25 Cdo 487/2003
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr.
Marty Škárové a soudců JUDr. Olgy Puškinové a JUDr. Petra Vojtka v právní věci
žalobkyně N. K. V., zastoupené advokátkou, proti žalované České republice –
Ministerstvu vnitra ČR, se sídlem v Praze 7, Nad Štolou 3, o zaplacení částky
949.230,40 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Karlových Varech pod
sp. zn. 13 C 239/2001, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v
Plzni ze dne 14. listopadu 2002, č. j. 10 Co 690/2002-44, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Žalující nemocnice se domáhala náhrady škody, spočívající v nákladech
na akutní zdravotní péči, kterou v době od 12. 7. 2001 do 9. 8. 2001
poskytovala V. P., státnímu příslušníku U., a náklady na tuto péči jí nebyly
uhrazeny. Protože Policie ČR (Správa hl. m. Prahy, odbor cizinecké policie) mu
předtím prodloužila vízum, aniž měla řádně doloženo jeho zdravotní pojištění,
jak to požaduje zákon č. 326/1999 Sb. (byl předložen pouze doklad po úrazovém
pojištění), tímto nesprávným úředním postupem mu umožnila pobyt na území České
republiky, a žalobkyni, která byla povinna poskytnout mu zdravotní péči, tak
způsobila škodu, spočívající ve vynaložených nákladech léčení.
Okresní soud v Karlových Varech rozsudkem ze dne 1. 8. 2002, č. j. 13 C
239/2001-28, žalobu na zaplacení částky 949.230,40 Kč s příslušenstvím zamítl a
rozhodl o náhradě nákladů řízení. Vyšel ze zjištění, že na anesteziologicko
resuscitačním oddělení žalující nemocnice byl od 12. 7. 2001 hospitalizován V.
P., státní příslušník U., který byl zraněn dvěma průstřely hrudníku a
průstřelem břicha. Byl operován, byla mu poskytnuta pooperační péče a dne 9. 8.
2001 byl na náklady žalobkyně převezen do nemocnice na Ukrajině, kde dne 10. 8.
2001 zemřel. Pro způsobení této těžké újmy na zdraví V. P. byl D. N. T., nar.
16. 10. 1965 ve V., pravomocným trestním příkazem Okresního soudu v Karlových
Varech, sp. zn. 6 T 146/2001, uznán vinným trestným činem ublížení na zdraví
dle § 224 odst. 1 tr. zák. a žalobkyně byla s uplatněným nárokem na náhradu
škody odkázána na občanskoprávní řízení. Ze spisu Policie ČR, Správy hl. m.
Prahy, odboru cizinecké policie, č. 27186/P/98, bylo zjištěno, že V. P. podal
dne 27. 3. 2001 žádost o prodloužení českého víza, jíž bylo vyhověno, a vízum
mu bylo prodlouženo s platností od 21. 4. 2001 nad 90 dní. Přílohou žádosti o
prodloužení víza byl výpis z rejstříku trestů žadatele, výpis z obchodního
rejstříku, potvrzení o ubytování žadatele a pojistka žadatele č. 003278 pro
region ČR – smlouva o úrazovém zdravotním pojištění ze dne 15. 3. 2001 s dobou
platnosti od 20. 4. 2001 do 20. 4. 2002. Ke dni 12. 7. 2001 nebyl V. P. veden v
registru pojištěnců vedeném V. z. p. ČR a žalobkyni nebyly náklady na jeho
léčbu nikým uhrazeny. Soud věc posoudil podle § 13 zákona č. 82/1998 Sb. a
dospěl k závěru, že Policie ČR se při rozhodování o prodloužení víza
nedopustila nesprávného úředního postupu ve smyslu uvedeného zákona, neboť
doklad o zdravotním pojištění, vyžadovaný zákonem č. 326/1999 Sb., o pobytu
cizinců na území ČR (ve znění účinném v době rozhodování o žádosti o
prodloužení víza - § 31 odst. 1), byl žadatelem o víza předložen a podle
názoru soudu odpovídal požadavkům vymezeným v ust. § 5 odst. 4 zákona č.
326/1999 Sb., které nejsou totožné s pojmem zdravotního pojištění ve smyslu
zákona č. 48/1997 Sb. Rovněž nebyla prokázána příčinná souvislost mezi postupem
při udělování víza a vznikem škody, neboť rozhodnutí o udělení víza není nutnou
podmínkou pro poskytnutí zdravotnické péče cizinci ve zdravotnickém zařízení.
