25 Cdo 4693/2010
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Marty Škárové a soudců JUDr. Petra Vojtka a JUDr. Roberta Waltra v právní věci žalobce P. K., zastoupeného JUDr. Jindřichem Zadinou, advokátem se sídlem v Praze 2, Sokolská 35, proti žalovanému V. Z., zastoupeného JUDr. Stanislavem Stunou, advokátem se sídlem v Praze 10, Počernická 3225/A3, o náhradu škody, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 4 pod sp. zn. 28 C 324/2004, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 26. ledna 2010, č. j. 15 Co 507/2009-172, takto:
I. Dovolání se odmítá. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
zamítl žalobu na zaplacení částky 713.237,- Kč a rozhodl o náhradě nákladů řízení. Vyšel ze zjištění, že žalovaný byl v trestním řízení pravomocně uznán vinným trestným činem loupeže, kterého se dopustil na žalobci dne 21. 7. 1999, a protože mu způsobil újmu na zdraví a škodu na věcech, byla mu uložena povinnost zaplatit žalobci 8.400,- Kč na bolestném a 21.000,- Kč na ztížení společenského uplatnění a na náhradě škody na věcech 34.202,- Kč. Soud dospěl k závěru, že nárok žalobce na další náhradu bolestného a za ztížení společenského uplatnění není důvodný, neboť zdravotní stav žalobce se od doby trestního řízení nezměnil, a nepřiznal mu ani požadovanou náhradu škody na věcech vzhledem k tomu, že žalobce ani přes poučení podle § 118a o. s. ř. neprokázal, že by věci, za jejichž poškození mu byla přiznána náhrada v trestním řízení, měly vyšší hodnotu, než jak byly oceněny v trestním řízení, a ohledně dalších věcí neprokázal, že by v souvislosti s trestným činem byly poškozeny. Protože žalobce ani přes výzvu neposkytl soudem ustanovenému znalci doklady ohledně požadované náhrady za ztrátu na výdělku a soudu nepředložil důkazy o tom, že ztrátu na výdělku utrpěl, soud zamítl žalobu i v této části.
K odvolání žalobce Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 26. 1. 2010, č. j. 15 Co 507/2009-172, rozsudek soudu prvního stupně v napadených výrocích potvrdil a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení. Vyšel ze skutkového stavu zjištěného soudem prvního stupně a dospěl i ke stejným závěrům. Zdravotní následky napadení žalobce byly již odškodněny v adhezním řízení a jeho tvrzení v odvolání, že se jeho zdravotní stav zhoršil, je s ohledem na jeho výpovědi před soudem prvního stupně nevěrohodné. Nedoložil ani po poučení podle § 118a o. s. ř., že by škoda způsobená na věcech byla vyšší než již přiznaná podle ocenění v trestním řízení. Nepředložil žádné doklady o svém pracovním poměru ani o podnikání a v řízení nedoložil své tvrzení, že byl zaměstnán u společnosti REZAPS, s. r. o.
Proti tomuto rozsudku podal žalobce dovolání, jehož přípustnost dovozuje z ust. § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. a podává jej z důvodů podle § 241a odst. 2 písm. a) o. s. ř. Namítá, že v důsledku trestného činu má trvalé následky, které nebyly zohledněny, má bolesti, těžko se soustřeďuje, má úzkostné stavy a byla mu přiznána částečná invalidita, a movité věci, zejména šperky, byly v trestním řízení znalcem podhodnoceny. Uvádí, že ohledně svého výdělku vyvinul úsilí k získání všech dokladů, které neměl k dispozici, a namítá, že z dokladů od pražské správy sociálního zabezpečení vyplývá, že od společnosti REZAPS s. r. o. pobíral mzdu ve výši 18.000,- Kč měsíčně. Navrhl, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu zrušil.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno včas, osobou oprávněnou – účastníkem řízení, zastoupeným advokátem, dospěl k závěru, že dovolání není přípustné.
