25 Cdo 4489/2007
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr.
Roberta Waltra a soudců JUDr. Marty Škárové a JUDr. Petra Vojtka ve věci
žalobkyně Ing. T. K., zastoupené advokátem, proti žalované E. T., a. s.,
zastoupené advokátem, o náhradu škody na zdraví, vedené u Obvodního soudu pro
Prahu 1 pod sp. zn. 13 C 215/2004, o dovolání žalované proti rozsudku Městského
soudu v Praze ze dne 25. dubna 2007, č.j. 13 Co 561/2006-157, takto:
Dovolání se odmítá.
Žalobkyně se domáhala náhrady škody na zdraví, kterou utrpěla při dopravní
nehodě během výletu, kterého se zúčastnila v E., kde byla na zájezdu jako
klientka žalované cestovní kanceláře.
Obvodní soud pro Prahu 1 rozsudkem ze dne 21. 9. 2006, č.j. 13 C 215/2004-124,
rozhodl, že základ nároku žalobkyně je opodstatněn, rozhodnutí o výši plnění a
nákladech řízení vyhradil konečnému rozhodnutí ve věci. Mezi účastníky bylo
nesporné, že dne 9. 12. 2002 uzavřeli cestovní smlouvu na letecký zájezd do E.
– H. v termínu od 3. 1. do 14. 1. 2003 (dále jen „cestovní smlouva“), žalobkyně
se tohoto zájezdu zúčastnila, na zájezdu si zakoupila fakultativní výlet do L.,
který se konal dne 10. 1. 2003 (dále jen „výlet“). Během výletu došlo k havárii
autobusu, při níž byla žalobkyně těžce zraněna. Ke sporné otázce pasivní
legitimace žalované, která tvrdila, že při obstarávání výletu nebyla k
žalobkyni v žádném právním vztahu, neboť výlet byl organizován egyptskou
cestovní kanceláří T. W., provedl soud prvního stupně rozsáhlé dokazování, a
zjistil, že výlet byl nabízen v katalogu žalované, v informačních materiálech,
které klienti obdrželi před odletem, na nástěnce s označením žalované v hotelu,
kde byla žalobkyně ubytována, a osobou, která vystupovala jako delegátka
žalované. Činnost delegátů vykonávaly osoby, které byly v pracovněprávním
vztahu s egyptskou cestovní kanceláří T. W., s níž žalovaná uzavřela smlouvu o
spolupráci, podle které veškerou péči o klienty žalované, včetně fakultativních
výletů, zajišťovala cestovní kancelář T. W. Žalobkyně, stejně jako ostatní
klienti žalované, nebyli o této spolupráci informováni. Žalobkyně nikdy
neprojevila vůli vstoupit do právního vztahu s cestovní kanceláří T. W., vždy
jednala s osobou, která vystupovala jako delegátka žalované a od osoby
prezentující se jako delegátka žalované také zakoupila předmětný výlet. Soud
prvního stupně na základě těchto zjištění dospěl k závěru, že pro žalobkyni,
klientku žalované cestovní kanceláře, jako spotřebitele je nerozhodné, jakým
způsobem žalovaná zajišťovala organizaci nabízených výletů. Cestovní smlouva ve
smyslu ustanovení § 852 (správně § 852a) a násl. občanského zákoníku v platném
znění (dále jen „obč. zák“) je svým charakterem smlouvou spotřebitelskou (§ 52
a násl. obč. zák.). Jelikož součástí celkového zájezdu do E. i fakultativního
výletu byla doprava, odpovídá žalovaná podle § 852 (správně § 852i) odst. 1
obč. zák. za porušení závazků vyplývajících z cestovní smlouvy stejně, jako by
odpovídal za škodu provozovatel dopravního prostředku (§ 427 obč. zák.).
Žalovaná netvrdila ani neprokazovala žádný důvod, na jehož základě by se mohla
odpovědnosti zprostit podle § 852j odst. 2 obč. zák.
