25 Cdo 453/2005
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr.
Marty Škárové a soudců JUDr. Jaroslava Bureše a JUDr. Petra Vojtka v právní
věci žalobce: P. A., zastoupeného advokátem, proti žalovanému: F. N.,
zastoupenému advokátem, o zaplacení částky 192.290,- Kč s příslušenstvím,
vedené u Okresního soudu v Hradci Králové pod sp. zn. 16 C 110/96, o dovolání
žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 22. září 2004,
č. j. 21 Co 171/2004-206, takto:
Rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 22. září 2004, č. j. 21 Co
171/2004-206, se zrušuje a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.
16 % úrokem z prodlení od 16. 8. 1994 do zaplacení a rozhodl o náhradě nákladů
řízení. Vyšel ze zjištění, že žalující firma, která je řádně zapsaná v
obchodním rejstříku kantonu Z., uzavřela se žalovaným v červnu 1993 ústně
smlouvu, jíž se žalovaný zavázal na základě svého patentu, přihlášeného v České
republice, vyhotovit výkresovou dokumentaci k výrobě prototypu zařízení a dodat
ji žalobci a žalobce se zavázal za žalovaného zaplatit veškeré poplatky spojené
s podáním mezinárodní patentové přihlášky u příslušného úřadu v M., s tím, že o
zisk, který by tvořily licenční poplatky za výrobu patentovaného zařízení, by
se účastníci dělili v poměru 25 % žalobce a 75 % žalovaný. Žalobce zaplatil
poplatky spojené s mezinárodní patentovou přihláškou ve výši 8.630,45 CHF,
žalovaný však podmínky smlouvy nesplnil, neboť žalobci výkresovou dokumentaci
nedodal. Žalobce proto dopisem ze dne 29. 6. 1994 od smlouvy odstoupil a dne
10. 7. 1994 žalovaného vyzval k zaplacení dosavadních výloh. Žalovaný s
odstoupením od smlouvy i s finančním vypořádáním souhlasil, avšak zaplacení
požadované částky vázal na další jednání. Soud podle § 10 zákona č. 97/1963
Sb., o mezinárodním právu soukromém a procesním, věc posoudil podle českého
práva. Námitku promlčení (§ 106 o. s. ř.) neshledal důvodnou, neboť subjektivní
promlčecí doba k uplatnění nároku na náhradu škody počala běžet poté, co
žalobce získal vědomost o tom, že se záležitost neuskuteční, tedy dne 29. 6.
1994, kdy žalovaný sdělil žalobci, že souhlasí s odstoupením od smlouvy i s
finančním vyrovnáním; objektivní promlčecí doba počala plynout na jaře 1994 a
žaloba byla podána dne 31. 5. 1996. Protože bylo prokázáno, že žalovaný tím, že
nedodal výkresovou dokumentaci, porušil svou smluvní povinnost, odpovídá podle
ust. § 420 obč. zák. za škodu, a je proto povinen nahradit žalobci finanční
prostředky, které žalobce do společného projektu vložil a které tak přišly
vniveč.
K odvolání žalovaného Krajský soud v Hradci Králové rozsudkem ze dne 22. 9.
2004, č. j. 21 Co 171/2004-206, rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že
žalobu zamítl, a rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů. Vyšel
ze skutkového stavu zjištěného soudem prvního stupně, ztotožnil se s jeho
závěrem, že na uplatněný nárok je třeba aplikovat český právní řád, konkrétně §
420 obč. zák., avšak mezi protiprávním jednáním žalovaného a škodou vzniklou
žalobci neshledal příčinnou souvislost. Vynaložení prostředků žalobce na
patentovou přihlášku a na odměnu patentového zástupce nebylo totiž vyvoláno
protiprávním jednáním žalovaného, ale vyplynulo z příslušného právního
předpisu, který poplatkovou povinnost upravuje, a tyto náklady žalobce
vynaložil proto, že měl zájem, aby proběhlo příslušné správní řízení, nikoliv
proto, že žalovaný nedodal výkresovou dokumentaci. I kdyby žalovaný svoji
povinnost splnil, náklady na přihlášení patentu by žalobce musel vynaložit,
navíc se mu dostalo protihodnoty, a to zahájení správního řízení a poskytnutí
odborné pomoci patentovým zástupcem. Tyto náklady nejsou proto škodou ve smyslu
majetkové újmy a nelze je považovat ani za ušlý zisk ve smyslu ust. § 442 odst.
