25 Cdo 4532/2008
ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Petra Vojtka a soudců JUDr. Roberta Waltra a JUDr. Pavla Simona v právní věci žalobce Ing. L. M., zastoupeného JUDr. Pavlem Jařabáčem, advokátem se sídlem v Ostravě – Moravské Ostravě, Puchmajerova 7, proti žalované České republice – Ministerstvu spravedlnosti, se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 16, o náhradu nemajetkové újmy ve výši 450.000,- Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 23 C 292/2006, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 10. června 2008, č. j. 15 Co 139/2008-35, takto:
Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 10. června 2008, č. j. 15 Co 139/2008-35, spolu s rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 1. listopadu 2007, č. j. 23 C 292/2006-18, se zrušují a věc se vrací Obvodnímu soudu pro Prahu 2 k dalšímu řízení.
Žalobce se domáhal uhrazení nemajetkové újmy ve výši 450.000,- Kč s příslušenstvím proti státu s odůvodněním, že v doposud neskončeném řízení vedeném u Obvodního soudu pro Prahu 3 pod sp. zn. 7 C 98/2001 dochází k průtahům, a v řízení proto došlo k nesprávnému úřednímu postupu ve smyslu § 13 odst. 1 a § 31a zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád) – dále též jen „zákon“.
Obvodní soud pro Prahu 2 rozsudkem ze dne 1. 11. 2007, č. j. 23 C 292/2006-18,
zamítl žalobu v plném rozsahu a rozhodl o náhradě nákladů řízení. Vyšel ze zjištění, že žalobce se žalobou doručenou Krajskému obchodnímu soudu v Ostravě dne 6. 4. 2001 (později postoupenou Obvodnímu soudu pro Prahu 3) domáhal proti žalované VOSMA s.r.o. neúčinnosti právních úkonů jeho dlužníka OSTRAMO, VLČEK a spol., s.r.o, který je od 31. 7. 2001 v konkursu. Věc nebyla do dne rozhodnutí soudu prvního stupně pravomocně skončena, řízení bylo přerušeno podle § 109 odst. 2 písm. c) o.s.ř., a to do pravomocného skončení věci vedené u Krajského soudu v Ostravě pod sp. zn. 49 T 12/2000 proti obžalované M. H., jednatelce OSTRAMO, VLČEK a spol., s.r.o. Soud uzavřel, že požadavek žalobce na úhradu přiměřeného zadostiučinění není důvodný, neboť v žalobou napadeném řízení nedošlo k nesprávnému úřednímu postupu, protože věc byla soudem projednávána s patřičnou pozorností. Délku řízení v trvání šesti let nelze považovat za nepřiměřenou za situace, kdy postupem podle § 109 odst. 2 písm. c) o.s.ř. bylo řízení přerušeno, přičemž překážka, pro niž bylo přerušeno, v době rozhodnutí trvala. Od podání žaloby do přerušení řízení nelze shledat období nečinnosti, naopak žalobce podáním žaloby u nepříslušného soudu a opožděným zaplacením soudního poplatku zapříčinil nutnost dalších procesních úkonů. Žalobce nadto nevyužil svého práva podat návrh na pokračování v řízení, rozhodnutí v trestní kauze považoval naopak pro řešenou věc za rozhodující. I případný úspěch žalobce v řízení by pro něj neznamenal majetkový prospěch, neboť ten by rozšířil konkursní podstatu úpadce.
