25 Cdo 453/2001
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr.
Marty Škárové a soudců JUDr. Petra Vojtka a JUDr. Ing. Jana Huška v právní věci
žalobce P. C. proti žalované České republice – Ministerstvu vnitra ČR, se
sídlem v Praze 7, Nad Štolou 3, o 531.939,- Kč s příslušenstvím, vedené u
Okresního osudu v Ústí nad Orlicí pod sp. zn. 11 C 204/99, o dovolání žalované
proti mezitímnímu rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 30.
listopadu 2000, č. j. 19 Co 172/2000-36, takto :
I. Dovolání se zamítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.
Okresní soud v Ústí nad Orlicí mezitímním rozsudkem ze dne 1. 2. 2000,
č. j. 11 C 204/99-15, rozhodl, že nárok žalobce na náhradu škody je co do
základu dán, a že o výši nároku a nákladech řízení bude rozhodnuto v konečném
rozhodnutí ve věci. Při svém rozhodnutí vycházel ze zjištění, že rozhodnutím
Dopravního inspektorátu Okresního ředitelství PČR v Ú. ze dne 3. 9. 1998, které
bylo v odvolacím řízení rozhodnutím Krajského dopravního inspektorátu H.
potvrzeno, byla žalobci podle § 22 odst. 2 zákona č. 200/1990 Sb., o
přestupcích, uložena pokuta 7.000,- Kč a zákaz řízení všech motorových vozidel
na dobu 12-ti měsíců za přestupek proti bezpečnosti a plynulosti silničního
provozu, kterého se dopustil tím, že neoznámil dopravní nehodu ze dne 20. 2.
1998, čímž znemožnil její řádné zdokumentování a prošetření a prokázání či
vyloučení požití alkoholu před jízdou. Obě pravomocná rozhodnutí správních
orgánů prvního a druhého stupně byla v mimoodvolacím řízení rozhodnutím
Policejního prezídia ČR – ředitelství služby dopravní policie ze dne 4. 12.
1998 zrušena a věc byla vrácena správnímu orgánu prvního stupně k novému
projednání a rozhodnutí. Protože odpovědnost za přestupek zanikla uplynutím
roční lhůty od jeho spáchání, bylo rozhodnutím správního orgánu prvního stupně
– Dopravního inspektorátu PČR, Okresního ředitelství v Ú. ze dne 30. 4. 1999
řízení o dopravním přestupku žalobce podle § 76 odst. 1 písm. f) zákona č.
200/1990 Sb., o přestupcích, zastaveno. Soud prvního stupně dovodil, že základ
nároku žalobce na náhradu škody způsobené nezákonným rozhodnutím podle zákona
č. 82/1998 Sb. je dán, neboť na základě pravomocného rozhodnutí Dopravního
inspektorátu v Ú., které bylo následně zrušeno, byl žalobci po dobu od 1. 10.
1998 do 15. 3. 1999 odňat řidičský průkaz a po tuto dobu nemohl žalobce
vykonávat svou práci, spočívající v provozování silniční motorové dopravy, a v
příčinné souvislosti s tím mu vznikla škoda, jejíž výše bude určena v konečném
rozhodnutí. Správní rozhodnutí bylo zrušeno nadřízeným orgánem proto, že bylo
vydáno v rozporu se zákonnými přepisy, tím je soud vázán a na toto zrušené
rozhodnutí se váže náhrada škody, a nikoliv na následné rozhodnutí o zastavení
přestupkového řízení. Ust. § 12 odst. 2 zákona č. 82/1998 Sb. nelze v této věci
aplikovat, protože přestupkové řízení nebylo zastaveno ze žádného z důvodů, na
které toto ustanovení odkazuje.
K odvolání žalované Krajský soud v Hradci Králové rozsudkem ze dne 30. 11.