K odvolání žalované Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 25. 4. 2007, č.j. 13
Co 561/2006-157, potvrdil rozsudek soudu prvního stupně. Odvolací soud shledal
skutkový i právní závěr soudu prvního stupně správným. Po doplnění dokazování
konstatoval, že nedílnou součástí cestovní smlouvy byl ve smyslu ustanovení §
852 (správně § 852b) odst. 1 písm. b) obč. zák. katalog žalované, na nějž
cestovní smlouva odkazovala. Podle tohoto katalogu cena zájezdu zahrnuje služby
delegáta a je zde uvedena i nabídka fakultativních výletů s tím, že tato služba
je zajišťována ve spolupráci s místní agenturou. Následně odvolací soud
uzavřel, že organizaci fakultativních výletů je třeba v posuzovaném případě
považovat za závazek vyplývající z cestovní smlouvy, žalovaná proto za vzniklou
škodu odpovídá podle § 852i odst. 1 obč. zák. Byl-li tedy klientům žalované v
místě pobytu k dispozici delegát podle cestovní smlouvy, který nabízel
fakultativní výlety, je zcela nerozhodné, kdo delegáta ve skutečnosti
zaměstnával a kdo fakticky výlety organizoval.
Rozsudek odvolacího soudu napadla žalovaná dovoláním s tím, že rozhodnutí
odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam ve smyslu ustanovení § 237
odst. 3 občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“), neboť se „jedná o
rozhodnutí přinášející zcela novou judikaturu“ a odvolací soud věc po právní
stránce vyřešil v rozporu s hmotným právem. Dle dovolatelky bylo v řízení před
soudy obou stupňů prokázáno, že škoda nevznikla následkem protiprávního úkonu
dovolatelky, nýbrž vznikla následkem protiprávního úkonu místní cestovní
kanceláře T. W., u níž žalovaná (správně „žalobkyně“) zakoupila výlet, a tím se
jmenovanou cestovní kanceláří uzavřela smluvní vztah. Dovolatelka namítá, že
nezbytným předpokladem vzniku odpovědnosti za škodu je existence příčinné
souvislosti mezi jejím jednáním, resp. porušením právní povinnosti z její
strany, a škodou, avšak v řízení před soudy obou stupňů bylo dle dovolatelky (v
dovolání vyjmenovanými) důkazy prokázáno, že dovolatelka výlet neorganizovala,
nepořádala a nezprostředkovávala. Soudy obou stupňů postupovaly v rozporu s
hmotným právem, když odpovědnost cestovních kanceláří obecně koncipovaly tak
široce, že napříště by bylo nutno dovodit odpovědnost cestovní kanceláře i v
případě, kdyby v katalogu byla uvedena pouze informace o zajímavostech, jež je
možno v místě pobytu shlédnout apod., cestovní kancelář by při tomto širokém
pojetí odpovědnosti odpovídala např. za škodu, jež klientovi vznikla při jeho
soukromé návštěvě muzea v místě pobytu. Podle dovolatelky z cestovní smlouvy
nevyplývá, že by se žalovaná zavázala zajistit v rámci zájezdu, byť i
prostřednictvím jiného subjektu, výlet. Co se týče delegátů, je nutno
rozlišovat, kdy vykonávali činnost pro dovolatelku a kdy jednali ve prospěch
cestovní kanceláře T. W. na základě smluvního vztahu uzavřeného s touto
cestovní kanceláří. Jelikož dovolatelka nebyla účastníkem právního vztahu, o
nějž v řízení jde, nebyla ani prokázána příčinná souvislost mezi jednáním
dovolatelky a škodou, není dána pasivní legitimace dovolatelky v tomto sporu.
Dovolatelka proto navrhuje, aby Nejvyšší soud zrušil rozhodnutí odvolacího
soudu a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Žalobkyně ve svém vyjádření označuje dovolání za nepřípustné, neboť v něm není
formulována žádná otázka zásadního právního významu ve smyslu ustanovení § 237
odst. 3 o. s. ř., dovolatelka toliko polemizuje se skutkovými závěry soudů obou
stupňů, vytýkajíc jim nesprávné hodnocení provedených důkazů. S odkazem na
rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 31. 1. 2007, sp. zn. 30 Cdo 3577/2006,
hodnotí právní závěr odvolacího soudu, stejně jako závěr soudu prvního stupně,
jako správný, a navrhuje, aby dovolání bylo odmítnuto.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) shledal, že dovolání bylo
podáno včas, účastnicí řízení (§ 240 odst. 1 o. s. ř.), za splnění zákonné
podmínky advokátního zastoupení dovolatelky (§ 241 odst. 1 a 4 o. s. ř.), a
dospěl k závěru, že není přípustné.
Podle § 237 odst. 1 o. s. ř. je dovolání přípustné proti rozsudku
odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo změněno
rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé [písm. a)], jimiž bylo potvrzeno
rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci
samé jinak než v dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že byl vázán právním
názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil [písm. b)], jimiž
bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není
přípustné podle písmena b) a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené
rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam [písm. c)].
