25 Cdo 4771/2007
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr.
Marty Škárové a soudců JUDr. Petra Vojtka a JUDr. Roberta Waltra v právní věci
žalobkyně S., proti žalovaným 1) P. F. a 2) M. F., oběma zastoupeným
advokátkou, a 3) Z. d. M. B. – T. v likvidaci, o vydání věci nebo zaplacení
106.652,- Kč s příslušenstvím, vedené u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 16 C
162/95, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 15.
srpna 1996, č. j. 13 Co 345/96-52 , takto:
I. Dovolání se zamítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Městský soud v Brně rozsudkem ze dne 19. 1. 1996, č. j. 16 C 162/95-22, ve
spojení s doplňujícím rozsudkem ze dne 8. 1. 1997, č. j. 16 C 162/95-39, a
opravným usnesením ze dne 4. 6. 1997, č. j. 16 C 162/95-44, zamítl žalobu,
kterou se žalující společnost (dále jen „žalobkyně“) domáhala na prvých dvou
žalovaných vydání plynového kotle typu A. S. a zaplacení částky 19.616,- Kč s
příslušenstvím, zamítl návrh na vydání předběžného opatření, třetímu žalovanému
uložil zaplatit žalobkyni částku 106.652,- Kč s 3% úrokem z prodlení a co do
dále požadovaného úroku z prodlení žalobu vůči němu zamítl, zamítl žalobu proti
prvým dvěma žalovaným na zaplacení 106.652,- Kč s příslušenstvím a rozhodl o
náhradě nákladů řízení ve vztahu mezi účastníky a státu. Vyšel ze zjištění, že
právní předchůdce žalobkyně dovezl v roce 1991 z M. r. do ČSFR plynový kotel A.
S. k provedení státních zkoušek pro státní zkušebnu. Zkoušky proběhly u třetího
žalovaného a na základě dohody mezi žalobkyní a třetím žalovaným byl plynový
kotel umístěn v jeho středisku č. 205 na farmě v D. H. Třetí žalovaný uzavřel
dne 8. 4. 1993 s prvými dvěma žalovanými dohodu o vydání majetkového podílu
podle zákona č. 42/1992 Sb., o úpravě majetkových vztahů a vypořádání
majetkových nároků v družstvech, na jejímž základě převzali oba žalovaní movité
věci tvořící součást střediska č. 205 včetně plynového kotle žalobkyně. Soud
dospěl k závěru, že důvodný je nárok žalobkyně na náhradu škody vůči třetímu
žalovanému, který si počínal protiprávně, když prvnímu a druhé žalované vydal
plynový kotel, který vlastnila žalobkyně, a žalobkyni tak způsobil škodu
odpovídající hodnotě předmětného kotle.
K odvolání třetího žalovaného proti výroku rozsudku o jeho platební povinnosti
Krajský soud v Brně rozsudkem ze dne 15. 8. 1996, sp. zn. 13 Co 345/96,
rozsudek soudu prvního stupně v napadeném výroku změnil tak, že žalobu na
zaplacení 106.652,- Kč s příslušenstvím vůči třetímu žalovanému zamítl a
rozhodl o náhradě nákladů řízení. Odvolací soud vyšel ze skutkového stavu
zjištěného soudem prvního stupně, neztotožnil se však s jeho právním
posouzením. Poukázal na to, že žalobkyně se domáhala jednak vydání věci
vlastnickou žalobou (§ 126 obč. zák.), dále náhrady za její užívání z titulu
bezdůvodného obohacení a konečně se domáhala náhrady škody za nevydaný kotel.
Dovodil, že k uložení povinnosti k náhradě škody třetímu žalovanému nebyly
splněny základní předpoklady vzniku odpovědnosti za škodu podle ust. § 420
odst. 1 obč. zák. Jak bylo totiž v řízení prokázáno, plynový kotel žalobkyně
stále existuje a ke změně vlastnického práva k němu nemohlo dojít změnou jeho
držitele na základě dohody o vydání majetkového podílu, neboť třetí žalovaný
nemohl na zbývající dva žalované převést více práv k této věci, než sám měl.
Dohoda mezi nimi uzavřená je proto v tomto rozsahu absolutně neplatná dle ust.
§ 37 odst. 2 obč. zák. Protože nedošlo doposud k majetkové újmě žalobkyně,
žalobu na náhradu škody zamítl.
