25 Cdo 4791/2010
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Petra
Vojtka a soudců JUDr. Marty Škárové a JUDr. Roberta Waltra v právní věci
žalobce F. Š., zastoupeného JUDr. Václavem Bubeníkem, advokátem se sídlem v
Moravské Třebové, Cihlářova 4, proti žalované České poště, s. p., se sídlem v
Praze 1, Politických vězňů 909/4, IČO 47114983, o 54.716,- Kč s příslušenstvím,
vedené u Okresního soudu v Olomouci pod sp. zn. 28 C 386/2009, o dovolání
žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě – pobočka v Olomouci ze dne
30. června 2010, č. j. 12 Co 164/2010-112, takto:
I. Dovolání se zamítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Kč s příslušenstvím, a rozhodl o náhradě nákladů řízení; odvolací soud dále
rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení. Vyšel ze skutkových zjištění soudu
prvního stupně a ztotožnil se s jeho právními závěry, že žalovaná neporušila
žádné právní povinnosti poštovního přepravce, jestliže žalobcem poukázané
finanční prostředky označené ve zprávě pro adresáta za soudní výlohy v řízení
sp. zn. 15 C 117/2006 a 12 Co 393/2008, vyplatila adresátce L. O., byť žalobce
na podacích lístcích (ze dne 1. 4. 2008 a 9. 12. 2008) úmyslně nenapsal háček
nad písmenem „s“ v příjmení jmenované. Nebyla tak naplněna jedna ze základních
podmínek odpovědnosti za škodu, a to protiprávní jednání škůdce, neboť pošta
doručila peníze osobě, kterou bylo možno ztotožnit s osobou zdržující se na
uvedené adrese, a jíž zároveň byly peníze určeny, neboť žalobci byla soudními
rozhodnutími uložena povinnost k náhradě nákladů soudních řízení uvedených
spisových značek. Jednání žalobce, který zaslal prostřednictvím žalované pošty
finanční částku osobě, jejíž jméno úmyslně upravil, aby „si vyzkoušel poštu,
jak se v takové situaci zachová“, vyhodnotily soudy jako šikanózní výkon práva.
Takové jednání je v rozporu s dobrými mravy a nemůže požívat soudní ochrany.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání, jehož přípustnost
dovozuje z § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. a odůvodňuje je podle § 241a odst. 2
písm. b) o.s.ř. Zásadní právní význam napadeného rozhodnutí spatřuje v řešení
otázky, zda je v případě nejasnosti poskytovatel služby (žalovaná pošta)
oprávněn provádět výklad vůle odesílatele peněz a na základě svého úsudku
výplatu peněz provést či nikoliv. Podle dovolatele by k výplatě peněz nemělo v
takovém případě dojít, neboť výklad poskytovatele služby by dostával vyšší váhu
než úkon jejího objednatele. Specifikaci adresáta uvádí objednatel služby a
poskytovatel je vázán provést výplatu peněz osobě uvedené objednatelem služby.
Vyskytly-li se pochybnosti o osobě a její totožnosti s adresátem, nemělo k
výplatě peněz dojít, neboť osobou oprávněnou k rozhodování o nakládání se
zásilkou je odesílatel, který svou vůli projevil v dokladu předaném žalované,
od níž se neměla bezdůvodně odchylovat. Dovolatel dále namítá, že není zřejmé,
jaký právní názor odvolací soud zastává, když „neprovádí právní kvalifikaci
skutkového stavu, ale jaksi jen teleologicky dospívá k názoru o tom, že žalobce
(dovolatel) nárok nemá a i kdyby vše prokázal, tak by mu z jiných důvodů byl
tento nárok odepřen.“ Odkaz odvolacího soudu na nález Ústavního soudu ze dne
19. 3. 2008, sp. zn. II. ÚS 2221/07, považuje za účelový a nepřípadný, neboť se
v této věci nejedná o podobný ani vzdáleně aplikovatelný případ. Dovolatel je
přesvědčen, že vztah mezi ním a žalovanou není vztahem umožňujícím přímou
aplikaci institutů občanského práva, jakými jsou i dobré mravy, a navrhl, aby
dovolací soud rozsudky soudů obou stupňů zrušil.
Žalovaná ve vyjádření k dovolání žalobce uvedla, že napadené rozsudky soudů
obou stupňů považuje za správné, vycházející ze zjištěného skutkového stavu, a
proto navrhla, aby bylo rozhodnuto o nepřípustnosti dovolání.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o.s.ř.) po zjištění, že dovolání bylo
proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu podáno oprávněnou osobou
(účastníkem řízení) ve lhůtě uvedené v § 240 odst. 1 o.s.ř., dospěl k závěru,
že dovolání je přípustné podle § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř., neboť otázka
odpovědnosti provozovatele poštovních služeb za škodu v situaci, kdy odesílatel
úmyslně nesprávně označil adresáta, nebyla dosud judikaturou dovolacího soudu
vyřešena, a představuje proto otázku po právní stránce zásadního významu ve
smyslu ustanovení § 237 odst. 3 o.s.ř. Dovolání však není důvodné.
