25 Cdo 4936/2007
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy
JUDr. Roberta Waltra a soudců JUDr. Marty Škárové a JUDr. Petra Vojtka v právní
věci žalobce M. Č., zastoupeného advokátem, proti žalovaným 1) Č. Ú. n. L.,
a.s., zastoupen advokátem, 2) D. p. Ú. k., a. s., zastoupen advokátkou, 3) T.
D. a. s., za účasti Č. p., a. s., jako vedlejšího účastníka na straně
žalovaných, o náhradu škody, vedené u Okresního soudu v Chomutově pod sp. zn. 7
C 246/89, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze
dne 31. května 2007, č. j. 11 Co 169/2006-205, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků (včetně vedlejšího účastníka) nemá právo na náhradu
nákladů dovolacího řízení.
Žalobce se domáhal zaplacení částky 52.102,- Kč s příslušenstvím; tuto částku
požadoval jako náhradu škody, jež mu měla být způsobena dne 30. 10. 1987, když
se jako chodec střetl s autobusem, jehož provozovatelem byl právní předchůdce
žalovaných.
Okresní soud v Chomutově (poté, co jeho předchozí zamítavý rozsudek byl
usnesením odvolacího soudu zrušen a věc mu byla vrácena k dalšímu řízení)
rozsudkem ze dne 15. 12. 2005, č.j. 7 C 246/89-180, znovu zamítl žalobu proti
třem žalovaným, zastavil řízení proti „firmě Č. a. d. a d. p. s. p. Ch.“ a
rozhodl o náhradě nákladů řízení mezi účastníky a vůči státu. Po provedeném
řízení dospěl k závěru, že není dána odpovědnost žalovaných za škodu, neboť
žalobce neprokázal tvrzený úrazový děj (střet s autobusem), naopak vyšetřovací
pokusy policie vyloučily, že by k úrazu žalobce došlo způsobem jím uvedeným.
K odvolání žalobce Krajský soud v Ústí nad Labem rozsudkem ze dne
31. 5. 2007, č. j. 11 Co 169/2006-205, rozhodl tak, že se rozsudek soudu
prvního stupně „v napadené části potvrzuje, ve výroku I. v tom znění, že žaloba
na uložení povinnosti zaplatit částku 52.102,- Kč s 3% úrokem od 7.8.1989
směřující proti žalovaným: Č. Ú. n. L., a.s., D. p. Ú. k. a.s. a T. D., a. s.“
Dále odvolací soud rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení. Odvolací soud
se ztotožnil se závěrem soudu prvního stupně o neopodstatněnosti žaloby i s
jeho odůvodněním.
Proti tomuto rozsudku podal žalobce dovolání, jehož přípustnost
dovozuje z ust. § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř., z důvodů podle § 241a odst. 2
písm. a) a b) o.s.ř. Otázku zásadního právního významu spatřuje v posouzení
podmínek odpovědnosti provozovatele motorového vozidla, kterým bylo žalobci
způsobeno zranění. Dovolatel uvádí, že jde o odpovědnost objektivní, bez
zřetele na zavinění a že poškozenému stačí prokázat, že došlo k poškození
zdraví, které bylo vyvoláno zvláštní povahou provozu dopravního
prostředku. Vyslovuje přesvědčení, že tyto předpoklady prokázal, a
poukazuje na uveřejněnou judikaturu (R 9/1972), s níž je dle jeho názoru
napadené rozhodnutí v rozporu. Soudům obou stupňů dovolatel vytýká, že
nevyzvaly žalované k předložení listin objasňujících právní nástupnictví
původně žalovaného národního podniku; že jednaly ve věci, ačkoli na majetek
žalovaného 3) byl 2. 1. 1998 prohlášen konkurs; že nebylo rozhodnuto o jeho
odvolání proti usnesení o přerušení řízení ze dne 28. 11. 1995; že odvolací
soud napadeným rozsudkem rozhodl pouze o potvrzení výroku soudu prvního
stupně ve věci samé, ač dovolání směřovalo i do výroků o nákladech
řízení; že oba soudy uložily žalobci povinnost k náhradě nákladů řízení,
aniž by přihlédly k povaze sporu, k obtížnosti určení
odpovědného subjektu a k poškození zdraví žalobce; že v
řízení došlo k průtahům, které byly uznány a odškodněny Ministerstvem
spravedlnosti a které ovlivnily i výsledek řízení. Z uvedených důvodů dovolatel
navrhl, aby Nejvyšší soud odložil vykonatelnost rozsudků soudů obou stupňů a
tyto rozsudky zrušil.
