25 Cdo 4563/2010
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr.
Marty Škárové a soudců JUDr. Petra Vojtka a JUDr. Roberta Waltra v právní věci
žalobce J. S., zastoupeného Mgr. Janou Tkáčovou Sumarovou, advokátkou se sídlem
Ostrava – Vítkovice, Mírové náměstí 3d/519, proti žalovaným 1) J. Č. a 2) M.
Č., oběma zastoupeným Mgr. Petrem Šimkem, advokátem se sídlem Bohumín,
Studentská 1225, o náhradu škody, vedené u Okresního soudu v Ostravě pod sp.
zn. 16 C 193/2008, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě
ze dne 26. 5. 2010, č. j. 8 Co 149/2010-179, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
zamítl žalobu na zaplacení 100.000,- Kč a rozhodl o náhradě nákladů řízení.
Rozhodl tak poté, co bylo pravomocně rozhodnuto mezitímním rozsudkem o
neopodstatněnosti uplatněného nároku žalobce na náhradu škody proti žalované 2)
a proti žalovanému 1). Vyšel ze závěru ohledně základu nároku žalobce a ze
skutkových zjištění obsažených v mezitímním rozsudku.
K odvolání žalobce Krajský soud v Ostravě rozsudkem ze dne 26. 5. 2010, č. j. 8
Co 149/2010-179, potvrdil rozsudek soudu prvního stupně ve výroku o věci samé,
změnil jej ve výroku o nákladech řízení a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího
řízení. Ztotožnil se se závěrem soudu prvního stupně, který věc posoudil podle
§ 415 a § 420 obč. zák., a dovodil, že od doby vydání mezitímního rozsudku se
skutkový stav nezměnil. Aby byla dána odpovědnost žalovaných za škodu
způsobenou pádem regálů v prodejně žalobce, muselo by z jejich strany dojít k
porušení právní povinnosti, jejímž důsledkem by byl vznik škody. S ohledem na
zjištěný skutkový stav se nemohlo ze strany žalobce jednat o nutnou obranu. Ani
následné postrkávání žalobce a žalovaného 1) nevedlo ke vzniku škody, v době
pádu regálů to byl žalobce, kdo útočil na žalovaného 1) a byl to tedy on, kdo
porušil právní povinnost chovat se tak, aby nedocházelo ke škodám na majetku a
zdraví. Nevyhověl-li soud prvního stupně návrhu žalobce na přerušení řízení z
důvodu probíhajícího řízení o dovolání proti mezitímnímu rozsudku, odvolací
soud uzavřel, že se nejedná o vadu řízení, která by měla za následek nesprávné
rozhodnutí ve věci, a není důvod k přerušení tohoto řízení ve smyslu ust. § 109
odst. 2 písm. c) o. s. ř.
Proti tomuto rozsudku podal žalobce dovolání, jehož přípustnost dovozuje z ust.
§ 237 odst. 1 písm. b), popř. písm. c) o. s. ř. a podává je z důvodu podle §
241a odst. 2 písm. a) a b), odst. 3 o. s. ř. Zásadní právní význam napadeného
rozhodnutí spatřuje v otázce, zda má soud s ohledem na zásadu hospodárnosti
řízení povinnost vyčkat na výsledek řízení o mimořádném opravném prostředku
proti mezitímnímu rozsudku a řízení přerušit, a teprve poté vydat konečné
rozhodnutí ve věci, je-li tento postup účastníkem řízení navrhován. Za zásadní
považuje dále otázku, zda samo jednání žalovaného 1), který inicioval fyzický
kontakt s dovolatelem, bylo porušením jeho právní povinnosti zakládající jeho
odpovědnost za škodu. Uvádí, že soudy obou stupňů tuto otázku posoudily jinak,
než je řešena v judikatuře; okolnost, že žalovaný 1) jako první inicioval
fyzický kontakt s ním, mělo být vyhodnoceno jako porušení právní povinnosti,
neboť žalobcova následná reakce byla pouze nutnou obranou. Z hlediska příčinné
souvislosti je pak zcela nerozhodné, čí ruka se setkala s regálem, který
následně spadl. Vadu řízení dovolatel spatřuje v tom, že soudy nerespektovaly
zásadu vyjádřenou v § 100 o. s. ř. – zásadu hospodárnosti, když se nezabývaly
návrhem žalobce na přerušení řízení z důvodu podaného dovolání proti
mezitímnímu rozhodnutí. Nesprávný právní názor pak dovolatel spatřuje v tom, že
soudy neshledaly v jednání žalovaného porušení § 415 obč. zák. a že porušení
povinností shledaly naopak v jednání žalobce, aniž vzaly v úvahu ust. § 418
odst. 2 obč. zák. Namítá, že nebylo prokázáno, že to byl dovolatel, kdo v době
pádu regálu útočil na žalovaného 1). Navrhl, aby Nejvyšší soud České republiky
rozhodnutí soudů obou stupňů zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu
řízení.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo
podáno včas, účastníkem řízení, zastoupeným advokátem ve smyslu ust. § 241
odst. 1 o. s. ř., dospěl k závěru, že dovolání není přípustné.
