uvedených
hledisek považuje za splněné, přičemž k projednání dovolání nepostačuje pouhá
citace textu ustanovení § 237 o. s. ř. či jeho části (např. usnesení Nejvyššího
soudu ze dne 27. srpna 2013, sp. zn. 29 NSČR 55/2013).
Má-li být dovolání
přípustné proto, že napadené rozhodnutí závisí na řešení otázky hmotného nebo
procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil o ustálené
rozhodovací praxe dovolacího soudu, musí být z obsahu dovolání patrno, o kterou
konkrétní právní otázku se jedná a od kterých rozhodnutí dovolacího soudu se
její řešení v napadeném rozhodnutí odchyluje (např. usnesení Nejvyššího soudu
ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné pod č. 4/2014 Sbírky
soudních rozhodnutí a stanovisek). Z obsahového hlediska dovolání žalobce nesplňuje veškeré požadavky na vymezení
předpokladů jeho přípustnosti. Především dovolatel zcela rezignoval na
formulaci právních otázek, při jejichž řešení se měl odvolací soud odchýlit od
ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu. S rozhodnutím nesouhlasí z důvodu
údajného procesního pochybení odvolacího soudu, který toleroval, že žaloba byla
zamítnuta, aniž byly v řízení před soudem prvního stupně provedeny jím navržené
důkazy. Přehlíží však, že na žalobci je v prvé řadě břemeno tvrzení, a že
dokazování se provádí k prokázání rozhodujících skutkových okolností, tvrzených
žalobcem, jimiž z hlediska nároku na náhradu škody jsou vznik majetkové újmy,
protiprávní jednání žalovaných a příčinná souvislost se vznikem škody, jak
ostatně soud prvního stupně uvedl v odůvodnění svého rozhodnutí, včetně toho, v
jakých směrech skutková tvrzení chybí, a co ohledně vzniku škody bylo zjištěno
z provedených listinných důkazů. Námitky proti skutkovým zjištěním, hodnocení důkazů soudem, potažmo vada
řízení, pak nemohou založit přípustnost dovolání, které lze podat jen z důvodu
nesprávného právního posouzení věci (§ 241a odst. 1 o. s. ř.). Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se neodůvodňuje (§ 243f odst. 3 věta
druhá o. s. ř.). Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.