Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Petra Vojtka a soudců JUDr. Marty Škárové a JUDr. Roberta Waltra v právní věci žalobců a) V. M., a b) J. M., proti žalovanému J. B., zastoupenému JUDr. Danielou Žihlovou, advokátkou se sídlem ve Dvoře Králové nad Labem, nám. Václava Hanky 828, o 44.147,- Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Trutnově pod sp. zn. 5 C 342/2007, o dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 24. června 2008, č. j. 26 Co 23/2008-60, takto:
I. Dovolání se odmítá. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Krajský soud v Hradci Králové rozsudkem ze dne 24. 6. 2008, č. j. 26 Co 23/2008-60, potvrdil rozsudek pro uznání ze dne 26. 10. 2007, č. j. 5 C 342/2007-25, jímž Okresní soud v Trutnově uložil žalovanému zaplatit žalobcům částku 44.147,- Kč s příslušenstvím. Ztotožnil se se závěrem soudu prvního stupně, že ve smyslu ustanovení § 153a odst. 3 o.s.ř. byly splněny předpoklady pro vydání rozsudku pro uznání, neboť žalovaný se ve třicetidenní lhůtě stanovené soudem prvního stupně ve výzvě podle § 114b o.s.ř.
k žalobě nevyjádřil, ani v této lhůtě, běžící od 6. 9. 2007, soudu nesdělil, jaký vážný důvod mu v podání vyjádření brání, takže podle § 114b odst. 5 o.s.ř. nastala fikce uznání nároku. Na uvedeném závěru nemůže nic změnit ani námitka žalovaného, že se tak stalo pro zdravotní indispozici jeho zmocněnce (existující navíc již v době zmocnění – plná moc z 18. 9. 2007) a jeho neschopnost pořídit písemný úkon. Za situace, kdy se mohl se zmocněncem volně stýkat a svobodně s ním komunikovat, mu totiž nic nebránilo, aby vyjádření k věci sám písemně zachytil a zajistil jeho doručení soudu.
Proti tomuto rozsudku podal žalovaný dovolání, jehož přípustnost dovozuje z ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. Namítá, že rozsudek pro uznání byl vydán předčasně, neboť spornou věc mohli účastníci vyřešit smírem. Jeho zmocněnec se nemohl ve stanovené lhůtě vyjádřit pro vážné zdravotní a psychosomatické problémy (lze doložit vyjádřením lékaře) a domníval se, že tak učiní až přímo u jednání; uvádí, že „zdravotní problémy byly tělem signalizovány již od srpna 2008, tedy v době, kdy měl soudu sdělit písemné námitky proti platebnímu rozkazu a vyvrcholily totálním kolapsem dne 5. 11. 2007, kdy jej po pádu na ulici v Mladé Boleslavi odvezla do nemocnice rychlá záchranná služba“. Šlo tedy o vážný a dostačující důvod k tomu, aby byla lhůta k písemnému vyjádření prominuta. Dále dovolatel s odkazem na § 153b o.s.ř. dovozuje, že soud nemusel v uvedené věci rozhodnout rozsudkem pro zmeškání. Navrhl proto, aby dovolací soud napadený rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a o.s.ř.) po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno ve lhůtě uvedené v ustanovení § 240 odst. 1 o.s.ř. oprávněnou osobou - účastníkem řízení, dospěl k závěru, že dovolání směřuje proti rozhodnutí, proti němuž není tento mimořádný opravný prostředek přípustný. Vzhledem k tomu, že dovoláním napadený rozsudek byl vydán dne 24. 6. 2008, Nejvyšší soud dovolání projednal a rozhodl o něm podle dosavadních předpisů (tj. podle občanského soudního řádu ve znění účinném před 1. 7. 2009 – srov. bod 12. Čl. II zákona č. 7/2009 Sb.).