Žalobce dovoláním napadá rozsudek odvolacího soudu, kterým byl potvrzen
rozsudek soudu prvního stupně [dovolání tudíž není přípustné dle § 237 odst. 1
písm. a) o. s. ř.] a nejde ani o případ, že by v této věci bylo soudem prvního
stupně rozhodováno poté, co by jeho předchozí rozhodnutí bylo zrušeno a v novém
rozhodnutí soud prvního stupně rozhodl jinak než v dřívějším (zrušeném)
rozhodnutí v důsledku vázanosti právním názorem odvolacího soudu [§ 237 odst. 1
písm. b) o. s. ř.]. Zbývá proto posoudit přípustnost dovolání podle § 237 odst.
1 písm. c) o. s. ř.
Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam zejména tehdy,
řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla
vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována
rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem (§ 237 odst. 3
o. s. ř.).
Řídí-li se přípustnost dovolání proti potvrzujícímu výroku rozsudku odvolacího
soudu ustanovením § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., je dovolání přípustné jen
tehdy, jde-li o řešení právních otázek (jiné otázky, zejména posouzení
správnosti nebo úplnosti skutkových zjištění přípustnost dovolání
nezakládají – srov. § 241a odst. 3 o. s. ř.) a současně se musí jednat o
právní otázku zásadního významu. Dovolací soud je zásadně vázán uplatněnými
dovolacími důvody (srov. § 242 odst. 3 o. s. ř.); vyplývá z toho mimo jiné, že
při zkoumání, zda napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve smyslu ustanovení
§ 237 odst. 3 o. s. ř. ve věci samé po právní stránce zásadní právní význam,
může posuzovat jen takové právní otázky, které dovolatel označil, a dovolání
může shledat přípustným jen za současného naplnění podmínky, že na takto
označených právních otázkách (závěrech) rozhodnutí odvolacího soudu spočívá a
že napadené rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam.
Předpokladem zkoumání správnosti rozhodnutí odvolacího soudu z hlediska
uplatněného dovolacího důvodu je závěr, že ve výše uvedeném smyslu má
rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce zásadní význam, tedy že v
rozsudku řešená a dovoláním vymezená právní otázka má zásadní význam nejen pro
rozhodnutí konkrétní věci (v jednotlivém případě), ale zároveň i z hlediska
rozhodovací činnosti soudů vůbec.
Dovolatelka spatřuje rozpor rozhodnutí odvolacího soudu, resp. soudu prvního
stupně, s hmotným právem v rozsahu vymezení odpovědnosti cestovní kanceláře za
porušení závazků z cestovní smlouvy.
Odpovědnost za škodu způsobenou cestovní kanceláří v případě porušení závazků
vyplývajících z uzavřené cestovní smlouvy (§ 852i odst. 2 obč. zák.) je
odpovědností za výsledek, které se může cestovní kancelář zprostit, pouze
prokáže-li některý z liberačních důvodů podle § 852j odst. 2 obč. zák. Za
porušení závazků z cestovní smlouvy odpovídá cestovní kancelář bez ohledu na
to, zda tyto závazky mají být splněny cestovní kanceláří nebo jinými dodavateli
služeb cestovního ruchu poskytovaných v rámci zájezdu (§ 852i odst. 1 obč.
zák.). Z vymezení předmětu cestovní smlouvy, jímž je zájezd, mimo jiné též
vyplývá, že zajišťování dopravy, ubytování, stravování, resp. dalších služeb,
je často zajišťováno jinými subjekty (na základě smlouvy mezi nimi a cestovní
kanceláří), a tak je třeba vadné splnění těchto služeb přičítat cestovní
kanceláři. Aby se cestovní kancelář splnění svých závazků nemohla zbavit
poukazem na to, že část služeb zajišťoval spolupracující poskytovatel služeb,
zakládá ustanovení § 852i odst. 1 obč. zák. přímou odpovědnost cestovní
kanceláře za porušení závazků vyplývajících z cestovní smlouvy bez ohledu na
to, zda tyto závazky měly být splněny cestovní kanceláří nebo právě jinými
dodavateli služeb. Nelze přehlédnout, že zařazení institutu cestovní smlouvy do
občanského zákoníku bylo mimo jiné odůvodněno požadavkem implementace normy
komunitárního práva (konkrétně Směrnice Evropské unie č. 90/314/EHS z roku
1990, o souborných službách pro cestování, pobyty a zájezdy) do českého
právního řádu. Smyslem je mimo jiné prohloubení právního zajištění klientů
cestovních kanceláří (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 11. 2006, sp.
zn. 33 Odo 852/2005, publikovaný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek,
ročník 2008, sešit č. 6, pod č. 63, a rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. 1.