K odvolání žalobce Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 10. 6. 2008, č. j. 15 Co 139/2008-35, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení. Ztotožnil se se skutkovými i právními závěry soudu prvního stupně, že k nepřiměřeným průtahům v řízení nedošlo, neboť nekonání soudu v době přerušení řízení podle § 109 odst. 1 písm. c) o.s.ř. nelze považovat za období jeho nečinnosti. Délku řízení je proto nutné považovat za přiměřenou, přičemž soud projednával věc s náležitou pozorností.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání, které odůvodňuje § 241a odst. 2 písm. b) o.s.ř. Namítá, že k přerušení řízení došlo v rozporu s hmotným právem, neboť otázka viny obžalované M. H. není pro posouzení důvodnosti žaloby na neúčinnost právních úkonů ve smyslu § 42a obč. zák. významná. Řízení proto nemělo být přerušeno, ačkoli dovolatel sám označil výsledek trestního řízení za podstatný a M. H. jako osobu, která neměla oprávnění pro uzavření smlouvy, o jejíž odporovatelnosti je jednalo. Pokud bylo řízení přerušeno nedůvodně a řízení se proto protáhlo o šest let, představuje toto pochybení nesprávný úřední postup spočívající v průtazích řízení. Z uvedeného důvodu žalobce navrhuje, aby dovolací soud zrušil rozsudky soudů obou stupňů a vrátil věc soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o.s.ř.) vzhledem k datu vydání napadeného rozhodnutí postupoval podle dosavadních předpisů (t. j. podle občanského soudního řádu ve znění účinném před 1. 7. 2009 – srov. čl. II, bod 12, zákona č. 7/2009 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a další související zákony). Po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno ve lhůtě uvedené v § 240 odst. 1 o.s.ř. oprávněnou osobou – účastníkem řízení, řádně zastoupeným advokátem ve smyslu § 241 odst. 1 a 4 o.s.ř., dospěl k závěru, že
dovolání je přípustné podle § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. pro posouzení otázky, zda doba jiného řízení, po kterou je řízení před soudem přerušeno, má význam pro závěr, zda v přerušeném řízení došlo k nesprávnému úřednímu postupu. Dovolání je důvodné.
Ve sporu o náhradu imateriální újmy způsobené nesprávným úředním postupem spočívajícím v tom, že rozhodnutí nebylo v soudním řízení vydáno v přiměřené době (§ 13 odst. 1 věta třetí zákona), Nejvyšší soud v rozsudku ze dne 24. 11. 2010, sp. zn. 30 Cdo 4923/2009, vyložil, že nelze-li v řízení pokračovat proto, že probíhá vedlejší řízení, jehož skončení, resp. vyřešení určité otázky v něm, je podstatné pro pokračování původního řízení, prodlužuje se nutně původní řízení o dobu, po kterou je vedlejší řízení vedeno. V takovém případě je však třeba zkoumat, zda ve vedlejším řízení byla věc projednána v přiměřené lhůtě. Pokud tomu tak je, nelze učinit závěr o tom, že by z důvodu jeho nepokračování byla délka původního řízení nepřiměřená (může však být nepřiměřená z jiných důvodů), jestliže však délka vedlejšího řízení přiměřená není, a to z důvodů přičitatelných státu, tj. došlo-li ve smyslu § 13 odst. 1 věta druhá a třetí zákona k porušení práva účastníků vedlejšího řízení na projednání věci v přiměřené lhůtě, promítá se tato skutečnost i do závěru o nepřiměřené délce původního řízení.
Tento závěr se uplatní i v nyní projednávané věci, kde soudy obou stupňů zvažovaly pouze průběh soudního řízení v občanskoprávním sporu žalobce před jeho přerušením, aniž vzaly v potaz délku trestního řízení, ohledně jehož výsledku bylo řízení o nároku žalobce přerušeno. Právní posouzení nároku žalobce v rozsudku odvolacího soudu je proto neúplné, je nesprávné a neodpovídá judikatuře dovolacího soudu k uvedené otázce.
Je tedy zřejmé, že nesprávným právním posouzením věci byl naplněn dovolací důvod podle § 241a odst. 2 písm. b) o.s.ř., proto Nejvyšší soud rozhodnutí odvolacího soudu podle § 243b odst. 2 části věty za středníkem o.s.ř. zrušil, a to včetně závislých výroků o náhradě nákladů řízení; vzhledem k tomu, že důvody, pro které byl rozsudek zrušen, platí i pro rozhodnutí soudu prvního stupně, zrušil i jeho rozsudek a věc vrátil Obvodnímu soudu pro Prahu 2 k dalšímu řízení (§ 243b odst. 2 věta druhá o.s.ř.).
Právní názor vyslovený v tomto rozsudku je závazný. V novém rozhodnutí o věci rozhodne soud nejen o náhradě nákladů nového řízení a dovolacího řízení, ale znovu i o nákladech původního řízení (§ 243d odst. 1 o.s.ř.).
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 17. února 2011
JUDr. Petr V o j t e k , v. r. předseda senátu