1 obč. zák.
Proti tomuto rozsudku podal žalobce dovolání. Za chybný považuje názor
odvolacího soudu, že náklady jím vynaložené v souvislosti s přihláškou patentu
nejsou skutečnou škodou, a že za ně získal protihodnotou zahájení správního
řízení. Poukazuje na to, že přihláška bez dalšího nemá pro něj žádnou hodnotu a
že smlouva byla postavena na principu kooperace s využitím práva přednosti,
které chrání vynálezce před neoprávněným užitím jeho vynálezu a zajišťuje
komerční využitelnost jeho nápadu. Smluvní povinností žalovaného bylo odevzdat
žalobci výkresovou dokumentaci tak, aby mohl být prototyp vynálezu vyroben a
odzkoušen do léta 1994, což žalovaný ani přes četné výzvy nesplnil. V důsledku
porušení povinnosti žalovaného s následným ukončením smluvního vztahu se
vynaložené náklady spojené s přihláškou patentu staly škodou v majetkové sféře
žalobce, ke které by bez protiprávního jednání žalovaného vůbec nedošlo.
Dovozuje, že tyto náklady jsou v příčinné souvislosti s porušením smluvní
povinnosti žalovaným, který jednal nedbale a věděl, že svým jednáním může
žalobci způsobit škodu. Dovolatel dále dovozuje, že jeho nárok je nárokem z
titulu bezdůvodného obohacení, neboť má právo na vrácení peněžitého plnění
poskytnutého v souladu se smlouvou, od níž odstoupil; podle § 48 odst. 2 obč.
zák. byla smlouva od počátku zrušena a podle § 457 obč. zák. mají účastníci
povinnost vrátit si vše, co podle smlouvy dostali. Pokud soud věc neposoudil
podle ustanovení o bezdůvodném obohacení, dopustil se nesprávného právního
posouzení věci. Odvolací soud mohl popř. dokazování opakovat nebo doplnit a
účastníky měl poučit o tom, že věc je možno po právní stránce posoudit jinak.
Neučinil-li tak, zatížil řízení vadou, která mohla mít za následek nesprávné
právní rozhodnutí ve věci. Dovolatel navrhl, aby dovolací soud rozsudek
odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Žalovaný ve svém vyjádření k dovolání uvedl, že s dovoláním nesouhlasí.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo
podáno včas, účastníkem řízení, zastoupeným advokátem ve smyslu ust. § 241
odst. 1 o. s. ř., napadené rozhodnutí odvolacího soudu přezkoumal podle ust. §
242 odst. 3 o. s. ř. a dospěl k závěru, že dovolání, které je přípustné podle
ust. § 237 odst. 1 písm. a) o. s. ř., je v podstatě důvodné.