2007, sp. zn. 30 Cdo 3577/2006).
Závěr odvolacího soudu, stejně jako soudu prvního stupně, zcela koresponduje se
shora uvedeným a dovolatelka se mýlí, domnívá-li se, že je odpovědnost cestovní
kanceláře napadeným rozhodnutím odvolacího soudu nepřípustně rozšiřována, neboť
napadené rozhodnutí odvolacího soudu nespočívá na závěru, že cestovní kancelář
odpovídá za jakoukoliv škodu vzniklou klientovi cestovní kanceláře, nýbrž na
závěru, že v daném konkrétním případě vyplýval z cestovní smlouvy závazek
žalované cestovní kanceláře zajistit v případě zájmu klienta fakultativní
výlety uvedené v katalogu žalované.
Pokud dovolatelka zpochybňuje závěry odvolacího soudu týkající se obsahu
cestovní smlouvy, uplatňuje tak dovolací důvod podle ustanovení § 241a odst. 3
o. s. ř., jímž lze napadat skutková zjištění, neboť soudní praxe dovodila, že
zjišťuje-li soud obsah smlouvy – a to i pomocí výkladu vůle – jedná se o
skutkové zjištění (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 21. 10. 1999, sp. zn.
2 Cdon 1548/97, uveřejněný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, ročník
2000, sešit č. 10, pod č. 73, dále např. rozsudek ze dne 31. 10. 2001, sp. zn.
20 Cdo 2900/99, uveřejněný v časopisu Soudní judikatura, ročník 2002, sešit č.
3, pod č. 46). Dovolací důvod podle § 241a odst. 3 o. s. ř. však přípustnost
dovolání podle § 237 odst. 1 písm c) o. s. ř. nezakládá, a jak z dikce
ustanovení § 241a odst. 3 o. s. ř. vyplývá, lze tento důvod uplatnit pouze,
je-li dovolání přípustné podle § 237 odst. 1 písm. a) a b) o. s. ř. (nebo podle
obdobného užití těchto ustanovení podle § 238 a § 238a o. s. ř.).
Co se týče námitek dovolateky stran posouzení otázky existence příčinné
souvislosti, dovolací soud připomíná, že již ve svém rozsudku ze dne 26. 4.
2007, sp. zn. 25 Cdo 915/2005, dovodil, že zjišťuje-li se v řízení o náhradu
škody, zda protiprávní úkon škůdce, případně právem kvalifikovaná okolnost, a
vzniklá škoda na straně poškozeného jsou ve vzájemném poměru příčiny a
následku, je otázka existence příčinné souvislosti otázkou skutkovou; právní
posouzení příčinné souvislosti spočívá ve stanovení, mezi jakými skutkovými
okolnostmi má být její existence zjišťována, případně zda a jaké okolnosti jsou
způsobilé vztah příčiny a následku vyloučit.
V posuzovaném případě odvolací soud nepochybil, pokud se po (v dovolacím řízení
nezpochybnitelném) zjištění, že se cestovní smlouva vztahovala rovněž na výlet,
zabýval otázkou příčinné souvislosti mezi porušením závazku z cestovní smlouvy
(spočívajícím v nezajištění bezpečného průběhu výletu) a úrazem žalobkyně.
Námitky dovolatelky zpochybňující existenci příčinné souvislosti mezi jejím
jednáním a vzniklou škodou, stejně jako další námitky napadající skutková
zjištění soudů obou stupňů, resp. způsob hodnocení provedených důkazů, nejsou
způsobilé založit přípustnost dovolání pro zásadní právní význam, neboť je jimi
ve skutečnosti opět uplatňován dovolací důvod podle § 241a odst. 3 o. s. ř.
nemající, je-li přípustnost dovolání teprve zvažována, právní relevanci.
Jak vyplývá se shora uvedeného, dovolání směřuje proti rozhodnutí, proti němuž
není tento mimořádný opravný prostředek přípustný, proto je Nejvyšší soud podle
§ 243b odst. 5 věty první a § 218 písm. c) o. s. ř. odmítl.
O náhradě nákladů tohoto řízení Nejvyšší soud nerozhodoval, neboť tímto
rozhodnutím řízení nekončí a o nákladech bude rozhodnuto v konečném
rozhodnutí.
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 17. prosince 2008
JUDr. Robert Waltr, v. r.
předseda senátu