U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr.
Marty Škárové a soudců JUDr. Petra Vojtka a JUDr. Roberta Waltra v právní věci
žalobkyně V. B., zastoupené JUDr. Jiřím Císařem, advokátem se sídlem v Ústí nad
Labem, Hrnčířská 55/14, proti žalovanému JUDr. Josefu Vondráčkovi, advokátovi
se sídlem v Ústí nad Labem, Špitálské náměstí 3, o 171.613,- Kč s
příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Ústí nad Labem pod sp. zn. 8 C
77/2001, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem
ze dne 31. 1. 2008, č. j. 17 Co 121/2006-139, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
při výkonu advokacie, a rozhodl o náhradě nákladů řízení. Vyšel ze zjištění, že
na základě smlouvy o poskytování právní pomoci uzavřené dne 11. 9. 1992
žalovaný jako advokát zastupoval žalobkyni v řízení vedeném u Městského soudu
v Praze pod sp. zn. 31 C 249/93, které skončilo pravomocným zamítnutím její
žaloby na plnění vyplývající z autorství k vytvořenému a užitému dílu. Žalovaný
převzal zastoupení a podal žalobu, vycházel přitom z pokynů a informací
žalobkyně coby klientky. Účastnil se jednání soudu, proti rozsudku soudu
prvního stupně podal odvolání. Soud dovodil, že žalovaný jakožto právní
zástupce žalobkyně nenese odpovědnost za výsledek sporu, když neporušil žádnou
právní povinnost ve smyslu § 420 obč. zák. ani § 14 zákona č. 128/1990 Sb., o
advokacii, či pravidel profesionální etiky, což opakovaně potvrdilo i šetření
České advokátní komory, která řešila stížnosti žalobkyně na jednání žalovaného.
K odvolání žalobce Krajský soud v Ústí nad Labem rozsudkem ze dne 31. 1. 2008,
č. j. 17 Co 121/2006-139, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl o
náhradě nákladů odvolacího řízení. Odvolací soud neshledal důvodnou námitku
promlčení žalobou uplatněného nároku podle § 106 odst. 1 obč. zák. a shodně se
soudem prvního stupně dospěl k závěru, že žalobkyně neunesla důkazní břemeno o
porušení povinnosti žalovaného vykonávat řádně advokacii, z něhož by žalovanému
vyplýval závazek k náhradě škody, nebyla splněna podmínka vztahu příčinné
souvislosti mezi okolností, že žalovaný směřoval žalobu ve věci autorských
nároků vůči subjektu, jenž nebyl pasivně legitimován, a vznikem škody.
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání, jehož přípustnost
dovozuje z ust. § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. a podává je z důvodu
nesprávného právního posouzení věci. Namítá nesprávnou aplikaci zákona o
advokacii, zejména ustanovení o povinnostech advokáta a jeho odpovědnosti za
škodu způsobenou klientovi v souvislosti s výkonem advokacie. Uvádí, že
žalovaný učinil profesně chybnou volbu subjektu, který měl být v řízení o
autorskou odměnu žalován, proto byla žaloba zamítnuta a žalobkyni tak vznikla
škoda, za kterou žalovaný nese objektivní odpovědnost. Poukazuje na povinnosti
advokáta podle zákona o advokacii a dovozuje, že žalovaný měl buď odmítnout
její právní zastupování nebo zažalovat všechny v úvahu přicházející subjekty.
Jeho procesní postup při vymezení okruhu žalovaných je v příčinné souvislosti
se vznikem škody. Nesprávným právním názorem se řídily soudy i při hodnocení
stanoviska České advokátní komory, neboť ta je oprávněna posuzovat pouze kárné
provinění advokáta, nikoliv odpovědnost advokáta za škodu způsobenou klientovi
při výkonu právní služby. Dovolatelka navrhla, aby dovolací soud zrušil
rozhodnutí soudu odvolacího i soudu prvního stupně a věc mu vrátil k dalšímu
řízení.
