ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr.
Roberta Waltra a soudců JUDr. Martiny Vršanské a JUDr. Petra Vojtka v právní
věci žalobců: a) K. V., narozená XY, bytem XY, zastoupená JUDr. Romanem
Jelínkem, advokátem se sídlem Valentinská 11, Praha 1, a b) nezletilý AAAAA
(pseudonym), narozený XY, bytem XY, zastoupený kolizním opatrovníkem
statutárním městem Plzeň – Úřadem městského obvodu Plzeň 1, se sídlem alej
Svobody 60, Plzeň, zastoupený doc. JUDr. Monikou Forejtovou, Ph.D., advokátkou
se sídlem Náplavní 2013/1, Praha 2, proti žalované: Fakultní nemocnice Plzeň,
se sídlem Edvarda Beneše 1128/13, Plzeň, IČO 00669806, za účasti vedlejší
účastnice na straně žalované: Kooperativa pojišťovna, a. s., Vienna Insurance
Group, se sídlem Pobřežní 665/21, Praha 8, IČO 47116617, zastoupená JUDr.
Pavlem Roubalem, advokátem se sídlem Mikulášská 9, Plzeň, o zaplacení
28.253.319 Kč, vedené u Okresního soudu Plzeň - město pod sp. zn. 30 C
379/2014, o dovolání žalobce b) a žalované proti rozsudku Krajského soudu v
Plzni ze dne 9. 8. 2018, č. j. 56 Co 51/2018-647, takto:
I. Rozsudek odvolacího soudu se v části výroku, kterou byl potvrzen
rozsudek okresního soudu ve výroku o povinnosti žalované zaplatit žalobkyni a)
250.000 Kč, potvrzuje.
II. Dovolání žalované proti části výroku rozsudku, kterou odvolací soud
změnil rozsudek okresního soudu a zamítl žalobu žalobkyně a) co do 500.000 Kč,
se odmítá.
III. Rozsudek odvolacího soudu se v části výroku, kterou byl potvrzen
rozsudek okresního soudu co do povinnosti žalované zaplatit žalobci b) 500.000
Kč, mění takto:
Rozsudek okresního soudu se v odvoláním napadené části výroku, kterou
bylo žalované uloženo zaplatit žalobci b) 500.000 Kč, mění tak, že se žaloba
žalobce b) co do 500.000 Kč zamítá.
IV. Dovolání žalované proti části výroku rozsudku odvolacího soudu, kterou
bylo rozhodnuto o povinnosti žalované zaplatit žalobci b) 250.000 Kč, se
zamítá.
V. Dovolání žalobce b) proti části výroku rozsudku, kterou odvolací soud
potvrdil rozsudek okresního soudu ve výrocích o zamítnutí žaloby žalobkyně a)
co do 8.550.000 Kč a žaloby žalobce b) co do 2.316.787 Kč a 8.300.000 Kč, se
odmítá.
VI. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Okresní soud Plzeň – město rozsudkem ze dne 29. 9. 2017, č. j. 30 C
379/2014-549, uložil žalované povinnost zaplatit na náhradu nemajetkové újmy
spojené s úmrtím blízké osoby žalobkyni a) 1.450.000 Kč a žalobci b) 1.700.000
Kč. Co do žalobkyní a) požadovaných 5.543.306 Kč jako náhrady za ztrátu prací
konaných zemřelým pro žalobkyni a) a nákladů pohřbu, 410.000 Kč jako náhrady
škody, která jí měla vzniknout v souvislosti s nucenou změnou zaměstnání po
úmrtí manžela, a 8.550.000 Kč jako náhrady nemajetkové újmy a co do žalobcem b)
požadovaných 2.316.787 Kč jako náhrady nákladů na výživu a za práce konané
zemřelým a 8.300.000 Kč jako náhrady nemajetkové újmy žalobu zamítl, rozhodl o
nákladech řízení a poplatkové povinnosti. Oba žalobci dle zjištění okresního
soudu utrpěli nemajetkovou újmu v důsledku úmrtí P. V. [manžela žalobkyně a) a
otce žalobce b)], jehož příčinou byla nesprávná diagnóza stanovená ošetřující
lékařkou zemřelého a potvrzená vedoucí lékařkou (zaměstnankyněmi žalované). Na
základě chybně vyhodnoceného záznamu EKG lékařky nezahájily odpovídající léčbu
V., ale rozhodly o jeho propuštění do domácího ošetřování. Po trvajících
obtížích následujícího dne zemřel. V řízení nebyla spornou existence újmy,
porušení právní povinnosti žalovanou (postup non lege artis zaměstnankyň
žalované při ošetření zemřelého) ani příčinná souvislost mezi těmito
skutečnostmi. Žalovaná se oběma žalobcům omluvila, prostřednictvím vedlejší
účastnice uhradila náklady pohřbu žalobkyni a) a na odškodnění duševních útrap
každému z žalobců 300.000 Kč.