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání z důvodů nesprávného
právního posouzení věci a z důvodu vady řízení, která mohla mít za následek
nesprávné rozhodnutí ve věci. Namítá, že odvolací soud se měl vypořádat jak s
nárokem proti prvnímu a druhé žalované na vydání věci, tak s nárokem na náhradu
škody uplatněným vůči všem žalovaným, a měl se zabývat též vadami řízení před
soudem prvního stupně, který řádně neodůvodnil všechny svoje výroky a o nároku
na náhradu škody vůči prvnímu a druhé žalované nerozhodl. Další procesní
pochybení spatřuje v tom, že soud prvního stupně neodůvodnil výrok, kterým byl
zamítnut návrh na vydání kotle vůči prvým dvěma žalovaným, a odvolací soud k
této vadě nepřihlédl. Dovozuje, že vztah mezi žalobkyní a třetím žalovaným se
řídí hospodářským zákoníkem, třetí žalovaný byl povinen při zrušení svého
střediska vrátit plynový kotel žalobkyni, což neučinil a porušil tak svou
povinnost. Kotel zahrnul do majetkového podílu, jenž vydal prvým dvěma
žalovaným na základě dohody, která je v tomto rozsahu neplatná, jak soudy obou
stupňů dovodily. První dva žalovaní přesto, že v roce 1993 byli vyzváni k
vydání kotle, kotel jí nevydali, porušili tak ust. § 126 obč. zák. a porušením
této jejich povinnosti vznikla žalobkyni škoda, kterou jsou povinni dle § 442
odst. 2 obč. zák. nahradit v penězích. Dovolatelka nesouhlasí s právním
názorem odvolacího soudu, jenž vedl k zamítnutí žaloby, neboť ve svém důsledku
by znamenal, že bez vědomí vlastníka by mohla být držba věci převáděna, aniž by
to vlastník mohl nějak ovlivnit, a nebyl by ani poškozen. Navrhla, aby dovolací
soud zrušil rozsudek odvolacího soudu i rozsudek soudu prvního a věc vrátil
soudu prvého stupně k dalšímu řízení.
Podle ustanovení části dvanácté, hlavy I, bodu 17. zákona č. 30/2000 Sb.,
kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších
předpisů, a některé další zákony, se dovolání proti rozhodnutím odvolacího
soudu vydaným přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona (1. 1. 2001) nebo
vydaným po řízení provedeném podle dosavadních právních předpisů projednají a
rozhodnou podle dosavadních právních předpisů (tj. podle občanského soudního
řádu ve znění účinném do 31. 12. 2000). Vzhledem k datu vydání napadeného
rozsudku (15. 8. 1996) postupoval podle nich i dovolací soud v této věci.
Nejvyšší soud jako soud dovolací ( § 10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání
bylo podáno včas, osobou oprávněnou - účastníkem řízení, zastoupeným advokátem,
po přezkoumání věci ve smyslu ustanovení § 242 odst. 3 o. s. ř. dospěl k
závěru, že dovolání, které je přípustné podle 238 odst. 1 písm. a) o. s. ř.,
není důvodné.
Dovolatelka uplatnila dovolací důvod podle § 241 odst. 3 písm. b) o. s. ř.
spočívající v tom, že řízení je postiženo jinou vadou, která mohla mít za
následek nesprávné rozhodnutí ve věci, a dále důvod podle § 241 odst. 3 písm.
d) o. s. ř., tj. že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci.
Jinou vadu řízení, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci [§
241 odst. 3 písm. b) o. s. ř.], nelze spatřovat v tom, že odvolací soud
nepřezkoumával rozsudek soudu prvního stupně ve výroku, kterým byla zamítnuta
žaloba vůči prvnímu a druhé žalované na vydání kotle. Jestliže odvolání proti
rozsudku soudu prvního stupně podal pouze třetí žalovaný do výroku, kterým mu
bylo uloženo zaplatit žalobkyni náhradu škody, odvolací soud postupoval
správně, neboť nárok žalobkyně proti prvým dvěma žalovaným na vydání věci se
nestal předmětem odvolacího řízení a výrok rozsudku soudu prvního stupně o
zamítnutí žaloby na vydání kotle proti prvým dvěma žalovaným tak nebyl
předmětem přezkumu odvolacího soudu. Z toho důvodu není opodstatněná ani
námitka, že odvolací soud nepřihlédl k vadě řízení před soudem prvního stupně,
spočívající v nedostatečném odůvodnění výroku o zamítnutí žaloby na vydání
kotle proti prvým dvěma žalovaným. Nárok na vydání věci totiž vůbec nebyl
předmětem odvolacího řízení. Nejedná se tedy o jinou vadu řízení, tím méně o
vadu, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci.