Žalovaný se ve vyjádření k dovolání zcela ztotožnil s právním posouzením soudů
obou stupňů. K námitkám žalobkyně uvedl, že možnost zažalovat všechny v úvahu
přicházející subjekty s ní projednal, ona si byla vědoma rizika hradit náklady
soudního řízení zbývajícím dvěma potencionálním žalovaným a rozhodla se svůj
nárok vůči nim neuplatnit. Podle jeho názoru se žalobkyně rozhodla vymáhat
náhradu škody vůči němu pro zjevnou nedobytnost pohledávky za Národně sociální
stranou, a uložením povinnosti uhradit jí ušlou autorskou odměnu cestou náhrady
škody by se žalobkyně dostala do mnohem příznivější situace, než v jaké by se
nacházela v případě, že by jí byla soudem přiznána úhrada proti Národně
sociální straně. Žalobkyně neuvádí, v jaké otázce spatřuje zásadní právní
význam rozhodnutí odvolacího soudu, v čem je rozhodovací praxe soudů rozdílná
nebo v čem rozhodl odvolací soud v rozporu s platným právem. Navrhl odmítnutí
jejího dovolání.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo
podáno včas, účastníkem řízení, zastoupeným advokátem ve smyslu § 241 o. s. ř.,
dospěl k závěru, že dovolání směřuje proti rozhodnutí, proti němuž není
přípustné. Vzhledem k tomu, že dovoláním napadený rozsudek byl vydán dne 31. 1.
2008, Nejvyšší soud dovolání projednal a rozhodl o něm podle dosavadních
předpisů (tj. podle občanského soudního řádu ve znění účinném před 1. 7. 2009 –
srov. bod 12. čl. II zákona č. 7/2009 Sb.).
Podle ustanovení § 237 odst. 1 o. s. ř. je dovolání přípustné proti rozsudku
odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo změněno
rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé [písm. a)], jimiž bylo potvrzeno
rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci
samé jinak než v dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že byl vázán právním
názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil [písm. b)], jimiž
bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není
přípustné podle ustanovení písmena b) a dovolací soud dospěje k závěru, že
napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam [písm.
c)].
Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam zejména tehdy,
řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla
vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodovámjna
rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem (§ 237 odst. 3
o. s. ř.).
V dané věci se přípustnost dovolání řídí podle ust. § 237 odst. 1 písm. c) o.
s. ř. Dovolání je přípustné, jen jde-li o řešení právních otázek (jiné otázky,
zejména posouzení správnosti nebo úplnosti skutkových zjištění přípustnost
dovolání nezakládají – srov. § 241a odst. 3 o. s. ř.) a současně se musí
jednat o právní otázku zásadního významu. Dovolací soud je zásadně vázán
uplatněnými dovolacími důvody (srov. § 242 odst. 3 o. s. ř.) a při zkoumání,
zda napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve smyslu § 237 odst. 3 o. s. ř. po
právní stránce zásadní význam, může posuzovat jen právní otázky, které
dovolatel označil, za současného naplnění podmínky, že na takto označených
právních otázkách (závěrech) rozhodnutí odvolacího soudu spočívá a že v
rozsudku řešená a dovoláním vymezená právní otázka má zásadní význam nejen pro
rozhodnutí konkrétní věci (v jednotlivém případě), ale zároveň i z hlediska
rozhodovací činnosti soudů vůbec.
Při posuzování přípustnosti dovolání pro zásadní právní význam rozhodnutí jde
zásadně o jinou úvahu, než o prověřování správnosti právního posouzení věci
odvolacím soudem v případě přípustného dovolání prostřednictvím dovolacího
důvodu podle § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. Je – li dovolání přípustné podle
§ 237 odst. 1 písm. a) a b) o. s. ř., Nejvyšší soud prověřuje správnost
právního posouzení věci odvolacím soudem prostřednictvím dovolatelem uplatněné
kritiky právních závěrů a zkoumá, zda z tohoto hlediska je rozhodnutím správným
(§ 243b odst. 2 o. s. ř.).