K odvolání žalobkyně Krajský soud v Plzni rozsudkem ze dne 14. 11. 2002, č. j.
10 Co 690/2002-44, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl o náhradě
nákladů dovolacího řízení. Vycházel ze skutkového stavu zjištěného soudem
prvního stupně a ztotožnil se s jeho závěrem o neexistenci příčinné souvislosti
mezi jednáním policie při prodloužení povolení cizinci k pobytu v ČR a vznikem
škody, spočívající v nákladech vynaložených na léčení úrazu a jeho následků v
důsledku trestné činnosti pachatele. Názoru žalobkyně, že podmínkou vzniku její
škody bylo prodloužení pobytu cizince na našem území, odvolací soud
nepřisvědčil a dovodil, že příčinná souvislost je jednoznačně dána mezi
vznikem škody a jednáním pachatele trestného činu, za který byl pravomocně
odsouzen, a žalující nemocnice byla s nárokem na náhradu škody proti němu
odkázána na řízení ve věcech občanskoprávních. Odvolací soud neshledal ani
ostatní předpoklady odpovědnosti žalované za škodu, když úřední postup policie
vyústil ve vydání rozhodnutí o prodloužení pobytu cizince V. P., takže právo na
náhradu škody by mohlo být posuzováno toliko z hlediska odpovědnosti za škodu
způsobenou nezákonným rozhodnutím, avšak žalobkyně nebyla účastníkem řízení, v
němž bylo rozhodnutí vydáno.
Proti tomuto rozhodnutí podala žalobkyně dovolání, jehož přípustnost dovozuje z
ust. § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. Zásadní právní význam rozhodnutí spatřuje
v posouzení, zda právo na náhradu škody má subjekt, který nebyl a ani neměl být
účastníkem řízení, v němž byl porušen úřední postup a které bylo završeno
vydáním rozhodnutí. Odvolacímu soudu vytýká nesprávnou interpretaci zákona č.
82/1998 Sb. a zejména nesouhlasí s jeho názorem, že pokud nesprávný úřední
postup je součástí rozhodovací činnosti a vyústil v rozhodnutí, není dán nárok
na náhradu škody z nesprávného úředního postupu, ale pouze z nezákonného
rozhodnutí. Namítá, že při této interpretaci zákona č. 82/1998 Sb. je
znemožněno uplatnit nárok na náhradu škody způsobené rozhodnutím tomu, kdo
nebyl účastníkem řízení o jeho vydání, a proto mělo být ust. § 13 odst. 1
zákona vyloženo extenzivně a mělo se tak vztahovat i na tento případ. Žalovaná
se nesprávného úředního postupu dopustila, neboť o prodloužení pobytu V. P.
rozhodla na základě neúplných podkladů, k žádosti přiložená smlouva o úrazovém
pojištění není dokladem o zdravotním pojištění ve smyslu § 31 odst. 1 písm. e)
zákona č. 326/1999 Sb., navíc sjednané úrazové pojištění bylo limitováno
částkou cca 70.000,- Kč. Dovolatelka poukazuje na to, že jsou-li ze zdravotního
pojištění hrazeny náklady léčení pojištěnce, jemuž bylo úmyslně ublíženo na
zdraví, může zdravotní pojišťovna regresem vymáhat tyto náklady na tom, kdo
ublížení jejímu pojištěnci způsobil. Dovozuje, že odvolací soud nepřípadně
uzavřel, že příčinná souvislost byla prokázána trestným činem pachatele, a
vtáhl tak do věci trestní případ, který s náhradou škody za nesprávný úřední
postup nesouvisí, a rovněž nesprávně uvažoval o zavinění jako jedné z podmínek
odpovědnosti podle zákona č. 82/1998 Sb., která je však odpovědností
objektivní. Navrhla zrušení rozsudků soudů obou stupňů a vrácení věci soudu
prvního stupně k dalšímu řízení.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo
podáno včas, účastníkem řízení, zastoupeným advokátem ve smyslu ust. § 241 o.
s. ř., dospěl k závěru, že dovolání není přípustné.
Podmínky přípustnosti dovolání proti rozsudku odvolacího soudu upravuje
ustanovení § 237 o. s. ř.
Podle ustanovení § 237 odst. 1 o. s. ř. je dovolání přípustné proti rozsudku
odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo změněno
rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé [písm. a)], jimiž bylo potvrzeno
rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci
samé jinak než v dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že byl vázán právním
názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil [písm. b)], jimiž
bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není
přípustné podle ustanovení písmena b) a dovolací soud dospěje k závěru, že
napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam [písm.
c)].