Krajský soud v Plzni rozsudkem ze dne 9. 8. 2018, č. j. 56 Co 51/2018-647, k
odvolání žalované proti odvoláním napadené části výroku, jíž bylo žalobě
žalobkyně a) vyhověno nad 700.000 Kč změnil rozsudek okresního soudu tak, že na
náhradě nemajetkové újmy žalobkyni a) přiznal 250.000 Kč a co do 500.000 Kč
žalobu zamítl, k odvolání žalované proti odvoláním napadené části výroku, jíž
bylo žalobě žalobce b) vyhověno nad 950.000 Kč rozsudek okresního soudu
potvrdil. Odvolání žalobce b) proti jemu vyhovující části výroku odmítl, ve
zbývající zamítavé části rozsudek okresního soudu potvrdil, rozhodl o nákladech
řízení a změnil výrok o povinnosti žalované zaplatit soudní poplatek z žaloby. Odvolací soud vyšel ze skutkových zjištění okresního soudu a ze skutečnosti, že
po doručení rozsudku soudu prvního stupně vedlejší účastnice na straně žalované
zaplatila na náhradu nemajetkové újmy žalobkyni a) dalších 700.000 Kč a žalobci
b) dalších 950.000 Kč. Nárok na náhradu nemajetkové újmy odvolací soud s
přihlédnutím k úmrtí V. dne 15. 5. 2014 posoudil podle § 2959 zákona č. 89/2012
Sb., občanského zákoníku, (dále jen o. z.). U žalobkyně a) jej shledal důvodným
ve výši celkem 1.250.000 Kč, u žalobce b) celkem ve výši 2.000.000 Kč. Odvolací
soud souhlasil s postupem okresního soudu, který jako základ pro stanovení
celkové výše peněžité náhrady vyvažující duševní útrapy žalobců s odkazem na
rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 4 Tdo 1402/2015 vzal částku 500.000 Kč a s
odkazem na nález Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 2844/14 určil kritéria, která
při rozhodování o výši náhrad zvažoval. Vycházeje z totožných kritérií, tedy s
přihlédnutím ke zjištěným kvalitním manželským vztahům žalobkyně a) a zemřelého
a s ohledem na věk obou manželů, kteří před sebou měli několik desítek let
společného života, navýšil základní částku pro žalobkyni a) o dalších 500.000
Kč, a ještě o dalších 250.000 Kč v důsledku pracovních změn, k nimž byla
žalobkyně a) nucena po smrti manžela přistoupit v zájmu zajištění výživy a péče
o nezletilého žalobce b). Odvolací soud naopak nezvýšil náhradu o dalších
500.000 Kč pro žalobkyni a) z důvodu zohlednění preventivně sankční funkce
relutární náhrady, s odůvodněním, že k úmrtí V. došlo v důsledku osobního
selhání lékařek žalované, žalovaná se žalobcům omluvila a k částečné náhradě
přistoupila prostřednictvím vedlejší účastnice již před zahájením, respektive v
průběhu soudního řízení. U žalobce b) odvolací soud stejně jako soud okresní
vzal v úvahu velmi úzký vztah k zemřelému, který se o něj staral a věnoval se
mu v míře vyšší než obvyklé, přihlédl k tomu, že žalobce b) ztratil otce ve
věku pouhých šesti let a dle provedeného dokazování se vyrovnává s touto
ztrátou také poněkud hůře a déle než je obvyklé. Odvolací soud také uvážil, že
žalobce b) byl na zemřelém existenčně závislý. Na druhou stranu odvolací soud
nesouhlasil se zvýšením základní náhrady žalobci b) o 500.000 Kč z důvodu
preventivně-sankční funkce relutární náhrady a nesouhlasil ani se snížením o
stejnou částku z důvodu omluvy žalované, neboť uzavřel, že žalobce b) pro svůj
nízký věk není schopen tuto omluvu přijmout, omluva pro něj tudíž nemůže mít
satisfakční význam.