Z obsahu dovolání vyplývá, že dovolatel namítá nesprávnost skutkových zjištění
a nesprávné hodnocení provedených důkazů, přitom předestírá vlastní skutkové
závěry („pokud se vyskytly pochybnosti o osobě a její totožnosti s adresátem,
nemělo k výplatě peněz dojít“), na nichž pak buduje své právní posouzení věci
(o odpovědnosti žalované za škodu způsobenou vyplacením finančních prostředků
jiné osobě, než jak ji označil žalobce). Jak uzavřely soudy obou stupňů, o
totožnosti adresáta žádné pochybnosti nevznikly, neboť záměna jeho označení
spočívala pouze v úmyslném vynechání háčku nad písmenem „s“ v příjmení osoby,
která nebyla zaměnitelná s osobou jinou vzhledem ke křestnímu jménu i adrese;
finanční prostředky tak byly vyplaceny oprávněné osobě. Jestliže dovolatel z
odlišných skutkových závěrů vyvozuje odlišný právní názor na věc, nezpochybňuje
právní posouzení věci odvolacím soudem, nýbrž předkládá vlastní verzi
skutkového stavu významného pro rozhodnutí ve věci, a uplatňuje tak dovolací
důvod podle § 241a odst. 3 o.s.ř. (rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění,
které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování),
jímž přípustnost dovolání podle § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. založit nelze;
tento důvod je uplatnitelný pouze tehdy, je-li dovolání přípustné podle § 237
odst. 1 písm. a) a b) o.s.ř.
Nesprávné právní posouzení věci [§ 241a odst. 2 písm. b) o.s.ř.], které žalobce
rovněž uplatnil jako dovolací důvod, může spočívat v tom, že odvolací soud věc
posoudil podle nesprávného právního předpisu, nebo že správně použitý právní
předpis nesprávně vyložil, případně jej na zjištěný skutkový stav věci
nesprávně aplikoval.
Podle § 14 zákona č. 29/2000 Sb., o poštovních službách, ve znění účinném v
době poskytnutí poštovní služby (do 31. 10. 2009), tj. před novelou provedenou
zákonem č. 285/2009 Sb., za škodu vzniklou v souvislosti s poštovním poukazem
provozovatel odpovídá jen tehdy, bylo-li to v poštovní smlouvě sjednáno.
Zákon o poštovních službách obsahuje speciální úpravu odpovědnosti za škodu
způsobenou při plnění smluvního závazku poskytovatelem poštovních služeb. Ve
vztahu k dodání poukázané peněžní částky [§ 2 písm. b) zákona] odkazuje na
podmínky sjednané v poštovní smlouvě. Pojem škoda není definován, proto platí,
že i v těchto vztazích jde o újmu vyjádřitelnou v penězích, projevující se
snížením majetkovém stavu poškozeného (§ 442 odst. 1 obč. zák.). Bez ohledu na
bližší úpravu podmínek odpovědnosti v poštovní smlouvě je ze zjištěného
skutkového stavu zřejmé, že dodáním dvou poukázaných částek L. O. škoda žalobci
nevznikla, neboť tyto částky jí byl povinen uhradit na základě soudního
rozhodnutí, takže jeho majetkový stav se tím snížil právě o hodnotu, kterou byl
bez ohledu na postup pošty nucen vynaložit. Pošta zároveň neporušila žádnou
povinnost ze závazkového vztahu, neboť formálně vzato sice nedoručila peníze
osobě žalobcem označené za adresáta (L. O.), která neexistuje, nicméně je
doručila osobě existující (L. O.) a ztotožnitelné s osobou pouze chybně
označenou, aniž by došlo k záměně subjektů a k doručení peněz osobě, jíž
nemohly být vůbec adresovány. Peníze totiž obdržela osoba, jíž žalobce drobně
zkomolil jméno, a to úmyslně s cílem vyvolat problém na straně poskytovatele
poštovních služeb [tento skutkový závěr odvolacího soudu není vzhledem k
přípustnosti dovolání podle § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. předmětem dovolacího
přezkumu]. Jestliže tak dovolatel neučinil v omylu (v takovém případě by naopak
musel uvítat, že pošta jeho přepsání napravila a nevystavila jej prodlení s
plněním), pak nelze dospět k jinému závěru, než že jednal ve snaze přivodit
poště odpovědnost za škodu v rozsahu poukázané částky, čímž by kompenzoval
snížení svého majetkového stavu založené soudním rozhodnutím. I když odvolací
soud nevyložil nesplnění podmínek odpovědnosti podrobněji a ve vztahu k
odpovídající právní úpravě odpovědnosti žalované poskytovatelky poštovních
služeb, je nepochybně správný jeho závěr, že už jen tyto důvody představují
výkon práva v rozporu s dobrými mravy, který je podle § 3 odst. 1 obč. zák.
nepřípustný a musí být soudem odepřen. V tomto směru se uplatní i obecné závěry
dovolatelem zmíněného nálezu Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 2221/07 („právo
musí být především nástrojem spravedlnosti, nikoliv souborem právních předpisů,
které jsou mechanicky a formalisticky aplikovány bez ohledu na smysl a účel
toho kterého zájmu chráněného příslušnou normou“), byť byly vysloveny ve
skutkově zcela odlišné věci.
Ze všech těchto důvodů je zřejmé, že rozsudek odvolacího soudu je z hlediska
uplatněných dovolacích důvodů [§ 241a odst. 2 písm. b) o.s.ř.] správný;
Nejvyšší soud České republiky proto dovolání žalobce podle ustanovení § 243b
odst. 2 části věty před středníkem o.s.ř. zamítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle § 243b odst. 5 věty
první, § 224 odst. 1, § 151 odst. 1 věty první a § 142 odst. 1 o.s.ř., neboť
žalobce s ohledem na výsledek dovolacího řízení nemá na náhradu nákladů
dovolacího řízení právo a žalované náklady v dovolacím řízení nevznikly.
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 19. července 2012
JUDr. Petr Vojtek, v. r.
předseda senátu