Podle § 237 odst. 3 o. s. ř. rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce
zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování
dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo
dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s
hmotným právem.
Podle ust. § 7 odst. 1 zákona č. 82/1998 Sb. právo na náhradu škody způsobené
nezákonným rozhodnutím mají účastníci řízení, ve kterém bylo vydáno rozhodnutí,
z něhož jim vznikla škoda.
Podle ust. § 13 zákona č. 82/1998 Sb. stát odpovídá za škodu způsobenou
nesprávným úředním postupem. Nesprávným úředním postupem je také porušení
povinnosti učinit úkon nebo vydat rozhodnutí v zákonem stanovené lhůtě (odst.
1). Právo na náhradu škody má ten, jemuž byla nesprávným úředním postupem
způsobena škoda (odst. 2).
Zákon č. 82/1998 Sb. zakládá objektivní odpovědnost státu (bez ohledu na
zavinění), jíž se nelze zprostit a která předpokládá současné splnění tří
podmínek: 1/ nezákonné rozhodnutí (ust. § 7 zákona) nebo nesprávný úřední
postup (ust. § 13 zákona), 2/ vznik škody a 3/ příčinná souvislost mezi
nezákonným rozhodnutím, resp. nesprávným úředním postupem a vznikem škody.
K právní otázce, v níž dovolatelka spatřuje zásadní význam, je třeba říci, že
nárok na náhradu škody způsobené nezákonným rozhodnutím (ust. § 7 zákona) mají
účastníci řízení, nikoliv ten, kdo účastníkem řízení nebyl, navíc nezbytnou
podmínkou vzniku nároku je zrušení takového rozhodnutí. O takový případ se v
dané věci nejedná.
Pokud jde o škodu způsobenou nesprávným úředním postupem (ust. § 13 zákona),
odpovědnost státu se neváže na vydání rozhodnutí v předepsaném řízení; s
rozhodováním buď vůbec nemusí souviset anebo naopak jde o takový postup v
řízení směřujícím sice k vydání rozhodnutí, který se však bezprostředně v
obsahu rozhodnutí neodrazí. Odpovědnost za škodu způsobenou nesprávným úředním
postupem (na rozdíl od odpovědnosti za škodu způsobenou nezákonným rozhodnutím)
není sice podmíněna tím, aby poškozený byl účastníkem řízení, v němž došlo k
vadnému úřednímu postupu, avšak pro obě uvedené formy odpovědnosti je nezbytným
předpokladem, že poškozenému vznikla škoda (majetková újma) v příčinné
souvislosti s tzv. škodnou událostí, jíž v daném případě má být postup orgánů
policie při prodloužení víza.
Rozhodnutí odvolacího soudu je shodně se soudem prvního stupně založeno na
závěru, že podmínky vzniku odpovědnosti za škodu podle zákona č. 82/1998 Sb.
nebyly splněny, zejména není dána příčinná souvislost mezi postupem žalované a
vznikem škody žalobkyně.
Z hlediska objektivní odpovědnosti se o vztah příčinné souvislosti jedná,
jestliže škoda vznikla následkem škodné události, tedy, je-li doloženo, že
nebýt této události, ke škodě by nedošlo. Nesprávný postup orgánu státu musí
vždy být se vznikem škody ve vztahu příčiny a následku. Příčinou, proč se
majetkový stav žalobkyně snížil, nebyla okolnost, že cizinec v ČR pobýval na
základě prodloužení jeho pobytu, nýbrž ta skutková okolnost, že jeho zdravotní
stav vyžadoval léčbu a žalobkyně na jeho léčbu a převoz vynaložila náklady. K
tomu, že byl léčen, nedošlo následkem vydaného povolení k pobytu, popř.
postupem při jeho vydání, ale následkem poškození jeho zdraví.