Avšak má-li být přípustnost dovolání založena zásadním významem rozhodnutí po
právní stránce, pak Nejvyšší soud přistoupí ke zkoumání správnosti rozhodnutí
odvolacího soudu až poté, co dojde k závěru, že dovolání je přípustné, tedy že
ve smyslu § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. má rozhodnutí odvolacího soudu po
právní stránce zásadní význam.
Proces zkoumání významu rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce není
proto shodný s prověřováním jeho správnosti z hlediska uplatněného dovolacího
důvodu. Nejvyšší soud při tomto zkoumání především prověřuje, zda v rozsudku
řešená a dovoláním vymezená právní otázka má zásadní význam nejen pro
rozhodnutí konkrétní věci (v jednotlivém případě), ale i pro judikaturu, tedy z
hlediska rozhodovací činnosti soudů vůbec, a zda jde o právní otázku, kterou
dosud neřešil, popř. právní otázku řešenou rozdílně odvolacími soudy, či
Nejvyšším soudem, anebo – z hlediska judikatorního – řešenou v rozporu s
hmotným právem.
Dovolatelka ovšem mylně předpokládá postup právě opačný, tedy přezkum věcné
správnosti rozsudku odvolacího soudu z hlediska kritiky právního posouzení věci
již v rámci zkoumání přípustnosti dovolání. Žádnou otázku zásadního právního
významu ve svém dovolání neuvedla a neshledal ji ani odvolací soud. Pokud
odvolacímu soudu vytýká nesprávnou aplikaci zákona o advokacii, napadá spíše
hodnocení důkazů a zjištěný skutkový stav než pochybení právní. Rozhodnutí
odvolacího soudu v posuzované věci spočívá na závěru, že se žalobkyně
neprokázala naplnění podmínek odpovědnosti advokáta vznik škody. Posouzení
důvodnosti uplatněného nároku odvolacím soudem nečiní jeho rozhodnutí právně
významným, neboť převážně leží v rovině skutkové a pro rozhodnutí v dané věci
byl určující závěr skutkový. Namítá-li dovolatelka nesprávnost skutkových
zjištění a nesprávné hodnocení důkazů, zejména stanoviska České advokátní
komory, nejedná se o posouzení právní stránky věci, tím méně pak o právní
otázku zásadního významu ve smyslu § 237 odst. 1 písm. c), odst. 3 o. s. ř.
Pochybení při hodnocení důkazů a nesprávné skutkové zjištění není dovolacím
důvodem podle § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř., nýbrž dovolacím důvodem podle §
241a odst. 3 o. s. ř. (rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, které nemá
podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování). Jak z
dikce § 241a odst. 3 o. s. ř. vyplývá, lze tento důvod uplatnit pouze, je-li
dovolání přípustné podle § 237 odst. 1 písm. a) a b) o. s. ř., nikoliv v této
věci; stejně tak k případným vadám řízení, které mohly mít za následek
nesprávné rozhodnutí ve věci [§ 241a odst. 2 písm. a) o. s. ř.], lze v
dovolacím řízení přihlédnout, jen je-li dovolání přípustné (srov. § 242 odst. 3
o. s. ř.).
Jak vyplývá ze shora uvedeného, není důvod pro závěr, že rozsudek odvolacího
soudu má po právní stránce zásadní význam ve smyslu § 237 odst. 1 písm. c),
odst. 3 o. s. ř. Dovolání proti tomuto rozsudku proto není přípustné.
Z uvedených důvodů bylo dovolání podle ustanovení § 218 písm. c) za použití
ustanovení § 243b odst. 5 věty prvé o. s. ř. odmítnuto.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle ustanovení § 243b
odst. 5 věty prvé, § 224 odst. 1, § 146 odst. 3 a § 151 odst. 1 věty prvé o. s.
ř., neboť žalobkyni s ohledem na výsledek řízení na náhradu svých nákladů nemá
právo a žalovanému náklady v dovolacím řízení nevznikly.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 27. dubna 2011
JUDr. Marta Škárová, v. r.
předsedkyně senátu