25 Cdo 4441/2009
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Marty Škárové a soudců JUDr. Petra Vojtka a JUDr. Roberta Waltra v právní věci žalobce Bc. V. R., proti žalované M. Š., zastoupené JUDr. Janou Krylovou, advokátkou se sídlem Příbram, Háje 208, o 72.269,18 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Pardubicích pod sp. zn. 18 C 392/2007, o dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové – pobočka v Pardubicích ze dne 18. 6. 2009, č. j. 23 Co 18/2009-140, takto:
I. Dovolání se odmítá. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
nezletilými dětmi účastníků, a rozhodl o náhradě nákladů řízení. Soud v řízení zjistil, že ke styku otce s dětmi nedochází od prosince 2005, přestože otec do místa bydliště nezletilých dětí pravidelně přijíždí, a ani po nařízení výkonu rozhodnutí nedošlo ke změně. Uzavřel, že matka řádně nezajišťuje přípravu dětí v souvislosti s návštěvami otce a nemotivuje děti ke styku s otcem, odpovídá proto podle § 420 obč. zák. za škodu, spočívající ve zbytečně vynaložených nákladech otce na cestovné autem z místa jeho bydliště do bydliště nezletilých dětí a zpět. V řízení nebyly prokázány objektivní překážky na straně dětí, popř. jiné skutečnosti, jež by nastaly nezávisle na vůli matky a bez jejího vlivu (§ 420 odst. 3 obč. zák.), v době stanoveného styku vždy minimálně jedno z dětí bylo zdravé.
K odvolání žalobkyně Krajský soud v Hradci Králové – pobočka v Pardubicích rozsudkem ze dne 18. 6. 2009, č. j. 23 Co 18/2009-140, změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že žalované uložil povinnost zaplatit žalobci částku 52.657,- Kč s příslušenstvím, co do částky 17.552,86 Kč žalobu zamítl a rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů. Ztotožnil se se skutkovými závěry soudu prvního stupně, že neexistovala objektivní překážka na straně dětí, která by nastala nezávisle na vůli matky a bez jejího vlivu a která by znemožňovala realizaci styku dětí s otcem. Odvolací soud doplnil dokazování znaleckým posudkem z oboru zdravotnictví se specializací dětská klinická psychologie a dovodil, že i žalobce má určitý podíl na odmítavém postoji a chování dětí, a tedy i na nerealizaci jeho styku s nimi. Svým chováním a jednáním vůči matce a nezl. dceři v minulosti vyvolal konfliktní situace, jež u dětí vyvolaly úzkost a strach, jež se pak u dětí v dalším období upevňovaly. Na druhé straně výchovný přístup žalované má závažné nedostatky, nevyhýbala se konfrontacím se žalobcem, spíše je umocňovala, nedokázala uchránit děti od úzkostných až traumatizujících zážitků z nich, a skutečnost, že se děti s otcem nechtějí stýkat, cítila následně jako satisfakci. Odvolací soud uzavřel, že vliv matky na nerealizaci styku nezletilých dětí s otcem je zásadnější než vliv otce, jehož podíl na daném stavu vyjádřil jednou čtvrtinou.
Rozsudek odvolacího soudu napadla žalovaná dovoláním jehož přípustnost dovozuje z ust. § 237 odst. 1 písm. a) o. s. ř. a podává je z důvodu nesprávného posouzení věci. Namítá, že soudy obou stupňů nesprávně zhodnotily skutkové tvrzení žalobce, spokojily se s účelovými výpověďmi jím navržených svědků, vzaly v úvahu potvrzení zaměstnavatele žalobce o čerpání dovolené a náhradního volna, aniž by dále zkoumaly, zda v té době žalobce cestu opravdu uskutečnil, a odvolací soud přesně nerozvedl, jak došel ke stanovení podílu otce na současném stavu. Dovolatelka uvádí, že dětem nikdy nebránila ve styku s otcem, ale v jejich zájmu musela akceptovat jejich nechuť jít s otcem na návštěvu. Soudu vytýká, že nevzal v úvahu její hospitalizaci po autonehodě, kdy neměla možnost děti jakkoliv ovlivňovat. Navrhuje, aby bylo aplikováno ustanovení § 450 obč. zák., neboť jsou zde důvody zvláštního zřetele hodné pro snížení náhrady škody. Poukazuje na to, že velkou míru vlivu na chování dětí má i jejich otec, dovolatelka je postižena po autonehodě a její majetkové poměry jsou omezené, na druhé straně žalobce není v takové finanční nouzi, že by zmařené cesty ovlivnily zásadním způsobem jeho ekonomickou situaci. Navrhla, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu ve vyhovujícím výroku a ve výrocích o nákladech řízení zrušil.
Vzhledem k tomu, že dovoláním napadený rozsudek byl vydán dne 18. 6. 2009, Nejvyšší soud rozhodl o dovolání podle dosavadních předpisů (tj. podle občanského soudního řádu ve znění účinném před 1. 7. 2009 – srov. bod 12 čl. II zákona č. 7/2009 Sb.). Po zjištění, že dovolání bylo podáno včas, účastníkem řízení, zastoupeným advokátem ve smyslu ust. § 241 odst. 1 o. s. ř., dospěl k závěru, že dovolání není přípustné.