2000, č. j. 19 Co 172/2000-36, potvrdil mezitímní rozsudek soudu prvního stupně
s tím, že o nákladech odvolacího řízení bude rozhodnuto v konečném rozhodnutí,
a proti svému rozhodnutí připustil dovolání, protože se jedná o řešení otázky
zásadního právního významu. Odvolací soud vycházel ze skutkového stavu
zjištěného soudem prvního stupně a shodně s ním dovodil důvodnost nároku
žalobce na náhradu škody podle zákona č. 82/1998 Sb., neboť základní
předpoklady odpovědnosti státu za škodu způsobenou nezákonným rozhodnutím jsou
splněny. Pravomocná rozhodnutí správních orgánů prvního a druhého stupně, která
vedla ke vzniku škody, byla nadřízeným orgánem pro nezákonnost zrušena (§ 8
zákona č. 82/1998 Sb.), neboť byla vydána na základě nedostatečně zjištěného
skutkového stavu v rozporu s ust. § 46 zákona č. 71/1967 Sb., když výslechy
svědků nebyly provedeny v souladu s ust. § 35 zákona č. 71/1967 Sb., a mohlo
vyvstat podezření z naplnění skutkové podstaty přestupku proti majetku podle
ust. § 50 odst. 1 písm. a) zákona č. 200/1990 Sb., a v tomto směru mělo být
dokazování v dalším řízení doplněno. V důsledku zániku odpovědnosti za
přestupek bylo přestupkové řízení zastaveno. Podle názoru odvolacího soudu lze
sice přihlížet k důvodům zastavení řízení, nelze však v dané věci aplikovat
ustanovení § 12 odst. 2 zákona č. 82/1998 Sb., neboť nejde o případ obdobný
těm, na jaké toto ustanovení odkazuje. Zastavení správního řízení pro zánik
odpovědnosti uplynutím roční lhůty proto nevylučuje právo žalobce na náhradu
škody.
Proti tomuto rozsudku podala žalovaná dovolání z důvodu podle § 241 odst. 3
písm. d) o. s. ř. Poukazuje na to, že rozhodnutí správních orgánů prvního a
druhého stupně byla zrušena pouze z důvodu potřeby došetřit, zda se žalobce
předmětným skutkem nedopustil i dalšího přestupku podle § 50 odst. 1 písm. a)
přestupkového zákona, a vzhledem k tomu nejde o pochybení správního orgánu
takového charakteru, aby s ohledem na jednání žalobce bylo schopno mu způsobit
újmu. Namítá, že v daném případě bylo třeba analogicky aplikovat ust. § 12
zákona č. 82/1998 Sb. s tím rozdílem, že namísto trestněprávních předpisů se
použijí předpisy o přestupkovém (správním) řízení, a protože přestupkové řízení
bylo zastaveno podle § 76 odst. 1 písm. f) zákona č. 200/1990 Sb., je třeba
aplikovat ustanovení § 12 odst. 2 písm. a) zákona č. 82/1998 Sb., když poznámka
pod čarou č. 5 zde uvedená, která odkazuje na § 163a trestního řádu, nemá
normativní povahu, a za zvláštní předpis může být považováno i ustanovení § 76
zákona č. 200/1990 Sb. o ukončení řízení o přestupku. Navíc právo žalobce na
náhradu škody je vyloučeno i tím, že si uložení trestu zavinil sám (ust. § 12
odst. 1 písm. a/ zákona č. 82/1998 Sb.), neboť se dopustil jednání popsaného ve
zrušeném rozhodnutí. Dále namítá, že mezi zrušeným rozhodnutím a žalobcem
tvrzenou škodou není příčinná souvislost, protože žalobce mohl svou živnost
provozovat prostřednictvím jiných k řízení motorových vozidel oprávněných osob.
Navrhla zrušení rozsudků soudů obou stupňů a vrácení věci soudu prvního stupně
k dalšímu řízení.
Žalobce ve svém vyjádření uvedl, že oba mezitímní rozsudky nejsou v rozporu,
potvrzují, že jeho nárok je co do základu dán, a proto navrhuje zamítnutí
dovolání.
