25 Cdo 4691/2009
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr.
Roberta Waltra a soudců JUDr. Marty Škárové a JUDr. Petra Vojtka v právní věci
žalobce Pionýr, sdružení, IČO 00499161, se sídlem Praha 1, Senovážné nám.
977/24, zastoupeného Mgr. Michalem Pokorným, advokátem se sídlem v Praze 2,
Kateřinská 522/21, proti žalované České republice – Ministerstvu financí, se
sídlem Praha 1, Letenská 15, jednající Úřadem pro zastupování státu ve věcech
majetkových, se sídlem Praha 2, Rašínovo nábřeží 42, o 19.500.000,- Kč, vedené
u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 18 C 199/2007, o dovolání žalobce
proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 27. května 2009, č.j. 62 Co
31/2009-60, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Žalobce se domáhal zaplacení částky 19.500.000,- Kč z titulu náhrady obvyklé
ceny nemovitostí ve výši 18.000.000,- Kč a nákladů ve výši 1.500.000,- Kč na
opravy a údržbu nemovitostí, zapsaných na listu vlastnictví č. 2416, pro k. ú.
Moravská Ostrava, obec Ostrava, jejichž vlastníkem se měl stát na základě
smlouvy uzavřené dne 20. 12. 2004 (dále jako „Smlouva“) s Fondem dětí a mládeže
„v likvidaci“ (dále „Fond“).
Obvodní soud pro Prahu 1 rozsudkem ze dne 30. července 2008, č.j. 18 C
199/2007-36, žalobu zamítl a rozhodl o nákladech řízení. Vyšel ze zjištění, že
předmětné nemovitosti, jež byly podle zápisu v katastru nemovitostí ve
vlastnictví České republiky s právem hospodaření Fondu, měly být na základě
výše uvedené Smlouvy bezúplatně převedeny na žalobce. Rozsudkem Okresního soudu
v Ostravě č.j. 31 C 403/2004-441 ve spojení s rozsudkem Krajského soudu v
Ostravě č.j. 11 Co 340/2007-501, jenž nabyl právní moci dne 25. 2. 2008, byl
vlastníkem dotčených nemovitostí určen Svaz klubů mládeže, jenž své vlastnictví
k nim nikdy nepozbyl, neboť dohoda o předání hospodářského zařízení, jíž mělo
dojít k převodu vlastnického práva na Svaz organizací dětí a mládeže a následně
SSM, nevznikla, protože tehdejší právní řád takovou dohodu neznal. Další
důkazní návrhy byly pro nadbytečnost zamítnuty. Soud dospěl k závěru, že Fond
dětí a mládeže nemohl uvedené nemovitosti na žalobce převést, jelikož nikdy
nebyl jejich vlastníkem, a proto není dána pasivní věcná legitimace žalované,
jež je právním nástupcem Fondu.
K odvolání žalobce Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 27. května 2009, č.j.
62 Co 31/2009-60, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl o náhradě
nákladů odvolacího řízení. Odvolací soud přisvědčil závěru soudu prvního
stupně, že žalovaná není ve vztahu k žádné z žalovaných částek pasivně
legitimována, neboť na základě pravomocných rozsudků je vlastníkem sporných
nemovitostí Svaz klubů mládeže. Postup soudu prvního stupně, jenž o uplatněném
nároku rozhodl ve dvou výrocích, není obvyklý, nicméně byl vyčerpán celý
předmět řízení, a uvedená okolnost nemá vliv na výsledek řízení a nelze z ní
ani dovodit nesprávné rozhodnutí ve věci. Další námitky žalobce označil
odvolací soud z hlediska posouzení správnosti napadeného rozsudku za právně
irelevantní.