Žalobci požadované náhrady 5.543.306 Kč a 2.316.787 Kč
odvolací soud posoudil podle § 2965 až § 2967 o. z. a shledal je
neodůvodněnými. Při hodnocení nároku na výživné vyšel ze zjištění, že čistý
příjem zesnulého nepřevyšoval žalobci přiznaný vdovský a sirotčí důchod. Ustanovení § 2965 o. z. není dle odvolacího soudu pro danou situaci přiléhavé,
neboť je aplikovatelné jen v případě, že zesnulý svou pracovní sílu
nezpeněžoval na trhu práce a staral se jen o domácnost, případně konal
bezplatné práce mimo svou domácnost. Rozsudek odvolacího soudu napadl žalobce b) dovoláním, a to v části, kterou
odvolací soud potvrdil rozhodnutí okresního soudu o zamítnutí žaloby žalobkyně
a) co do 8.550.000 Kč a žaloby žalobce b) co do 2.316.787 Kč a 8.300.000 Kč. Jeho přípustnost dovozuje z toho, že odvolací soud při stanovení náhrady
nemajetkové újmy dostatečně nevzal v úvahu preventivně-sankční funkci relutární
náhrady, čímž se odchýlil od ustálené judikatury (odkázal např. na nález
Ústavního soudu ze dne 22. 12. 2015, sp. zn. I. ÚS 2844/14). Podle žalobce b)
není zřejmé, jak odvolací soud dospěl k názoru, že úmrtí jeho otce bylo
zapříčiněno osobním selháním lékařek. Sám je přesvědčen, že se jedná o důsledek
systémové chyby na straně žalované, která dosud neučinila účinná opatření, aby
se podobná tragedie nemohla opakovat. Výše pojistného plnění žalované je
limitována částkou 20.000.000 Kč, soudem přiznané částky náhrady nemajetkové
újmy tedy nepředstavují pro žalovanou dostatečnou motivaci pro změnu systému. Proto nelze ani uvažovat, že by snad mohla žalobcem b) požadovaná částka
náhrady být pro žalovanou likvidační. Žalobce b) se domáhal zrušení napadeného
rozsudku v dovoláním napadeném rozsahu a vrácení věci odvolacímu soudu k
dalšímu řízení. Rozsudek odvolacího soudu napadla dovoláním také žalovaná, a to v části, jíž
odvolací soud uložil žalované zaplatit žalobkyni a) 250.000 Kč a zamítl žalobu
žalobkyně a) co do 500.000 Kč a dále v části, kterou odvolací soud potvrdil
rozsudek okresního soudu co do přiznání nároku na zaplacení částky 750.000 Kč
žalobci b). Přípustnost dovolání spatřuje v dosud neřešené otázce hmotného
práva, zda je možné v rámci náhrady podle § 2959 o. z. odškodnit změnu
zaměstnání pozůstalé osoby blízké, když takový nárok nebyl v řízení uplatněn,
tvrzen ani prokázán a v rámci odškodnění majetkové újmy nebyl přiznán. Dále
namítala, že se odvolací soud při úvaze o výši relutární náhrady odchýlil od
dosavadní judikatury Nejvyššího soudu, neboť při navýšení základní částky
náhrad vycházel z pětinásobně vyšších částek, než Nejvyšší soud uvažoval v
rozsudku sp. zn. 4 Tdo 1402/2015 (proti němuž byla ústavní stížnost odmítnuta
usnesením Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 2043/16). Bez ohledu na postup při
stanovení výše náhrad dospěl odvolací soud k výrazně vyšším částkám, než
Nejvyšší soud v obdobných případech. Žalovaná se domáhala zrušení rozsudku
odvolacího soudu v napadených částech, jakož i zrušení souvisejících výroků
soudu prvého stupně a vrácení věci okresnímu soudu k dalšímu řízení.