Přisvědčit nelze dovolateli v jeho názoru, že odvolací soud měl uplatněný
nárok posoudit podle ustanovení § 457 obč. zák. Toto ustanovení lze aplikovat
jen v případě, že obě smluvní strany si podle smlouvy vzájemně poskytly plnění,
takže zrušením smlouvy vznikla ze zákona jejich vzájemná restituční povinnost –
vrátit si navzájem vše, co podle smlouvy přijali. Vzájemná vázanost práv a
povinností účastníků zrušené smlouvy se tak může uplatnit jen v těch případech,
kdy každá ze stran plnila druhé a také protiplnění od ní přijala. V případě, že
plnila jen jedna strana, povinnost vrátit přijaté plnění po zrušení smlouvy by
se řídila ustanovením § 451 obč. zák., neboť se jedná o vrácení plnění z
právního důvodu, který dodatečně odpadl. Zásadní ovšem je, že předpokladem
vzniku bezdůvodného obohacení je neoprávněné získání majetkových hodnot jedním
subjektem na úkor jiného, a z toho vyplývající povinnost obohaceného vrátit
majetkový prospěch tomu, na jehož úkor byl získán. V dané věci se však o takový
případ nejedná, neboť žalobce nepožaduje na žalovaném vrácení nějakých hodnot,
které by žalovaný podle smlouvy od něj získal, nýbrž domáhá se, aby mu žalovaný
nahradil finanční prostředky, které na společný projekt vynaložil podle dohody,
následně zrušené z důvodu, že ji žalovaný nedodržel. V tomto směru je zcela
správný právní názor odvolacího soudu, že uplatněný nárok se řídí ustanovením §
420 a násl. obč. zák. Souhlasit ovšem nelze s právním posouzením tohoto nároku
podle uvedeného ustanovení.
Jak bylo v řízení zjištěno (námitky proti skutkovým zjištěním, z nichž soudy
při svém rozhodnutí vycházely, v tomto směru nejsou), v dohodě uzavřené mezi
účastníky se žalobce zavázal k úhradě nákladů spojených s přihlášením patentu
žalovaného v cizině a žalovaný se zavázal předat mu dokumentaci k patentu,
potřebnou pro patentové řízení s tím, že po realizaci se budou dělit o případný
zisk. Žalobce potřebné poplatky a náklady příslušnému úřadu uhradil, k
přihlášení patentu však nedošlo v důsledku nečinnosti žalovaného, který svou
smluvní povinnost – dodat dokumentaci – nesplnil a obě strany od smlouvy
odstoupily. Protože k přihlášce patentu nedošlo, výdaje, které žalobce na
základě dohody se žalovaným vynaložil na přihlášení patentu v cizině za účelem
realizace jejich projektu, se v důsledku protiprávního jednání žalovaného staly
zcela zbytečnými. Je sice pravda, jak uvedl odvolací soud, že výdaje na tyto
poplatky žalobce nevynaložil z důvodu, že by mu žalovaný nedodal výkresovou
dokumentaci; majetkovou újmou žalobce zde však není samotné zaplacení poplatků
pro řízení o přihlášce patentu, nýbrž k jeho újmě došlo až tím, že zrušením
smlouvy se žalovaným se obsah jejich dohody nerealizoval a žalobcova investice
do společně dohodnutého projektu, učiněná podle smlouvy, se stala jeho ztrátou,
a tedy skutečnou škodou.
O vztah příčinné souvislosti se jedná, vznikla-li škoda následkem protiprávního
jednání škůdce. Protiprávním jednáním je i opomenutí či nečinnost tam, kde
podle smlouvy bylo třeba jednat. Protože v důsledku protiprávního jednání
žalovaného vznikla žalobci škoda, je zde i příčinná souvislost mezi jednáním
žalovaného jakožto příčinou a majetkovou újmou žalobce jakožto následkem.
Žalovaný proto odpovídá za škodu, jež spočívá ve zbytečně vynaložených
nákladech na zahájení řízení o přihlášce patentu.
Z uvedeného vyplývá, že dovolací důvod podle § 241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř.
je naplněn. Protože rozsudek odvolacího soudu není správný, Nejvyšší soud České
republiky jej v tomto výroku, jakož i v závislých výrocích o nákladech řízení
zrušil (§ 243b odst. 2 část věty za středníkem o. s. ř.) a věc odvolacímu soudu
vrátil k dalšímu řízení (§ 243b odst. 3 věta prvá o. s. ř.).
Právní názor vyslovený v tomto rozsudku je závazný; v novém rozhodnutí o věci
rozhodne soud nejen o náhradě nákladů nového řízení a dovolacího řízení, ale
znovu i o nákladech původního řízení (§ 243d odst. 1 o. s. ř.).
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 27. června 2006
JUDr. Marta Škárová, v. r.
předsedkyně senátu