USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Roberta Waltra a
soudkyň JUDr. Hany Tiché a JUDr. Martiny Vršanské v právní věci žalobců: a) L.
H., narozená XY, b) O. H., narozený XY, oba bytem XY, oba zastoupeni Mgr.
Petrem Novákem, advokátem se sídlem Myslivní 698/21, Brno, proti žalované:
Veterinární a farmaceutická univerzita Brno, IČO 62157124, se sídlem Palackého
třída 1946/1, Brno, zastoupená JUDr. Ludvíkem Ševčíkem, Kobližná 47/19, Brno,
za účasti: Kooperativa pojišťovna, a. s., Vienna Insurance Group, IČO 47116617,
se sídlem Pobřežní 665/21, Praha 8, jako vedlejšího účastníka na straně
žalované, o 933.406 Kč s příslušenstvím, vedené u Městského soudu v Brně pod
sp. zn. 108 C 336/2014, o dovolání žalobců proti rozsudku Krajského soudu v
Brně ze dne 25. 7. 2018, č. j. 44 Co 551/2017-229, 44 Co 552/2017, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Kč s příslušenstvím a rozhodl o náhradě nákladů řízení mezi účastníky. Samostatným usnesením ze dne 10. 3. 2017, č. j. 108 C 336/2014-147, pak rozhodl
o náhradě nákladů řízení vůči státu. Vyšel ze zjištění, že dne 26. 7. 2012 v
ranních hodinách zkolaboval pes žalobců jménem „Anater Dolní Chalupy“, plemeno
novofundlandský pes, narozený dne 21. 2. 2005, a proto jej vzali k veterináři
M. M. v XY, který u něj zjistil podezření na krvácení do dutiny břišní v
důsledku ruptury jater nebo sleziny. Po základním ošetření veterinář předal psa
zpět žalobcům ve 13:47 hod. s tím, aby jej převezli k žalované na její Kliniku
chorob psů a koček Fakulty veterinárního lékařství. Žalobce a) žalovanou předem
telefonicky informoval o stavu psa a úmyslu přijet. Cestou do Brna byly na
dálnici dopravní komplikace a na pracoviště žalované se žalobci se svým psem
dostali v 16:04 hod. V 16:35 hod. započal u žalované veterinární výkon, při
kterém však pes v 17:20 hod. uhynul. Žalobci požadovali po žalované náhradu
škody za úhyn jejich psa (žalovaná částka představuje hodnotu psa dle
znaleckého posudku, ušlý zisk za následující 3 další roky života psa, platbu za
nezdařenou operaci a náklady na znalecké posudky) s tvrzením, že pochybila při
poskytování veterinární péče a s operačním zákrokem započala opožděně. Soud
prvního stupně však na základě dokazování, které obsahovalo zejména hodnocení
veterinární dokumentace, v řízení vypracovaného znaleckého posudku a výslech
mnoha svědků, dospěl k závěru, že postup žalované byl včasný a zcela lege
artis. Jelikož žalovaná neporušila žádné ustanovení zákona č. 166/1999 Sb., o
veterinární péči, ve znění ke dni provedení veterinárního výkonu, tedy
nedopustila se žádného protiprávního jednání, nebylo žalobcům přiznáno právo na
náhradu škody ve smyslu § 420 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, ve
znění účinném do 31. 12. 2013. Krajský soud v Brně rozsudkem ze dne 25. 7. 2018, č. j. 44 Co 551/2017-229, 44
Co 552/2017, potvrdil rozsudek soudu prvního stupně a rozhodl o náhradě nákladů
odvolacího řízení. Vyšel ze skutkových zjištění soudu prvního stupně a zcela se
ztotožnil i s jeho právním posouzením. V otázce hodnocení důkazů odvolací soud
vyšel z konstantní judikatury Nejvyššího soudu a dospěl k závěru, že při
zjišťování skutkového stavu věci nedošlo ke zjištěním, která by neměla oporu v
provedeném dokazování. Soud prvního stupně provedl všechny navržené důkazy. Pokud některé neprovedl, vysvětlil důvod jejich nadbytečnosti. Logicky a
srozumitelně vysvětlil, proč považoval výpovědi svědků D. a Š. za důvěryhodné,
a posoudil je i ve vazbě na jiné listinné důkazy. Vysvětlil obtížnost
zfalšování či doplnění údajů do anesteziologického protokolu a rozptýlil
pochybnosti ohledně časových údajů o průběhu operace a způsobů jejich
vytvoření. Korektně se podle odvolacího soudu vypořádal i s dalšími důkazy, ať
již jde o časový údaj na fotografii psa, který nic nevypovídá o tom, kdy se s
operací započalo, anebo s výpovědí svědkyně A., kterou nepokládal za
důvěryhodnou, což náležitě odůvodnil.