Žalobkyně a) ve vyjádření k dovolání žalované shrnula dosavadní vývoj
judikatury Nejvyššího soudu a názorů odborné veřejnosti k § 2959 o. z. Odkázala
na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 19. 9. 2018, sp. zn. 25 Cdo 894/2018, v
němž Nejvyšší soud pokládal za účelné obdobně jako při určování náhrad podle
Metodiky k náhradě nemajetkové újmy na zdraví vázat vyčíslení výchozí částky
náhrad podle § 2959 o. z. k ukazateli průměrné hrubé měsíční nominální mzdy na
přepočtené počty zaměstnanců v národním hospodářství za rok předcházející smrti
poškozeného, s tím, že za základní částku náhrady lze v případě nejbližších
osob pokládat dvacetinásobek průměrné mzdy. Pro úmrtí nastalá v roce 2015 tato
částka činila 513.720 Kč. Současně Nejvyšší soud konstatoval, že základní
částka by s ohledem na specifické okolnosti věci měla být modifikována
zpravidla již jen v řádu desítek procent, nikoli vícenásobků, a odmítl sankčně
preventivní funkci náhrad i srovnávání náhrad podle § 2959 o. z. s náhradami
jiných typů nemajetkových újem (např. na osobnostních právech). Žalobkyně a)
podotkla, že citovaný rozsudek Nejvyššího soudu byl napaden ústavní stížností,
o níž dosud nebylo rozhodnuto. Podle žalobkyně a) soudy obou stupňů v souladu
se shora uvedeným rozsudkem vyšly ze základní částky náhrady ve výši 500.000
Kč, kterou zvýšily pouze o cca 100 %, tedy nevybočily ze závěrů ustálené
judikatury. Žalobkyně a) proto navrhla zamítnutí dovolání žalované. Vedlejší účastnice ve vyjádření k dovolání žalobce b) uvedla, že dovolatel
neformuluje žádnou konkrétní právní otázku ve smyslu § 237 o. s. ř. a
nevymezuje dovolací důvod podle § 241a odst. 1 o. s. ř. Námitky směřují jen
proti způsobu výpočtu a výši konečné částky náhrady nemajetkové újmy 2.000.000
Kč, kterou dovolatel považuje za nedostatečnou, měla by podle něj být zvýšena z
důvodu posílení její preventivně sankční funkce. Vedlejší účastnice k posouzení
této funkce náhrady nemajetkové újmy odkázala na závěry rozsudku Nejvyššího
soudu sp. zn. 25 Cdo 894/2018, z nichž vyplývá, že účelem náhrady nemajetkové
újmy je primárně satisfakce, tedy vyvážení a zmírnění dopadů nepříznivého
následku neoprávněného zásahu. Represivní funkce je přenechána zásadně právu
trestnímu, resp. správnímu. Částka 2.000.000 Kč je příliš vysoká,
neodpovídající dosavadní rozhodovací praxi soudů při odškodňování obdobných
újem a vymykající se i zásadám vymezeným v rozsudku Nejvyššího soudu sp. zn. 25
Cdo 894/2018, v předchozí judikatuře Nejvyššího i Ústavního soudu. Vedlejší
účastnice navrhla odmítnutí, případně zamítnutí dovolání žalobce b). Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) shledal, že dovolání bylo
podáno včas, osobami k tomu oprávněnými – účastníky řízení (§ 240 odst. 1 o. s. ř.), zastoupenými advokáty ve smyslu § 241 o. s. ř. Dovolání žalované proti části výroku rozsudku, kterou odvolací soud zamítl
žalobu žalobkyně a) co do 500.000 Kč, není přípustné. K podání dovolání do
tohoto výroku není žalovaná subjektivně oprávněna.