Podle ustanovení části dvanácté, hlavy I, bodu 17. zákona č. 30/2000 Sb.,
kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších
předpisů, a některé další zákony, se dovolání proti rozhodnutím odvolacího
soudu vydaným přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona (1. 1. 2001) nebo
vydaným po řízení provedeném podle dosavadních právních předpisů projednají a
rozhodnou podle dosavadních právních předpisů (tj. podle občanského soudního
řádu ve znění účinném do 31. 12. 2000).
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo
podáno včas, osobou oprávněnou - účastníkem řízení (§ 240 odst. 1 o. s. ř.),
řádně zastoupeným svým zaměstnancem s právnickým vzděláním ve smyslu § 241
odst. 1 o. s. ř., přezkoumal napadený rozsudek odvolacího soudu podle § 242
odst. 1 a 3 o. s. ř. a dospěl k závěru, že dovolání, které je přípustné podle §
239 odst. 1 o. s. ř., není opodstatněné.
Nesprávné právní posouzení věci, které dovolatelka uplatňuje jako důvod
dovolání, může spočívat v tom, že odvolací soud věc posoudil podle nesprávného
právního předpisu, nebo že správně použitý právní předpis nesprávně vyložil,
případně jej na zjištěný skutkový stav věci nesprávně aplikoval.
Nárok žalobce na náhradu škody se odvíjí od pravomocného rozhodnutí vydaného ve
správním řízení (§ 5 písm. a/ zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu
způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem
a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich
činnosti – dále též jen „zákon“), jehož byl žalobce účastníkem a které bylo pro
nezákonnost zrušeno příslušným orgánem.
Odpovědnost státu za škodu způsobenou nezákonným rozhodnutím je kromě úvodních
a obecných ustanovení (§ 1 až 6 zákona č. 82/1998 Sb.) upravena v ustanovení §
7 a § 8 oddílu druhého, dílu prvního, hlavy druhé, části první zákona. Pod
společným nadpisem oddílu druhého : „Rozhodnutí“ jsou obsaženy samostatné
rubriky : „Nezákonné rozhodnutí“ (§7, § 8) a „Rozhodnutí o vazbě, trestu nebo
ochranném opatření“ (§ 9 až 12).
Stát odpovídá za podmínek stanovených tímto zákonem za škodu, která byla
způsobena rozhodnutím, jež bylo vydáno ve správním řízení (§ 5 písm. a/). Podle
§ 7 odst. 1 zákona právo na náhradu škody způsobené nezákonným rozhodnutím mají
účastníci řízení, ve kterém bylo vydáno rozhodnutí, z něhož jim vznikla škoda.
Nárok na náhradu takto způsobené škody lze, není-li stanoveno jinak, uplatnit
pouze tehdy, pokud pravomocné rozhodnutí bylo pro nezákonnost zrušeno nebo
změněno příslušným orgánem. Rozhodnutím tohoto orgánu je soud rozhodující o
náhradě škody vázán (§ 8 odst. 1 zákona).
K námitkám v dovolání je třeba uvést, že předpokladem objektivní odpovědnosti
státu za škodu způsobenou nezákonným rozhodnutím vydaným ve správním řízení
podle uvedeného zákona je skutečnost, že pravomocné rozhodnutí bylo pro
nezákonnost zrušeno, a nikoliv otázka charakteru pochybení správního orgánu,
který takové rozhodnutí vydal, ani otázka případného zavinění. Protože
mezitímním rozsudkem soud rozhoduje jen ohledně základu nároku, nikoliv též o
jeho výši, otázka příčinné souvislosti konkrétní výše uplatněného nároku se
zrušeným rozhodnutím bude předmětem dalšího řízení. Proto o tom, v jakém
rozsahu byl žalobce v důsledku nezákonného rozhodnutí zbaven možnosti výdělečné
činnosti a zda a v jaké výši mu z toho důvodu ušel zisk, bude rozhodnuto až v
konečném rozhodnutí.