Okolnost, že náklady vynaložené na jeho léčení nebyly za něj uhrazeny zdravotní
pojišťovnou, neznamená sama o sobě vznik škody na straně žalované. Není-li
zdravotní péče cizincům poskytována na základě zdravotního pojištění, poskytuje
se za přímou úhradu /§ 30 odst. 1 písm. c) zákona č. 20/1966 Sb./. Pokud tedy
cizinec, jemuž byla léčba poskytnuta, měl sjednáno pouze úrazové pojištění a
nebyl pojištěn tak, aby pojištění krylo výdaje na jeho léčbu a transport, je
zákonným právem nemocnice právo na přímou úhradu nákladů za poskytnutou
zdravotní péči. Tomuto oprávnění pak odpovídá povinnost pacienta, jemuž byla
léčebná péče poskytnuta (popř. jeho dědiců), uhradit náklady vynaložené na jeho
léčbu a transport, a proti těmto osobám má žalobkyně přímý nárok na náhradu
vynaložených nákladů. Pokud tyto náklady byly vynaloženy na léčení následků
zranění, jež pacientovi způsobila osoba, která byla za tento skutek pravomocně
odsouzena, přichází vedle toho v úvahu i nárok na náhradu škody (§ 420 a násl.
obč. zák.) proti pachateli, jenž ostatně byl žalobkyní v trestním řízení
uplatněn.
K tomu, že nemocnice ze svých prostředků hradila náklady v souvislosti s
poskytnutou zdravotní péčí cizinci, nedošlo v důsledku prodloužení jeho víza k
pobytu. Pokud by se mělo jednat o nárok na náhradu majetkové újmy, následně
vzniklé tím, že tyto náklady, jež ze svých prostředků vynaložila na léčebnou
péči státnímu příslušníkovi U. a na jeho transport na U., jí nebyly proplaceny
(tyto náklady jí neposkytl ten, kdo je k plnění povinen, popř. pokud by nárok
žalobkyně na náhradu jí vynaložených nákladů vůči odpovědném subjektu nebyl
uspokojen), mohla by nastoupit odpovědnost státu za takto vzniklou škodu za
předpokladu, že příčinou tohoto stavu a takto vzniklé škody byla škodná
událost, za níž stát odpovídá, tedy byl-li vznik této škody způsoben nesprávným
úředním postupem nebo nezákonným rozhodnutím orgánů České republiky. Samotné
prodloužení povolení k pobytu cizince na území ČR ani postup při jeho vydání
však není v příčinné souvislosti se škodou, spočívající v tom, že nároky, jež
žalobkyně proti jiným má, nebyly dosud uspokojeny.
Vzhledem k tomu, že odvolací soud své rozhodnutí založil na dvou důvodech
neopodstatněnosti uplatněného nároku (nejednalo se o nesprávný úřední postup
policie a mezi prodloužením pobytu cizince a škodou na straně žalobkyně není
vztah příčinné souvislosti), je nadbytečné zabývat se dalšími dovolacími
námitkami, neboť na celkový závěr odvolacího soudu již nemohou mít vliv. Každý
z uvedených důvodů sám o sobě totiž postačuje k zamítnutí žaloby. Není-li dána
příčinná souvislost mezi jednáním policie a vznikem škody, nevzniká odpovědnost
státu za škodu, a to bez ohledu na to, zda toto jednání bylo kvalifikováno po
právní stránce jako nesprávný úřední postup nebo nezákonné rozhodnutí.
Z uvedeného vyplývá, že nelze dospět k závěru, že rozhodnutí odvolacího soudu
má po právní stránce zásadní význam ve smyslu § 237 odst. 1 písm. c) a odst. 3
o. s. ř.
Námitce dovolatelky, že odvolací soud posoudil odpovědnost státu jako
odpovědnost založenou na zavinění, nelze přisvědčit. Odvolací soud v odůvodnění
svého rozhodnutí, byť ne zcela jednoznačnou formulací, obecně zrekapituloval
předpoklady vzniku odpovědnosti za škodu podle občanského práva, jehož součástí
je i zákon 82/1998 Sb., a konstatoval, že nezbytnou podmínkou pro vznik
odpovědnosti podle zákona č. 82/1998 Sb. je existence příčinné souvislosti.
Jeho závěr o nedostatku příčinné souvislosti jako jedné z podmínek odpovědnosti
za škodu je zcela nepochybný, bez ohledu na vymezení podmínek ostatních.
Jelikož rozhodnutí odvolacího soudu nebylo shledáno přípustným podle § 237
odst. 1 písm. c) a odst. 3 o. s. ř., dovolací soud jej podle ust. § 243b odst.
5 a § 218 písm. c) o. s. ř. odmítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle ust. § 243b odst. 5,
§ 224 odst. 1, § 151 odst. 1 a § 146 odst. 3 o. s. ř., neboť žalované v
dovolacím řízení náklady nevznikly.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 24. února 2004
JUDr. Marta Škárová, v. r.
předsedkyně senátu