25 Cdo 4634/2008
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr.
Marty Škárové a soudců JUDr. Petra Vojtka a JUDr.Roberta Waltra v právní věci
žalobkyně D. N., zastoupené JUDr. Jiřím Pánkem, advokátem se sídlem v Českých
Budějovicích, Riegrova 2668/6c, proti žalované České pojišťovně, a.s., se
sídlem v Praze 1, Spálená 16, o 535.954,- Kč s přísl., vedené u Obvodního soudu
pro Prahu 1 pod sp. zn. 22 C 6/99, o dovolání žalobkyně proti rozsudku
Městského soudu v Praze ze dne 23. 3. 2006, č.j. 20 Co 56/2006-115, takto:
I. Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 23. 3. 2006, č.j. 20 Co 56/2006-115,
ve výroku, jímž byl změněn rozsudek soudu prvního stupně ohledně příslušenství
pohledávky, a ve výrocích o náhradě nákladů řízení, a rozsudek Obvodního soudu
pro Prahu 1 ze dne 22. 9. 2005, č.j. 22 C 6/99-100, se v témže rozsahu zrušují
a věc se v tomto rozsahu vrací obvodnímu soudu k dalšímu řízení.
II. Jinak se dovolání odmítá.
Žalobkyně se na žalované pojišťovně domáhala původně zaplacení částky 939.000,-
Kč s příslušenstvím jako pojistného plnění s tím, že její vozidlo, jež na
základě pojistné smlouvy bylo pojištěno proti krádeži, bylo odcizeno, avšak
pojišťovna odmítla pojistné plnění vyplatit. V průběhu řízení omezila žalobu na
částku 535.954,- Kč a na úroky z prodlení od 14. 3. 1998 do zaplacení.
Obvodní soud pro Prahu 1 rozsudkem ze dne 22. 9. 2005, č.j. 22 C 6/99-100,
uložil žalované povinnost zaplatit žalobkyni částku 535.954,- Kč (tj. hodnotu
vozidla) s úrokem z prodlení 26% od 14. 3. 1998 do zaplacení, řízení co do
částky 403.046,- Kč s přísl. z důvodu zpětvzetí žaloby zastavil a rozhodl o
náhradě nákladů řízení. V řízení zjistil, že vozidlo žalobkyně bylo pojištěno
proti krádeži na základě pojistné smlouvy uzavřené 27. 10. 1997, dne 9. 2. 1998
žalobkyně oznámila Policii ČR pojistnou událost - odcizení automobilu dne 4. 2.
1998, usnesením policie ze dne 26. 2. 1998 byla věc trestného činu krádeže
odložena. Následně bylo proti žalobkyni a jejímu manželovi zahájeno trestní
stíhání ve věci pojistného podvodu, jehož se měli dopustit v souvislosti s
oznámením krádeže vozidla pojišťovně. Trestní stíhání bylo usnesením okresního
státního zastupitelství ze dne 18. 6. 2003 zastaveno. S odkazem na § 797 a §
788 odst. 4 obč. zák. (v tehdy platném znění) soud dovodil, že pokud nastala
pojistná událost, byla pojišťovna povinna plnit dle uzavřené pojistné smlouvy,
a protože pojišťovna v přiměřené lhůtě neuhradila žalobkyni pojistné plnění ani
zálohu, octla se v prodlení 14. 3. 1998, když šetření krádeže bylo ukončeno
usnesením Policie ČR ze dne 26. 2. 1998, proto jí soud přiznal úroky z prodlení
ve výši odpovídající nařízení vlády č. 142/1994 Sb.
K odvolání žalované Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 23. 3. 2006, 20 Co
56/2006-115, rozsudek soudu prvního stupně ve výroku o příslušenství pohledávky
v rozsahu přiznaného úroku z prodlení z částky 535.954,- Kč ve výši 2,5% od 13.
7. 2003 do zaplacení potvrdil a dále jej změnil tak, že v rozsahu dalšího
příslušenství pohledávky žalobu zamítl. Odvolací soud vycházel ze skutkových
zjištění soudu prvního stupně, neztotožnil se však s jeho právním závěrem.