Ustanovení § 9 až 12 zákona č. 82/1998 Sb. obsahují zvláštní úpravu
odpovědnosti státu za škodu způsobenou rozhodnutím o vazbě, trestu nebo
ochranném opatření, tedy úpravu odpovědnosti za škodu způsobenou rozhodnutím
vydaným v rámci trestního řízení, avšak odpovědnost státu za škodu způsobenou
nezákonným rozhodnutím vydaným ve správním řízení se řídí ustanovením § 7 a 8
zákona.
Podle ustanovení § 12 odst. 1 zákona č. 82/1998 Sb. právo na náhradu škody nemá
ten, a) kdo si vazbu, odsouzení nebo uložení ochranného opatření zavinil
sám, nebo
b) kdo byl zproštěn obžaloby nebo bylo proti němu trestní stíhání zastaveno
jen proto, že není za spáchaný trestný čin trestně odpovědný nebo že mu
byla udělena milost anebo že trestný čin byl amnestován.
Podle odst. 2 tohoto ustanovení právo na náhradu škody dále nevznikne, pokud
a) v řízení nebylo možno pokračovat z důvodů uvedených ve zvláštním
předpisu,5)
b) bylo trestní stíhání podmíněně zastaveno a nastaly účinky zastavení
trestního stíhání,6)
c) výrok o zastavení trestního stíhání byl součástí rozhodnutí o narovnání,
7)
d) trestní stíhání bylo zastaveno z důvodů uvedených ve zvláštním předpisu.8)
Poznámky 5, 6, 7, 8 pod čarou odkazují na ust. § 163a, § 307 a násl., 309 a
násl. a § 172 odst. 2 trestního řádu (ve znění tehdy účinném), týkající se
zastavení trestního stíhání.
Protože předmětem řízení je nárok na náhradu škody, která měla žalobci
vzniknout vydáním nezákonného rozhodnutí v řízení přestupkovém, na které se
vztahují obecné předpisy o správním řízení (§ 51 zákona č. 200/1990 Sb.), nelze
v daném případě aplikovat ustanovení § 9 až § 12 zákona č. 82/1998 Sb., která
se vztahují na taxativně vyjmenovaná rozhodnutí (o vazbě, o trestu, o ochranném
opatření), vydaná v řízení trestním, a nelze přisvědčit názoru v dovolání, že
správní rozhodnutí o sankci za přestupek je ve smyslu zákona č. 82/1998 Sb.
rozhodnutím o trestu. Trest za spáchaný trestný čin může být totiž uložen jen
rozhodnutím soudu po provedeném trestním řízení, a předpoklady pro vznik nároku
na náhradu škody způsobené rozhodnutím o trestu upravuje ust. § 10 zákona.
Ustanovení § 12 zákona, které stanoví případy, kdy je právo na náhradu škody
způsobené rozhodnutím o vazbě, trestu nebo ochranném opatření vyloučeno, se
tedy vztahuje k ustanovením § 9 až 11, o čemž svědčí i samotná jeho dikce, a
nelze jej proto aplikovat na náhradu škody způsobené nezákonným rozhodnutím
vydaným ve správním řízení podle § 7, § 8 zákona.
Z uvedeného vyplývá, že rozsudek odvolacího soudu je z hlediska uplatněného
dovolacího důvodu podle § 241 odst. 3 písm. d) o. s. ř. správný, a proto
dovolací soud dovolání žalované zamítl (§ 243b odst. 1 o. s. ř.).
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle § 243b odst. 4 věty
první, § 224 odst. 1, a § 142 odst. 1 o. s. ř., neboť žalovaná s ohledem na
výsledek dovolacího řízení nemá na náhradu nákladů dovolacího řízení právo a
žalobci v tomto řízení žádné náklady nevznikly.
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 20. února 2002
JUDr. Marta Škárová,v.r.
předsedkyně senátu