Odborné závěry pak byly správně čerpány
ze znaleckého posudku zadaného soudem, zatímco posudek H., který nemá doložku
dle § 127a o. s. ř., byl správně veden jako listinný důkaz a bylo poukázáno na
jeho odborné rozpory. Hodnocení důkazů soudem prvního stupně tvoří logický
celek, není projevem extrémního formalismu či libovůle a odvolací soud mu tak
nic nevytknul. Rozsudek odvolacího soudu napadli žalobci a) a b) dovoláním s tím, že jeho
přípustnost spatřují v otázkách aplikace § 132 o. s. ř., které dovolací soud
dosud neřešil nebo je částečně řešil a měly by být posouzeny jinak. Namítají,
že soud prvního stupně řádně nepřihlédl k řadě jimi navržených důkazů
(především ke znaleckému posudku H., který předložili), jiné navrhované důkazy
vůbec neprovedl (navrhovaný znalecký posudek k pravosti veterinárního
anesteziologického protokolu), v důsledku čehož nezjistil úplně skutkový stav
věci, jeho skutková zjištění nemají oporu v provedeném dokazování, odporují si
a nedostál tak požadavkům § 132 o. s. ř. Dále odvolacímu soudu vytýkají, že se
nevypořádal s řadou odvolacích námitek a omezil se pouze na uvedení obecných
pravidel a zásad provádění dokazování. Soud prvního stupně dle nich bez
jakékoliv opory v provedeném dokazování konstatoval, že převoz psa do Brna byl
zbytečný a odvolací soud vůbec nezohlednil námitky dovolatelů o nutnosti jeho
převozu. Stejně tak se odvolací soud dostatečně nevypořádal s odvolacími
námitkami týkajícími se času vyhotovení denního záznamu, tedy času započetí
operačního zákroku na jejich psovi a s rozpory vyplývajícími z provedeného
dokazování v odborných otázkách, které měly být odstraněny revizním posudkem, k
čemuž nedošlo. Oba soudy tak dle dovolatelů zasáhly do jejich práva na
spravedlivý proces a práva vlastnit majetek. Navrhli, aby dovolací soud
napadené rozhodnutí zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) shledal, že dovolání bylo
podáno včas, osobami k tomu oprávněnými – účastníky řízení (§ 240 odst. 1 o. s. ř.), zastoupenými advokátem ve smyslu § 241 o. s. ř., avšak není přípustné
podle § 237 o. s. ř. Dovolatel především namítá, že rozhodnutí odvolacího soudu vychází ze
skutkových zjištění, která nemají podle obsahu spisu v podstatné části oporu v
provedeném dokazování. Námitky proti samotnému zjištěnému skutkovému stavu však nejsou předmětem
dovolacího přezkumu a ani nezakládají přípustnost dovolání podle § 237 o. s. ř. (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013,
uveřejněné pod č. 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Dovolacím
důvodem podle § 241a odst. 1 o. s. ř. lze napadnout výsledek činnosti soudu při
hodnocení důkazů, na jehož nesprávnost lze usuzovat – jak vyplývá ze zásady
volného hodnocení důkazů – jen ze způsobu, jak k němu soud dospěl a byl-li
tento způsob odvolacím soudem přezkoumáván jako otázka procesního práva. Nelze-li pak soudu v tomto směru vytknout žádné pochybení, není možné ani
polemizovat s jeho skutkovými závěry (např.
namítat, že soud měl uvěřit jinému
svědkovi, že měl vycházet z jiného důkazu, že některý důkaz není ve skutečnosti
pro skutkové zjištění důležitý, že z provedených důkazů vyplývá jiné skutkové
zjištění apod.). Soud prvního stupně v odůvodnění svého rozsudku srozumitelně vysvětlil, na
základě jakých úvah dospěl ke svým skutkovým zjištěním, přičemž dovolací soud
neshledal, že by pokládal za zjištěné něco, co ve spise není, opomenul něco
podstatného, co ve spise je, ani že by v jeho úvahách existoval logický rozpor. Pouhé vyslovení odlišného názoru na to, jaké skutečnosti lze mít na základě
provedených důkazů za prokázané, popřípadě zda dosud provedené důkazy stačí k
prokázání relevantních skutečností, není s ohledem na zásadu volného hodnocení
důkazů (§ 132 o. s. ř.) způsobilé dovolací důvod nesprávného právního posouzení
věci založit. Vytýkají-li dále dovolatelé odvolacímu soudu, že se nevypořádal se všemi
námitkami obsaženými v jejich odvolání, jde o námitku vady řízení, k níž však
lze podle § 242 odst. 3 o. s. ř. v dovolacím řízení přihlédnout pouze tehdy,
je-li dovolání přípustné (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 12. 2018, sp. zn. 23 Cdo 3146/2018, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 2. 4. 2019,
sp. zn. 28 Cdo 1430/2018, nebo nález Ústavního soudu ze dne 26. 9. 2017, sp. zn. III. ÚS 3717/16), což není tento případ. Nehledě k tomu, že odvolací soud
dostatečně a srozumitelně uvedl, na základě jakých úvah dospěl ke svému
právnímu posouzení. Povinnosti obecných soudů svá rozhodnutí řádně odůvodnit
pak i z hlediska ústavně zaručeného práva na spravedlivý proces (čl. 36 odst. 1
a násl. Listiny) je přitom třeba chápat tak, že se požaduje přiměřeně
dostatečná míra odůvodnění, tj. rozsah této povinnosti se může měnit podle
povahy rozhodnutí a musí být posuzován ve světle okolností každého případu s
tím, že závazek odůvodnit rozhodnutí nemůže být chápán tak, že vyžaduje
podrobnou odpověď na každý argument účastníka řízení (srov. nálezy sp. zn. IV. ÚS 201/04, I. ÚS 729/2000, I. ÚS 116/05 a IV. ÚS 787/06, III. ÚS 961/09), což
odpovídá i judikatuře Evropského soudu pro lidská práva (srov. rozhodnutí Van
de Hurk proti Nizozemí, 1994, rozhodnutí Ruiz Torija a Hiro Balani proti
Španělsku, 1994, a rozhodnutí Helle proti Finsku, 1997). Z uvedených důvodů Nejvyšší soud dovolání žalobců a) a b) podle § 243c odst. 1
o. s. ř. odmítl. Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se neodůvodňuje (§ 243f odst. 3 věta
druhá o. s. ř.). Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.