Poukázal na to, že okamžik skončení šetření nutného ke zjištění rozsahu
povinnosti pojistitele plnit ve smyslu § 797 odst. 3 obč. zák. (ve znění
účinném v době uzavření pojistné smlouvy) není v zákoně výslovně vymezen a
závisí na konkrétních okolnostech v jednotlivých případech. Stanovená lhůta
jednoho měsíce ode dne, kdy se pojistitel o pojistné události dověděl, je
toliko orientační a použitelná tam, kde se nejedná o rozsáhlé a komplikované
šetření. V daném případě však po předchozím šetření o pachateli trestného činu
krádeže vyšly najevo nové závažné okolnosti (prodej vozidla do ciziny), jež si
vyžádaly další šetření ve smyslu § 797 odst. 3 obč. zák. a vedly k podání
trestního oznámení ve věci pojistného podvodu. Odvolací soud uzavřel, že
skutečnost, že proti žalobkyni a jejímu manželovi bylo vzneseno obvinění pro
trestný čin podvodu, vylučuje vyplacení zálohy na pojistné plnění a ukončení
šetření pojišťovny lze stanovit až k okamžiku právní moci usnesení státního
zastupitelství o zastavení trestního stíhání žalobkyně a jejího manžela, tj. ke
dni 13. 7. 2003. Žalovaná se tak dostala do prodlení s úhradou pojistného
plnění 13. 7. 2003.
Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání, jehož
přípustnost dovozuje z ustanovení § 237 odst. 1 písm. a) o. s. ř., a podává je
z důvodů nesprávného právního posouzení věci, vady řízení, která mohla mít za
následek nesprávné rozhodnutí ve věci, a z důvodu, že rozhodnutí odvolacího
soudu vychází ze skutkového zjištění, které nemá oporu v provedeném dokazování.
Poukazuje na to, že šetření pojistitele je nutno provést bez zbytečného
odkladu, aby pojištěný mohl uplatnit své nároky z pojistné smlouvy v co
nejkratší době. Namítá, že trestní řízení zahájené 8. 3. 1999 nelze považovat
za pokračování téhož šetření zahájeného bezprostředně po pojistné události,
které by oddalovalo nárok žalobkyně na výplatu pojistného plnění. Kromě toho k
tvrzení žalované o tom, že v mezidobí od 26. 2. 1998 do 8. 3. 1999 vedla
šetření, nebyly navrženy ani provedeny důkazy. Vadu řízení spatřuje v tom, že
odvolací soud neprováděl dokazování a hodnotil důkazy provedené soudem prvního
stupně. Nesouhlasí ani s výrokem o náhradě nákladů řízení a navrhla, aby
dovolací soud rozhodnutí odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu
řízení.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo
podáno včas, účastníkem řízení, zastoupeným advokátem ve smyslu § 241 o. s. ř.,
rozhodl o dovolání podle dosavadních předpisů (tj. podle občanského soudního
řádu ve znění účinném před 1. 7. 2009 – srov. bod 12. čl. II zákona č. 7/2009
Sb.) vzhledem k tomu, že dovoláním napadený rozsudek byl vydán dne 23. 3. 2006.
Dovolání proti výroku, jímž byl rozsudek soudu prvního stupně změněn, je
přípustné podle § 237 odst. 1 písm. a) o. s. ř. K dovolání proti potvrzujícímu
výroku není žalobkyně subjektivně legitimována. Dovolání, které je mimořádným
opravným prostředkem, může totiž podat jen ten účastník řízení, jemuž nebylo
rozhodnutím odvolacího soudu vyhověno, popřípadě kterému byla tímto rozhodnutím
způsobena určitá újma na jeho právech. Potvrzujícím výrokem odvolacího soudu
nebyla žalobkyni žádná újma na jejích právech způsobena, naopak tímto
rozhodnutím bylo jejímu návrhu zčásti vyhověno a žalobkyně tedy ani nemůže mít
zájem na zrušení rozhodnutí v tomto rozsahu.
Nejvyšší soud proto podle ustanovení § 243b odst. 5, věty první, a § 218 písm.
b) o. s. ř. dovolání žalobkyně v uvedeném rozsahu odmítl.
Podle § 797 odst. 3 obč. zák. (ve znění účinném do 31. 12. 2004) je plnění
splatné do patnácti dnů, jakmile pojistitel skončil šetření nutné k zjištění
rozsahu povinnosti pojistitele plnit. Šetření musí být provedeno bez zbytečného
odkladu; nemůže-li být skončeno do jednoho měsíce po tom, kdy se pojistitel o
pojistné události dozvěděl, je pojistitel povinen poskytnout pojištěnému na
požádání přiměřenou zálohu.