Proti rozhodnutí odvolacího soudu podal žalobce dovolání, jehož přípustnost
dovozuje z ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. a podává je z důvodů
uvedených v ustanovení § 241a odst. 2 písm. a) a b) o. s. ř. Otázku zásadního
právního významu spatřuje v posouzení, zda „subjekt utrpěl škodu za situace,
kdy měl podle zákonné normy a podle usnesení Poslanecké sněmovny nárok na
bezúplatné získání majetku od státu, avšak tento majetek mu zaviněným jednáním
v rozporu se zákonem nebyl do vlastnictví převeden“. Dovolatel vytýká soudům
obou stupňů, že jej nepoučily dle ustanovení § 118a o. s. ř., že z dosud
provedených důkazů nevyplývá právní titul, na jehož základě by se žalobce mohl
svého žalobního nároku domoci, a nevyzvaly jej k doplnění rozhodných
skutečností, tvrzení, popřípadě označení důkazů, v důsledku čehož byl žalobce
vystaven překvapivému rozhodnutí. Žalobce dále namítl, že nepřevedením
nemovitostí dle Smlouvy u něj nenastalo rozmnožení majetku, přestože na ně měl
zákonný nárok. Soudům obou stupňů vytkl, že nesprávně směšovaly otázku právní
kvalifikace nároku a pasivní legitimace žalované, aniž zkoumaly, zda nárok
žalobce lze posoudit jako nárok na náhradu škody. Předmětné nemovitosti byly
Fondem evidovány v jeho majetku a byly označeny za vhodné k přidělení jinému
subjektu, přestože byl ohledně jejich vlastnictví veden soudní spor. Žalovaná
byla v souladu s ustanovením čl. I bodu 5 písm. d) zákona č. 364/2000 Sb. a
usnesením Poslanecké sněmovny ČR č. 416 ze dne 18. 4. 2004 subjektem ze zákona
povinným zajistit rozmnožení majetku žalobce.
Nejvyšší soud jako soud dovolací vzhledem k ustanovení článku II bodu 12 části
první zákona č. 7/2009 Sb. o dovolání rozhodoval podle občanského soudního řádu
ve znění účinném do 30. 6. 2009 (dále jen „o. s. ř.“) a po zjištění, že
dovolání bylo podáno včas, oprávněnou osobou (§ 240 odst. 1 o. s. ř.), za
splnění zákonné podmínky advokátního zastoupení dovolatele (§ 241 odst. 1 a 4
o. s. ř.), dospěl k závěru, že dovolání směřuje proti rozhodnutí odvolacího
soudu, proti němuž není tento mimořádný opravný prostředek přípustný.
Přípustnost dovolání dovolací soud posoudil podle § 237 odst. 1 písm. c) o. s.
ř., neboť rozhodnutím odvolacího soudu byl potvrzen v pořadí první rozsudek
soudu prvního stupně, a předpoklady přípustnosti dle ustanovení § 237 odst. 1
písm. a) a b) tak nejsou dány.
Podle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. může být dovolání přípustné jen tehdy,
jde-li o řešení právních otázek zásadního významu.
Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam zejména tehdy,
řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla
vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována
rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem (§ 237 odst. 3
o. s. ř.).
Z toho, že přípustnost dovolání je spjata se závěrem o zásadním významu
rozsudku po stránce právní, vyplývá, že také dovolací přezkum se otevírá pouze
pro posouzení otázek právních. Způsobilým dovolacím důvodem, jímž lze dovolání
odůvodnit a založit jeho přípustnost dle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., je v
tomto případě zásadně jen důvod podle § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř., jehož
prostřednictvím lze namítat, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním
posouzení věci; není jím naopak důvod spočívající v nesprávnosti skutkových
zjištění (§ 241a odst. 3 o. s. ř.) ani důvod, jímž jsou vytýkány vady řízení,
které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci [§ 241a odst. 2 písm.
a) o. s. ř.], pokud taková vada nezahrnuje řešení otázky zásadního právního
významu (srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 9. 1. 2008, sp. zn. II. ÚS
650/06, a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 2. 2011, sp. zn. 25 Cdo
2653/2009), a o takový případ se v dané věci nejedná.
Jelikož ve smyslu § 242 odst. 3 o. s. ř. je dovolací soud – s výjimkou určitých
vad řízení – vázán uplatněným dovolacím důvodem, jsou pro úsudek, zda
rozhodnutí odvolacího soud má po právní stránce zásadní význam či nikoli,
relevantní pouze otázky (z těch, na kterých rozhodnutí odvolacího soudu
spočívá), jejichž posouzení odvolacím soudem dovolatel napadl.