Přípustnost dovolání proti rozsudku, kterým odvolací soud potvrdil rozsudek soudu prvního stupně upravuje ustanovení § 237 odst. 1 písm. b) a c) o.s.ř. O případ uvedený v § 237 odst. 1 o.s.ř. pod písmenem b) v daném případě nejde a pro založení přípustnosti dovolání podle písmene c) Nejvyšší soud důvod neshledal, neboť rozhodnutí odvolacího soudu není založeno na řešení právní otázky, která by měla zásadní význam ve smyslu ustanovení § 237 odst. 3 o.s.ř.
K námitkám dovolatele, kterými zpochybňuje závěr odvolacího soudu, že nastala fikce uznání nároku uplatněného žalobou, lze odkázat na závěry formulované v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 8. 3. 2005, sp. zn. 21 Cdo 1951/2004, uveřejněném pod č. 21 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, ročník 2006, totiž že podal-li žalovaný vyjádření ve věci až po uplynutí lhůty určené v usnesení o výzvě k vyjádření vydaném podle ustanovení § 114b odst. 1 o.s.ř., nenastane fikce uznání nároku uplatněného proti žalovanému v žalobě jen tehdy, jestliže žalovaný prokáže, že mu v podání vyjádření bránil vážný důvod, a současně, jestliže takový vážný důvod alespoň sdělil soudu ve lhůtě stanovené pro podání vyjádření nebo jestliže šlo o tak vážný důvod, který mu zabránil v tom, aby soudu byť jen sdělil, že u něj tento vážný důvod nastal (§ 114b odst. 5 o.s.ř.). S těmito ustálenými judikatorními závěry dovolacího soudu je napadené rozhodnutí v souladu. Z dovolací argumentace se přitom (bez ohledu na nesrovnalosti v uváděných časových souvislostech) nepodává, že by dovolateli samotnému nějaký vážný důvod bránil v tom, aby se ve věci vyjádřil, resp. že by mu něco bránilo alespoň soudu sdělit, že se ve lhůtě není schopen vyjádřit. Z obsahu spisu totiž plyne, že šlo o zdravotní potíže obecného zmocněnce, jemuž žalovaný udělil plnou moc až v průběhu soudem stanovené lhůty pro vyjádření. Neopodstatněnost argumentu dovolatele, že se zmocněnec po podání odporu proti vydanému platebnímu rozkazu domníval, že vyjádření podá u jednání, plyne přímo z textu zákona (§ 114b odst. 1 a 2 o.s.ř.).
Námitka dovolatele o předčasnosti vydání rozsudku pro uznání, když spornou věc by mohli účastníci vyřešit smírem, není důvodná, neboť soudní smír mohou účastníci uzavřít i za odvolacího řízení (srov. § 211 a § 99 o.s.ř.), čemuž nebrání ani to, že soud prvního stupně ve věci rozhodl (v souladu se zákonem) rozsudkem pro uznání podle ustanovení § 153a o.s.ř. V projednávané věci tedy účastníci mohli uzavřít soudní smír i za odvolacího řízení, pokud by byli měli na skončení řízení tímto způsobem zájem. Protože tak neučinili, nelze nyní dovozovat předčasnost vydání rozsudku pro uznání a odnětí možnosti dosáhnout smírného vyřešení sporu. Argumentace úpravou rozsudku pro zmeškání je pak zcela irelevantní.
Z uvedeného vyplývá, že žádná z dovolatelem formulovaných otázek nepředstavuje otázku po právní stránce zásadního významu a že dovolání směřuje proti rozhodnutí odvolacího soudu, proti němuž není tento mimořádný opravný prostředek přípustný; Nejvyšší soud ČR je proto podle ustanovení § 243b odst. 5 věty první a § 218 písm. c) o.s.ř. odmítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle § 243b odst. 5 věty první, § 224 odst. 1, § 151 odst. 1 a § 146 odst. 3 o.s.ř. za situace, kdy žalovaný neměl v dovolacím řízení úspěch, avšak žalobcům žádné náklady dovolacího řízení nevznikly.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 25. srpna 2009
JUDr. Petr Vojtek předseda senátu