Žalovaný 2) ve svém vyjádření k dovolání uvedl, že dovolání je účelové, podané
jen z důvodu, aby žalobce nemusel platit náhradu nákladů řízení, že žalovaný 3)
v dostatečném předstihu založil do spisu veškeré dokumenty prokazující jeho
tvrzení, a přesto žalobce trvá na své neopodstatněné žalobě. Navrhl, aby
dovolání bylo zamítnuto, aby mu nebyl přiznán odkladný účinek a aby žalobce byl
uznán povinným nahradit žalovanému 3) náklady dovolacího řízení.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo
podáno včas, účastníkem řízení, zastoupeným advokátem ve smyslu § 241 odst. 1 a
4 o.s.ř., dospěl k závěru, že dovolání není přípustné.
Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon
připouští (§ 236 odst. 1 o. s. ř.).
Podmínky přípustnosti dovolání proti rozsudku odvolacího soudu upravuje
ustanovení § 237 o. s. ř.
Podle § 237 odst. 1 o. s. ř. je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího
soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo změněno rozhodnutí soudu
prvního stupně ve věci samé [písm. a)], jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu
prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než v
dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že byl vázán právním názorem odvolacího
soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil [písm. b)], jimiž bylo potvrzeno
rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle písmena
b) a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po
právní stránce zásadní význam [písm. c)].
Podle ustanovení § 237 odst. 2 písm. a) o.s.ř. není dovolání podle odstavce 1
přípustné ve věcech, v nichž dovoláním dotčeným výrokem bylo
rozhodnuto o peněžitém plnění nepřevyšujícím 20.000,- Kč a v obchodních
věcech 50.000,- Kč; k příslušenství pohledávky se přitom nepřihlíží.
V dané věci žalobce napadá dovoláním rozsudek odvolacího soudu, jímž byl
potvrzen rozsudek soudu prvního stupně, kterým byla zamítnuta žaloba na
zaplacení částky 52.102,- Kč s příslušenstvím. Jak vyplývá z obsahu spisu,
žalobcem požadovaná částka náhrady škody je součtem částek představujících
náhradu za bolest 6.000,- Kč, náhradu za ztrátu na výdělku po dobu pracovní
neschopnosti 1.197,- Kč, náhradu věcné škody 1.200,- Kč, náhradu cestovného
1.705,-Kč a náhradu za ztížení společenského uplatnění 42.000,- Kč . Jedná se
o dílčí nároky (§ 442 odst. 1, § 444 odst. 1 a § 446 obč. zák.) se samostatným
skutkovým základem, byť požadované jako důsledek jedné škodné události.
Přípustnost dovolání je proto třeba posoudit u každého dílčího nároku zvlášť,
bez ohledu na to, zda nároky byly uplatněny a bylo o nich rozhodnuto v jednom
řízení jedním rozsudkem (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. 6. 1999,
sp. zn. 2 Cdon 376/96, publikované v časopise Soudní judikatura pod č. 9/2000,
popř. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 9. 1999, sp. zn. 25 Cdo 2136/99,
publikované v časopise Soudní judikatura pod č. 55/2000). Pokud tedy předmětem
řízení před odvolacím soudem byly jednotlivé dílčí nároky ve
výši 6.000,- Kč, 1.197,- Kč, 1.200,- Kč a 1.705,- Kč, z nichž žádný
nepřevyšuje 20.000,- Kč, není dovolání proti potvrzujícímu výroku rozsudku
soudu prvního stupně v tomto rozsahu přípustné.
Dovolání proti potvrzujícímu výroku rozsudku odvolacího soudu ohledně náhrady
za ztížení společenského uplatnění není přípustné podle § 237 odst. 1 písm. b)
o.s.ř., neboť ve svém v pořadí druhém rozsudku soud prvního stupně rozhodl
shodně jako v rozsudku prvém. Lze tedy zvažovat pouze přípustnost dle § 237
odst. 1 písm. c) o.s.ř.