Z povahy dovolání jakožto
opravného prostředku plyne, že dovolání může podat jen ten účastník řízení,
jemuž nebylo rozhodnutím odvolacího soudu vyhověno, popřípadě jemuž byla tímto
rozhodnutím způsobena určitá újma na jeho právech, kterou lze odstranit
zrušením či změnou napadeného rozhodnutí. Potvrzením zamítavého výroku rozsudku
soudu prvního stupně však žalované nebyla žádná újma způsobena, a žalovaná tedy
nemůže mít zájem na zrušení či změně této části rozhodnutí. Z toho důvodu není
legitimována k podání dovolání v tomto rozsahu. Dovolání žalobce b) proti části
výroku rozsudku, kterou odvolací soud potvrdil rozhodnutí okresního soudu o
zamítnutí žaloby žalobkyně a) co do 8.550.000 Kč, je rovněž subjektivně
nepřípustné (§ 91 odst. 1, § 211, § 236 odst. 1 o. s. ř.), protože v tomto
rozsahu nebylo nepříznivě rozhodnuto o právech a povinnostech žalobce b) a v
dané věci nejsou žalobci nerozlučnými procesními společníky ve smyslu § 91
odst. 2 o. s. ř. (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 3. 1999, sp. zn. 2 Odon 176/97). Dovolací soud proto dovolání žalobce b) a žalované ve shora uvedeném rozsahu
odmítl podle § 243c odst. 1 o. s. ř. Dovolání žalobce b) proti části výroku rozsudku odvolacího soudu, kterou byla
zamítnuta jeho žaloba na zaplacení 2.316.787 Kč jako „náhrady nákladů na výživu
a za práce konané zemřelým“, bylo odmítnuto podle § 243c odst. 1 o. s. ř.,
neboť neobsahuje zákonem požadované údaje, v čem dovolatel spatřuje splnění
předpokladů přípustnosti dovolání (§ 241a odst. 2 o. s. ř.) a v dovolacím
řízení nelze pokračovat, neboť v důsledku absence uvedené náležitosti nelze
posoudit přípustnost dovolání. Žalobce b) nevymezil, od které ustálené
rozhodovací praxe dovolacího soudu a při řešení jaké právní otázky se odvolací
soud odchýlil, která konkrétní právní otázka, na níž je rozhodnutí o náhradě
této majetkové újmy založeno, v rozhodovací praxi dovolacího soudu dosud nebyla
vyřešena, je rozhodována rozdílně anebo má být posouzena jinak. Dovolání žalobce b) proti části výroku rozsudku odvolacího soudu, jíž bylo
rozhodnuto o nároku žalobce b) na zaplacení 8.300.000 Kč jako náhrady
nemajetkové újmy způsobené ztrátou osoby blízké bylo odmítnuto podle § 243c
odst. 1 o. s. ř., neboť je zjevně bezdůvodné. V judikatuře Nejvyššího soudu
(jak je uvedeno dále) je již ustálen názor, že náhrada újmy podle § 2959 o. z. by neměla dosahovat až desítek milionů korun a blížit se náhradám fatálních
trvalých následků poškození zdraví, proto za účelem sjednocení judikatury byly
Nejvyšším soudem vytyčeny doporučené zásady pro její stanovení, vymezena
základní částka, která je jejím východiskem a vyjmenována nejdůležitější
kritéria pro případné zvyšování základní částky. Odvolací soud se těmito
zásadami při rozhodování o požadavku žalobce b) na zaplacení relutární náhrady
v částce dalších 8.300.000 Kč řídil. Dovolání žalované je přípustné proti části výroku rozsudku odvolacího soudu,
jíž bylo vyhověno žalobkyni a), a to podle § 237 o. s. ř. pro posouzení otázky,
zda je možné při rozhodování o náhradě újmy podle § 2959 o. z.
přihlédnout k
tomu, že osoba blízká v důsledku úmrtí poškozeného byla nucena změnit
zaměstnání, ačkoli současně byl zamítnut návrh této osoby na náhradu za ztrátu
na výdělku z téhož důvodu. Tato otázka dosud nebyla v rozhodování dovolacího
soudu řešena. Dovolání není důvodné. Dále je dovolání žalované přípustné proti
výroku rozsudku odvolacího soudu, jímž byl potvrzen rozsudek okresního soudu co
do přiznání nároku na zaplacení částky 750.000 Kč žalobci b), a to pro
posouzení souladu celkové výše relutární náhrady s dosavadní judikaturou. V
tomto rozsahu je dovolání důvodné co do 500.000 Kč, ve zbývající části je
nedůvodné.