Odvolací soud formuloval výrok svého rozsudku o povinnosti žalované zaplatit žalobci částku 52.657,- Kč s příslušenstvím jako výrok měnící, z obsahového hlediska se však jedná o výrok potvrzující, neboť v uvedeném rozsahu byla práva a povinnosti účastníků soudy obou stupňů vymezena shodně. Přípustnost dovolání proti výroku rozsudku, kterým odvolací soud v rozsahu částky 52.657,- Kč s příslušenstvím rozhodl shodně jako soud prvního stupně, se tedy řídí podle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., podle nějž je dovolání přípustné, jestliže dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam.
Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem (§ 237 odst. 3 o. s. ř.).
Dovolání je podle tohoto ustanovení přípustné, jen jde-li o řešení právních otázek (jiné otázky, zejména posouzení správnosti nebo úplnosti skutkových zjištění, přípustnost dovolání nezakládají) a jde-li zároveň o právní otázku zásadního významu. Dovolací soud je zásadně vázán uplatněnými dovolacími důvody (srov. § 242 odst. 3 o. s. ř.) a při posouzení, zda napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve smyslu ustanovení § 237 odst. 3 o. s. ř. po právní stránce zásadní význam, může posuzovat jen takové právní otázky, které dovolatel v dovolání označil, za předpokladu, že právě na tomto právním posouzení rozhodnutí odvolacího soudu skutečně spočívá a že v rozsudku řešená a dovoláním vymezená právní otázka má zásadní význam nejen pro rozhodnutí konkrétní věci (v jednotlivém případě), ale zároveň i z hlediska rozhodovací činnosti soudů vůbec.
Dovolatelka v dovolání neuvádí, v jaké právní otázce spatřuje zásadní význam napadeného rozhodnutí, a ani dovolací soud neshledal právní otázku, jejíž řešení by mělo zásadní význam ve smyslu § 237 odst. 1 písm. c), odst. 3 o. s. ř.
Obsahem dovolání je kromě rekapitulace průběhu řízení řada námitek, avšak z popisu toho, s čím dovolatelka nesouhlasí, nelze dovodit žádnou konkrétní právní otázku, jež by rozhodnutí odvolacího soudu činila zásadně právně významným ve smyslu § 237 odst. 3 o. s. ř. Námitky v dovolání, předložené k posouzení dovolacímu soudu, směřují proti skutkovému stavu, jak byl v řízení zjištěn, a nejsou tedy kritikou právního posouzení, tím méně pak mohou být v dané věci právní otázkou zásadního významu ve smyslu § 237 odst. 1 písm. c), odst. 3 o. s. ř. Dovolatelka tak rozhodnutí odvolacího soudu napadá nikoliv z hlediska aplikace práva, nýbrž z hlediska zjištěného skutkového stavu.
Ani návrh dovolatelky na snížení náhrady škody podle § 450 obč. zák. na základě skutečností, jež dovolatelka uvádí, nečiní rozhodnutí odvolacího soudu zásadně právně významným. Vliv otce na chování dětí ve vztahu k němu je okolností, jež byla odvolacím soudem zvážena z hlediska spoluodpovědnosti poškozeného za škodu a vedla k omezení rozsahu škody v jejím základu; spoluzpůsobení škody nemůže tedy být současně (zároveň) důvodem pro moderaci náhrady škody. Pokud jde o majetkové poměry účastníků, na něž dovolatelka též poukazuje, tyto okolnosti se týkají skutkových zjištění a skutkové závěry, z nichž soudy obou stupňů vycházely, nemohou být v dovolacím řízení přezkoumávány či doplňovány. V ust. § 450 obč. zák. nejsou důvody hodné zvláštního zřetele taxativně vyjmenovány a je na úvaze soudu, zda a které konkrétní okolnosti případu jako takové důvody vyhodnotí. Otázku, jaké skutečnosti soud uzná jako důvody hodné zvláštního zřetele ve smyslu § 450 obč. zák., nelze považovat za otázku zásadního právního významu s obecným dosahem pro soudní praxi, neboť její těžiště leží v rovině skutkové a vždy se jedná o jedinečnou situaci; tyto okolnosti jsou v každé věci individuální.
Jelikož dovolání neobsahuje způsobilé dovolací důvody a není důvodu pro závěr, že by napadené rozhodnutí odvolacího soudu mělo po právní stránce zásadní význam, je zřejmé, že dovolání směřuje proti rozhodnutí, proti němuž není přípustné.
Směřuje-li dovolání rovněž do výroku o nákladech řízení (byť žádné konkrétní námitky proti tomuto výroku neobsahuje), není přípustné ani v této části (srov. rozhodnutí publikované pod č. 4/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
Nejvyšší soud proto dovolání odmítl podle ust. § 243b odst. 5 a § 218 písm. c) o. s. ř.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle § 243b odst. 5 věty první, § 224 odst. 1, § 151 odst. 1 a § 146 odst. 3 o. s. ř. za situace, kdy žalovaná neměla v dovolacím řízení úspěch a žalobci náklady v dovolacím řízení nevznikly.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 20. prosince 2011
JUDr. Marta Škárová předsedkyně senátu