Odvolací soud vyšel ze zjištění, že rozsudkem Okresního soudu v Ostravě ze dne
12. 3. 2007, č.j. 31 C 140382004-441, ve spojení s rozsudkem Krajského soudu v
Ostravě ze dne 30. 11. 2007, č.j. 11 Co 340/2007-501, jenž nabyl právní moci
dne 25. 2. 2008, (vydanými v řízení, v němž jako žalobce vystupoval Svaz klubů
mládeže, jako žalovaný občanské sdružení Pionýr, a jako vedlejší účastník na
straně žalovaného Česká republika – Ministerstvo financí), bylo určeno, že
vlastníkem dotčených nemovitostí je Svaz klubů mládeže, který podle odůvodnění
rozsudku nikdy nepřestal být vlastníkem předmětných nemovitostí. Na základě
tohoto zjištění dovodil, že stát (Česká republika) nikdy předmětné nemovitosti
nenabyl, Fond nikdy nebyl jejich správcem, a proto je nikdy nemohl nabýt ani
žalobce, v důsledku čehož neexistuje žádný právní důvod pro přiznání žalovaného
plnění představujícího peněžitý ekvivalent hodnoty předmětných nemovitostí.
Dovolatel za zásadně právně významnou označil otázku, zda subjekt utrpěl škodu
za situace, kdy měl podle zákonné normy a podle usnesení Poslanecké sněmovny
nárok na bezúplatné získání majetku od státu, avšak tento majetek mu zaviněným
jednáním v rozporu se zákonem nebyl do vlastnictví převeden.
Z výše uvedeného je zřejmé, že vzhledem k názoru zaujatému odvolacím soudem
jeho rozhodnutí na otázce předestřené k dovolacímu přezkumu nespočívá. Žalobcem
formulovaná otázka vychází z premisy, že žalobce měl na základě „zákonné
normy“ (tj. zákona č. 364/2000 Sb.) právo nabýt předmětné nemovitosti; soudy
obou stupňů však (v souladu s nepochybnou dikcí citovaného zákona) dospěly k
závěru, že žalobci takové právo nesvědčilo, neboť stát nebyl vlastníkem a Fond
správcem předmětných nemovitostí, tudíž se na tyto nemovitosti citovaný zákon
nevztahoval a žalobci žádné právo k nim založit nemohl. Není tedy důvodu pro
závěr, že by napadené rozhodnutí odvolacího soudu mělo ve věci samé po právní
stránce zásadní význam ve smyslu ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) a odst. 3 o.
s. ř.
Ve vztahu k dovolatelem vytýkané absenci poučení dle ustanovení § 118a o. s. ř.
je pak nutno uvést, že v ustanovení § 118a o. s. ř. je upraven postup soudu,
vyžaduje-li procesní stav poučení o povinnosti tvrzení (§ 118a odst. 1 a 2 o.
s. ř.), poučení o povinnosti důkazní (§ 118a odst. 3 o. s. ř.) nebo poučení o
jiných procesních právech a povinnostech (§ 118a odst. 4 o. s. ř.).
Vzhledem k výše uvedenému právnímu závěru odvolacího soudu o nedostatku pasivní
věcné legitimace žalované, zamítnutí žaloby není založeno na závěru, že by
žalobce netvrdil rozhodné skutečnosti nebo nenavrhl důkazy potřebné k prokázání
nároku na náhradu škody, a již proto by případné nepoučení žalobce dle § 118a
odst. 3 o. s. ř. nemohlo zakládat vadu řízení, která by měla za následek
nesprávné rozhodnutí.
Dovolání tak směřuje proti rozhodnutí, proti němuž není přípustné. Nejvyšší
soud proto dovolání žalobce odmítl podle § 243b odst. 5 věty první a § 218
písm. c) o. s. ř., aniž se mohl zabývat věci z hlediska námitek uplatněných v
dovolání.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle § 243b odst. 5 věty
první, § 224 odst. 1, § 151 odst. 1 a § 146 odst. 3 o. s. ř., neboť žalobce
nemá na náhradu nákladů dovolacího řízení právo a žalované náklady v dovolacím
řízení nevznikly.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 21. prosince 2011
JUDr. Robert Waltr, v. r.
předseda senátu