Nesprávné právní posouzení věci (§ 241a odst. 1 o. s. ř.) může spočívat v tom,
že odvolací soud věc posoudil podle nesprávného právního předpisu, nebo že
správně použitý právní předpis nesprávně vyložil, případně jej na zjištěný
skutkový stav věci nesprávně aplikoval. Podle § 2959 o. z. při usmrcení nebo zvlášť závažném ublížení na zdraví odčiní
škůdce duševní útrapy manželu, rodiči, dítěti nebo jiné osobě blízké, peněžitou
náhradou vyvažující plně jejich utrpení. Nelze-li výši náhrady takto určit,
stanoví se podle zásad slušnosti. Ustanovení § 2959 o. z. je právní normou s relativně neurčitou hypotézou, tj. právní normou, která přenechává soudu, aby podle svého uvážení v každém
jednotlivém případě vymezil sám hypotézu právní normy z předem neomezeného
okruhu okolností. Východiska pro hodnocení právně významných okolností při
stanovení výše náhrady za duševní útrapy spojené s usmrcením osoby blízké
Nejvyšší soud již ve svém rozhodování nastínil, přičemž vycházel i ze závěrů
Ústavního soudu o tom, jaká kritéria by měla být brána v úvahu (srovnej nález
Ústavního soudu ze dne 22. 12. 2017, sp. zn. I. ÚS 2844/14, a rozsudek
Nejvyššího soudu ze dne 19. 9. 2018, sp. zn. 25 Cdo 894/2018, uveřejněný pod
číslem 85/2019 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a
obchodní, ústavní stížnost proti citovanému rozsudku byla odmítnuta usnesením
Ústavního soudu ze dne 23. 4. 2019, sp. zn. IV. ÚS 4156/18). Uzavřel, že při
určení výše náhrady za duševní útrapy spojené s usmrcením osoby blízké je třeba
zohlednit okolnosti jak na straně pozůstalého, tak i na straně škůdce. Na
straně pozůstalého je významná zejména intenzita jeho vztahu se zemřelým, věk
zemřelého a pozůstalých, případná existenční závislost na zemřelém a případná
jiná satisfakce (jako např. omluva, správní postih škůdce či jeho trestní
odsouzení), která obvykle není sama o sobě dostačující, její poskytnutí však
může mít vliv na snížení peněžitého zadostiučinění. Zohlednit lze rovněž,
byl-li pozůstalý očitým svědkem škodní události, byl-li s jejími následky
bezprostředně konfrontován či jakým způsobem se o nich dozvěděl. Kritéria
odvozená od osoby škůdce jsou především jeho postoj ke škodní události, dopad
události do jeho duševní sféry, forma a míra zavinění a v omezeném rozsahu i
majetkové poměry škůdce, které jsou významné pouze z hlediska toho, aby výše
náhrady pro něj nepředstavovala likvidační důsledek. Majetkové poměry
žalovaného, a to ani okolnost, že jde o právnickou osobu (příspěvkovou
organizaci) pojištěnou pro případ odpovědnosti, nejsou důvodem pro navýšení
náhrad. Preventivně-sankční funkci ve smyslu punitivním (trestajícím) lze snad
výjimečně připustit v případech zásahů do práva na čest, důstojnost, popřípadě
soukromí ze strany informačních médií, jinak je primární funkcí náhrady
nemajetkové újmy funkce satisfakční.