Žalobce vychází z předpokladu, že v řízení byly prokázány skutečnosti
umožňující učinit závěr, že škoda vzniklá žalobci byla vyvolána zvláštní
povahou provozu dopravního prostředku (autobusu). Rozhodnutí soudů obou stupňů
jsou však založena na skutkovém závěru, že střet žalobce s autobusem vůbec
nebyl prokázán. Ač tedy žalobce formálně uplatňuje dovolací důvod nesprávného
právního posouzení věci, ve skutečnosti odvolacímu soudu vytýká, že dospěl k
nesprávným právním závěrům jen proto, že vyšel z nesprávných (neúplných)
skutkových zjištění. Touto námitkou však fakticky neuplatnil dovolací důvod
podle § 241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř. (nesprávné právní posouzení věci), nýbrž
dovolací důvod podle § 241a odst. 3 o.s.ř. (rozhodnutí vychází ze skutkového
zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném
dokazování). Výtka nesprávného právního posouzení věci (§ 241a odst. 2 písm. b/
o.s.ř.) je tak založena na kritice správnosti (úplnosti) skutkových zjištění,
neboť ve skutečnosti dovolatel brojí proti skutkovým zjištěním učiněným oběma
soudy, resp. proti způsobu hodnocení důkazů, z nichž soudy obou stupňů svá
skutková zjištění čerpaly. Dovolatel však přehlíží, že dovolací důvod dle §
241a odst. 3 o.s.ř. je uplatnitelný pouze, je-li dovolání přípustné podle § 237
odst. 1 písm. a) a b) o.s.ř. (nebo při obdobném užití těchto ustanovení ve
smyslu § 238 odst. 2 a § 238a odst. 2 o.s.ř.). Přichází-li v úvahu
přípustnost dovolání pouze podle § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř., nemůže být
námitka směřující proti skutkovému stavu věci pro posouzení přípustnosti
dovolání právně relevantní. Rozhodnutí odvolacího soudu tak není založeno na
řešení právní otázky zásadního významu, jež by byla způsobilá založit
přípustnost dovolání dle § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř.
K vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci
(§ 241a odst. 2 písm. a/ o.s.ř.), jakož i k vadám uvedeným v § 229 odst. 1,
odst. 2 písm. a), b) a odst. 3 o.s.ř., dovolací soud přihlíží (z úřední
povinnosti) jen tehdy, je-li dovolání přípustné (§ 242 odst. 3 o.s.ř.); samy o
sobě však, i kdyby byly dány, přípustnost dovolání nezakládají. Uplatňuje-li
tedy dovolatel řadu procesních výhrad k postupu soudů obou stupňů, přípustnost
dovolání tím být založena rovněž nemůže.
Pro úplnost lze dodat, že tvrzení, že soud nerozhodl o odvolání žalobce proti
usnesení o přerušení řízení ze dne 28. 11. 1995 je zjevně nesprávné, neboť o
tomto odvolání rozhodl Krajský soud v Ústí nad Labem usnesením ze
dne 15. 2. 1996, č. j. 9 Co 56/96-69, jehož stejnopis byl žalobci
prostřednictvím jeho zástupce doručen 10. 11. 1997. Stejně tak nepřípadná je
námitka, že odvolací soud nevyčerpal předmět odvolacího řízení; z výroku
rozsudku odvolacího soudu ve spojení s jeho odůvodněním dostatečně zřetelně
vyplývá, že rozsudek soudu prvního stupně byl potvrzen v (odvoláním) napadené
části, tj. nejen ve výroku o věci samé (jenž byl výrokem odvolacího soudu pouze
upřesněn), ale též ve výrocích o náhradě nákladů řízení. Případné průtahy v
řízení nejsou způsobilé založit přípustnost ani důvodnost dovolání již proto,
že zrušením dovoláním napadeného rozsudku nelze újmu, která v jejich důsledku
dovolateli snad vznikla, odčinit.
Nákladový výrok, ač součástí rozsudku, má povahu usnesení, jímž se nerozhoduje
ve věci samé, proto dovolání proti němu není přípustné podle § 237 odst. 1
o.s.ř. a jeho přípustnost nezakládá ani žádné z dalších ustanovení občanského
soudního řádu (srov. shodně např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 1. 2002,
sp. zn. 29 Odo 874/2001, uveřejněné pod číslem 4/2003 Sbírky soudních
rozhodnutí a stanovisek). Ani v této části není tedy dovolání přípustné.
Nejvyšší soud proto dovolání žalobce odmítl podle § 243b odst. 5 věty první
a § 218 písm. c) o. s. ř.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle § 243b odst. 5 věty
první, § 224 odst. 1 a § 146 odst. 3 o.s.ř. Žalobce by podle výsledku
dovolacího řízení měl nahradit žalovaným účelně vynaložené náklady tohoto
řízení. Žalovaným 1) a 3) a vedlejšímu účastníkovi v dovolacím řízení podle
obsahu spisu žádné náklady nevznikly. Vzhledem k tomu, že v dané věci dovolání
přípustné zjevně není, avšak stručná polemika žalovaného 3) ve vyjádření k
dovolání je vedena výlučně v rovině jeho důvodnosti, nelze náklady žalovaného
3) na odměnu advokáta za sepis tohoto vyjádření považovat za potřebné k
účelnému uplatňování či bránění práva. Proto bylo rozhodnuto, že žádný z
účastníků (včetně vedlejšího účastníka) nemá právo na náhradu nákladů
dovolacího řízení.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 14. února 2008
JUDr. Robert Waltr, v. r.
předseda senátu