Podle ustanovení § 237 odst. 1 o. s. ř. je dovolání přípustné proti rozsudku
odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo změněno
rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé [písm. a)], jimiž bylo potvrzeno
rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci
samé jinak než v dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že byl vázán právním
názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil [písm. b)], jimiž
bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není
přípustné podle ustanovení písmena b) a dovolací soud dospěje k závěru, že
napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam [písm. c)].
Podle § 237 odst. 3 o. s. ř. rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce
zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování
dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je soudy rozhodována
rozdílně, nebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena
jinak; k okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle § 241a odst. 2 písm. a)
a § 241a odst. 3 se nepřihlíží.
Vzhledem k tomu, že v dané věci nejde o situaci, že by předchozí rozhodnutí
soudu prvního stupně bylo odvolacím soudem zrušeno, nejedná se o přípustnost
podle § 237 odst. 1 písm. b) o. s. ř. a přípustnost dovolání se řídí podle §
237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.
Základní námitkou dovolatele je, že dokud nebylo rozhodnuto o mimořádném
opravném prostředku proti mezitímnímu rozsudku, neměl být vydán napadený
rozsudek, který je konečným rozhodnutím ve věci. Dovolatel tak namítá procesní
vadu, což je dovolacím důvodem podle § 241a odst. 2 písm. a) o. s. ř. Nehledě k
tomu, že podle § 237 odst. 3 o. s. ř. se při posouzení zásadní významnosti
napadaného rozhodnutí nepřihlíží k okolnostem uplatněným dovolacím důvodem
podle § 241a odst. 2 písm. a) o. s. ř., nelze napadenému rozhodnutí připisovat
zásadní právní význam ani z hlediska dovolacího důvodu podle § 241a odst. 2
písm. b) o. s. ř. (nesprávné právní posouzení věci).
Podle § 152 odst. 2 o. s. ř. rozsudkem má být rozhodnuto o celé projednávané
věci, jestliže to však je účelné, může soud rozsudkem rozhodnout nejdříve jen o
její části nebo jen o jejím základu.
Mezitímním rozsudkem soud rozhoduje o všech otázkách, týkající se existence
zažalovaného nároku včetně spoluzavinění poškozeného (§ 441 obč. zák.), příp.
jeho promlčení. Za základ projednávané věci se považují všechny sporné otázky s
výjimkou výše nároku. Bylo-li mezitímním rozsudkem pravomocně rozhodnuto o
základu uplatněného nároku, v dalším řízení soud rozhoduje již jen o jeho výši,
neboť v rozsahu všech ostatních otázek, týkajících se důvodnosti nároku, se
jedná o věc rozhodnutou, kterou již nelze znovu přezkoumávat. Vzhledem k tomu,
že v předcházejícím řízení soud prvního stupně neshledal v základu
opodstatněným nárok uplatněný proti žalované 2) a odvolací soud opodstatněným
neshledal ani nárok na náhradu škody uplatněný proti žalovanému 1), bylo možno
již tehdy rozhodnout konečným rozsudkem a výrok rozhodnutí formulovat tak, že
se žaloba zamítá. Není-li uplatněný nárok v základu důvodný, nepřichází totiž v
úvahu rozhodování o jeho výši. Pokud však o základu uplatněného nároku na
náhradu škody bylo vydáno pravomocné rozhodnutí, soud je jím vázán a nemůže
znovu přezkoumávat základ zažalovaného nároku.
Okolnost, že odvolací soud nejprve rozhodl mezitímním rozsudkem o základu
nároku a poté vydal konečný rozsudek, nepředstavuje vadu řízení, která mohla
mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, a namítá-li dovolatel, že soudy
měly řízení přerušit a s konečným rozhodnutím vyčkat až do rozhodnutí o
dovolání proti mezitímnímu rozsudku, je třeba poukázat na to, že ust. § 109
odst. 2 písm. c) o. s. ř. neukládá soudu povinnost v takovém případě řízení
přerušit.
Dovolatel sice uvádí, že napadené rozhodnutí má po právní stránce zásadní
význam, z obsahu dovolání (z vylíčení jeho důvodů) je však zřejmé, že
nesouhlasí se skutkovými zjištěními, z nichž vyplývá skutkový závěr, na jehož
podkladě odvolací soud posoudil nárok po právní stránce a rozhodl. Jeho
námitky, jimiž dovozuje odpovědnost žalovaného 1) za škodu, nejenom že nejsou
řešením otázky čistě právní, ale především po právní moci rozhodnutí o základu
nároku je již nelze řešit a přezkoumávat.
Z uvedeného vyplývá, že dovolání není podle § 237 odst. 1 písm. c), odst. 3 o.
s. ř. přípustné, dovolací soud proto dovolání podle § 243b odst. 5 a § 218
písm. c) o. s. ř. odmítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle § 243b odst. 5 věty
první, § 224 odst. 1, § 151 odst. 1 věty první a § 146 odst. 3 o. s. ř., neboť
žalobce s ohledem na výsledek dovolacího řízení nemá na náhradu nákladů
dovolacího řízení právo a žalovaným náklady v dovolacím řízení nevznikly.
Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 12. září 2012
JUDr. Marta Škárová
předsedkyně senátu