Požadavek srovnání výše náhrad přiznaných
v některých případech zásahů do práva na čest, důstojnost, popřípadě soukromí
veřejně známých osob ze strany informačních médií a v případech jiných zásahů
do osobnostních práv nelze mechanicky vykládat tak, že by náhrada za usmrcení
osoby blízké měla být vždy vyšší než náhrada za zásah do jiných osobnostních
práv. Při srovnání s částkami přiznávanými z důvodu ztížení společenského
uplatnění je pak třeba vzít v úvahu kromě toho, že jde o odškodňování újmy na
zdraví přímých obětí, též okolnost, že ztížení společenského uplatnění je
dlouhodobou újmou, s níž se poškozený vyrovnává do konce svého života, zatímco
smrt blízké osoby je událostí jednorázovou, jejíž traumatické působení
zpravidla v průběhu času odezní. Za základní částku náhrady, modifikovatelnou
(zpravidla již jen v řádu desítek procent) s užitím zákonných a judikaturou
dovozených hledisek, lze dle citovaného rozsudku považovat v případě
nejbližších osob (manžel, rodiče, děti) dvacetinásobek průměrné hrubé měsíční
nominální mzdy na přepočtené počty zaměstnanců v národním hospodářství za rok
předcházející smrti poškozeného. Za rok 2013 činila shora uvedená průměrná mzda podle údajů zveřejněných Českým
statistickým úřadem 25.128 Kč, proto by pro daný případ (tj. úmrtí nastalé v r. 2014) základní částka náhrady představovala 502.560 Kč. Soudy obou stupňů vyšly
ze základní částky 500.000 Kč. Odvolací soud v zásadě při stanovení celkové
výše náhrady žalobci b) respektoval shora popsaná kritéria a vzal v úvahu
konkrétní skutkové okolnosti věci, tedy skutečnost, že žalobce b) měl k otci
výjimečně intenzivní vztah, že se mu otec věnoval více, než je obvyklé a
žalobce b) se s jeho ztrátou vyrovnává hůře, než by bylo možno v obdobném
případě předpokládat. Uvážil, že žalobce b) byl nucen úmrtí otce čelit v útlém
věku, v němž si však již byl zcela schopen dosah ztráty uvědomit a omluva
žalované vzhledem k věku žalobce b) nemůže být ve vztahu k němu pokládána za
součást satisfakce. Výsledná částka náhrady 2.000.000 Kč přesto představuje
čtyřnásobek základní výchozí částky. Nejvyšší soud s přihlédnutím k zásadě, že
základní částka by měla být zvyšována zpravidla již jen v řádu desítek procent,
dospěl k závěru, že náhradou nemajetkové újmy žalobce b) respektující požadavek
proporcionality (srov. nález Ústavního soudu ze dne 22. 12. 2015, sp. zn. I. ÚS
2844/14) je částka 1.500.000 Kč. Jde o trojnásobek základní částky, tedy o
zcela mimořádné zvýšení, které je však kromě shora popsaných specifických
okolností na straně žalobce b) odůvodněno také tím, že k úmrtí poškozeného
došlo v důsledku pochybení zdravotnického zařízení, na které se poškozený jako
pacient obrátil o pomoc s důvěrou v odbornost jeho zaměstnanců. Postavení
žalované jakožto garanta odbornosti a profesionality zdravotnického personálu
je totiž okolností, pro kterou může být náhrada nemajetkové újmy zvýšena. Přístup škůdce k uplatněnému nároku, podobně jako forma a míra zavinění, je
dalším z možných zvažovaných faktorů pro snížení nebo zvýšení náhrady
nemajetkové újmy.