Otázkou splatnosti pojistného plnění ve smyslu § 797 odst. 3 obč. zák. v
případě probíhajícího trestního stíhání osoby oprávněné z pojištění se Nejvyšší
soud ČR zabýval v rozsudku ze dne 16. 12. 2009, sp. zn. 25 Cdo 4645/2007. Na
základě zjištění, že poté, co pojišťovně bylo sděleno policií, že proti žalobci
je vedeno trestní stíhání, pojišťovna sama žádné šetření neprováděla a čekala
pouze na výsledek trestního stíhání, byl v uvedeném rozhodnutí vyjádřen právní
názor, že šetření Policie ČR nebo jiného veřejnoprávního orgánu, byť ve věci,
která s pojistnou událostí bezprostředně souvisí, nelze ztotožňovat se šetřením
pojistitele ve smyslu § 797 odst. 3 obč. zák. (ve znění tehdy účinném), a
probíhající trestní řízení vedené proti pojištěnému není důvodem, který by měl
za následek změnu doby splatnosti pojistného plnění. Dobu, po jakou může
pojistitel provádět šetření, zákon přímo nestanoví, avšak uvádí, že šetření
musí být provedeno "bez zbytečného odkladu", tj. bez neodůvodněných průtahů a v
rozsahu nutném pro řádné zjištění důvodu a výše plnění. Od okamžiku, kdy skončí
šetření pojistitele, běží patnáctidenní lhůta k výplatě plnění a po jejím
uplynutí se pojistitel dostává do prodlení (§ 517 obč. zák.). Počátek lhůty k
výplatě plnění je vázán na subjektivní okolnosti na straně pojistitele, který
provádí šetření, pro něž není doba trvání předepsána, nýbrž jeho délka závisí
na konkrétních okolnostech případu. Nelze však dovozovat, že by po dobu
probíhajícího trestního stíhání pojištěného neběžela lhůta k plnění podle § 797
odst. 3 obč. zák. Šetření Policie ČR nelze ztotožňovat se šetřením pojistitele
ve smyslu § 797 odst. 3 obč. zák.
Za šetření pojistitele je tedy možno považovat jeho vlastní aktivitu, již
vykonává za účelem prověření okolností, za nichž došlo k pojistné události a
pomocí níž si ověřuje údaje o průběhu škodné události. Šetření je skončeno,
je-li na základě ověření konkrétních okolností nepochybné, že k pojistné
události došlo. Doba skončení šetření pojistitele je otázkou skutkovou, kterou
je třeba v každém konkrétním případě zjistit, a šetření nelze automaticky
zaměňovat za pouhé vyčkávání na výsledek trestního řízení, byť jsou v něm
rovněž prověřovány okolnosti související s pojistnou událostí.
S odvolacím soudem lze souhlasit, že ukončení šetření pojišťovny, potřebné k
objasnění pojistné události, nelze v dané věci dovodit bez dalšího k 14. 3.
1998. Pokud poté, co byla odložena věc krádeže vozu neznámým pachatelem,
pojišťovna pokračovala v šetření a zejména s ohledem na krajně podezřelé
okolnosti v souvislosti s nahlášením pojistné události prováděla od dubna 1998
prostřednictvím svého smluvního partnera šetření v cizině, což vedlo k zahájení
trestního stíhání žalobkyně a jejího manžela, je správný názor odvolacího
soudu, že počátek prodlení s výplatou pojistného plnění nelze vázat na usnesení
Policie ČR, jímž byla odložena věc trestného činu krádeže. Za situace, že
pojišťovna v řízení tvrdila, že prošetřovala okolnosti, za nichž došlo k
prodeji pojištěného automobilu do Rumunska, a k prokázání svých tvrzení navrhla
důkazy, bylo třeba se touto okolností zabývat. Avšak, jak vyplývá ze shora
uvedeného, závěr odvolacího soudu, který bez dalšího ztotožnil okamžik ukončení
šetření pojišťovny s datem právní moci usnesení o zastavení trestního stíhání
žalobkyně a jejího manžela, není správný a není ani skutkově podložen
zjištěním, jaké šetření a po jakou dobu žalovaná prováděla.
Nejvyšší soud proto rozsudek odvolacího soudu ve výroku, jímž byl rozsudek
soudu prvního stupně ve věci samé změněn, a v závislých výrocích o náhradě
nákladů řízení podle § 243b odst. 2 věty za středníkem o.s.ř. zrušil. Jelikož
důvody, pro které byl rozsudek odvolacího soudu zrušen, platí i na rozsudek
soudu prvního stupně, zrušil Nejvyšší soud v témže rozsahu rovněž rozsudek
soudu prvního stupně a věc tomuto soudu vrátil k dalšímu řízení (§ 243b odst. 3
o.s.ř.).
Právní názor vyslovený v tomto rozsudku je závazný; v novém rozhodnutí o věci
rozhodne soud nejen o náhradě nákladů, vzniklých v novém řízení a v dovolacím
řízení, ale znovu i o nákladech původního řízení (§ 243d odst. 1, část první
věty za středníkem a věta druhá o.s.ř.).
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 19. října 2010
JUDr. Marta Škárová, v. r.
předsedkyně senátu