Pokud jde o nárok na náhradu škody ve vztahu k prvým dvěma žalovaným, o něm
bylo rozhodnuto doplňujícím rozsudkem ze dne 8. 1. 1997, č. j. 16 C 162/95-39,
ve spojení s opravným usnesením ze dne 4. 6. 1997, č. j. 16 C 162/95-44, tak,
že žaloba byla v tomto rozsahu zamítnuta, a k odvolání žalobkyně byl tento
výrok potvrzen rozsudkem odvolacího soudu ze dne 2. 7. 1998, č. j. 13 Co
278/98-52.
Dovolací důvod podle ust. § 241 odst. 3 písm. b) o. s. ř. tak není naplněn.
Dovolání bylo podáno též z důvodu podle § 241 odst. 3 písm. d) o. s. ř.
Odvolacímu soudu však nelze vytknout, že by jeho rozhodnutí vycházelo z
nesprávného právního názoru.
Rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na závěru, že není splněn jeden ze
základních předpokladů odpovědnosti za škodu, a to vznik škody jakožto
majetkové újmy. Předpokladem odpovědnosti za škodu podle § 420 obč. zák. je
protiprávní úkon, škoda a příčinná souvislost mezi protiprávním jednáním škůdce
a vznikem škody. Protože pro rozsudek je rozhodující stav v době jeho vyhlášení
(§ 154 odst. 1 o. s. ř.), škoda musí existovat nejpozději v době, kdy soud o
uplatněném nároku rozhoduje. To znamená, že rozhodující je skutkový stav věci,
jaký je v době, kdy soud vyhlašuje své rozhodnutí, a nikoliv stav, který s
větší či menší pravděpodobností může nastat. Pokud škoda neexistuje k okamžiku,
ve kterém soud rozhoduje o uplatněném nároku na její náhradu, byl nárok
uplatněn předčasně, a soud žalobu zamítne, aniž by se musel zabývat splněním
dalších předpokladů odpovědnosti za škodu.
Jestliže někdo neprávem zadržuje cizí věc, má vlastník věci nárok proti němu na
vydání věci (§ 126 obč. zák.). Nárok na finanční náhradu za věc, kterou mu jiný
neoprávněně zadržuje, vzniká vlastníkovi v situaci, že věc již nelze vydat,
protože již neexistuje, byla zničena, není známo, kde se nachází apod. I tento
nárok je nárokem na náhradu majetkové újmy, jež vlastníkovi vznikla snížením
jeho majetkového stavu právě o hodnotu této jeho věci. Za situace, že v době
rozhodování odvolacího soudu (§ 154 o. s. ř.) bylo doloženo, že předmětný
plynový kotel stále existuje, a je známo, že je v držení prvního a druhé
žalované, nebyl splněn jeden z obligatorních předpokladů vzniku občanskoprávní
odpovědnosti za škodu, a to existence škody.
Na tom nic nemění ani námitka žalobkyně, že odvolací soud měl posuzovat
uplatněný nárok nikoli podle obecných občanskoprávních předpisů, ale podle §
145 hospodářského zákoníku, neboť i ust. § 145 odst. 1 již zrušeného
hospodářského zákoníku předpokládá existenci škody jako jednoho ze základních
hmotněprávních předpokladů vzniku odpovědnosti za škodu.
Dovolací důvod podle ust. § 241 odst. 3 písm. d) o. s. ř. není tedy naplněn.
Ze shora uvedeného vyplývá, že rozsudek odvolacího soudu je z hlediska důvodů
uplatněných v dovolání správný, a proto dovolací soud dovolání žalobkyně zamítl
(§ 243b odst. 1 o. s. ř.).
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle § 243b odst. 4 věty
první, § 224 odst. 1, § 151 odst. 1 věty první a § 142 odst. 1 o. s. ř., neboť
žalobkyně s ohledem na výsledek dovolacího řízení nemá na náhradu nákladů
dovolacího řízení právo a ostatním účastníkům v tomto řízení žádné náklady
nevznikly.
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 22. října 2009
JUDr. Marta Škárová, v. r.
předsedkyně senátu