Podmínky přípustnosti dovolání proti rozsudku odvolacího soudu upravuje ustanovení § 237 o. s. ř.
Podle § 237 odst. 1 o. s. ř. je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé [písm. a)], jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil [písm. b)], jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle písmena b) a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam [písm. c)].
Podle § 237 odst. 2 písm. a) o. s. ř. není dovolání podle odstavce 1 přípustné ve věcech, v nichž dovoláním dotčeným výrokem bylo rozhodnuto o peněžitém plnění nepřevyšujícím 50.000,- Kč a v obchodních věcech 100.000,- Kč; k příslušenství pohledávky se přitom nepřihlíží.
V dané věci žalobce napadá dovoláním rozsudek odvolacího soudu, jímž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně, kterým byla zamítnuta žaloba na zaplacení částky 713.237,- Kč, sestávající z řady nároků (na náhradu bolestného, za ztížení společenského uplatnění, za ztrátu na výdělku a další), z nichž nárok na náhradu škody na věcech v celkové výši 21.600,- Kč (za oblečení a osobní věci poškozené při napadení) nepřevyšuje 50.000,- Kč. Dovolání tedy směřuje proti výroku rozsudku, kterým bylo rozhodnuto o peněžitém plnění nepřevyšujícím 50.000,- Kč, a přípustnost dovolání je proto vyloučena ustanovením § 237 odst. 2 písm. a) o. s. ř.
Podle § 237 odst. 3 o. s. ř. rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam [odstavec 1 písm. c)] zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je soudy rozhodována rozdílně, nebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak; k okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle § 241a odst. 2 písm. a) a § 241a odst. 3 se nepřihlíží.
Dovolatel sám v dovolání žádnou právní otázku zásadního významu nevymezuje, podstatou jeho námitek je nesouhlas s tím, jak odvolací soud i soud prvního stupně zhodnotily provedené důkazy, a že k provedení některých důkazů nepřistoupily. Zpochybňuje-li dovolatel skutkové závěry, na nichž spočívá rozhodnutí odvolacího soudu, nejedná se o posouzení věci po právní stránce, nýbrž o otázku zjištění skutkového stavu, tedy o dovolací důvod podle § 241a odst. 3 o. s. ř. (rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování), jímž přípustnost dovolání podle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. založit nelze; tento důvod je uplatnitelný pouze tehdy, je-li dovolání přípustné podle § 237 odst. 1 písm. a) a b) o. s. ř.
Ani namítané vady řízení (že soud nepřihlédl k listinám předloženým žalobcem) nezakládají přípustnost dovolání podle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., neboť tyto námitky zakládají dovolací důvod dle ustanovení § 241 odst. 2 písm. a) o. s. ř.), a jak přímo stanoví zákon (§ 237 odst. 3), k okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle § 241a odst. 2 písm. a) a § 241a odst. 3 se nepřihlíží.
Jelikož dovolání neobsahuje způsobilé dovolací důvody a není důvodu pro závěr, že by napadené rozhodnutí odvolacího soudu mělo po právní stránce zásadní význam, je zřejmé, že dovolání v rozsahu, v němž není přípustnost dovolání vyloučena ust. § 237 odst. 2 písm. a) o. s. ř., směřuje proti rozhodnutí, proti němuž není tento mimořádný opravný prostředek podle § 237 odst. 1 písm. c), odst. 3 o. s. ř. přípustný.
Z uvedeného vyplývá, že dovolání směřuje proti rozhodnutí, proti němuž není přípustné. Nejvyšší soud proto dovolání žalobce odmítl podle § 243b odst. 5 věty první a § 218 písm. c) o. s. ř.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle § 243b odst. 5 věty první, § 224 odst. 1 a § 146 odst. 3 o. s. ř., neboť žalobce nemá na náhradu nákladů dovolacího řízení právo a žalovanému v dovolacím řízení náklady nevznikly.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 22. srpna 2012
JUDr. Marta Škárová, v. r. předsedkyně senátu