Vstřícný přístup žalované, okolnost, že své pochybení uznala,
se žalobci komunikovala, snažila se jimi vytrpěnou újmu kompenzovat a
přistoupila k částečné finanční náhradě nemajetkové újmy mimosoudně, je
důvodem, aby náhrada nebyla zvýšena tak razantním způsobem, jak učinil odvolací
soud, jenž přiznal částku na úrovni odpovídající věci, kterou řešil Ústavní
soud nálezem ze dne 22. 12. 2015, sp. zn. I. ÚS 2844/14, kde výši náhrady v
neprospěch žalovaného zdravotnického zařízení ovlivnila okolnost, že toto
zařízení zvolilo odmítavý, konfrontační a necitlivý přístup k řešení újmy
pozůstalých, který ve svém důsledku znamenal prohloubení jejich duševních
útrap. Konečně dovolací soud poznamenává, že preventivně sankční povaha náhrady
újmy je při stanovení její výše faktorem jen podpůrným, neboť hlavní funkcí
náhrady nemajetkové újmy je satisfakce poškozených (úplné odčinění následků
protiprávního jednání z povahy věci u nároku dle § 2959 o. z. nepřichází v
úvahu). Zdravotnická zařízení jakožto příspěvkové organizace jsou navíc z
důvodů ekonomických značně limitována co do reálné možnosti přijetí efektivních
organizačních opatření potřebných k nápravě nežádoucího stavu, jenž se podílel
na vzniku újmy, neboť mohou činit jen takové kroky, které jim umožní finanční
prostředky od zřizovatele. Nelze přehlédnout ani realitu stavu kvalifikovaných
pracovních sil ve zdravotnictví. I kdyby finanční sankce motivovala žalovanou k
nápravě organizačních nedostatků přijetím dostatečného počtu zkušených,
případně atestovaných lékařů, nemusela by ve své snaze uspět pro nedostatek
takových pracovníků na trhu práce. Proto Nejvyšší soud podle § 243d odst. 1 písm. b) o. s. ř. změnil část výroku
rozsudku odvolacího soudu, jíž bylo rozhodnuto o povinnosti žalované zaplatit
žalobci b) 500.000 Kč tak, že rozsudek okresního soudu se v tomto rozsahu mění
a žaloba žalobce b) se co do 500.000 Kč zamítá. Dovolání žalované proti
zbývající části rozsudku odvolacího soudu, kterou bylo rozhodnuto o povinnosti
žalované zaplatit žalobci b) 250.000 Kč, bylo pak ze shora popsaných důvodů
zamítnuto podle § 243d odst. 1 písm. a) o. s. ř., neboť v tomto rozsahu je
rozsudek odvolacího soudu správný. K dovolání žalované se dále Nejvyšší soud zabýval otázkou, zda na správnost
rozhodnutí odvolacího soudu o nároku žalobkyně a) má vliv okolnost, že odvolací
soud náhradu žalobkyni a) zvýšil z důvodu nutné změny jejího zaměstnání po
úmrtí poškozeného, a dospěl k závěru, že nikoli. Při stanovení výše náhrady za
usmrcení osoby blízké (§ 2959 o. z.) mohou být soudem vzaty v úvahu všechny
prokázané okolnosti dokreslující vztah pozůstalé osoby a zemřelého, jakož i
obtíže, útrapy a omezení, která pozůstalému úmrtí osoby blízké přineslo, aniž
by se žalobce domáhal zvýšení náhrady z určitého důvodu o nějakou k němu se
vztahující konkrétní částku.
Skutečnost, že žalobkyně byla nucena v důsledku
úmrtí manžela změnit zaměstnání, aby sama zajistila péči o nezletilého syna, je
způsobilým důvodem pro navýšení náhrady nemajetkové újmy, neboť šlo o okolnost
prohlubující duševní strádání bez ohledu na to, že v daném případě nebylo
vyhověno samostatně uplatněnému požadavku žalobkyně na náhradu ztráty způsobené
změnou zaměstnání jako majetkové újmy, což je majetkový nárok, k jehož přiznání
jsou stanoveny jiné zákonné podmínky. Navýšení náhrady nemajetkové újmy
žalobkyni a) z důvodu nutné změny zaměstnání žalobkyně po úmrtí poškozeného
tedy nepředstavuje ani nesprávný výklad ustanovení § 2959 o. z., ani jeho
nesprávnou aplikaci na daný skutkový stav. Z uvedeného vyplývá, že napadená část výroku rozsudku odvolacího soudu, jíž byl
potvrzen rozsudek okresního soudu o povinnosti žalované zaplatit žalobkyni a)
250.000 Kč je z pohledu uplatněného dovolacího důvodu správná, a Nejvyšší soud
proto dovolání žalované podle § 243b odst. 2 o. s. ř. zamítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle § 243c odst. 3 věty
první, § 224 odst. 1 a § 142 odst. 2 a § 146 odst. 3 o. s. ř., neboť dovolání
žalobce b) i žalované bylo v převážné části zamítnuto, resp. odmítnuto.
Poučení: Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 16. 10. 2019
JUDr. Robert Waltr
předseda senátu